12. července 2019

Vysoké Tatry (10) - Gerlach

Gerlach (Gerlachovský štít) s nadmořskou výškou 2654,4 m (ve většině zdrojů 2655 m) je nejvyšším štítem Vysokých Tater, Slovenska a do konce r. 1992 i Československa. Při čelním pohledu je nezaměnitelný výrazným kráterem uprostřed a svou rozložitostí působí impozantním dojmem.

Na zimním pohledu z většího odstupu z vlaku z Popradu do Starého Smokovce je patrné, že je i dost strmý, což při podhledu z trati mezi Štrbským Plesem a Starým Smokovcem tolik nevynikne, protože vrchol je víc v pozadí. Červeně ohraničený objekt na prvním snímku je horský hotel Sliezsky dom, odkud výstupy na Gerlach zpravidla začínají.



Z dřívější doby ještě přidám pohled na boční stranu Gerlachu z vrcholu Slavkovského štítu. Vpravo od Gerlachu je Zadný Gerlach (2616 m n. m.), odděluje je Tetmajerovo sedlo.



Kdysi na vrchol Gerlachu vedla značená trasa a byl i zabezpečen řetězy, ale tyto pomůcky byly později odstraněny a dnes je možné se tam vydat jen s horským vůdcem, který přesně ví, kudy v nepřehledném terénu postupovat. Skupina, kterou si horský vůdce vezme na starost, může být nejvýše tříčlenná a letošní ceny jsou 280 EUR pro jednoho účastníka, 300 EUR pro dva a 330 EUR pro tři.

Doma jsme o této metě několikrát nezávazně mluvili, bohužel jsem propásl dobu před 10-15 lety, kdy má kondice byla na nesrovnatelně vyšší úrovni než dnes a výšlapy na vrcholy Vysokých Tater jsme zvládali s dosti velkou rezervou proti časům na ukazatelích, ale i tak jsme se s mladším synem a snachou domluvili, že letos je snad ještě v mých silách Gerlach zdolat.

Zvolili jsme termín 6.7. a den předtím se ubytovali v Tatranské Lomnici. Zrovna klidně jsem nespal, protože jsem si uvědomoval, že od loňského léta byla mým jediným "tréninkem" cesta na zastávky MHD či nádraží.

Druhý den jsme vyrazili na místo smluveného srazu s horským vůdcem v Tatranské Poliance, kde jsme měli být v 5:30 a odkud byl zajištěn odvoz ke Sliezskému domu (1670 m n. m.). A nebyli jsme tam sami. Hora v levé části je Končistá (2537,5 m n. m.).



Docela mě překvapilo, že náš vůdce nám hned po seznámení rozdal ferratové postroje a helmy. Čekal jsem totiž, že převýšení 985 m (ve skutečnosti víc, protože se nejde jen nahoru, ale v některých částech se přechází úžlabiny v nižších polohách) nemůže být nic extrémního, když trasy na Kriváň a Jahňací štít ho měly mnohem větší (první z nich 1442 m a další dvě přes 1300 m) a zvládli jsme je bez problému. Naivně jsem se domníval, že horští vůdci jsou jen umělou překážkou, která má zamezit tomu, aby na ikonu Vysokých Tater proudily davy jako na Rysy. Se stejně vybavenými dalšími dvěma skupinami jsme v džípu namačkaní jako sardinky vyjeli úzkou cestou k hotelu.

Úvodní část cesty je jednoduchá a komplikoval ji jen silný protivítr. Jde se Velickou dolinou nad stejnojmenné pleso a vodopád (druhý snímek je již z polohy nad ním při zpětném pohledu) a pak se odbočí doleva k masivu Gerlachu.





Na úpatí skal jsme si navlékli ferratovou výbavu, nasadili helmu a vůdce nás spojil lanem.



A k tomu nám vyložil strategii postupu. Měli jsme zvolit strojové tempo jako maratonci a nezastavovat, protože jakákoliv zastávka znamená vypadnutí z rytmu a maratonec, který zastaví, už do cíle většinou nedoběhne. Tím jsem vůbec nebyl nadšený, protože jsem se chtěl také kochat dosud nepoznanou scenérií a fotografovat.

