Antoine Watteau - galantní slavnosti, móda rokoka i smutek klaunů

Antoine Watteau (1684-1721) se narodil v provinčním městě Valenciennes na pomezí Francie a Vlámska, kde získával základy malířství u nevýznamného umělce, r. 1702 odešel do Paříže a zde si nejvíce odnesl během působení v dílně dekoratéra a kustoda Lucemburského paláce Clauda Audrana, kde měl možnost poznat díla Petera Paula Rubense z Medicejského cyklu, které jsou dnes v Louvru, a také obrazy benátských mistrů. Rubens se mu stal vzorem a později jej ovlivnil i způsob zachycení světla klasicistním malířem Nicholasem Poussinem a světelných efektů na zřasených drapériích benátského renesančního malíře Veroneseho.    

Watteau se prosadil jako „malíř galantních slavností“ a s touto charakteristikou byl r. 1717 přijat za člena Akademie. I když je zasazoval do přírody, působí jako výjevy z divadelních představení, kde příroda zastupuje dekorativní kulisy. (Protože většina fotografií je z Musée du Louvre v Paříži, budu odkaz na něj zkracovat na Louvre.)

Typickými příklady jsou obrazy Zahradní slavnost (1718-1719, Gemäldegalerie, Alte Meister, Drážďany), Elysejská pole (Champs Elysées) (1717, Wallace Collection, Londýn), Setkání v parku (1716-1717, Louvre) a Společnost pod širým nebem (1720, Gemäldegalerie, Berlín).

Na obraze Svátek lásky (1718-1719, Gemäldegalerie, Alte Meister, Drážďany) milostnou atmosféru podtrhuje sousoší Venuše s Amorem. 

Ne vždy však láskyplný cit je opětován, obraz Faux pas (1716-1718, Louvre) zachycuje trapas, kdy nápadník obejme dívku svého srdce, ale ta ho odstrkuje. 

Malíř měl k divadlu blízký vztah a postavy z divadelních her mu byly inspirací, jako je tomu např. u obrazů Italská komedie (1715-1717) a Francouzská komedie (1715-1717), oba z Gemäldegalerie v Berlíně.

Vrcholným Watteauovým dílem je Nalodění na Kythéru (1717, Louvre), který mu zajistil přijetí do Akademie. Malíř na „ostrově lásky“ několikanásobně zachytil jednu dvojici milenců v různých chvílích jejich vztahu od radosti až po nostalgii. Obraz z Louvru je nedokončen, malíř pak ale na objednávku pruského krále Fridricha Velikého namaloval repliku v dokončené podobě, která je uchovávána na zámku Charlottenburg v Berlíně.  

Watteau společně s Françoisem Boucherem (1703-1770) a Jean-Honoré Fragonardem (1732-1806) patří k nejvýznamnějším malířům rokoka, protože však jeho umění je námětově pestřejší a v obrazech klaunů zachycuje i psychologii postav, v dějinách umění je z nich hodnocen nejvýše. K tematicky odlišným obrazům patří 3 obrazy z Louvru: Podzim (kolem 1715), Krajina s kozou (kolem 1715) a Portrét šlechtice (1715-1720).

Na obraze Dvě sestřenice (kolem 1716, Louvre) mladá žena přijímá růži od svého obdivovatele, což symbolizuje opětovanou lásku. Stojící, zády otočená sestřenice taktně odvrací zrak. 

K zábavě galantní a flirtující společnosti patří také muzicírování, jak už bylo vidět na obraze Společnost pod širým nebem, čtvrtém shora. Obraz Umělecká dívka (1717, Louvre) je alegorií hudby, zobrazuje mladou hudebnici hrající na theorbu, basovou loutnu ze 16. století s dlouhým krkem, pražci a 14 basovými strunami. Mladá žena je namalována jako neosobní, fantazijní postava. 

Stejný nástroj je i na obrazech Aby nám dokázal, že je to krásné (1717-1718) a Hudební slavnost (1719), oba ve Wallace Collection v Londýně.

A k hudbě patří také Tanec (1718-1721, Gemäldegalerie, Berlín).

Obraz Chcete zvítězit nad krásnými ženami? (1714-1717, Wallace Collection, Londýn) kombinuje idylickou pastorální scénu s divadlem. V černé masce je harlekýn, herce představují postavy s bílými límci a loutnista se chystá ke hře podle partitury, v níž listy otáčejí dvě ženy. 

Watteau zachycením bavící se společnosti uchoval pro budoucnost tehdejší módu rokoka. Patřil k ní (mimo jiné) na zádech zřasený volný splývavý plášť. 

Watteau trpěl tuberkulózou a jeho špatnému zdravotnímu stavu uškodil také pobyt ve vlhkém podnebí Londýna, kde sice měl velký umělecký úspěch, ale po návratu do Paříže brzy zemřel ve věku nedožitých 37 let. V posledních letech života navázal intimní vztah se svou služkou, která se mu stala inspirací k obrazu Nymfa a Satyr (alternativně Jupiter a Antiopa) (1715-1716, Louvre). 

