Tizian - největší z Benátčanů

Tizian, plným jménem Tiziano Vecellio, patří mezi nejvýznamnější malíře všech dob, jeho všestranné dílo zahrnuje mytologické a náboženské výjevy, portréty, akty i znázornění přírody. O jeho prvních letech života není nic bližšího známo, nejasnosti panují u roku narození, dříve převažovalo 1477, ojediněle i 1473, později 1485 a dnes nejčastěji 1488-1490. Jistý je jen rok úmrtí 1576, protože v té době byl všeobecně uznávaným malířem. Pokud by měl platit druhý údaj, dožil by se 103 let, což v té době bylo něco neuvěřitelného, jeho benátský malířský vzor Giorgione (1477/1478-1510), jehož některá díla dokončil, zemřel v pouhých 32 nebo 33 letech na mor. Tizian se zachránil tím, že během morové epidemie v Benátkách odešel do Padovy a i když ho papež zval do Říma, Tizian se do Benátek vrátil a po smrti Giovanni Belliniho se stal oficiálním malířem mocné Benátské republiky s vysokou roční rentou. Malíř však o tuto funkci dost bezohledně usiloval ještě za Belliniho života, i když se zpočátku u něj učil základům malířského řemesla a za mnohé mu vděčil. Rychle rozmnožoval svůj majetek (domy a pozemky), žil jako velmož a společenská celebrita, u níž se scházela benátská smetánka. 

Sebevědomý malíř za své obrazy požadoval vysoké honoráře, ne vždy se jich ale dočkal, např. císař Karel V. mu sice udělil dědičné tituly hraběte a rytíře, ale k placení se příliš neměl a Tizian musel odměny složitě vymáhat. Po této zkušenosti je pochopitelné, že odmítl stát se císařovým oficiálním malířem.       

Jeden z portrétů císaře Karla V. z pozdější doby (1548) je vystaven v Alte Pinakothek v Mnichově. I když mohutný sloup, zlatý brokát a rudý koberec zdůrazňují postavení císaře, v zobrazení tváře mu malíř nijak nelichotí a odhaluje jeho špatný zdravotní stav a únavu.

A ještě výraznější je to na Portrétu papeže Pavla III. (1545-1546, Ermitáž, Petrohrad), Autoportrétu (1550-1555, Gemäldegalerie, Berlín) a Portrétu benátského malíře Giovanni Belliniho (1511-1512, Statens Museum for Kunst, Kodaň).

Vzhledem k většímu počtu obrazů další mužské portréty zařadím v kolážích. 

V první je Baldassare Castiglione (diplomat, 1536-1538, National Gallery of Ireland, Dublin), Gian Giacomo Bartolotti da Parma (prezident Lékařské komory v Benátkách a spisovatel, 1518, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) a Gerolamo Barbarigo (Tizianův přítel ze šlechtického rodu Barbarigo, 1510, National Gallery, Londýn).  

V druhé pak Fabrizio Salvaresio (obchodník s otroky, 1558, Kunsthistorisches Museum, Vídeň), Jacopo Strada (architekt a zlatník, 1567-1568, Kunsthistorisches Museum, Vídeň), Dóže Marcantonio Trevisan (1553-1554, Szépművészeti Múzeum, Budapešť), a Pietro Aretino (italský spisovatel, dramatik a básník, 1527, Kunstmuseum, Basilej).

Většina uvedených portrétů je z pozdější umělcovy tvorby, z raného období je nejslavnějším obrazem Láska nebeská a láska pozemská (1514-1515, Galleria Borghese, Řím). Podobně jako Giorgionova Bouře obraz má mnoho různých interpretací, např. inspiraci v eposu Argonautica, kde Venuše přemlouvá Médeiu, podle jiné jde o dvojportrét malířovy milenky Violanty, Amor mezi ženami zdůrazňuje lásku (nesjpíš lesbickou), alegorie oblečené a nahé ženy je také neurčitá, zhruba o 100 let později, než ho Tizian vytvořil, se obraz uváděl pod názvem Krása ozdobená a neozdobená, v dobovém chápání krásná nahá žena představovala nejdokonalejší bytost na Zemi. 