Jenže trasa nevedla po kamenných chodnících (občas zpestřených přidržováním se řetězu), jak jsem je znal z dřívějších výletů, ale vyžadovala šplhání po skále! Na fotografování nebylo ani pomyšlení. Místo toho bylo nutné vážit (a poslouchat rady vůdce), kterého výstupku či spáry se přidržet, kam dát nohu, jak se přitáhnout, a to nesčetněkrát opakovat. Vzpomněl jsem si přitom na Adama Ondru a jeho lezecký výstup na El Capitan v Yosemitském národním parku.

Zpočátku lezeme štěrbinou ve skále. Hřebenem v horní části výstup však nekončí, následuje mnoho dalších. Podle doliny se tento úsek nazývá Velická próba.



Jen zřídka byl ve skále nějaký hřeb nebo skoba a v jednom místě, které by jinak nebylo možné zdolat, jsme si mohli "odpočinout" na dlouhém žebříku z kramlí s velkými odstupy. Ten, který jsem popisoval u sedla Prielom pod Východní Vysokou, je proti tomu procházkou růžovým sadem. Pod sebe jsem se raději nedíval a nahoru později už také ne, protože hora nad hlavou se zdála nekonečná a vyvolávala pocit beznaděje.

Při jedné z mála chvil, kdy nebylo nutné se přidržovat kolmé skály, jsem zvěčnil pohled za sebou. Vlevo je Bradavica (2476), mírně vpravo v pozadí Lomnický štít (2633) a vpravo Slavkovský štítí (2452).



Po překonání stěny nad Velickou dolinou se dostaneme do Sedielka nad Kotlom (2425) mezi Kvetnicovou vežou (2433) a Čertovou vežou (2565) a konečně se naskytne pohled na druhou stranu, do kráteru Gerlachovského kotle. Místy v něm ještě ležel sníh. K vrcholu je ale ještě daleko a zatím ani není vidět.





Až později se v jednom průhledu na chvíli objevil a na něm několik úspěšných dobyvatelů. Po chvíli cesty se ale zase ztratil za dalším skalním hřebenem. Po třech hodinách přišla chvíle na menší přestávku. V pozadí je Slavkovský štít.



Pohledy dolů vyvolávaly obavy ze sestupu.



Ještě asi půl hodiny jsme pokračovali nepřehledným terénem. První z následujících dvou snímků je opět pohledem dolů a na druhém je vidět vrchol sousední hory Končistá (2537).




Při zastavení pod posledním skalním hřebenem, za nímž už následovala závěrečná část výstupu, si vůdce všiml, že mně z nosu kape krev. Prohlásil, že je to příznak vyčerpání a dál jít nemůžu. Na vrchol prý zbývá ještě 3/4 hodiny cesty, celá cesta dolů je technicky extrémně náročná a nebezpečná a nevezme si na zodpovědnost, že mně úplně dojdou síly a stane se nějaká tragédie. Měl jsem počkat, že tam půjdou beze mě, a zatím si odpočinout. S tím jsem se nechtěl smířit, průvodce však trval na svém a jako jedinou alternativu uvedl, že na vrchol tedy nepůjde nikdo a všichni sestoupíme. Samozřejmě jsem nemohl připravit o zážitek své společníky a s velkým sebezapřením jsem musel přistoupit na první návrh. Připadal jsem si jako horolezec těsně pod vrcholem Mount Everestu, kterému kvůli nepřízni počasí už není souzeno výstup dokončit.

Hluboce zklamaný a rozčilený (nemám ve zvyku se vzdávat) jsem seděl na kameni a nevěděl, jak čekání přestát. Nakonec (podle odstupu fotografií po 23 minutách) jsem se sebral a mobilem (fotoaparát jsem už předtím dal synovi, aby fotografoval nezávisle na mně) udělal několik záběrů okolí pod i nad sebou.





Protože ale ze závětří vrchol nebyl vidět, vyškrabal jsem se už bez jištění nejkratším možným způsobem na hranu posledního skalního převisu.



Na následujících záběrech je vidět spára ve vrcholové partii, kterou bylo po mírném sestupu přes úžlabinu nutné vyšplhat.