A pravděpodobně i k znázornění mytologického příběhu Paridův soud (1718-1721, Louvre), kde Paris měl rozsoudit tři bohyně, která je z nich nejkrásnější. Údajně je zachycena také ve výše uvedeném obrazu Nalodění na Kythéru.  

Obraz Lhostejný (1717, Louvre) je znám i pod názvem Náhodný milenec. Mladík v lesklém hedvábném oděvu se chystá provést taneční krok. 

K oblíbeným Watteauovým námětům patřili klauni. Malíř je však nemaloval jako zábavné figurky, ale jako opotřebované stárnoucí postavy se smutkem ve tváři a žijící v bídě, které byly terčem brutálního posměchu diváků.  

Můžu představit jen jeden obraz tohoto druhu, ale za to ten nejslavnější – Pierrot (často uváděný podle jména postavy Gilles) (1718-1719, Louvre). Paradoxní je, že o obrazu se veřejnost dozvěděla až v okamžiku prodeje o 100 let později, kdy obchodník jej propagoval slovy: „Pierrot by byl rád, kdyby se mu podařilo se vám zalíbit“. Jako neznámé dílo se prodal za 150 franků. A dnes je jedním z největších lákadel Louvru. Údajně tvář Gillese i Lhostejného je vlastní podobiznou malíře.  

***

Klauny z té smutné stránky zvěčnili i čeští hudebníci. 

Petr Novák se skupinou George and Beatovens v r. 1968 nahrál svou píseň Klaunova zpověď na text Ivo Plicky. 

A Roman Dragoun se skupinou Futurum v r. 1986 na album Jedinečná šance zařadil svou píseň Klaun na text Milana Prince. 

 

Klášter Melk

Asi 20 km za St. Pöltenem směrem na Linz je z dálnice viditelná impozantní budova kláštera Melk. Ta je tak nápadná, že si v první chvíli ani neuvědomíme, že nejde o osamocenou stavbu, ale součást městečka Melk s asi 5 a půl tisíci obyvatel. 

Původně šlo o sídelní hrad Babenberků, první rakouské vládní dynastie, ti jej však opustili a přesídlili do Vídně a r. 1089 předali benediktinům, kteří se zasloužili o přestavbu hradu na klášter v románském slohu. R. 1297 byl klášter těžce poškozen požárem a začátkem 14. století obnoven v gotickém slohu. Během protireformace se klášter stal majetkem Habsburků, znovu poškozen byl při vpádu Turků a po jejich porážce začátkem 18. století získal konečnou barokní podobu. Představuje největší komplex sakrálních budov v Rakousku a od r. 2000 je na seznamu UNESCO.

Klášter uchvátil italského spisovatele Umberta Eca (1932-2016) a do jeho kulis zasadil svůj historický detektivní román Jméno růže (1980). A jeho skvostnou knihovnu vzpomíná i ve Foucaultově kyvadle (1988). 

Při snaze v Melku zaparkovat jsme se dostali až do vyšších míst obce a odtud se nám otevřel pěkný výhled na celý klášter a jednolodní klášterní kostel sv. Petra a Pavla s dvěma věžemi a kupolí.

Pěkné náhledy jsou ale také zespodu od silnice.

A stejně tak z mostu přes řeku Melk, která se za městem vlévá do Dunaje.

Vstupní branou se dostaneme na nádvoří, kde můžeme obdivovat kašnu i venkovní fresky.

Strop vstupního schodiště zdobí gotické klenby.

V interiéru Melku není povoleno fotografovat, ale brzy jsem zjistil, že se tím návštěvníci vůbec neřídí a personál přitom nikoho nenapomíná, proto jsem se také osmělil a několik fotografií mobilem tam pořídil. 

Na terase si můžeme zblízka prohlédnout obě hodinové věže.

A samozřejmě se také rozhlédnout po městě a okolí. Na prvním snímku se vyjímá kostel Nanebevzetí Panny Marie z konce 15. století.

Právě z tohoto mostu přes řeku Melk byly pořízeny 2 snímky (6. a 7.). 

Na dalších dvou snímcích je vidět soutok řeky Melk s Dunajem.

Ale vraťme se do interiéru, konkrétně do knihovny. Celá klášterní knihovna s přibližně 100 tisíci svazků zabírá 12 místností, přístupný je sál s 16 tisíci knih, který zdobí nástropní freska barokního malíře Paula Trogera (1698-1762).  

V náhledech do hlavního sálu klášterního kostela je oltář, stropní freska, balkon a varhany.

Z následující čtveřice obrazů první dva – Klanění tří králů a Sv. Michael s mečem a štítem strhává padlého anděla do propasti – vytvořil rakouský barokní malíř Johann Michael Rottmayr (1656-1730), a další dva – Utrpení sv. Šebestiána a Sv. Mikuláš (znázorňující anděly vedoucí sv. Mikuláše a nesoucími jeho insignie) – další rakouský barokní malíř Paul Troger (1698-1762). 

Kromě kláštera stojí za to navštívit sousedící park s barokním zahradním pavilonem z r. 1750.

Ten má i bohatou vnitřní výzdobu.