Žena se zrcadlem (1515, Musée du Louvre, Paříž) je Tizianovým vyjádřením ideální krásy. Obraz má několik replik, jedna pod názvem Toaleta mladé ženy je k vidění v Obrazárně Pražského hradu.

Marnost pozemského života (1515, Alte Pinakothek, Mnichov) je idealizovaným portrétem ženské krásy a v čem marnost spočívá, se můžeme jen dohadovat.

K náboženským obrazům patří Svatá rodina s pastýřem (1510) a Noli me tangere (1514), oba z National Gallery v Londýně. „Noli me tangere (Nedotýkej se mě), dokud jsem nevystoupil k Otci,“ jsou slova Ježíše Krista, když našel plačící Marii Magdalenu u jeho prázdného hrobu.  

Krista maloval opakovaně, v koláži jsou obrazy: Kristus a cizoložnice (1512-1515, Kunsthistorisches Museum, Vídeň), Kristus korunován trním (1570, Alte Pinakothek, Mnichov), Bičování Krista (1568, Galleria Borghese, Řím), Ecce Homo (1558-1560, National Gallery of Ireland, Dublin) a Nesení kříže (1565, Ermitáž, Petrohrad).

Zatímco předchozí obraz Ecce homo (Hle, člověk!) zachycuje Krista po bičování a v názvu jsou slova Piláta Pontského, který ukazuje zmučeného Krista davu, v dřívější verzi Ecce Homo (1543, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) je Kristus nahoře vlevo a davová scéna s vojáky je inspirována vlámským uměním.

Na dvou verzích obrazu Peníz daně (1516, Gemäldegalerie, Alte Meister, Drážďany) a (1560-1568, National Gallery, Londýn) se farizej provokativně ptá Krista, zda je správné platit daně Caesarovi, jehož jméno je na minci. Kristus se nenechal nachytat a odpověděl: „Odevzdejte Casesarovi, co je Caesarovo, a Bohu, co je Boží,“ a to není ve sporu s jeho učením. 

Na obraze Večeře v Emauzích (1545, National Gallery of Ireland, Dublin) se částečně podíleli Tizianovi žáci.

Tizian také mnohokrát znázornil Pannu Marii s malým Kristem a nejrůznějšími svatými. V následující koláži je Panna Marie kojící Ježíška (1565-1575, National Gallery, Londýn), Panna Marie s Ježíškem (1561, Alte Pinakothek, Mnichov), Panna Marie s dítětem, Janem Křtitelem a jedním z dárců (1520, Alte Pinakothek, Mnichov) a Panna Marie s dítětem a sv. Pavlem (1540, Szépművészeti Múzeum, Budapešť).

Dále jsou: Panna Marie s dítětem v krajině se sv. Janem Křtitelem a dalším svatým (1518-1520, National Gallery of Scotland, Edinburgh), Panna Marie s dítětem a čtyřmi svatými (1516-1520, Gemäldegalerie, Alte Meister, Drážďany), Madona s dítětem před barevným plátnem (1511, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) a Panna Maria s dítětem, svatou Kateřinou Alexandrijskou a pastýřem (alternativě Madona s králíkem, 1525-1530, Musée du Louvre, Paříž)

Ve dvojici je Panna Marie s dítětem, sv. Štěpánem, sv. Jeronýmem a sv. Mořicem (1515-1520, Musée du Louvre, Paříž) a Madona s třešněmi (1516-1518), Kunsthistorisches Museum, Vídeň.

Madona Aldobrandini (1532, National Gallery, Londýn) zobrazuje Pannu Marii s dítětem, mladým sv. Janem Křtitelem a neznámou klečící ženu, stejně tak ale zaujme krásné zobrazení přírody a pohoří v pozadí výjevu. 

