7. listopadu 2021

Nikolaj Vasiljevič Gogol - Plášť

Léto máme za sebou, rána jsou chladná a místo triček s krátkými rukávy přišla chvíle na svetry a bundy či pláště. Z mládí si pamatuji na „šusťáky“, pláště, které vypadaly, jako kdyby je předtím žvýkala kráva a které s každým pohybem šustily a upozorňovaly na majitele držícího krok s módními trendy. Takový plášť jsem nikdy neměl, ale při velkém uskrovňování z podpory rodičů na studiích v Brně jsem se zmohl na semišový kabát z Tuzexu. Bohužel potřebnou sumu v korunách, abych je mohl se snědými spoluobčany, postávajícími před Tuzexem, pokoutně vyměnit na bony (6 korun za jeden bon), jsem dokázal našetřit až koncem února a vůbec jsem si ho neužil, protože se brzy oteplilo a rok na to už nebyl v módě.  

Ale Plášť ruského spisovatele Nikolaje Vasiljeviče Gogola (1809-1852), jedna z Petrohradských povídek (a stejně tak jeho divadelní hry Revizor a Ženitba a román Mrtvé duše), nevyjde „z módy“ nikdy. Jiný literární velikán, Fjodor Michajlovič Dostojevskij (1821-1881), o něm prohlásil: “Všichni jsme vyšli z Gogolova Pláště.“   

Než se na tento plášť podíváme, stojí za to si prohlédnout i autora. Jeho podobu zvěčnil malíř Fjodor Moller, portrét z r. 1841 je k vidění v Treťjakovské galerii v Moskvě, v Petrohradě má pamětní desku na domě, kde 3 roky žil, a bustu v parku poblíž pobřeží. 





Z Petrohradských povídek jsou známé i další, zejména Něvská třída, popisující život na pulzující petrohradské tepně; fantaskní povídka Nos o lazebníkovi, který svému zákazníkovi nedopatřením (oba byli podroušení) uřízl nos a když ho pak našel, nevěděl, jak se ho zbavit, a postižený zase, kde ho najít; Podobizna o úpadku talentovaného malíře, který po nálezu peněz v rámu portrétu lichváře zakoupeného v antikvariátu si zaplatil příznivé kritiky svých děl, stal se žádaným u snobských zákazníků a v uměleckých kruzích, najal si pomocníky, jejichž prací se pak honosil, a s povýšeností hodnotil díla jiných malířů, aniž by sám byl schopen ještě něco vytvořit. 

Plášť pojednává o bezvýznamném úředníkovi Akakiji Akakijevičovi Botičkinovi, svobodném, malém plešatém padesátníkovi, který celý život pracoval na nejmenovaném ministerstvu, aniž by se kariérně posunul z pozice učedníka pro písařské práce. Jeho úkolem bylo opisovat listiny, které mu kolegové přinášeli, věnoval se tomu horlivě a se vzorným krasopisem, až si vyseděl hemoroidy. Bydlel v podnájmu u sedmdesátileté bytné, všichni se mu smáli, kdy se budou brát, dny mu plynuly jeden jak druhý, a místo toho, aby večer jako jiní šel třeba do divadla, zahrát si whist či dvořit se nějaké krásce, seděl doma a s láskou si jen tak pro sebe opisoval různé listiny, zvláště když adresátem byla význačná osobnost.    

Na svůj vzhled nedbal, v hlavě měl jen opisování, kabát se mu rozpadal, měl ho všelijak zalátaný, podšívka prosvítala, petrohradská zima je však krutá, a tak musel znovu zajít za svým dvorním krejčím Petrovičem, aby mu plášť v místech, kde je prodřený, „drobátko vyspravil“. Krejčí byl mimořádně střízlivý, plášť rozložil a prohlásil: „Tohle už spravit nejde, to je moc chatrná garderoba.“ Ani žadonění Akakije Akakijeviče o novou záplatu nepomohlo, „je to celé zteřelé, jak se toho dotknu jehlou, rozpadne se mi to v ruce,“ pravil Petrovič. „Plášť si budete muset pořídit nový.“ Akakiji Akakijevičovi se při slově „nový“ zatmělo před očima a když slyšel, že bude stát nejméně 150 rublů, jeho roční plat přitom činil 400 rublů, byl nadobro zdrcen

V pokladničce měl celoživotní úspory 40 rublů, rozhodl se, že omezí svou spotřebu, večer nebude pít čaj a rozsvěcovat svíčku, bude pracovat u svíčky své bytné, venku bude našlapovat jen zlehka, aby šetřil boty, nošení prádla k pradleně omezí. Jeho život dostal nový smysl. Jako by se oženil, jako by s ním teď stále byl ještě někdo druhý, jako by už nebyl sám, ale s nějakou příjemnou družkou, která svolila kráčet s ním společně životem – a tou družkou nebyl nikdo jiný než ten pěkně vatovaný plášť s pevnou podšívkou k neroztrhání. Každý měsíc si zašel alespoň jednou za Petrovičem popovídat o plášti.  

