Joža Uprka - malíř folklóru

Folklór v jakékoliv podobě jsem vždy ignoroval, na Strážnické slavnosti by mě nikdo nedostal, přerod Hany a Petra Ulrychových od bigbítu k (umělému) folklóru jsem považoval za zradu příznivců rocku, a i když nám doma v Uherském Hradišti visela na stěně reprodukce obrazu Pouť u sv. Antonínka Joži Uprky, o které jsem se tehdy naivně domníval, že jde o originál, k dílu s krojovaným seskupením lidu a jeho autorovi jsem zůstával netečný.

Originál zmíněného obrazu vlastní Moravská galerie v Brně, umělec jej namaloval v r. 1894 v rozměrech 92 x 151,5 cm a navázal tak na menší verzi z r. 1893 s rozměry 42 x 77, která je v majetku Muzea umění v Olomouci. Obě jsou na následujících snímcích.

Až s větším přehledem ve výtvarném umění, kdy jsem se snad trochu naučil vnímat i jiné než fotograficky přesné portréty či výjevy z řecké mytologie a biblických příběhů od starých mistrů, jsem i Uprku vzal na vědomí. A postupem doby naopak jsem velmi rád, když jeho obrazy vidím ve společnosti malířů, o jejichž kvalitách jsem dříve nepochyboval, a s pocitem pozdně probuzeného patriota si cením, že někdo z kraje, odkud pocházím, dosáhl takové proslulosti, že i slavný sochař Auguste Rodin v r. 1902 si ze své výstavy v Praze udělal výlet do Hroznové Lhoty na Uherskohradišťsku, kde Uprka žil, aby na vlastní oči si mohl prohlédnout jeho díla.

A kde jsem Uprkovy obrazy viděl? Přesně to neřeknu, protože dříve jsem jim nevěnoval pozornost, ale poprvé jsem je zaznamenal mobilem na výstavě Světlo v obraze: český impresionismus - Inspirace blízké i vzdálené v Jízdárně Pražského hradu v r. 2017, pak na stále ještě probíhající výstavě Brno - předměstí Vídně v Místodržitelském paláci v Brně a nejvíce na konci minulého roku v Galerii Joži Uprky v Uherském Hradišti. O její vznik se zasloužil slovácký miliardář Zdeněk Zemek (vzdělaný člověk mnoha zájmů, JUDr. Ing.), který vedle své pestré podnikatelské činnosti vlastní také prvoligový fotbalový klub 1. FC Slovácko. Jejím základem jsou díla ze sbírek Nadace Moravské Slovácko, ale najdeme zde také zápůjčky nejvýznamnějších Uprkových děl z Národní galerie v Praze, Moravské galerie v Brně a dalších galerií v krajských městech a také od soukromých majitelů. Co mě na této okresní galerii zaujalo i dost překvapilo, že ke koupi byla o Uprkově díle tlustá kniha v tvrdých deskách a o něco tenčí v měkké vazbě, ale za to v anglickém vydání. Vybral jsem si druhou.

Joža Uprka žil v letech 1861-1940 a přestože podle námětů jeho obrazů bychom nejspíš čekali venkovského samouka, vzdělával se na Akademii výtvarných umění v Praze, poté 3 roky v Mnichově a v 90. letech 19. století nějakou dobu také žil v Paříži, kde měl možnost poznat díla slavných impresionistů, která jej částečně ovlivnila. Sám však měl úspěch i se svou původní tvorbou, výše zmíněný obraz Pouť u sv. Antonínka byl r. 1894 vystaven na pařížském Salonu francouzských umělců, Uprka za něj získal čestné uznání (mention honorable) a tam si ho také Rodin všiml.

Malíř se k tomuto tématu ještě později vrátil a z r. 1925 pochází Poslední velká pouť u sv. Antonínka (sbírka Nadace Moravské Slovácko). Má rozměry 95 x 186 cm.

Za jeden z jeho nejvýznamnějších obrazů se považuje také Jízda králů ve Vlčnově (1897, Moravská galerie v Brně).

Tato tradiční folklorní akce r. 2011 byla zařazena na seznam UNESCO mezi nehmotné položky světového dědictví. V odkazovaném článku je několik historických výkladů jízdy králů a její "scénář" v dnešním pojetí.

Podle dekorativnosti krojů asi nepřekvapí, že malíř je stylově řazen mezi umělce secese, stejně tak je ale považován za představitele plenérového realismu, protože většinu obrazů namaloval mimo ateliér v přírodě, a jak již bylo uvedeno, najdeme u něj i obrazy ve stylu impresionismu.

Kromě slavnostních krojů zachycuje i styl oblékání na Slovácku (široké sukně, šátky, tlusté kožichy), jak je vidět v obrazech Babí léto (1928, Krajská galerie výtvarných umění ve Zlíně), Pohřeb (1903, soukromá sbírka), Gazda v kožuchu (1915) a Květinářka (1929) z Galerie Joži Uprky v Uh. Hradišti.

A k venkovu patří také lidové muzicírování. Příkladem je Houslista (1910, ze sbírky pojišťovny Kooperativy) a Dudák (1908, Moravská galerie v Brně).

Řada námětů souvisí s Uprkovou vírou, vedle znázornění poutí např. Kristus na hoře Olivetské (1889, Římskokatolická farnost ve Strážnici), Dušičky (1897, Národní galerie v Praze), Klečící muž (1933, Krajská galerie výtvarných umění ve Zlíně).

Často zobrazuje prosté lidi při těžké práci, např. Štěrkař (1895, Národní galerie v Praze), Sklizeň dýní (nedatováno, Nadace Moravské Slovácko), Vláčení (1903, Nadace Moravské Slovácko).

Uprkovi se zřejmě velmi dobře dařilo, protože si mohl dovolit přestavět dům významným architektem Dušanem Jurkovičem a údajně i jeho obrazy se prodávaly v cenách odpovídajících venkovským stavením. A také dnes jsou vyhledávanou položkou aukcí a překračují milionové částky.