K náboženským obrazům patří i Salome s hlavou Jana Křtitele (1515, Galleria Doria Pamphilj, Řím), kde malíř sťaté hlavě dal svou podobu, ze stejné galerie ve dvojici jsou také Španělsko pomáhá náboženství (s neznámým datováním) a Kající se Marie Magdalena (1531-1535).

A Kající se Marie Magdalena (1565, Ermitáž, Petrohrad) ještě jednou v působivější verzi.

Interpretace obrazu Bravo (1515-1520, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) je opět nejasná, podle jedné verze Gaius Lusius, synovec římského generála Gaia Maria (157-86 př. n. l.), měl slabost pro mladé muže. Když Trebonia, jednoho z nich, se pokusil znásilnit, Trebonius vytáhl meč a Lusia zabil. 

Tři fáze života člověka (1512-1514, National Gallery of Scotland, Edinburgh) vpravo znázorňují malé děti, po nichž šlape nezbedný Amor, vlevo je mladý zamilovaný pár a vpravo v pozadí stařec s dvěma lebkami.

Tizian vedle mužských portrétu namaloval i nemálo ženských: Portrét dámy ('La Schiavona', 1510-1512, National Gallery, Londýn), Isabella d'Este (1534-1536, Kunsthistorisches Museum, Vídeň), dcera vévody z Ferrary a Modeny, Portrét Settimie Jacovacci (1545, Szépművészeti Múzeum, Budapešť), Portrét dámy v bílém (1561, Gemäldegalerie, Alte Meister, Drážďany).

Violanta (1510-1515, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) byla Tizianovou milenkou a evidentně je i na obraze Mladá žena v černých šatech (1520, Kunsthistorisches Museum, Vídeň).

Stejnou osobu zachycují i dvojice obrazů Mladá žena s kloboukem s pérem (1534-1536, Ermitáž, Petrohrad) a Mladá žena v kožešině (1534-1536, Kunsthistorisches Museum, Vídeň).

Rodina Vendraminových (1540-1545, National Gallery, Londýn) je Tizianovým největším skupinovým portrétem.

I přes úspěšnou malířskou kariéru v osobním životě Tizianovi štěstí nepřálo. V r. 1525 se s ohledem na společenské postavení oženil s dcerou lazebníka Cecilií Soldanovou, s níž už měl dva syny, ale ti mu v dospělosti mnoho radosti nepřinesli, Orazio, pomocník v jeho dílně, se vypracoval jen v průměrného malíře a Pomponio, kněz, vedl marnotratný život. Milovaným dítětem se stala až Lavinie, narozená v r. 1530, manželka však při porodu zemřela a Tizian pak dlouho nebyl schopen malovat a znovu se už neoženil. Lavinie zemřela v poměrně mladém věku, a i když byla vdaná, děti neměla, stejně tak synové, a malíř se tak nedočkal vnoučat.    

Dceru zpodobnil mnohokrát, a to nejen na portrétech z r. 1565 (Gemäldegalerie, Alte Meister, Drážďany a Kunsthistorisches Museum, Vídeň) (i když u 2. portrétu to není zcela jisté).

Zařadil ji ale i do jiných obrazů, k nim nejspíš patří i Dívka s miskou ovoce (1555, Gemäldegalerie, Berlín). 

Lucrecia a její manžel (1515, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) je příběhem manželky Lucia Tarquinia Collatina, konzula Římské republiky v r. 509 př. n. l., která byla znásilněna Sextem Tarquiniem, synem krále, a aby zachránila svou čest a tím i čest svého manžela, poté co požádala manžela, aby ji pomstil, se probodne. 

