Giuseppe Arcimboldo - portréty z darů přírody

Z filmu Císařův pekař a pekařův císař si v podání Jana Wericha vybavíme Rudolfa II. Habsburského (1552-1612) jako svérázného panovníka, který zaměstnával tým alchymistů, snažících se chemickými reakcemi vyrobit zlato (a teoreticky méně vybavení jedinci to navíc zkoušeli i mechanickou cestou, kdy se kladivem pokoušeli žádoucím způsobem pozměnit atomovou mřížku materiálu).   

Osobnost Rudolfa II. byla však mnohem košatější. I když byl králem uherským, českým a římským císařem, o státnické záležitosti se příliš nezajímal, náboženské rozbroje mezi katolíky a protestanty neřešil a válečnictví mu bylo cizí, jako své sídlo si zvolil Prahu, což bylo bezpečnější než Vídeň, kterou ohrožovaly nájezdy Turků, o to víc se ale věnoval svým osobním zájmům.  

K nim patřila i náklonnost k ženskému pokolení a nezřízenému sexuálnímu životu (z nesezdaného vztahu s Kateřinou Stradovou měl 6 dětí a blíže neurčený počet dalších s nesčetnými milenkami a náhodnými známostmi), vedoucímu k onemocnění syfilidou a následně k depresím, chorobným představám, stihomamu, a nakonec k trýznivému umírání, do historie se však významně zapsal především jako panovník podporující vědu a umění. Na jeho dvoře bádali dánský astronom Tycho Brahe a německý astronom a matematik Johannes Kepler, Rudolfově přízni se těšili dvorní malíři manýristického stylu (Bartholomaeus Spranger, Hans von Aachen, …) i malíř zátiší Roelandt Savery a bizarní portrétista Giuseppe Arcimboldo, působili zde zlatníci, šperkaři, brusiči drahokamů, řezbáři, medailéři, hodináři. Rudolf II. také vytvořil velkou sbírku uměleckých předmětů, zahrnující mimo jiné obrazy Leonarda, Raffaela, Tiziana, Giorgioneho, Tintoretta, Veroneseho, Dürera, Cranacha, Holbeina, Bosche, Bruegela, Rubense, Caravaggia, i sochy Adriana de Vriese. 

Po jeho smrti si mnoho cenností rozebrali příbuzní, největší ztráty ale přinesla loupež švédskými vojsky při obléhání Prahy na konci třicetileté války. Zmizelo např. víc než 500 obrazů a to, co na Pražském hradě zbylo, je pouhým torzem.   

Válečnou kořistí se staly také všechny Arcimboldovy obrazy, a protože v Nationalmuseum ve Stockholmu jsem je k mému velkému zklamání vystaveny neviděl a zřejmě se na ně práší v depozitáři, následující ukázky jsou z Musée du Louvre v Paříži a Kunsthistorisches Museum ve Vídni. 

Giuseppe Arcimboldo (1527-1593) svými fantaskními obrazy asi také nejlépe symbolizuje povahu Rudolfa II. Jeho portréty jsou zcela netradiční, části tváře vytvářel z darů přírody – z plodů ovoce, zeleniny, květů i živočichů. K nejznámějším patří cykly věnované ročním obdobím a přírodním živlům.

Jaro mně chybí, ale všechna další období jsou zastoupena: Léto (1563, Kunsthistorisches Museum, Vídeň), Podzim (1573, Musée du Louvre, Paříž), Zima (1563, Kunsthistorisches Museum, Vídeň).

A Zima ještě jednou, tentokrát z r. 1573 a sbírek Louvru.

Další verze obrazů Léto a Zima z let 1555-1560 jsou k vidění v Alte Pinakothek v Mnichově.

Přírodní živly reprezentují Voda a Oheň (oba obrazy jsou z r. 1566 a vystavuje je Kunsthistorisches Museum ve Vídni).

Arcimboldovy obrazy překypující vynalézavostí a fantazií lze považovat také za vtipné karikatury. Po smrti i vzhledem k malému počtu dochovaných děl byl pozapomenut, ale začátkem 20. století ho znovu objevili symbolisté a surrealisté, kteří v něm společně s Hieronymem Boschem viděli své předchůdce.

Když do prezidentské funkce nastoupil Václav Havel, zpočátku žil v iluzi, že pravda a láska už zvítězila, a projevil přání, aby nám Švédové umělecká díla, která si u nás „vypůjčili“, laskavě vrátili, a když ne všechna, tak symbolicky alespoň něco, ti ale na to neslyšeli a nevrátili vůbec nic.  

Recipročně si také jeden obraz vypůjčím. Rudolf II. jako Vertumnus (mytologický bůh změny, střídání ročních období, růstu rostlin a ovocných stromů) je z r. 1590 či 1591 a pyšní se jím barokní zámek Skokloster, asi 65 km na sever od Stockholmu. Reprodukce je převzata z profilového článku malíře na anglické Wikipedii, kde je ještě několik dalších, zde neuvedených obrazů.