Milán (2) - ze střechy dómu

Církevní stavby mají podobně jako duchovní pastýři svou hierarchii a od jednoduchých kapliček (modliteben) a venkovských kostelíků se dostaneme až k honosným chrámům (pomineme-li přitom kláštery, které slouží mnichům a řádovým sestrám, a stavby u nás okrajových náboženství, např. židovské synagogy a muslimské mešity).

Některým významným kostelům papež udělil titul bazilika, význam je dán tím, že v nich sídlí on sám (Bazilika sv. Petra ve Vatikánu) nebo jiní vysocí církevní hodnostáři. Této pocty se ale dostává i velkým kostelům s minimálně třemi loděmi (nejčastěji s hlavním podlouhlým prostorem, na nějž kolmo z obou stran jsou napojeny dva menší).

Označení katedrála automaticky přísluší hlavnímu kostelu diecéze (= územně vymezené správní jednotky, v Čechách je jich 5 a na Moravě 3) či arcidiecéze (hlavní diecéze v církevní provincii, v Čechách jí je arcidiecéze pražská a na Moravě olomoucká), kde sídlí biskup či arcibiskup.
Synonymem slova katedrála je dóm. Vždy se mně ale podvědomě zdálo (a proto ten dlouhý úvod), že dóm je absolutní vrchol mezi církevními stavbami, víc než "obyčejná" katedrála. Máme je např. v Praze, v Plzni, v Olomouci, v Brně, neslyšel jsem však o nich mluvit jako o dómu, na rozdíl od impozantních katedrál v Kölnu, v Regensburgu a ve Vídni. To, že velkolepý milánský kostel, který rozměry patří mezi 5 největších chrámů na světě a je nejspíš první v počtu soch, se oficiálně jmenuje Katedrála Narození Panny Marie v Miláně, asi ví málokdo, protože se mu neřekne jinak než Milánský dóm (Duomo di Milano).

Poprvé jsem ho viděl v r. 2002, fotky mám ale jen z kinofilmu, při 2. návštěvě už s digitálním fotoaparátem byl bohužel částečně skryt v reklamních panelech.

Milánský dóm je nejvýznamnější památkou gotické architektury v Itálii, základní kámen byl z popudu milánského vévody Giana Galleaza Viscontiho položen r. 1386 (chtěl si naklonit Boha, aby mu dal mužského potomka), avšak dokončen byl až o pět set let později (významně k tomu přispěl Napoleon, který se zde r. 1805 nechal korunovat králem Itálie a zajistil pak další financování). Práce na výzdobě jeho vchodů probíhaly ještě v 2. pol. 20. století. Navzdory tomu všemu si zachoval jednotný styl a ubránil se i vlivu italské renesance.

Celý dóm je obložen bílým mramorem, pod ním se skrývá cihlová stavba. Má 5 podélných lodí (hlavní a 4 postranní) a 3 příčné. Na délku má 157 m, na šířku 92 m a výška 108,5 m je dána vrcholem pozlacené sochy Madony na Mariánské věži. Interiér pojme 40 tisíc návštěvníků. Z vnějšku stavbu zdobí 135 věžiček (většina byla přidána až v 19. století), více než 3000 soch a 96 chrličů vody.

Vnitřní výzdoba dómu pochází převážně ze 16. století, vděčí za ni zájmu o umění tehdejšího milánského arcibiskupa Karla Boromejského, který v jedné z kaplí má hrobku.

Atrakcí dómu je možnost vystoupit na jeho střechu. Naskytne se široký výhled do okolí, na hlavní milánské náměstí Piazza del Duomo s jezdeckou sochou Viktora Emanuela II. (1820-1878), prvního krále sjednocené Itálie, a na zastřešení obchodní pasáže (rovněž nese jeho jméno - Galleria Vittorio Emanuele II), na jejíž druhé straně se nachází slavná opera La Scala (Teatro alla Scala).

Především si ale zblízka můžeme prohlédnout věže, oblouky, sochy, chrliče a všechny detaily vnější výzdoby.

Střecha dómu si zahrála v dramatické scéně slavného neorealistického filmu Luchina Viscontiho Rocco a jeho bratři (v traileru od 1:08) z r. 1960 s Alainem Delonem, Renatem Salvatorim a Annie Girardotovou v hlavních rolích.

Pasáž Viktora Emanuela je dílem architekta Giuseppe Mengoniho. Výstavba trvala dva roky a r. 1867 ji slavnostně otevřel samotný panovník. Nešťastným paradoxem ale bez účasti tvůrce, ten při kontrole závěrečných prací spadl ze střechy a zabil se.