Thomas Gainsborough - portréty a krajiny

Jestliže největší italští malíři se pojí s obdobím renesance, holandští, vlámští a španělští s barokem, francouzští s impresionismem, pak z Anglie se do dějin umění nejvýrazněji zapsala skupina malířů z 18. století. Jejími hlavními představiteli jsou William Hogarth (1697-1764), Joshua Reynolds (1723-1792), Thomas Gainsborough (1727-1788) a částečně i William Turner (1775-1851) a John Constable (1776-1837), jejichž tvůrčí život již ale přesahuje do 19. stolení a některé jejich obrazy (a zvláště Turnerovy) v práci se světlem předznamenávají impresionismus.

Prosadit se jako "anglická škola" však nebylo jednoduché. Hogarth k tomu poznamenal, že obchodníci, aby ceny obrazů anglických malířů drželi nízko, plnými loděmi dovážejí "stále stejné obrazy starých mistrů s mrtvými Kristy, Svatými rodinami, madonami a jinými ponurými tématy, která nejsou ani zábavná, ani krásná." ("the same old master paintings as dead Christs, Holy Families, Madona's, and other dismal Dark subjects, neither entertaining nor Ornamental.")

Žánrem, kde se angličtí malíři výrazně prosadili, se stal portrét. Ale i to bylo předmětem uštěpačných poznámek kritiků, že "mezi obrazy je jediný rozdíl v tom, že některé portrétované osoby mají otočenou hlavu doleva a jiné doprava."

Jako prvního bych chtěl přiblížit Thomase Gainsborougha, od něj jsem také viděl nejvíce obrazů, např. na výstavě The Modern Landscape v Kunsthalle v Hamburku v r. 2018, k několika odtud vybraným dílům ještě přidám další z návštěv v jiných galeriích.

Portréty byly společenskou smetánkou velmi žádané a malířům zajišťovaly výnosné živobytí a uznání. Na prvních dvou obrazech Uvedale Tomkins Price (1760, Neue Pinakothek v Mnichově) a Portrét Charlese Hotchkina (s neurčitým datováním 1759-1773, Szépművészeti Múzeum v Budapešti) jsou nám nic neříkající britský poslanec a starosta Bristolu z té doby. 

Oba následující portréty generála Jamese Johnstona a herce Jamese Quina jsou z r. 1763 a vlastní je National Gallery of Ireland v Dublinu. 

V Neue Pinakothek v Mnichově jsou vystaveny obrazy Portrét Thomase Hibberta (1785) a jeho manželky Sophie (1786).

Gainsborough však mnohem více tíhl k finančně nezajímavé krajinomalbě. Výstižně to dokumentuje jeho výrok: "Portréty jsem už otrávený, velmi bych si přál vzít svou violu da gamba a odejít do nějaké milé vesnice, kde bych mohl malovat krajiny a užívat si zbytek života v tichu a poklidu." ("I'm sick of portraits and wish very much to take my viols-da-gamba and walk off to some sweet village, where I can paint landscapes and enjoy the end of life in quietness and ease.")

Gainsborough ale dokázal portréty a krajiny harmonicky spojit v obrazech, kde portrétované osoby místo ateliéru maluje v přírodě nebo v naaranžovaných přírodních kulisách. Inspirací malíři byly aristokratické portréty krále Karla I. a jeho dvořanů od vlámského malíře Anthonise van Dycka (1599-1641), který však posledních 9 let svého krátkého života strávil v Londýně a jako dvorní malíř krále je považován za zakladatele anglické portrétní školy. Gainsborough měl možnost vidět jeho díla v domech svých bohatých zákazníků.

Je to dobře patrné v portrétech manželského páru Roberta a Frances Andrewsových (1750, National Gallery, Londýn), považovaného za Gainsboroughovo první mistrovské dílo, a ctihodné paní Grahamové (1775-1777, Scottish National Gallery, Edinburgh), kdy pozadí rámují výrazná mračna a u druhého obrazu antické sloupoví. Lovecká puška muže a honosné róby dam dokládají příslušnost k vyšší společnosti.

Portrét Christopher Hortonové (1766, National Gallery of Ireland, Dublin), Gainsborough namaloval v rokokovém stylu.

