Ayutthaya (1) - se slonem na vrabce

Metropolí Thajska je 9milionový Bangkok, nebylo to tak ale vždy, v letech 1350-1767 hlavním městem Siamské říše (Siam je dřívější název Thajska) byla Ayutthaya, kde žilo asi milion obyvatel, což v 18. století bylo přibližně 3krát více než v Londýně. Ve válce s Barmou město však po dlouhém obléhání bylo vypáleno a zůstala zde jen torza chrámů, které navzdory tomu poutají zájem turistů a místo také patří na seznam UNESCO.

Naší první starostí (manželčinou a mou) bylo, jak se tam dopravit. Ayutthaya leží asi 80 km od Bangkoku a z možností autobus-vlak jsme dali přednost vlaku. A u vlaků byly také dvě možnosti - buď jet 2 hodiny za 20 THB (THB - thajský baht = asi 0,60 Kč), nebo 1,5 hod za 315 THB. Tak velký rozdíl v ceně nás zarazil, ale zvolili jsme levnější variantu, protože nás zajímalo, jak může vypadat vlak, kterým se jede 2 hod za pouhých 12 Kč. Vlak se ale kupodivu nijak nelišil od těch, na které jsme zvyklí od nás, ten skoro 16-krát dražší musel pak asi mít úroveň Orient Expressu. Jen průvodčí měl poněkud akčnější vizáž, vypadal spíš jako šerif, myslím, že měl dokonce pistoli, na mou odvážnou žádost ale ochotně zapózoval, stále se však tvářil přísně.

Bangkokem jsme projížděli téměř hodinu a nestačili jsme zírat. Byl to úplně jiný svět než skvostné chrámy, plné zlatých Buddhů, k nimž se dá přijet i lodí po deltě řeky Chao Praya, mrakodrapy, velká obchodní centra a životem kypící čtvrti s blikajícími neony jak na Times Square v New Yorku a podniky, kam míří sexuální turisté. Z okna vlaku se naskýtal pohled na slumy, chatrné dřevěné domky, které jen silou vůle držely nad vodou na několika kůlech, a na neskutečný nepořádek.

Areál bývalé metropole je velmi rozlehlý, pěšky by bylo nemyslitelné ho obsáhnout, naštěstí před nádražím čeká spousta taxikářů, kteří zajistí projížďku po místě. Jejich vozítkům se říká tuk-tuk a jde o vlastně o motorem poháněné rikši. Vzadu jsou dvě kola, vpředu jedno a na korbu s dvěma lavicemi po stranách by se určitě vešlo nejméně 10 lidí. Řidič se přitom vůbec neptá, kam chceme jet, jen na kolik hodin si ho objednáme. Podle toho pak sám určí trasu, ten náš byl skutečně výborný, podle vyhlédnutého zpátečního vlaku jsme zvolili 4 hodiny. jeli jsme s ním sami a on nám popisoval navštěvovaná místa jako kvalifikovaný průvodce a k tomu přidával i užitečné informace, např. kde se dá najíst, levně nakoupit, kde je záchod zdarma, domluvil čas a místo, kde se zase sejdeme, když si něco budeme chtít prohlédnout sami. Možná jsou ale takoví všichni.

Hned v začátku našeho výletu nás řidič zavezl k stáji slonů s dotazem, zda se nechceme na slonu projet. O to jsme projevili opatrný zájem, protože zvířecí kolosy vzbuzovaly respekt, uklidňovali jsme se však představou, že na slona nasedneme, ten udělá pár kroků, někdo nás vyfotí a zase slezeme. Na to tam však nebyli zařízení, mohli jsme si vybrat vyjížďku na 20 nebo 30 minut. To nás poněkud zaskočilo, říkal jsem si, aby slonu něco nepřelétlo přes nos (vlastně přes chobot) a pak nás nerozdupal, i kratší čas nám připadal bezpečný asi jako vlézt do řeky plné krokodýlů.

Ze stojanu jsme sice na slona pohodlně nastoupili a uvelebili se v sedačce, jezdec si sedl před nás na krk slona a chodidla opřel o jeho uši, jako když cyklista zapře nohy do pedálů, jenže projížďka už pohodlná příliš nebyla, sedačka se přes rozvážnou chůzi několikatunového chobotnatce houpala a nakláněla na všechny strany a jet na něm 3 hodiny, asi bychom dostali mořskou nemoc. Když jsme procházeli kolem jednoho stromu, náš jezdec slona zastavil, zpod deky vytáhl prak a vystřelil do koruny stromu. Na zem spadl malý ptáček, který už ale nebyl schopen vzlétnout a se zoufalým štěbetáním poskakoval po chodníku a nakonec se schoval v křoví. Ani to mu však nepomohlo, znenadání se objevila žena s klackem, kterou jsme do té doby neviděli, a nešťastného ptáčka se snažila z křoví vydolovat. Když se jí to podařilo a natahovala po něm ruku, odvrátil jsem se a co s ním bylo dál, už nevím.

Turisté, míjející se na slonech, si podávají fotoaparáty a vzájemně se fotografují. Také máme 3 fotky, jenže nepovedené, na žádné z nich není slon celý a co je nejhorší a všiml jsem si to až na hotelu, že nás trochu ošidili, náš slon neměl kly!

Když jsme se pak z "výletu" na slonu vraceli do stáje, u stromu stál další lovec, jeho střelecké pokusy však, alespoň co my jsme viděli, už úspěšné nebyly.

P.S. O památkách v Ayutthayi zase někdy jindy.