Jeruzalém (1) - svatá místa

Jeruzalém, město s asi 900 tisíci obyvatel, je horkým místem střetu vyznavačů židovské a muslimské víry, Izrael a současně Palestina jej považují za své hlavní město, a konflikty či útoky sebevražedných atentátníků se přes zvýšenou přítomnost ozbrojených bezpečnostních sil nikdy nedají vyloučit. 

Došlo i na Ben Gurionovo letiště u Tel Avivu, které se honosilo označením nejbezpečnějšího letiště na světě, nedávno tam dopadla raketa, vystřelená teroristickou organizací Hútiů z Jemenu, vyhloubila několikametrový kráter (první fotografie je z televizního zpravodajství) a lety všech velkých společností byly na několik dnů zrušeny. 

Mezi nimi náš zpáteční let se společností Austrian z Tel Avivu do Vídně. Náhradní nabídku místo přímého 3 a půl hodinového letu 16hodinový s přestupem bůhvíkde jsme s díky odmítli a raději si za více než dvojnásobnou cenu koupili let s izraelskou společností El Al, která jediná bez omezení fungovala, ale jen do Prahy, což nám návrat do Brna také zkomplikovalo, nemluvě o tom, že na vídeňském letišti jsme měli zaparkované auto a další den se pak pro něj starší syn vydal autobusem. On také výlet do Izraele vymyslel a společně s rodinou (partnerkou a 16měsíčním synem) a námi tam jel.   

Zatímco Tel Aviv se rozkládá na pobřeží Středozemního moře, Jeruzalém leží ve vnitrozemí, asi 70 km od Tel Avivu. Vzhledem k významu Izraele a jeho vojenské síle, kdy v Šestidenní válce v r. 1967 byl schopen porazit celý arabský svět, mě překvapilo, jak malé území zaujímá – přibližně 20 tisíc km čtverečních, Česká republika je téměř 4krát větší, obyvatel má přitom 10 milionů podobně jako my. Odtud zřejmě plynou jeho snahy (se zdůvodněním zvýšení bezpečnosti) území rozšířit, židé totiž razí myšlenku mít početné rodiny a pro ně je třeba mít kde bydlet. Výsledkem je obsazení Golanských výšin, které patří Sýrii, a arabských částí východního Jeruzaléma a Pásma Gazy.

Jeruzalém má historii sahající až do r. 4000 př. n. l. a jako hlavní město izraelského království byl ustanoven králem Davidem před více než 3000 lety. Mnohokrát byl terčem nájezdů, dobyli jej Babyloňané, Římané, Peršané, dlouhou dobu byl pod nadvládou Osmanské říše. 

Jeho dominantou je Chrámová hora (Temple Mount) a na ní islámská svatyně Skalní dóm (Dome of the Rock) z r. 687 s pozlacenou kupolí o průměru 26 m. Areál je obehnán hradbami a dostat se k chrámu je možné jen v omezených časech (neděle-čtvrtek 8:30-11:30, 13:30-14:30, v zimě v tytéž dny 7:30-10:30, 12:30-13:30) po dřevěné lávce (na druhém snímku vpravo), kde na vstupu jsou důkladné kontroly jak na letišti. 

Muslimové věří, že od základního kamene Skalního dómu prorok Mohamed s archandělem Gabrielem vstoupil na nebesa. Podle jejich netolerantní víry je židům vstup na Chrámovou horu zakázán, jak se ale podle pohledu poznají, mně není jasné. Podle definice „židem je každý, kdo se narodil židovské matce nebo konvertoval k judaismu a nehlásí se k žádnému jinému náboženství“.  

Popření vazby Izraele na Chrámovou horu a Zeď nářků k velké nelibosti židů je dokonce podpořeno i rezolucí organizace UNESCO z r. 2016. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu vyjádřil protest slovy: „Oznámit, že Izrael nemá žádné vazby na Chrámovou horu a Zeď nářků, je jako říci, že Čína nemá žádnou vazbu na Velkou čínskou zeď a Egypt nemá žádnou vazbu na pyramidy.“

Kontrolami jsme úspěšně prošli, můžu proto přidat i záběry od Skalního dómu.

Přes hradby je vidět na Olivetskou horu (nebo také Olivovou horu) (Mount of Olives). Z Chrámové hory na ni kvůli hradbám přístup není, dostat se tam dá jen oklikou ze Starého Města (Old City), které je na seznamu UNESCO.  