Lidé ve stěně jsou z jiné skupiny, mou trojici jsem uviděl vzápětí asi 10 m od sebe (lezl jsem k hraně skály přímým směrem). Na vrchol se dostali za 15 minut, chvíli se tam zdrželi fotografováním a zhruba dvojnásobnou dobu sestupovali dolů za mnou. Záchytná místa ve spáře byla daleko od sebe a při sestupu špatně viditelná.

A takto se úspěšní členové skupiny viděli na vrcholu Gerlachu.




A těsně pod vrcholem při sestupu.



Strmá sestupová trasa, vedoucí po stěně kráteru k Batizovskému plesu, se nazývá Batizovská próba a je obtížnější než výstup z Velické doliny. V jednom místě vedla po žebříku přes převis, kde jsme viseli na kramli a nohou šmátrali, kde je ta další a mohli tak dostoupnout a chytit se nějakého výstupku. Kdyby se někdo utrhl, zbývající tři by ho asi neudrželi a spadli bychom všichni.

Následující záběr je ještě před sestupem z místa, kde jsem čekal, a na dalších dvou, zhruba po hodině cesty, je nejdříve v pozadí uprostřed vidět Vysoká (2547) a nakonec vlevo od ní i Končistá.





Ve spodní části bylo nutné překonat sněhové pole. Vlevo od středu je Batizovský štít (2448).



Batizovské pleso leží v nadmořské výšce 1884 m a od něj je k Sliezskému domu 1 hod cesty po Tatranské magistrále.




Přes její nenáročnost zbývajících 214 m klesání bylo pro mě utrpením, každý krok dolů vyvolával bolest v kolenou a namožených stehenních svalech.

Další nocleh jsme zajištěný neměli, předpokládali jsme totiž, že po túře pojedeme hned domů, ale vzhledem k únavě jsme tento nápad zavrhli. Našli jsme hotel v Popradu a jeli až další den.

I když jsem cíle nedosáhl, můj výškový rekord jsem asi překonal, dosud jím byla Vysoká (2547 m n. m.), to bylo také s horským vůdcem, ale ještě v minulém tisíciletí, teď jsem se dostal těsně k 2600 m. I kdybych na konci prázdnin byl lépe připravený, představa příšerného sestupu stačí k tomu, abych už na Gerlach nešel, ledaže by horská služba zajišťovala svoz z vrcholu vrtulníkem.

Náročnost dokresluje poslední koláž, sestavená ze 2 snímků z článku o výstupových trasách na Gerlach s přesným znázorněním trajektorie úvodní části výstupu Velickou próbou a sestupu Batizovskou próbou.



Pro úplnost doplním, že náš horský vůdce má bezmála 62 let a doprovázení turistů na vrcholy se (podle jeho slov) věnuje už jen sporadicky, jednou až dvakrát týdně. Při krátkých zastávkách nás nabádal, abychom hodně pili. Jeho jsem přitom pít neviděl. Až po návratu mně syn tuto záhadu vysvětlil, vůdci ven z batohu vedla hadička a mohl i za chůze pít z plastikové láhve, kterou měl uvnitř. Další odlišností bylo, že téměř celou cestu šel v tričku s krátkým rukávem a tenké vestě, zatímco já jsem střídavě zapínal a rozepínal bundu a mikinu. Neměl ani pevné vysoké boty s hrubou podrážkou, jaké se na horské túry doporučují, ale lehkou obuv, kterou využívají lezci na skály.

24 komentářů:

  1. Napínavá ohromná reportáž. Super, nevadí, vrchol Gerlachu ti neutečie! Nie ako mne moja bývalá terapojtka stejného mena, ktorá o našom kopečku nič nevedela a okamžite prvú dovolenku ma opustila za cieľom Vysoké Tatry! Jej švajčiarsky švagor - ona je Nemka - už rok pracoval na Slovensku, tak ju tam pozval. Nikdy viac som ju už nestretol. Zostala nezodpovedaná otázka, odkial ai pochádza meno GERLACH?

    OdpovědětVymazat
  2. Odhaduji, že všichni následující čtenáři ti vysloví bezmezný obdiv. Já říkám, že to byl nezodpovědný hazard se zdravím a se životem. Nejen tvůj. Pokud vím, tvůj syn a snacha jsou rodiči dvou malých holčiček.

