Art is art as art

Už bylo řečeno, že konceptuální umění stojí na myšlence, nikoliv na fyzické sféře.

Zuzana

Obhájcům hnutí záleželo víc na myšlence než fyzické identitě. Hnutí začalo ve 20. století, ale navazovalo na hnutí Dada a na spisovatele a filosofa Ludwiga Eittgensteina. Mělo kořeny v práci jednoho z 'otců' dadaismu Marcela Duchampa, tvůrce či původce ready-made. Rozšířilo se do jižní Ameriky, východní Evropy, Ruska, Číny a Japonska a byl to hlavní převrat v umění 20. století, poskytující v teorii umění jako nápadu či myšlenky výzvu vůči umění, společnosti, politice a médiím. Specificky to, že umění může byt psáno, publikováno, performováno, nebo jednoduše 'myšleno'.

Konceptuální umění se pod názvem 'conceptual art' objevilo v šedesátých letech, termín užit Henry Flintem v publikaci Fluxus. Později dostal trochu jiný smysl, když skupina 'Art and Language', vedená Josephem Kosuthem definovala specifické umělecké hnutí. Konceptuální umělci se začali formovat kolem teorie, že myšlenky v uměleckých produkcích jsou mnohem důležitější než hotový produkt. První výstava konceptuálního umění, nazvaná 'Konceptuální umění a konceptuální vyhlídky' se odehrála v r. 1970 v kulturním centru v New Yorku.

Toto umění mělo v úmyslu zahrnout do konceptu diváka a odmítalo důležitost 'fyzického tvůrce' a jeho talentu - ať už v malířství nebo sochařství. Práce byla někdy založena na textu, který byl používán zrovna tak - ne-li víc - než 'výtvarné dílo'. Konceptuální umění také typicky zahrnuje fotografie, instrukce, mapy a videa. Hnutí zpochybňovalo důležitost materiálu a hotového produktu. Spiše mínilo být proaktivni a klást otázky o povaze umění, ptát se, co umění je. Stoupenci konceptuálního umění věří, že toto hnutí překročilo hranice umění a zastavilo vliv komerce na ně. Kritikové vidí hnutí jako předstírání, neřku-li podvod, (jak lze číst i z některých zdejších reakcí). Ačkoliv se někteří konceptuální umělci pokusili o seriozní politická a sociální prohlášení, nejvíce je zajímalo analyzování povahy umění. Z konceptuálního umění vznikly instalace, digitální art a performance art, atp..

To ale neznamená, že naprostá většina konceptualistů nebyla dobrými 'fyzickými tvůrci umění', vetšinou se jedná o velmi dobré malíře i sochaře. Už tady by měli skeptikové přinejmenším tušit, že se nejedná o podvod.

Historicky - každé umění bylo nějakým způsobem 'administrované' - církví, šlechtou, králem, papežem, etc., později movitou střední vrstvou (buržoazií). První muzea vznikla až v 18. století. Umělci se "spontánní potřebou něco svému okolí ve zkratce sdělit' byli vždy omezováni vůlí svých patronů. Většina těchto patronů zadávala zakázky, které měly reprezentační charakter (náboženský, politický, nebo personální). Ti osvícení zpravidla ponechali umělci trochu víc svobody než ostatní. Proto se nám zachovaly práce zadané právě těmi osvícenými; měly vliv na další generace umělců. Tolik stručně o 'administrovaném' umění.

Umělec si zpravidla vybírá médium (materiál), který je v souladu se zamýšleným konceptem. Jestliže 'ready-made' splňuje toto kritérium, bylo by nesmyslné 'vytvořit' je vlastníma rukama (bylo by to totiž proti vlastnímu konceptu, poněvadž právě masově produkovaný objekt je neoddělitelnou částí toho konceptu). Pokud jde o Beuyse: 'Fat Chair', o níž jsem se zmiňovala v minulém textu, koncipoval v době, kdy neměl zdaleka takový vliv na 'administrativu umění'. Později byl vyhozen z university jako profesor umění. Snad byl (i když se event. může jednat o mystifikaci) sestřelen nad Krymem v 2. světové válce a zachráněn nomády, léčen tukem a balením do filcu. Teploměr, který je částí objektu ('Fat Chair'), je, jak taky má být synonymum pro teplotu, poněvadž po sestřelení téměř zmrzl. Prezentováním 'Fat Chair' dal divákovi prostor k přemýšlení. Zasvěcenější divák pravděpodobně bude znát jeho (možná fabulovanou) životní historii a dá si ji do souvislosti s umělcovým záměrem. Ti méně zasvěcení do jeho minulosti si patrně vyvodí mnoho dalších závěrů.