I když na úpatí Olivetské hory je několik dalších kostelů, tuto část jsme vynechali. Alespoň zpovzdálí pravoslavný kostel sv. Marie Magdaleny (Church of Saint Mary Magdalene) z r. 1888 se zlacenými věžemi a vpravo kostel Dominus Flevit, což znamená „Pán zaplakal“. Kristus se zde údajně zastavil a „zaplakal“ nad osudem, který město postihne: „Přijdou na tebe dny, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val … nenechají v tobě kámen na kameni.“   

Na prvních dvou večerních snímcích byla vidět i Zeď nářků (Wailing Wall), posvátné místo, kam židovští poutníci chodí vkládat mezi kameny modlitby napsané na papírcích. Název této západní hradební zdi (Western Wall) se datuje od dobytí Jeruzaléma Římany v r. 70, kdy až na ni Římané město vypálili a srovnali se zemí. A takto vypadá ve dne.

A ještě jeden večerní snímek, na němž je patrné, že místa u zdi jsou pro muže a ženy oddělena přepažením.

Již před vstupem na nádvoří se Zdí nářků jsou vidět věže kostelů a minarety a v kontrastu se starými hradbami pod mostem novodobá autostráda. Válcová věž nad mostem přes silnici se nazývá Davidova (Tower of David) a je v Jeruzalémě nejvyšší, má 44 m. Známá je i jako citadela (Citadel).

A samozřejmě ještě lépe za vstupem. Na dalším snímku vlevo od zlaté věže Skalního dómu se vypíná minaret as-Silsila. 

Černá kupole na další fotografii patří mešitě al-Aksá (Al-Aqsa Mosque), která po mešitách v Mekce a Medině je třetím nejvýznamnějším posvátným místem islámu. Její součástí jsou 4 minarety na Chrámové hoře, které ale nestojí přímo u ní, v popředí je minaret al-Ghawánima a výše uvedený minaret as-Silsila je také jedním z nich.

Večer je pěkně nasvícena Omarova mešita (Mosque of Omar). Je pojmenována podle chalífa (nejvyšší duchovní autority islámu) Omara, který Jeruzalém dobyl v r. 637. 

Jeruzalém je však hlavně spojován s působením Ježíše Krista. Narodil se sice v Betlémě (Betlehem), 8 km od Jeruzaléma, svou životní pouť ale završil zde. Během večeře se svými 12 apoštoly (učedníky, které vyslal, aby hlásali evangelium) byl zatčen, za třicet stříbrných ho zradil apoštol Jidáš Iškariotský. Poté byl Pilátem Pontským odsouzen k bičování, svlečen, byla mu nasazena trnová koruna a sám musel táhnout kříž na vrch Golgota (alternativně Kalvárie) za hranicemi Jeruzaléma, na kterém byl pak ukřižován. 

Takto vypadá místo poslední večeře (Room of the Last Supper).

Kristus nesl svůj kříž ulicí Via Dolorosa (Bolestná cesta) ve Starém Městě Jeruzaléma. Má devět zastavení a pět dalších je v chrámu Svatého hrobu. 

Pokrok se nezastavil a ulici dnes hlídají kamery (jsou vidět na předchozí fotografii) a projíždějí jí motorky i auta. 

Chrám Svatého hrobu (Church of the Holy Sepulchre) má několik místností. 

První, kam po sejmutí z kříže bylo na mramorovou desku položeno Kristovo mrtvé tělo, zdobí freska s tímto výjevem a klečící věřící se u ní modlí.

Hlavní je však další místnost s hrobem Krista. Pokud se zrovna nekonají náboženské obřady, stojí zde zástup lidí čekajících na vstup do stísněného prostoru s hrobem. 

Bez fronty je to večer. Dovnitř jsem se ale nepodíval, s mobilem si mě všiml jeden duchovní a hned po mně chtěl ukázat galerii, zda odtud nemám nepovoleně pořízené fotografie či video. Syn, který šel přede mnou, má tři a ty jsem si od něj vypůjčil. 

Protože po několika dnech se ukázalo, že hrob je prázdný, křesťané věří, že Bůh Krista vzkřísil a ten vstal z mrtvých.   

Střízlivější popis najdeme v článku Případ Golgota: Tajemství Ježíšova ukřižování, které archeologie nedokáže vyřešit časopisu National Geographic. Tam se píše, že jednak tento chrám byl postaven až 300 let po Kristově smrti, navíc mrtvé tehdy pohřbívali mimo město, a tedy tento chrám nemůže být místem Kristova uložení do hrobu. Stejně tak Kristus nemohl nést celý kříž, protože vážil více než 130 kg. 

Nakonec ještě několik pohledů do budovy s hrobkou krále Davida (King David’s Tomb). I zde jsou oddělené sekce pro muže a ženy.