    OdpovědětVymazat
  3. I když sám nejsem vůbec žádný horolezec, myslím, že dokážu velmi dobře pochopit touhu tuhle cestu si projít a stanout na špičce hory, tím spíš, že je nejvyšší špičkou v Tatrách. Na Sliezském domě jsem několikrát delší dobu pobýval, takže jeho širší okolí mám prolezlé docela dobře, ale na Gerlach samotný jsem se nikdy nevypravil, k téhle trase jsem měl vždycky úctu a bral jsem ji jako lezeckou, tedy ne pro mne (což ovšem neznamená, že bych o výstupu s průvodcem kdysi neuvažoval, to se dělo vlastně při každé z návštěv). V hotelu často pobývaly skupiny horolezců, kteří na Gerlach brzo ráno vyráželi, takže jsem na nich a na jejich výbavě viděl, že tohle je přece jen o něco vyšší level, než mi vyhovuje. Ale zážitky z výstupu, výhledy kolem i dolů do údolí a nakonec i radost z dosažení vrcholu v mých očích ospravedlňují riziko s výstupem spojené. A naprosto chápu tvoje rozladění z toho, že jsi ve výstupu nemohl pokračovat. Horský vůdce tam musí bohužel být za toho rozumného, a proto bych ho nikdy nemohl dělat .

    OdpovědětVymazat
  4. Jen poznámka. Myslím, že se do textu vloudila chybka. Cituji: "Na vrchol prý zbývá ještě 3 hodiny cesty, celá cesta dolů je technicky extrémně náročná a nebezpečná..."
    Pokud tomu dobře rozumím, na vrchol zbývalo jen cca 15 minut. 3 hodiny byl odhad trvání celé zpáteční cesty.

    OdpovědětVymazat
  5. [1]: Asi se zamilovala (zamilovali) do nejmenších velehor světa . Proti švýcarským čtyřtisicovkám jim musely připadat jako pohlazení.
    Někde píší, že Gerlach má jméno podle území Gerlachov, na kterém se nachází. Ale tím se jen otázka posouvá k tomu, co znamená Gerlachov.[2]: Opravdu to byl hazard, ale dopředu jsem netušil, že to bude tak náročné.
    Doma jsem to také schytal, že si pořád chci něco dokazovat a na nic se neohlížím.[3]: Fakt mě to naštvalo, protože si myslím, že jsem tam vylézt mohl, jenže by se musela pak udělat větší přestávka a asi nestál o přesčasovou práci.[4]: Máš pravdu, bylo tam 3/4, z čehož MS Word udělá jeden znak, ten se však při konverzi přes ASCII editor (Scintilla Text Editor), aby se nekopírovaly wordovské formáty, změnil jen na znak 3.
    Ale i z těch 3/4 hod (a skutečnosti 15 min nahoru) je vidět, že se mě chtěl pro tu chvíli "zbavit".

    OdpovědětVymazat
  6. I když si to nedal (chápu jak šíleně tě to muselo štvát) stejně smekám. Já nejela ani na Medvědí soutězku protože vím že bych to nedala.

    OdpovědětVymazat
  7. Úžasná dokumentace, dle snímků nepochybuji, že šlo o obrovský zážitek :). Obdivuji tvoji odvahu!

    OdpovědětVymazat
  8. Ta tam bych se už asi nevyškrábal...

    OdpovědětVymazat
  9. Točí se mi hlava, jen se na ty hory kouknu. Měla jsem spolumaturanta-horolezce, už není. Nezemřel na horách, ale zradilo ho srdíčko u moře. Další spolužák také s "mladými" si nadělil výstup v Tatrách s průvodcem, ale je menší horu. Miloši, už se  všichni šetřete, dokázal jsi dost a mladí také.

    OdpovědětVymazat
  10. Ac jsem v Tatrách byl a vylezl na několik vrcholu hlavně v Rohacich, a předtím v dětství s rodiči, koukám jak věř, jaké je výstup na Gerlachovsky štít dobrodružství.. Zastavit se těsně před cílem zamrzí, ale co se dá dělat..

