Vysoké Tatry (10) - Gerlach

Gerlach (Gerlachovský štít) s nadmořskou výškou 2654,4 m (ve většině zdrojů 2655 m) je nejvyšším štítem Vysokých Tater, Slovenska a do konce r. 1992 i Československa. Při čelním pohledu je nezaměnitelný výrazným kráterem uprostřed a svou rozložitostí působí impozantním dojmem.

Na zimním pohledu z většího odstupu z vlaku z Popradu do Starého Smokovce je patrné, že je i dost strmý, což při podhledu z trati mezi Štrbským Plesem a Starým Smokovcem tolik nevynikne, protože vrchol je víc v pozadí. Červeně ohraničený objekt na prvním snímku je horský hotel Sliezsky dom, odkud výstupy na Gerlach zpravidla začínají.

Z dřívější doby ještě přidám pohled na boční stranu Gerlachu z vrcholu Slavkovského štítu. Vpravo od Gerlachu je Zadný Gerlach (2616 m n. m.), odděluje je Tetmajerovo sedlo.

Kdysi na vrchol Gerlachu vedla značená trasa a byl i zabezpečen řetězy, ale tyto pomůcky byly později odstraněny a dnes je možné se tam vydat jen s horským vůdcem, který přesně ví, kudy v nepřehledném terénu postupovat. Skupina, kterou si horský vůdce vezme na starost, může být nejvýše tříčlenná a letošní ceny jsou 280 EUR pro jednoho účastníka, 300 EUR pro dva a 330 EUR pro tři.

Doma jsme o této metě několikrát nezávazně mluvili, bohužel jsem propásl dobu před 10-15 lety, kdy má kondice byla na nesrovnatelně vyšší úrovni než dnes a výšlapy na vrcholy Vysokých Tater jsme zvládali s dosti velkou rezervou proti časům na ukazatelích, ale i tak jsme se s mladším synem a snachou domluvili, že letos je snad ještě v mých silách Gerlach zdolat.

Zvolili jsme termín 6.7. a den předtím se ubytovali v Tatranské Lomnici. Zrovna klidně jsem nespal, protože jsem si uvědomoval, že od loňského léta byla mým jediným "tréninkem" cesta na zastávky MHD či nádraží.

Druhý den jsme vyrazili na místo smluveného srazu s horským vůdcem v Tatranské Poliance, kde jsme měli být v 5:30 a odkud byl zajištěn odvoz ke Sliezskému domu (1670 m n. m.). A nebyli jsme tam sami. Hora v levé části je Končistá (2537,5 m n. m.).

Docela mě překvapilo, že náš vůdce nám hned po seznámení rozdal ferratové postroje a helmy. Čekal jsem totiž, že převýšení 985 m (ve skutečnosti víc, protože se nejde jen nahoru, ale v některých částech se přechází úžlabiny v nižších polohách) nemůže být nic extrémního, když trasy na Kriváň a Jahňací štít ho měly mnohem větší (první z nich 1442 m a další dvě přes 1300 m) a zvládli jsme je bez problému. Naivně jsem se domníval, že horští vůdci jsou jen umělou překážkou, která má zamezit tomu, aby na ikonu Vysokých Tater proudily davy jako na Rysy. Se stejně vybavenými dalšími dvěma skupinami jsme v džípu namačkaní jako sardinky vyjeli úzkou cestou k hotelu.

Úvodní část cesty je jednoduchá a komplikoval ji jen silný protivítr. Jde se Velickou dolinou nad stejnojmenné pleso a vodopád (druhý snímek je již z polohy nad ním při zpětném pohledu) a pak se odbočí doleva k masivu Gerlachu.

Na úpatí skal jsme si navlékli ferratovou výbavu, nasadili helmu a vůdce nás spojil lanem.