Od ředitele dostal nečekanou odměnu, několik měsíců se postil a za půl roku našetřil 80 rublů, na které doufal, že to s Petrovičem usmlouvá, když bude pod parou. Petrovič se šití věnoval 14 dnů a plášť Akakiji Akakijevičovi padl jako ulitý.  

Kolegové plášť také obdivovali a hned navrhli, že by se měl zapít. K tomu se Akakij Akakijevič neměl, ale jeden vysoce postavený kolega, zástupce přednosty, měl svátek a všechny pozval k sobě, že ho tam i plášť oslaví. Bydlel v lepší čtvrti, daleko od Akakije Akakijeviče. Na večírku vybrané společnosti z úplně jiného světa, než na který byl zvyklý, se nudil a chtělo se mu spát, protože v tu dobu už býval dávno v posteli, ale hostitel ho nenechal odejít, že se plášť musí zapít šampaňským a bude se pak podávat večeře. 

O půlnoci se Akakij Akakijevič konečně nenápadně vytratil. Liduprázdné ulice v něm budily úzkost a domů měl ještě přejít velké a temné prostranství, když mu zastoupila cestu skupina vousáčů. Popadli nebohého Akakije Akakijeviče, vysvlékli ho z jeho nového pláště a nakopli tak, že omdlel. Domů přišel ve zbědovaném stavu. 

Hned ráno šel za komisařem nahlásit loupežné přepadení. Komisař ale spal a pak obědval. Když se ke komisaři konečně probojoval, ten místo aby se soustředil na to hlavní, začal se Akakije Akakijeviče vyptávat, proč šel domů tak pozdě, jestli se nestavoval v nějakém vykřičeném domě.  

Jeden kolega mu poradil, že než na komisaře, který i v případě nalezení pláště ho bude zadržovat a chtít důkazy, že Akakiji Akakijeviči patří, bude lepší, když se obrátí na jednu významnou osobnost, a významná osobnost že může napsat a promluvit, s kým je třeba, a může celé věci jen prospět. Vybranou významnou osobností se stal přednosta úřadu s generálskou hodností a 10 úředníky, kteří se před ním třásli strachy. Svou významnost zdůrazňoval tím, že nikdo k němu nemohl jít přímo, ale přes několik stupňů podřízených a jeho hlavní zásadou byla přísnost. Podřízeným ji dával najevo slovy: „Co si to dovolujete? Víte, s kým mluvíte? Jste si vědom, koho máte před sebou?

Akakij Akakijevič přišel za významnou osobností, zrovna když měla na návštěvě kamaráda z dětství, a na ohlášeného Botičkina reagovala, že teď nemá čas a ať počká. Bylo také třeba předvést významnost svému příteli, který už byl dávno v penzi a žil na venkově. Když už si s přítelem neměl co říct, uhodil s nacvičenou tvrdostí na Akakije Akakijeviče, čeho si žádá. Vyděšený Akakij Akakijevič mu zajíkavě vyložil „že jako měl úplně nový plášť a byl o něj bezcitně okraden a že se obrací na něho, aby svou přímluvou nějak tento, a jestli by nenapsal panu policejnímu vrchnímu radovi, nebo někomu jinému, a ten plášť nenašel.“

Přednosta ho zpražil, že měl podat žádost na kancelář, která by se k němu dostala přes 4 stupně hierarchie podřízených. Akakij Akakijevič ustrašené namítl: „Osmělil jsem se obtěžovat Vaši Excelenci, protože na tajemníky není jaksi … žádné spolehnutí.“

Co? Cože?“ rozčílila se významná osobnost. „Víte vy vůbec, komu to říkáte? Uvědomujete si, s kým mluvíte?“  

Akakij Akijevič zbledl strachy, roztřásl se a málem omdlel. 