    OdpovědětVymazat
  11. Próba, jak trefné pojmenování!O Gerlachu jsem zrovna minulý týden četla, chystáme se taky na Slovensko, ale když jsem viděla, co to obnáší, z plánu sešlo. Smekám, takhle vysoko bych asi nevylezla.

    OdpovědětVymazat
  12. Takhle psal o výstupu na Gerlachovský štít portál idnes.cz před cca 10 lety:https://www.idnes.cz/cestovani/kolem-sveta/gerlachovsky-stit-vystup-na-nejvyssi-horu-slovenska-neni-pro-padavky.A100929_113649_igsvet_tomCeny stouply, ostatní atributy výstupu se - zdá se - nezměnily.

    OdpovědětVymazat
  13. [6]: Medvědí soutěsku ti můžu doporučit (mám o ní článek v turistické rubrice). Jako fotografce se ti odmění krásnými scenériemi vodopádů.
    Trasa sice má překvapivě velké převýšení (skoro 1300 m), ale je možné vynechat odbočku na vrchol hory Hochlantsch, kde už stejně nic zajímavého není,  a pak se ušetří asi 500 m na převýšení. To bys určitě zvládla.[7]: Odvaha mně nechybí, protože naštěstí netrpím závratěmi, jen rozumu se místy nedostává :).[8]: Teď můžu říct, že bez předchozího tréninku a přivyknutí fyzické zátěži to jde opravdu ztuha.[9]: Růžo, teď se už šetřím, ale někdy mně připadá, že hlídání 3letých vnuček na chalupě a vymýšlení programu je neméně náročné .

    OdpovědětVymazat
  14. [14]: Mě tam odrazujou ty žebříky. Úplně mi stačil ten kousek v Kamenný soutězce. Lozit po žebříkách s foťákem na krku mě tedy moc nenadchává.Já i na konci tý Kamenný byla totál hotová. A to si myslím je tak půlka té Medvědí.

    OdpovědětVymazat
  15. [10]:Roháče závidím, tam jsem nikdy nebyl a ani neznám jejich vrchy, i když z odpočivadla Dechtáre u Liptovské Mary je na ně dobře vidět.[11]: Nejvíc mě udivuje, jak dokáže měnit slova jazykový korektor u SMS v mobilu. Na něj si už dávám pozor.[12]: Próba, jestli se tím myslí, že tady se zkoušejí hranice fyzických  možností, pak to sedí dokonale.[13]: Tento článek jsem také našel, ale až po návratu, kdy jsem začal hledat, kam jsem to vlastně nepoučeně (v)lezl.
    Jak nemám na nic čas, velmi často nejsem na cesty vůbec připraven. Ale nečekaná (a leckdy adrenalinová) překvapení mají také své kouzlo.Ceny narostly opravdu značně, téměř o polovinu.

    OdpovědětVymazat
  16. Miloš si pášák!!! Nádherná reportáž! Pre mňa už iba spomienková. Gerlach síce ani mne neutečie, ale ja už  iba dole padnem, nie hore poleziem. Obdivujem ho už iba pohľadom z okna vlaku pri mojích častých cestách západ-východ SK. To, že si musel  vyčerpaním zostať pod vrcholom, nevadí, mal si čas na myšlienky.  Mne rozprával svoju podobnú skusenosť mladší syn. Spolu so starším bratom, švagrinou a ešte jedným šialencom sa rozhodli na nočný výstup na Slavkovský štít. Cestu poznajú už poslepiačky.To by nič také hrozné nebolo, mladý muž má dobrú kondíciu, ale nie po týždni služobnej cesty strávenej v Prahe - tie vaše "hospudky pražské " su tiež lákavé a umorne aj pre mladé telo. Kusok pod vrcholom  musel povedať dosť, on už ďalej nelezie a zostal presne ako ty, sedieť na výbežku skaly. Ale, podľa jeho slov, tým že zostal v tých horách hodinu sám, v noci, že to bol neskutočný zážitok pre neho. "Tak si predstavujem rozhovor s Bohom, bez slov ...mesiacom osvetlené tatranské štíty a hviezdy a samota ... vraj ten zážitok stál aj za ten vrchol. Starší syn, si zase zmyslel, že svoju nastávajúcu požiada o ruku na inom Tatranskom štíte. Tiež mu to nevyšlo, nedostali sa na vrchol - počasie je vrtošivé. Tak jej dal prstienok kdesi pod skalou za dažďa. Žiadna romantika za burky sa nekonala.    Dve hodiny viac na východ a ... ste vítaní.