K obrazům dětí (vedle Ježíška a mladého Jana Křtitele) patří Clarissa Strozzi ve věku dvou let (1542, Gemäldegalerie, Berlín), Putto s tamburinou (1510-1515, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) a Triumf lásky (1545, Ashmolean Museum, Oxford). Putto, nahé dítě podobné andílku, ale obvykle bez křídel, je renesanční obdobou antických Amorů, často se využíval v baroku a rokoku jako dekorativní prvek. Symbolizuje dítě nosící roh hojnosti.

Alegorie manželství (Musée du Louvre, Paříž) a Alegorie dějin (1560, Biblioteca Nazionale Marciana, Benátky) jsou v následující dvojici.

Akty Tizian spojil s mytologickými náměty. Venuše vystupující z vln (1520-1525, National Gallery of Scotland, Edinburgh) je analogií dřívějšího Botticelliho Zrození Venuše.  

Urbinská Venuše (1534, Galleria degli Uffizi, Florencie) byla evidentně inspirována Giorgionovou Spící Venuší. 

Záletný Zeus, nejvyšší z Bohů, vstoupil v podobě zlatého deště do temné místnosti, kde král Akrisius uvěznil svou dceru Danae, protože z věštby se dozvěděl, že porodí syna, který krále zabije. Námět byl různými malíři mnohokrát zpracován a Tizian namaloval několik verzí. Tři jsou dále: Danae (1544-46, Museo di Capodimonte, Neapol), Danae (1554, Ermitáž, Petrohrad) a nejnázornější je Danae (po r. 1554, Kunsthistorisches Museum, Vídeň), na které se ale částečně podíleli Tizianovi žáci.  

Venuše s varhaníkem a Amorem (1548, Museo del Prado, Madrid) má další verzi v Gemäldegalerie v Berlíně (1550).

Obraz Diana a Aktaión (1556-1559, National Gallery, Londýn) zachycuje Aktaióna, když při lovu nechtěně narazí na koupající se nahou bohyni lovu Dianu a nymfy. V pokračování příběhu – Smrt Aktaióna (1559-1575, National Gallery, Londýn) – rozhořčená Diana Aktaióna promění v jelena a jeho vlastní psi ho roztrhají). 

Diana a Kallistó (1556-1559, National Gallery, Londýn) je dalším příběhem nevěry Dia, tentokrát s krásnou Kallistó, dcerou krále Lykáóna. (Když si Diova dcera Artemis všimla, že Kallistó čeká dítě, vyhnala ji ze své družiny a Diova manželka Héra se pomstila za Diovu nevěru proměnou Kallistó v medvědici. Aby již dospělý Arkas, syn Kallistó, ji na lovu nezabil, Zeus ho také proměnil v medvěda a oba vyzvedl na nebe, kde vytvořili souhvězdí Velký a Malý vůz.)

Protože další postavy z řecké mytologie byly již popsány v jiných článcích o malířích, uvedu jen jejich názvy: Perseus a Andromeda (1554-1556, Wallace Collection, Londýn), Venuše a Adonis (1555-1557, soukromá sbírka), Bakchus a Ariadna (1520-1523, National Gallery, Londýn), Únos Európy (1559-1562, Wallace Collection, Londýn), Venuše zavazuje Amorkovi oči (1560-1565, Galleria Borghese, Řím) a Nymfa a pastýř (1570-1575, Kunsthistorisches Museum, Vídeň).

A na úplný závěr Apollón trestá Marsya (po r. 1550, Arcidiecézní muzeum Arcibiskupského zámku, Kroměříž), nejcennější obraz na našem území, který od letoška je konečně možné fotografovat. Je tragickým příběhem pyšného satyra Marsya, který se opovážil vyzvat k hudební soutěži boha Apollóna. Prohrál a za trest je zaživa stahován z kůže.

***

Česká folkrocková skupina Marsyas si podle nešťastného satyra zvolila jméno a v repertoáru také měla píseň Marsyas a Apollón. Nazpívala ji Zuzana Michnová.

