Progres 2 s Alešem Bajgerem - LP Mozek a Změna!, vzpomínka na Pavla Pelce

Před řadou let jsem zde popisoval hudební legendy brněnské rockové scény – skupiny Synkopy 61, Progress Organization, Progres 2, Futurum, Bronz a jejich protagonisty Michala Poláka, Oldřicha Veselého, Pavla Váněho a Romana Dragouna. Chybí ještě jedna podstatná „kapitola“ – období, kdy už v Progresu nepůsobil Pavel Váně ani Roman Dragoun a post hlavního zpěváka zaujal Aleš Bajger. 

Z předchozích článků zopakuji, že s kytaristou a zpěvákem Pavlem Váněm se pojí krátké období skupiny Progress Organization, založené r. 1968 a obnovené po 10 letech nejdříve pod podivným názvem Barnodaj, který pak přejmenovali na Progres 2. S ním nahráli alba Mauglí a Dialog s vesmírem a zvláště druhé bylo u nás událostí podobnou rockovým operám The Dark Side of the Moon a The Wall skupiny Pink Floyd. Když kapelník skupiny, bubeník Zdeněk Kluka, přišel s dalším projektem Třetí kniha džunglí, Váně byl proti, že jde o opakování Mauglího, ze skupiny odešel a na postu zpěváka ho nahradil klávesista Roman Dragoun. Třetí kniha džunglí vyšla na dvojalbu r. 1982 a měla velký úspěch, jenže Roman Dragoun s kytaristou Milošem Morávkem o rok později z kapely odešli a založili si Futurum, které mě na první poslech nadchlo a Dragoun se stal mým nejoblíbenějším rockovým hudebníkem, chodil jsem na všechny jeho koncerty v Brně, ať již působil v kterékoliv skupině nebo vystupoval sólově.

Žádný ze zmíněných koncertních programů skupiny Progres 2 jsem ale v premiérách neviděl, protože jsem tehdy byl ortodoxním fandou jiné brněnské legendy, skupiny Synkopy 61. Alba Progresu 2 jsem dokoupil až dodatečně, když jsem zjistil, že tam dříve hrál můj nový oblíbenec Roman Dragoun.  

V r. 1984 Progres 2 o sobě dal znovu vědět, nahrál album Mozek. Opět šlo o audiovizuální program, tentokrát na motivy povídky Maxwellovy rovnice autora sci-fi literatury, původním povoláním fyzika, Anatolije Dněprova. Texty písní napsal Vladimír Čort.  

Maxwellovy rovnice se týkají zákonů elektromagnetického pole a jejich znění v integrálním a diferenciálním tvaru je následující (komu nejsou jasné, může se víc dočíst např. zde :)): 

Výstižnou charakteristiku příběhu Dněprovovy povídky a zpracování do rockového projektu najdeme na Wikipedii: „Mozek vypráví o matematikovi profesoru Rauchovi, který potřebuje vypočítat složité rovnice a v novinách objeví inzerát nabízející vyřešení právě takových rovnic. Při setkání ale narazí na šíleného Kraftstudta, který pomocí generátoru mozkových impulzů ovládá armádu nejlepších matematiků, kam je umístěn i profesor Rauch. Nakonec ale dojde ke vzpouře a tito uvěznění lidé jsou osvobozeni.“

Tento program jsem si již nenechal ujít a viděl ho na jednom z prvních koncertů. Celá scéna byla zahalena plachtou velkého stanu, pod níž byli skryti hudebníci skupiny, představující rukojmí ďábelského Kraftstudta.  

Z alba mám nejradši dvě skladby: Co je život I. v podání nové posily skupiny, zpěváka a kytaristy Aleše Bajgera a závěrečnou Kdo je tam? První složil baskytarista Pavel Pelc, druhou, a také ji zpívá, bubeník Zdeněk Kluka. 

U pomalé písně Co je život I. je zajímavá i instrumentální stránka, syntezátor na rozdíl od jednotvárného zvuku pozdějších diskotékových hitů zujme vlastní klenutou melodii. 

Videa Progresu z 80. let bohužel téměř neexistují, živě je záznam až z r. 2008, kdy skupina vzpomněla 40 let od svého založení s částečně pozměněným složením, hlavní postavy – kytaristu Aleše Bajgera (s dlouhými vlasy), baskytaristu Pavla Pelce a bubeníka Zdeňka Kluku zde však vidíme.

Album Mozek bylo posledním tematicky zaměřeným projektem skupiny, rockové opery už i ve světě měly roky největší slávy za sebou a Progres 2 v roce 1987 zareagoval albem s příznačným názvem Změna!. Titulní píseň složil a zpívá Zdeněk Kluka.

Touto změnou to neskončilo, skupina poté přišla s naprostým úletem, do svého názvu přidala Pokrok, angažovala zpěvačku Pavlu Dvořáčkovou a nastudovala budovatelské písně z 50. let (např. My máme ocelové ptáky – myšleno letadla). Pro Pavla Pelce to asi bylo nestravitelné a raději přešel do skupiny Futurum. Pro mě také, koncert jsem viděl jednou a nevěděl, co si o tom myslet.

V novém tisíciletí Progres 2 příležitostně vystupuje opět s rockovým repertoárem a k mé velké radosti se v něm sešli všichni, kteří ho proslavili – Pavel Váně, Zdeněk Kluka, Miloš Morávek, Roman Dragoun a Pavel Pelc – a hrají skladby z historických alb i nové, loni nahráli písničkové album Tulák po hvězdách. Tehdy jsem je také měl znovu vidět, koncert kvůli covidu byl bohužel zrušen. I když byl přeložen na letošek, k mému velkému smutku na něm bude chybět Pavel Pelc. Zemřel loni v létě týden před svými 72. narozeninami. Jako baskytarista byl ve stínu sólistů skupiny, ale na všechna alba složil hudbu písní, které jsou jejich ozdobou. Alespoň ty připomenu. Jeho mám i na fotografii z r. 2016, za hradbou kláves je trochu vidět i Roman Dragoun.

Na albu Dialog s vesmírem je Pelcova Píseň o jablku. Klip po mnoha letech v předchozím odkazu se natáčel na podzim a jablka už dávno byla sklizená, proto byla na větve stromu přišpendlena. A po 30 letech od natočení alba živě zněla takto:

Pěkným předělem uprostřed skladby je sólo Zdeňka Kluky na flétnu. A při tom jsem ho také zachytil (v r. 2016).

Roman Dragoun na svých sólových koncertech hraje výhradně vlastní skladby, jedinou výjimkou byla Pelcova píseň To já se vracím z dvojalba Třetí kniha džunglí, na kterou navazuje instrumentálka Ozvěny kytaristy Miloše Morávka. Jedna z mála nahrávek z mladých let skupiny je v následujícím videu, Pavel Pelc zde netradičně doprovází na klávesy Moog. 

Zvukově mnohem kvalitnější je ale záznam z desky.

Na album Mozek Pavel Pelc přispěl výše zmíněnou písní Co je život I., jeho je i Neznámý génius (záznam opět z r. 2008). Zpívá ji Aleš Bajger, Pelc ji uvedl a podobnými vstupy provázel celý koncertní program. 

Na albu Změna! má Pavel Pelc také svou stopu, lyrickou píseň Rty jsou schránka čekání, zpívanou Alešem Bajgerem. 

Pavle, díky za vše.