Malíř měl také velkou zálibu v hudbě, naučil se výborně hrát na housle a snažil se zvládnout i jiné nástroje, hře a společnosti hudebníků se věnoval se stejnou zaujatostí jako malbě. A hudební nástroj (flétna) také nechybí na skupinovém portrétu Charles Krokatt, William Keable a Peter Darnell Muilman (1750, Tate Gallery, Londýn). Obraz si objednal bohatý obchodník Henry Muilman, otec P. D. Muilmana, a C. Krokatt vlevo je jeho budoucí zeť. Mladý muž s flétnou byl malíř a amatérský hudebník, tedy člověk se stejnými zájmy jako Gainsborough.

Na dalším skupinovém portrétu Marshamovy děti (1787, Gemäldegalerie, Berlín), jsou Amelia Charlotte, Frances, Harriot a Charles, děti Charlese Marshama, hraběte z Romney. Obraz ve stylu rokokového malíře Antoina Watteau (1684-1721) je znázorňuje v pozdním létě při sběru lískových ořechů.

Gainsborough také opakovaně maloval portréty svých dvou dcer Margaret a Mary. První z následující dvojice z Victoria and Albert Museum v Londýně z r. 1758 je zobrazuje ve věku 9 a 7 let, na druhém portrétu z National Gallery v Londýně (1760) jsou o 2 roky starší. 

Z uvedených portrétů se vymyká Vesnická dívenka se psem a džbánem (1785, National Gallery of Ireland, Dublin). Bosé děvče v otrhaném oblečení s nakřáplým džbánem budí soucit a nejspíš nás napadne, zda nebylo inspirací Maxi Švabinskému pro obraz Chudý kraj (jeho fotografie je v článku Vídeň (4), Praha (1), Brno (2) - advent, architektura a výstavy).

Ze známých portrétů, které jsem mohl vidět, ale minul je (anebo zrovna někam byly zapůjčeny), alespoň odkazem zmíním Dámu v modrém z Ermitáže v Petrohradu.

Malíři velmi záleželo také na tom, jak a kde byl obraz pověšen, svou nespokojenost s instalací jeho obrazů na výstavách vyjádřil tím, že se jich pak odmítl účastnit.

A jednomu ze svých zákazníků napsal: "Byl bych rád, kdybyste umístil váš portrét co nejdál od světla, v pohledu ve světle dopadajícím zleva." ("I should be glad if you'd place your picture as far from the light as possible; observing to let the light fall from the left.")

V obrazech krajin se Gainsborough nesnažil o věrné napodobení, podle jeho slov ani nenašel žádnou, která by za to stála, a stavěl na idealizovaných představách, poetickém vnímání a inspiraci nacházel i v dílech klasicistických malířů Clauda Lorraina (1600-1682) a Gasparda Dugheta (1615-1675), uváděného i pod jménem Gaspard Poussin (byl příbuzným a později i žákem slavnějšího Nicolase Poussina (1594-1665)).

Vyjádřil to také v dopise hraběti Edwardu Stratfordovi: "Přál bych si, kdybyste si vzpomněl, že obraz a přesnost se mísí jako olej a ocet a že genius a řád jsou naprostí nepřátelé." ("I wish you would recollect that Painting and Punctuality mix like Oil and Vinegar, and that Genius and Regularity are utter Enemies.")

Obraz Park Holywells (1748-1750, Colchester and Ipswich Museums), je náhledem do parku v Ipswichi, kde umělec několik let žil.

Pokud se v Gainsboroughových krajinách objevují lidé, pak v protikladu k většině portrétů osob z vyšší společnosti jde o prosté, námezdně pracující venkovany - pastevce, oráče, dřevorubce, …, příkladem jsou obrazy Krajina s pastýřem (1746-1747, Gainsborough's House Society, Sudbury) a Krajina s orajícím rolníkem (1750-1753, Laing Art Gallery, Newcaste upon Tyne).

Významné postavení v Gainsboroughových obrazech krajin má les. A i zde často ve spojení s prací, např. v dílech Zalesněná krajina se sklizňovým povozem (1766, The Barber Institute of Fine Arts, Birmingham), a Zalesněná krajina s chalupou u rybníka (před r. 1782, Gainsborough's House Society, Sudbury).

Ale nejen prací živ je člověk a je třeba si občas odpočinout či najít jinou zábavu. A to demonstrují poslední dvě ukázky: Zalesněná krajina se sedícím rolníkem (1747, Tate Gallery, Londýn), a Zalesněná krajina s milenci (1773-1774, National Museum of Wales, Cardiff).

P.S. Kdo by chtěl vidět téměř celé Gainsboroughovo dílo a má víc než tři čtvrti hodiny volného času, najde ho ve videu Thomas Gainsborough: A collection of 500 paintings.