Molière - Lakomec v Městském divadle v Brně

Francouzský dramatik (a herec) Molière (1622-1673), vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin, se stal nesmrtelným satirickými hrami, zesměšňujícími hloupost, pokrytectví, lakotu, nemravnost, náboženské svatouškovství a snobství. Nejznámějšími jsou Tartuffe (1664), Don Juan (1665), Misantrop (1666), Lakomec (1668) a Zdravý nemocný (1673). Poslední se mu stala osudnou, po skončení představení, kde hrál hlavní roli, zkolaboval a ještě tentýž den pozdě večer zemřel.

Matně si pamatuji, že Lakomce jsem kdysi viděl ve filmové adaptaci s Františkem Filipovským jako Harpagonem, ztvárnil ho i Louis de Funes, kterého Filipovský tak skvěle daboval, na divadelních prknech ho u nás hráli např. Ladislav Pešek, Miloš Kopecký, Jan Skopeček, Petr Nárožný a my jsme ho nedávno viděli s Bolkem Polívkou v Městském divadle v Brně. 

Protože v divadlech se během představení již několik let nemůže fotografovat, vkládám sem jen několik fotografií fotek z vestibulu divadla.  

Hlavní postavou hry je bohatý a lakotný vdovec Harpagon, který v obavě ze ztráty naškudlených peněz na zahradě zakopal truhlu se zlaťáky a stále se strachuje, aby ji nikdo nenašel. Vypočítavě se staví i ke svým dospělým dětem – dceru Elišku by chtěl provdat za starého boháče Anselma a syn Kleantes by si měl vzít bohatou vdovu. Jenže Eliška je zamilovaná do Harpagonova správce Valéra, který riskoval život a zachránil ji z rozbouřených vln, a Kleantes miluje krásnou Marianu, dívku z chudé rodiny žijící jen s nemocnou matkou, o níž se stará.   

Valér se snaží pochlebováním Harpagonovi získat jeho sympatie.

Lakomý Harpagon své děti překvapí odhalením, že se mu líbí jedna dívka a rád by se s ní oženil. „Je tu jeden menší problém, bojím se, že nemá dostatečné věno.“ Když doplní, že jde o Marianu, Kleantes je v šoku: „Nějak mi najednou není dobře. Potřebuju na čerstvý vzduch.“

Harpagon Valérovi sděluje, že dceru Elišku ještě dnes večer provdá za Anselma, který navíc ani nežádá věno. Valér předstírá, jaká je to výhodná partie. Rozčarovaná Eliška, nechápe, co to má znamenat. Ale Valér ji vysvětlí, že „jsou typy, které nesnáší jakýkoliv vzdor, které pravda akorát tak rozčílí. Když je chceš někam dostat, tak jen tak, že až po cestě je nenápadně směřuješ a natáčíš, jak potřebuješ.“ Eliška namítne, že svatba má být už dnes večer. Valér ji poradí: „Musíš se ji pokusit oddálit. Předstírej, že jsi nemocná.“

Kleantes si chce na svatbu s Marianou půjčit 15 tisíc franků a půjčku nechává sjednat svému sluhovi Flokovi. Nabídne se Harpagon s lichvářským úrokem 25 %, navíc z této částky 3 tisíce franků bude tvořit haraburdí, kterého se chce Harpagon zbavit. Když se Kleantes dozví, že lichvářem je jeho otec, Harpagon jej osočí, že „chce mrhat majetkem svých rodičů“, a Kleantes, že Harpagon se nestydí „zahanbovat své jméno tak ostudnými obchody“.

Na scénu vstupuje dohazovačka Frosina, která Harpagonovi lichotí, že „pětadvacetiletí mládenci by vedle něj vypadali jako starci“. A také, že „Marianu vůbec nezajímají muži mladší 60 let“. „Ani si neumíte představit, jakou bude mít radost, až vás uvidí. Přála bych si, abyste viděl, jak byla u vytržení, když mě slyšela o vás vykládat. Její oči přímo zářily radostí. A teď už se nemůže dočkat, aby už byla vaší ženou.“ Když ale požádá Harpagona o finanční výpomoc, Harpagon dělá, že neslyší, má moc práce, „musí ještě napsat několik depeší“.