Významná osobnost spokojená s účinkem svých slov, mrkla na přítele a ten zjistil, že už se také začíná bát. 

Akakij Akijevič nevěděl, jak se dostal na ulici, s otevřenou pusou kráčel vánicí, prochladl, opuchl, ulehl do postele, třeštil v horečkách, zdálo se mu o plášti a zlodějích, chrlil sprosté nadávky, které od něj bytná předtím nikdy neslyšela, a vzápětí zesnul.

Tím to ale neskončilo, v Petrohradě se rozkřiklo, že po nocích se v ulicích zjevuje umrlec v podobě úředníka hledajícího nějaký plášť, o který ho kdosi připravil, a pod záminkou, že byl z pláště svlečen, strhává teď z lidí bez ohledu na hodnosti a tituly nejrůznější úřednické pláště s kočičími i bobrovými límci, vatované, mývalí, liščí a medvědí kožichy.

A natrefil tak i na významnou osobnost, když se jela potajmu pobavit za jednou známou dámou. Umrlec generála popadl za límec: „Á, tak konečně tě mám! Tvůj plášť zrovna potřebuju!

Nebohý významný muž divže nevypustil duši

Událost na něj hluboce zapůsobila. Dokonce teď už jen málokdy říkal podřízeným: „Co si to dovolujete, uvědomujete si, s kým mluvíte?“

Od té doby se naráz přestal objevovat mrtvý úředník; zřejmě mu generálův plášť dobře padl.      

***

Gogol se v létě 1839 léčil s žaludečně-střevními problémy v Mariánských Lázních a podle informací na www stránkách o historii lázní a jejich okolí povídku Plášť napsal právě tam.

24 komentářů:

  1. Aćkoliv mne na gymplu ruská literatura moc nebrala, tak Gogolův "Plášť" byl jednou z výjimek.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na ZŠ a SŠ jsem klasiky ještě nečetl, k maturitě jsem se učil ze stručných obsahů, ale v dospělosti jsem k tomu přišel sám, když už nás nikdo nenutil a vyrostl jsem z dobrodružných knih a detektivek, které jsem četl předtím.

      Vymazat
  2. Gogol byl z Rusáků největší.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já mám ve velké oblibě ještě Čechova a Dostojevského, od těch jsem toho přečetl nejvíc.

      Vymazat
  3. Zápletka povídky mi přišla silně passé, nepravděpodobná. Cítila jsem potřebu, aby mi někdo vysvětlil, co jí chtěl autor světu říci. Vcelku se to podařilo jistému pánovi Ozimému, který napsal v roce 2006 svoji bakalářskou práci na téma "Sociální motivy v díle F. M. Dostojevského". (To není omyl, Gogol měl prý vliv na Dostojevského rannou tvorbu.)
    https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/5566/130007478.pdf?sequence=1&isAllowed=y
    Máte-li někdo stejný problém, doporučuji strany 26-28 :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zase děkuji za pěkný odkaz, se zájmem jsem přečetl celou kapitolu, která se Gogola týká. Nejsem literární kritik, aby mohl rozebírat, co autor chtěl světu říct, ale povídka mně připadá velmi zábavná, zapadá do označení "smích skrz slzy", které se často spojuje s Čechovem.
      Jinak Gogol sám o sobě pochyboval, v závěru krátkého života života zničil druhý díl románu Mrtvých duší a psychicky byl na dně.

      Vymazat
  4. Dívám se na svou bundu a taky budu muset inovovat. Ale zase - riskovat, že mi ji pak nějaký umrlec na setmělých pražských ulicích strhne? :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To není přesná paralela :-) O bundu by tě připravila skupina lidí, dnes bychom řekli nepřizpůsobivých. Ty by ses marně dovolával spravedlnosti a nemajíc na novou bundu, nastydl bys, ochořel a zesnul. Ty by ses stal umrlcem a ty bys byl tím, kdo by na setmělých pražských ulicích nerudným zbohatlíkům servával kožichy. Promiň. Logika, to je moje :-)

      Vymazat
    2. V těch ranních mlhách to nebude lepší :).
      Petr by prodal nějakou fotku a hned by měl na nejnovější model bundy :).

