Petrohrad (3) - zvedání mostů

Velká města se zpravidla rozkládají na březích řek, jezer (typicky ve Švýcarsku) a na mořském pobřeží, a s tím vyvstává nutnost překlenout vodní toky, jezera a mořské úžiny mosty. Několik známých mostů se již objevilo v dřívějších článcích: Golden Gate Bridge v San Franciscu, Brooklyn Bridge v New Yorku, most přes úžinu Öresund mezi Malmö a Kodaní, Most 25. dubna a Most Vasco da Gamy v Lisabonu, Erasmův a Vilémův most v Rotterdamu, …

Pokud nejde o několikakilometrové visuté či zavěšené mosty na vysokých věžích s mostovkou desítky metrů nad vodní hladinou (např. Golden Gate Bridge je 67 m nad vodou), mohou překážet několikapatrovým výletním lodím a gigantickým nákladním lodím. U přepravy zboží se to řeší výstavbou překladišť na periferii měst, jinou možností jsou konstrukce zvedacích a otočných mostů. 

První pohyblivé mosty jsou známy ze středověku, kdy sloužily k ochraně hradů. V případě nebezpečí strážci most přes hradní příkop navíjením řetězů zvedli nastojato a současně jím uzavřeli vstupní bránu. Říká se jim také padací mosty, protože v době míru byly sklopeny do vodorovné polohy. 

V úvodu zmíněné mosty jsou statické, k pohyblivým patří Tower Bridge v Londýně, Samuel Beckett Bridge v Dublinu a Most císaře Viléma (Kaiser-Wilhelm-Brücke) ve Wilhelmshavenu, první je zvedací (zvedá se jen spodní část mezi věžemi, nikoliv horní lávka) a další dva otočné, v pohybu jsem však žádný neviděl.    

Vyhledávanou atrakcí je zvedání mostů v Petrohradu, které tak lodím otevřou vodní trasu z Finského zálivu do vnitrozemí po řece Něvě. 

Mosty se zvedají od jedné hodiny v noci a nejvíce diváků se tísní u Zimního paláce, někdejšího zimního sídla carské rodiny (jedno z letních je popsáno v článku Petrodvorec - ruské Versailles), jehož zteč v r. 1917 byla počátkem Velké říjnové socialistické revoluce, a kde jsou dnes vystaveny sbírky Ermitáže a odkud je dobrý náhled na Palácový most.       

S chotí jsme bydleli v hotelu u Něvského prospektu, 4,5 km dlouhé živé tepny města (krásně přiblížené N. V. Gogolem v jedné z Petrohradských povídek), a k Palácovému mostu jsme to měli asi 2,5 km. A jeden den po půlnoci jsme se k němu vydali. 

Noční nasvícení ulic mělo nečekané kouzlo, a tak jsem se často zastavoval, abych vyfotografoval některé budovy, sochu v parčíku apod., emancipovaná choť však na mé zastávky málokdy bere ohled (podezřívá mě, že každou fotografii pořizuji s vidinou uplatnění na blogu, který nečte, a navíc považuje za trestuhodné plýtvání časem) a já ji pak musím dobíhat. A tady jsem najednou zjistil, že nevím, kde je. Šla dlouhým podchodem přes křížnou ulici, nebo počkala na přepnutí semaforu a čeká na druhé straně? Proběhl jsem podchodem i vrchem a ona nikde. Nezbylo tedy než pokračovat k mostu a doufat, že se někde potkáme. Spojit se nedalo, protože mobil si nechala na pokoji, neměla vlastně nic, všechny důležité věci (doklady, hotelové karty, peníze) jsem měl u sebe. 

Choť jsem nenašel ani u mostu, jenže představení už mělo brzo začít, předpokládal jsem, že si ho také nenechá ujít a sejdeme se nakonec na recepci hotelu. 

Zvedání mostu by nejlépe dokumentovalo video, to by však mělo 20 minut, protože právě tolik času uplynulo mezi prvním a posledním záběrem z následující série.

Poté se lidé začali rozcházet a velmi brzy nábřeží i okolí osiřelo. U budovy generálního štábu s triumfálním obloukem na Palácovém náměstí naproti Ermitáže postávalo jen několik lidí, jezdci s koňmi se nevzdávali naděje na noční zákazníky, sem tam bylo vidět taxi, policejní hlídka.

Vydal jsem se k hotelu. Asi po 15 minutách jsem spatřil drahou polovičku, jak spěšně kráčí (až skoro běží) po druhé straně Něvského prospektu. Stěží jsem ji dostihl.