Harpagon organizuje svatební hostinu a sluhům klade na srdce: „Budete nalévat hostům, ale jen pokud budou mít žízeň. A ne abyste je přímo provokovali nabídkami a vyzývali k pití! Počkejte, až si o víno řeknou opakovaně a nezapomeňte do něj přilévat hodně vody.“

Svému sluhovi (a současně kočímu) Jakubovi nařídí, aby „připravil bohatou hostinu za málo peněz“. „Bude nás osm nebo deset, ale počítej s osmi. Když je jídla pro osm, nají se jich i deset.“  

Frosina přivádí Marianu do Harpagonova domu, představit ji nastávajícího manžela. Mariana je zděšena a nic nepomáhá chlácholení dohazovačky, že Harpagon brzy zemře (odhadem do tří měsíců) a pak bude bohatě zaopatřena. Frosina Harpagonovi namlouvá, že Marianina zaraženost spočívá v tom, že „je z Harpagona celá pryč“. 

Objeví se lakomcův syn Kleantes a Mariana poznává, že na tohoto mladíka si tajně myslí. A Kleantes ji zastřeně vyznává svou lásku: „Dovolte, abych se tu na chvíli vtělil do svého otce a abych vám řekl, že jsem nikde na světě neviděl nic tak okouzlujícího, jako jste vy. Nic se nemůže vyrovnat štěstí líbit se vám, a moci být vaším manželem bych nikdy nevyměnil za největší poklady světa.“ Pak jako stále se z citu vyznávající otec mu stáhne prsten s diamantem a věnuje ho Marianě. Harpagon je tím zaskočen a po straně synovi spílá do zmetků a krys, Mariana ho také chce vrátit, ale Kleantes rafinovaně k otci promluví: „Otče, že si zajisté přejete, aby si slečna nechala ten prsten na důkaz vaší lásky?“ I Frosina se přidává: „Nechte si ten prsten, když si to pán tolik přeje.“ 

Harpagon na Kleantovi vyzvídá, jak se mu líbí jeho budoucí macecha. Ten, aby otce od Mariany odradil, ji znevažuje, že „krásy moc nepobrala a chytrá bude podprůměrně“. 

Na námitku, že ji přitom vychvaloval, odpověděl, že „to bylo jen jménem otce a sám k ní žádnou náklonnost necítí“.   

Harpagon mudruje: „Najednou jsem si uvědomil, kolik je mi let. A že by mě lidi mohli pomlouvat, kdybych se oženil s tak mladou osobou. Tak jsem si myslel, že kdybys k ní neměl takový odpor, mohl by sis ji vzít za ženu ty.“ Kleantes se naoko zdráhá: „No sice není úplně podle mého gusta, ale jestli vám to, otče, udělá radost, vezmu si ji. Z lásky k vám se přemůžu.“

Harpagon: „Ne, ne. Manželství bez lásky nemůže být šťastné. Kdybys k ní cítil alespoň nějakou náklonnost, s radostí bych ji dal za ženu tobě, ale když tomu tak není, musím si ji vzít sám.“

Kleantes se nakonec přizná, že „Marianu miluje od chvíle, kdy ji zahlédl na procházce“. Harpagon se rozčílí, že mu syn leze do zelí a chce ho praštit holí.