A k tomu nám vyložil strategii postupu. Měli jsme zvolit strojové tempo jako maratonci a nezastavovat, protože jakákoliv zastávka znamená vypadnutí z rytmu a maratonec, který zastaví, už do cíle většinou nedoběhne. Tím jsem vůbec nebyl nadšený, protože jsem se chtěl také kochat dosud nepoznanou scenérií a fotografovat.

Jenže trasa nevedla po kamenných chodnících (občas zpestřených přidržováním se řetězu), jak jsem je znal z dřívějších výletů, ale vyžadovala šplhání po skále! Na fotografování nebylo ani pomyšlení. Místo toho bylo nutné vážit (a poslouchat rady vůdce), kterého výstupku či spáry se přidržet, kam dát nohu, jak se přitáhnout, a to nesčetněkrát opakovat. Vzpomněl jsem si přitom na Adama Ondru a jeho lezecký výstup na El Capitan v Yosemitském národním parku.

Zpočátku lezeme štěrbinou ve skále. Hřebenem v horní části výstup však nekončí, následuje mnoho dalších. Podle doliny se tento úsek nazývá Velická próba.

Jen zřídka byl ve skále nějaký hřeb nebo skoba a v jednom místě, které by jinak nebylo možné zdolat, jsme si mohli "odpočinout" na dlouhém žebříku z kramlí s velkými odstupy. Ten, který jsem popisoval u sedla Prielom pod Východní Vysokou, je proti tomu procházkou růžovým sadem. Pod sebe jsem se raději nedíval a nahoru později už také ne, protože hora nad hlavou se zdála nekonečná a vyvolávala pocit beznaděje.

Při jedné z mála chvil, kdy nebylo nutné se přidržovat kolmé skály, jsem zvěčnil pohled za sebou. Vlevo je Bradavica (2476), mírně vpravo v pozadí Lomnický štít (2633) a vpravo Slavkovský štítí (2452).

Po překonání stěny nad Velickou dolinou se dostaneme do Sedielka nad Kotlom (2425) mezi Kvetnicovou vežou (2433) a Čertovou vežou (2565) a konečně se naskytne pohled na druhou stranu, do kráteru Gerlachovského kotle. Místy v něm ještě ležel sníh. K vrcholu je ale ještě daleko a zatím ani není vidět.

Až později se v jednom průhledu na chvíli objevil a na něm několik úspěšných dobyvatelů. Po chvíli cesty se ale zase ztratil za dalším skalním hřebenem. Po třech hodinách přišla chvíle na menší přestávku. V pozadí je Slavkovský štít.

Pohledy dolů vyvolávaly obavy ze sestupu.

Ještě asi půl hodiny jsme pokračovali nepřehledným terénem. První z následujících dvou snímků je opět pohledem dolů a na druhém je vidět vrchol sousední hory Končistá (2537).

Při zastavení pod posledním skalním hřebenem, za nímž už následovala závěrečná část výstupu, si vůdce všiml, že mně z nosu kape krev. Prohlásil, že je to příznak vyčerpání a dál jít nemůžu. Na vrchol prý zbývá ještě 3/4 hodiny cesty, celá cesta dolů je technicky extrémně náročná a nebezpečná a nevezme si na zodpovědnost, že mně úplně dojdou síly a stane se nějaká tragédie. Měl jsem počkat, že tam půjdou beze mě, a zatím si odpočinout. S tím jsem se nechtěl smířit, průvodce však trval na svém a jako jedinou alternativu uvedl, že na vrchol tedy nepůjde nikdo a všichni sestoupíme. Samozřejmě jsem nemohl připravit o zážitek své společníky a s velkým sebezapřením jsem musel přistoupit na první návrh. Připadal jsem si jako horolezec těsně pod vrcholem Mount Everestu, kterému kvůli nepřízni počasí už není souzeno výstup dokončit.

Hluboce zklamaný a rozčilený (nemám ve zvyku se vzdávat) jsem seděl na kameni a nevěděl, jak čekání přestát. Nakonec (podle odstupu fotografií po 23 minutách) jsem se sebral a mobilem (fotoaparát jsem už předtím dal synovi, aby fotografoval nezávisle na mně) udělal několik záběrů okolí pod i nad sebou.

