Pálava - vápencovým pohořím k zříceninám středověkých hradů

Vápencové pohoří Pálava (Pavlovské vrchy) přes malou nadmořskou výšku je výraznou dominantou Jižní Moravy na cestě z Brna do Vídně. Jeho obrysy jsou dobře vidět z Kamenného vrchu v Brně, od zhruba 40 km vzdálených vodních nádrží Nové Mlýny i z Mikulova na hranicích s Rakouskem.

První snímek je z Pasohlávek od jednoho z jezer, kdy se tam konaly tradiční závody dračích lodí, s vyznačením míst Dívčích hradů, Děvína (nejvyššího vrchu Pálavy, 549 m n. m.) s vysílačem a Sirotčího hrádku.  

Na další fotografii je náhled na pohoří z druhé strany ze Svatého kopečku nad Mikulovem a bez Dívčích hradů, které jsou mimo záběr za korunami stromů.

I když Pálava je chráněnou krajinnou oblastí a částí Biosférické rezervace Dolní Morava s vzácnými živočichy a květenou, vedou jí značené turistické stezky, jak ukazuje výřez mapy. 

Zaparkovali jsme v Horních Věstonicích (210 m n. m.), po kratším úseku přešli na modře značenou trasu a ve směru červených šipek stoupáme k Dívčím hradům. Pokud si vybavíme Věstonickou venuši (psáno s malým „v“, protože venuší se myslí zpodobnění ženy a ne jméno), pak ta byla nalezena jinde, u Dolních Věstonic. 

Brzy se naskytne náhled na Novomlýnské nádrže a vinice, na prvním z následujících snímků je patrná i hráz mezi dvěma jezery, po níž vede silnice z Dolních Věstonic do Strachotína.

Dívčím hradům (428 m n. m.) se říká také Děvičky a někdy i Děvín, poslední označení je však matoucí, protože Děvín je současně název nejvyššího vrchu Pálavy se zdaleka viditelným vysílačem (retranslační věží), a pak Devín (bez háčku) je hrad na periferii Bratislavy, na skále nad soutokem Moravy a Dunaje, zmíněný v článku Hrad Devín - od Sandbergu přes Devínskou Kobylu. 

K názvu hradů se pojí řada pověstí, podle jedné tři skály ve svahu pod hrady představují zkamenělé dívky, neposlušné zámecké dcery, zakleté svou matkou. Podle další byly do hradeb jako rituální oběti zazdívány panny, aby uchránily hrady před dobytím.

Větší z hradů má věž s kruhovým půdorysem a menší se čtvercovým. 

  

Oba jsou dobře vidět z nadhledu ve směru cesty k vysílači a obec na druhém snímku vpravo u jezera je Pavlov, podle něhož Pálava má i rozvitější název Pavlovské vrchy.

První písemná zmínka o Dívčích hradech je z r. 1222. Během dlouhé historie několikrát změnily majitele, patřily např. šlechtickým rodům Lichtenštejnů a Ditrichštejnů. Když ale zajdeme „dovnitř“, s překvapením zjistíme, že se zachovala jen malá část obvodových zdí. Přes stáří to nemá na svědomí zub času, ale Švédové, kteří během třicetileté války hrady dobyli, vyplenili a nakonec podpálili.   

Výhledy z návrší a oken zřícenin však stojí za to.

Ze silnice jsou na hřebenech Pálavy nejvýraznější vápencová bradla, část svahů je však zalesněna, a to i v blízkosti vysílače na vrchu Děvín (549 m n. m.).

Ani vápencové útvary nejsou prosty vegetace.

S bohatstvím pálavské květeny se nejlépe seznámíme v článku Jarní procházka Pálavou. Na následujícím snímku by podle něj měl být hlaváček jarní. 

Některá místa mají ráz vysokohorských oblastí Tater a Alp.

Skalnatým terénem sejdeme do obce Klentnice (334 m n. m.).

Působivé jsou i pohledy z obce zpět k Děvínu s vysílačem.

Místo návratu do Horních Věstonic si z Klentnice uděláme ještě zacházku jižním směrem do dalšího mírného kopce k Sirotčímu hrádku (425 m n. m.).

V polovině 13. století jej založil rytíř Siegfried Sirotek z odnože rakouského šlechtického rodu Wehingenů a později, stejně jako Dívčí hrady, jej získali Lichtenštejnové a po nich Ditrichštejnové.

Majitelé ho však nechali zpustnout a zachovalejší je jen jedna 8 m vysoká a 2,5 m tlustá zeď a oblá část s dvěma úzkými okny.     

I k Sirotčímu hrádku se váže pověst, kterou by se také dal vysvětlit jeho název. Podle ní na hradě jako kastelán sloužil a se svou manželkou spokojeně žil rytíř templářského řádu. Jenže do idylky, kdy se manželům zrovna narodil synek, přišel povolávací rozkaz. Rytíř jej neuposlechl a za zradu řádu byl popraven, manželka zemřela žalem a zůstalo jen osiřelé novorozeně. 

Pak již scházíme dolů a vracíme se do Horních Věstonic. Z této strany Sirotčí hrádek vypadá jako vykotlaný zub.

Ještě než tam dojdeme, míjíme 70 m vysokou a 130 m širokou skalní stěnu Martinka, která je rájem (horo)lezců.  

A nakonec ještě poslední pohled na vápencový hřeben s vysílačem na Děvínu. 

Celá trasa byla vcelku nenáročná, převýšení mezi nejnižším a nejvyšším bodem bylo 339 m, délka přibližně 16 km.