Kleantův sluha Flok najde Harpagonovu truhlu se zlaťáky a dává ji Kleantovi. Mezitím Harpagon zjistil, že truhla je pryč a hroutí se mu svět: „Jsem zničen, zavraždili mě!  Ukradli mi mé peníze! … Běda! Chudinky mé peníze, moji chudáčci, mí drazí přátelé, vzali mi vás! S vámi jsem ztratil svou jedinou oporu, svou útěchu, svou radost.“ 

Ale brzy se sebere a přivolá policejního komisaře, aby vyšetřil, kdo truhlu ukradl. Podle Harpagona jsou podezřelí úplně všichni. Uhodí na svého správce Valéra: „Pojď blíž. Pojď a přiznej se k tomu nejstrašnějšímu zločinu, který kdy byl spáchán.“ Valér myslel, že Harpagon ví o jeho lásce k lakomcově dceři Elišce a přiznává se, že jeho láska k největšímu pokladu, co Harpago má, je čistá. Harpagon to chápe jako lásku k jeho truhle se zlaťáky. Když Valér prozradí, že se s Eliškou zasnoubil, Harpagon je zdrcen, kromě toho, že byl Valérem okraden, ještě navíc jeho dcera byla svedena takovou nulou. Po policejním komisaři žádá pro Valéra trest smrti. 

Eliška: „Ach! Otče, prosím vás, mějte slitování! Vždyť právě tento Valér mě tehdy zachránil před utonutím v rozběsněných vlnách.“ 

V závěru se vše k dobrému obrátí. Ukáže se, že ve zmíněné strašné bouři se zachránili i Valér a Mariana se svým otcem, kterým není nikdo jiný než starý boháč Anselm.

Kleantes přijde za Harpagonem, že „dostane truhlu se zlaťáky, pokud mu dá Marianu za ženu“. Harpagon si truhlu pečlivě zkontroluje a když Anselm řekne, že zaplatí výdaje za svatbu Kleanta s Marianou a Valéra s Eliškou, Harpagon je navýsost spokojen a rozplývá se štěstím nad svou milovanou truhličkou.     

A takto se herci po představení rozloučili s diváky. Z hlavních postav po levé ruce Bolka Polívky stojí Alena Antalová, která hrála dohazovačku Frosinu, po pravici Světlana Janatová (dcera Eliška) a Jiří Mach (správce Valér), ještě dále po pravici Michal Isteník (Harpagonův kuchař a kočí) a Zdeněk Junák (boháč Anselm). Po levici Aleny Antalové je Dagmar Křížová (Mariana, láska Kleanta i Harpagona) a Kristian Pekar (Kleantes).    

Na posledním snímku na sebe přátelsky gestikulují Bolek Polívka a Zdeněk Junák. 

***

Zajímavé je, že samotná hra zpočátku neměla úspěch, chudý lid do divadla nechodil a bohatí měšťané v textu viděli zesměšňování sebe sama. Nakonec i u nás v interpretaci hry převažoval výsměch „kapitalistickému mamonáři“. 

Městské divadlo v Brně ke všem hrám za pouhých 99 Kč vydává skvělou brožuru, kde kromě celého textu hry je popsán vznik hry v kontextu doby a přiblížen její autor, kdo kdy se v rolích proslavil, kdo ji přeložil a režíroval, vše doplněno bohatou obrazovou přílohou. V tomto svazku na jeden a půl straně byly navíc uvedeny citáty vztahující se k penězům. Alespoň některé vyberu.

Horatius: Občané, občané, nejprve si musíte nahrabat, cnost přijde po penězích. 

Korejské přísloví: S boudou plnou peněz může se i ze psa stát pan Haf Haf.

Jules Renard: Říká se, že peníze nedělají člověka šťastným – tím se jistě myslí peníze těch druhých.

Victor de Kowa: Skrblíci jsou nepříjemní současníci, ale příjemní předkové. 

H. G. Wells: Peníze jsou šestým smyslem umožňujícím plně těžit z ostatních pěti. 

François de La Rochefoucauld: Pohrdání bohatstvím u pánů filosofů byla jen oklika, jak získat vážnost, když se jí nemohli těšit pro bohatství. 

Voltaire: Když jde o peníze, všichni jsou téhož náboženství.

Baruch Spinoza: Nejlepší kvalitou peněz je jejich kvantita.

Karel Gott: Peníze nejsou všechno. Jsou ještě cenné papíry a zlato.