Protože ale ze závětří vrchol nebyl vidět, vyškrabal jsem se už bez jištění nejkratším možným způsobem na hranu posledního skalního převisu.

Na následujících záběrech je vidět spára ve vrcholové partii, kterou bylo po mírném sestupu přes úžlabinu nutné vyšplhat.

Lidé ve stěně jsou z jiné skupiny, mou trojici jsem uviděl vzápětí asi 10 m od sebe (lezl jsem k hraně skály přímým směrem). Na vrchol se dostali za 15 minut, chvíli se tam zdrželi fotografováním a zhruba dvojnásobnou dobu sestupovali dolů za mnou. Záchytná místa ve spáře byla daleko od sebe a při sestupu špatně viditelná.

A takto se úspěšní členové skupiny viděli na vrcholu Gerlachu.

A těsně pod vrcholem při sestupu.

Strmá sestupová trasa, vedoucí po stěně kráteru k Batizovskému plesu, se nazývá Batizovská próba a je obtížnější než výstup z Velické doliny. V jednom místě vedla po žebříku přes převis, kde jsme viseli na kramli a nohou šmátrali, kde je ta další a mohli tak dostoupnout a chytit se nějakého výstupku. Kdyby se někdo utrhl, zbývající tři by ho asi neudrželi a spadli bychom všichni.

Následující záběr je ještě před sestupem z místa, kde jsem čekal, a na dalších dvou, zhruba po hodině cesty, je nejdříve v pozadí uprostřed vidět Vysoká (2547) a nakonec vlevo od ní i Končistá.

Ve spodní části bylo nutné překonat sněhové pole. Vlevo od středu je Batizovský štít (2448).

Batizovské pleso leží v nadmořské výšce 1884 m a od něj je k Sliezskému domu 1 hod cesty po Tatranské magistrále.

Přes její nenáročnost zbývajících 214 m klesání bylo pro mě utrpením, každý krok dolů vyvolával bolest v kolenou a namožených stehenních svalech.

Další nocleh jsme zajištěný neměli, předpokládali jsme totiž, že po túře pojedeme hned domů, ale vzhledem k únavě jsme tento nápad zavrhli. Našli jsme hotel v Popradu a jeli až další den.

I když jsem cíle nedosáhl, můj výškový rekord jsem asi překonal, dosud jím byla Vysoká (2547 m n. m.), to bylo také s horským vůdcem, ale ještě v minulém tisíciletí, teď jsem se dostal těsně k 2600 m. I kdybych na konci prázdnin byl lépe připravený, představa příšerného sestupu stačí k tomu, abych už na Gerlach nešel, ledaže by horská služba zajišťovala svoz z vrcholu vrtulníkem.

Náročnost dokresluje poslední koláž, sestavená ze 2 snímků z článku o výstupových trasách na Gerlach s přesným znázorněním trajektorie úvodní části výstupu Velickou próbou a sestupu Batizovskou próbou.

Pro úplnost doplním, že náš horský vůdce má bezmála 62 let a doprovázení turistů na vrcholy se (podle jeho slov) věnuje už jen sporadicky, jednou až dvakrát týdně. Při krátkých zastávkách nás nabádal, abychom hodně pili. Jeho jsem přitom pít neviděl. Až po návratu mně syn tuto záhadu vysvětlil, vůdci ven z batohu vedla hadička a mohl i za chůze pít z plastikové láhve, kterou měl uvnitř. Další odlišností bylo, že téměř celou cestu šel v tričku s krátkým rukávem a tenké vestě, zatímco já jsem střídavě zapínal a rozepínal bundu a mikinu. Neměl ani pevné vysoké boty s hrubou podrážkou, jaké se na horské túry doporučují, ale lehkou obuv, kterou využívají lezci na skály.