Mostar (2) - skok z mostu

Plavat jsem se naučil asi v 10 letech a tomu, že jsem se neutopil o rok dřív, vděčím jednomu spolužákovi, který mě včas vytáhl zpod hladiny rybníka, kam jsem sklouzl při nerozvážném sestupování po schůdcích u hráze.

S plaváním se rozšířily možnosti letního vyžití a s partou kluků jsme na kole obráželi vodní nádrže a koupaliště v okolí mého rodného Uh. Hradiště. Zvlášť atraktivní pro nás bylo koupaliště v Kunovicích v sousedství UH, kde měli skokanskou věž. S úžasem jsme sledovali odvážlivce, kteří se z výšky 10 m po hlavě vrhali do vody, a přáli si to také dokázat a ve věku 13-14 let, kdy už s námi lomcovala puberta, si navíc získat srdce některé z přihlížejících dívek.

Skoky do vody bývaly u nás populární, v r. 1968 Milena Duchková vyhrála na olympiádě v Mexiku a o 4 roky později v Mnichově byla druhá a ještě v 90. letech Andrea Absolonová (pozdější pornohvězda s nešťastným osudem) získala bronzovou medaili na juniorském mistrovství Evropy. Já jsem to ale v této disciplíně nikam nedotáhl, v Kunovicích jsem skočil jen z nižšího prkna (myslím, že nebylo ve 3 m, jak je dnes obvyklé, ale v 5 m), a to ještě po nohách. Pohled shora (o 10 m ani nemluvím) mně strachy podlomil kolena a na víc jsem se nezmohl.

Jednou jsem tam skočil po hlavě z okraje bazénu na straně protilehlé věži, zrovna kolem šla nějaká kráska, a v okouzlení zapomněl, že dno je svažité, pod věží je sice hloubka 5 m, ale na opačném konci sotva půl. Narazil jsem čelem do dna, hlava naštěstí nepukla ani jsem neochrnul, jen jsem polkl něco vody (jak by řekl Vladislav Vančura) a v mrákotách se vypotácel z bazénu. Ke skokům do vody mám od té doby ještě větší respekt a po hlavě skáču nejvýš ze startovního bloku.

Neskonale obdivuji skokany, kteří se vrhají z útesů do mořských vln. Nejznámějšími reprezentanty adrenalinového sportu cliff diving jsou muži, kteří 5-krát denně profesionálně skáčou až z výšky 42 m z útesu La Quebrada v Acapulcu, ty jsme ale neviděli (z Cancúnu je to daleko, 1450 km).

Na konci loňského léta jsme zavítali na několik dnů do Dubrovníku a jeden z nich jsme věnovali výletu do Mostaru. O mostu jako první památce Bosny a Hercegoviny na seznamu UNESCO jsem už psal v jiném článku, tehdy šlo o vzpomínku na letmou podvečerní návštěvu, teď byla příležitost si ho vychutnat víc. Zopakuji jen základní údaje: délka mostu je 29 m, šířka 4 m a střed 20 m nad hladinou Neretvy.

V Mostaru se však nachází ještě jeden zastrčený kamenný most menších rozměrů.

Zajímavé jsou i výhledy do okolí, mešity a minarety prozrazují silné zastoupení muslimského obyvatelstva a vliv islámu.

Při procházce po mostě jsme si všimli, že na kamenných terasách u řeky Neretvy popochází řada lidí a prohlíží si ho od vody.

Úzkou uličkou jsme tam prošli a měli ho jak na dlani.

Jeden svatební pár si toto místo také vybral a pózoval proti bosenské ikoně.

Na protějším břehu je viditelná plošina na skoky do vody, chvíli se také zdálo, že brzy nějaký uvidíme, dva mladíci se střídavě postavili na okraj prkna, ale pak si skok rozmysleli.

Novomanželé pod pokyny fotografa zkoušeli nespočet různých postojů a rekvizit, záhy však v scenérii přešli na part druhých houslí, protože téměř všichni přítomní upnuli zrak vzhůru k mostu. Tam se totiž začaly odehrávat přípravy na skok. Jeden odvážlivec prolezl mezi příčkami zábradlí a stoupl si na okraj mostu. Dlouho se odhodlával ke skoku a pak se zase vrátil do bezpečí. To se ještě jednou opakovalo. Zdola jsme přesně nevěděli, co se na mostě odehrává, ale zřejmě se snažil od přihlížejících přímo na mostě získat finanční motivaci.

Most se jmenuje Stari a mimoděk se nám vybavil tragický skok Jiřího Schelingera ze Starého mostu v Bratislavě. Zde však nebezpečím nebyla jen výška mostu, ale i to, že hloubka se zdála malá a místy to vypadalo, že řeku by bylo možné přebrodit.

A konečně jsme se dočkali. Náklon, skok a detail v polovině výšky.

Vše dobře dopadlo. Nároční diváci by snad mohli namítnout, že měl skákat po hlavě. Jenže to by řeka musela být hlubší (a finanční pobídka vyšší).