    OdpovědětVymazat
  17. Nedávno jsem viděla, dle mého soudu úžasný pořad, s panem Radkem Jarošem a né jednou zůstal pod kopcem, aby mohl ve zdraví slézt dolů a přežít.
    Nemohu posoudit, do jaké míry jsi hazardoval či nikoliv, prostě tě ještě neopustil testosteron, cítíš metu a chceš jí dosáhnout.
    Báječná reportáž, po dlouhé době na blogu i o něčem na víc, limitech a jejich zdolávání, děkuji.

    OdpovědětVymazat
  18. báječná reportáž jako vždy...napínavá až do poslední
    fotografie....

    OdpovědětVymazat
  19. My jsme lezli na Gerlachovský štít v roce 1970, kdy byla u jezera nad Slezským domem jen cedule, že výstup je na vlastní nebezpečí. Řídili jsme se pouze kamennými mohylkami, které v pohledu zespoda nahoru byly dobře viditelné, ale cestou zpět se ztrácely v pozadí skal Cesta byla hodně nebezpečná a díky tomu že byla strašná mlha. To hučení ticha v uších jsem nikdy předtím nezažila. Asi to bylo tlakem v té výšce. Celý výstup trval od Slezského domu ke Slezskému domu sedm hodin. Ještě jsme museli dojít do kempu. Byla jsem tam s bráchou a tátou. Trénink Jsme měli výstupy na Tri kopy, Baníkov, Lomnický štít, Rysy z polské strany, Kriváň....Kde jsou ty časy. :) Ráno jsme z kempu vycházeli ve 3 ráno. Za šera se šlo ještě dolinami....Tak ať ti to ještě dlouhou šlape.


    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To byl obdivuhodný výkon - i z hlediska času. A Lomnický štít vypadá snad ještě hrůzostrašněji, o Rysech z polské strany nemluvě, ze slovenské jsou vcelku jednoduché, ale při náhledu na polskou stranu to vypadá zcela neschůdně a prý tudy vylezl i Lenin :).
      Tri kopy a Baníkov neznám.

      Vymazat
    2. Na Lomnický štít se leze ze sedla, takže spíše bokem hory. Určitě ne přímo pod lanovkou tou průrvou. A ty Rysy byly opravdu dramatické, protože jsme k jezerům sešli z nějakého sedla (už si nepamatuju jméno) za krásného počasí, jenže v horách se počasí mění rychle. A mamka na to měla čuch. Za modré oblohy prohlásila, že bude pršet. A ono nakonec nejen že pršelo, ale strhla se i bouřka. Všichni sestupovali dolů a my nahoru. Táta byl pošuk. Maminka chtěla požádat v Polsku o turistický azyl. Nejhorší je na vrcholu překonání průrvy, abychom se dostali na naši stranu. Ó jak jsme byli rádi, že jsme doma. :)

      Vymazat
    3. O Lomnický štít jsem se také zajímal, ale po přečtení textu, jakým způsobem se tam leze, jsem usoudil, že Gerlach bude jednodušší.
      Začátek je sice z boku ze sedla, jak je také v následujícím odkazu
      http://www.goat.cz/index.php?path=VysokeTatry_Vrcholy_LomnickyStit_LomnickyStitVystupy,
      a jak píšeš, ale nakonec se přechází do středu stěny (do místa příznačně nazvaného Emeryciho nářek) a odtud pak nahoru po řetězech. A to má být ještě ten nejjednodušší způsob.

      Vymazat
  20. Oprava. Na Gerlach jsme lezli v roce 1973, bylo mi 18 a vyrazili jsme ve 2 ráno že Starého Smokovce. https://fotomarijakes.blogspot.com/2020/03/kdyz-ticho-buraci-v-usich.html
    🙂

    OdpovědětVymazat

Aktuální článek

Henri Matisse - fauvismus

Henri Matisse (1869-1954) se k malířství dostal úplnou náhodou, pocházel z rodiny obchodníků a dostalo se mu vzdělání, vystudoval práva a p...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)