      Vymazat
  5. Ruská literatura je pro mne něco velmi neskousnutelná. Už jen ta strašně dlouhá a nesmyslná jména, zápletky nudné.... prostě tohle vážně nee.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. U tebe se do toho asi promítá antipatie ke všemu ruskému.
      Já to tak nemám a speciálně klasickou ruskou literaturu a hudbu mám velmi rád a Lenin na to nemá vliv. Nakonec v literární rubrice je již Čechov (2krát), pak Dostojevskij, Andrejev, Bulgakov, v hudební Rachmaninov.

      Vymazat
    2. Mně se líbí třeba Svůdce (Sanin) od Arcybaševa, vyšlo to v češtině poprvé za první republiky a Masaryk k tomu měl prý výhrady (moc dekadentní).

      Vymazat
    3. Nevím kde si vzal že mám antipatie ke všemu ruskému? Já jsem řekla že je pro mne neskousnutelná ruská literatura. Ať při poslechu, nebo filmovém zpracování, divadelním představení nebo četbě. Nemám ráda rozvláčná mudrování o ničem, hodinové rozmluvy o tom jestli jet do Moskvy nebo ne..... Prostě to i při nejlepší vůli nedám. To není jen případ ruské literatury ale třeba i takového Jiráska nebo Agathy Christie (v knižním zpracování). Ruská hudba i ostatní umění se mi líbí.

      Vymazat
    4. Aha, měl jsem pocit, že z tvých politických názorů to plyne.
      Tato povídka se nelíbila ani Axině, mně se naopak na ní velmi líbí autorovo sarkastické líčení, jak nešťastného úředníčka paradoxně ničí byrokratická mašinerie.
      A třeba to, že přítel na návštěvě u významné osobnosti se po jejím výpadu na poníženého žadatele už také začal bát, mně přijde vtipná.

      Vymazat
    5. Arcybaševa neznám, díky za tip.

      Vymazat
    6. Mé politické názory jdou mimo blogování. Tam se je jen až na výjimky snažím buď ignorovat, či jen občas komentovat. Ale ano, jsem víc doprava než doleva a některé osobnosti naší politické scény mi silně pijou krev. Nicméně kvůli nim nezavrhuji celý národ i jeho umění ;-)

      Vymazat
  6. Jedinou knihu z ruské literatury, kterou jsem kdy přečetla, byla povídková a její název ani autora si nepamatuji. Byla z válečného období a jako dítě jsem ji milovala, kdo ví, kde je jí konec.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jednu ruskou válečnou knihu knihu jsem dokonce přečetl v ruském originále, konkrétně Příběh opravdového člověka. Tuhle tématiku však nevyhledávám, i když několik románů jsem přečetl, např. Remarqueovo Na západní frontě klid, Mladí lvi od Irwina Shawa a o moc víc toho nebude.

      Vymazat
  7. Gogol patří k mým oblíbeným autorům, jeho díla jsou vskutku nadčasová.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vidím to stejně, mám rád jeho zvláštní humor.

      Vymazat
    2. Jeho způsob pojmenování lit.postav, kdy jedním příjmením vystihne charakter postavy.... obdivuhodné...

      Vymazat
  8. No na gymplu jsme od nej brsli same satiry a Tarase Bulbu povinne jsme byli na Mrtvych dusich, ale sz pozdeji jsem zjistil, ze napsal fantaskni Vecery na samotě...Take je pěkný Revizor s Vlastou Burianem, ale tam je to posinute, Chlestskov hrany Burianem je faleko cinorodejsi hochštapler nez uslapnuty Chlestskov z predlohy

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Burian všechno přizpůsoboval vlastní exhibici. Revizora jsem kdysi dávno viděl na Vinohradech a pokud si vzpomínám, revizora hrál Postránecký.
      Večery na samotě u Dikanky bych si rád přikoupil, protože někde jsem četl, že sazeči knihy se v tiskárně chytali za břicho.

      Vymazat
  9. S potěšením jsem si přečetla tvé precizní vylíčení obsahu povídky, jako bych ji četla. Sama od sebe bych se to toho nepustila, ale díky tobě jsem zas o něco chytřejší a už vím, o čem plášť je. Ale to jméno Botičkin je mi známé, určitě někde na ně byla narážka, příště zkrátka budu v obraze, až se na ně zas někdo bude odvolávat. :)

    OdpovědětVymazat

Aktuální článek

Nikola Tesla - geniální vynálezce a špatný obchodník (+ památník u Niagarských vodopádů)

Původem chorvatský rodák Nikola Tesla (1856-1943) je zřejmě největším vynálezcem všech dob, obdiv k němu však neměl dlouhého trvání a nakon...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)