Tizian - největší z Benátčanů

Tizian, plným jménem Tiziano Vecellio, patří mezi nejvýznamnější malíře všech dob, jeho všestranné dílo zahrnuje mytologické a náboženské výjevy, portréty, akty i znázornění přírody. O jeho prvních letech života není nic bližšího známo, nejasnosti panují u roku narození, dříve převažovalo 1477, ojediněle i 1473, později 1485 a dnes nejčastěji 1488-1490. Jistý je jen rok úmrtí 1576, protože v té době byl všeobecně uznávaným malířem. Pokud by měl platit druhý údaj, dožil by se 103 let, což v té době bylo něco neuvěřitelného, jeho benátský malířský vzor Giorgione (1477/1478-1510), jehož některá díla dokončil, zemřel v pouhých 32 nebo 33 letech na mor. Tizian se zachránil tím, že během morové epidemie v Benátkách odešel do Padovy a i když ho papež zval do Říma, Tizian se do Benátek vrátil a po smrti Giovanni Belliniho se stal oficiálním malířem mocné Benátské republiky s vysokou roční rentou. Malíř však o tuto funkci dost bezohledně usiloval ještě za Belliniho života, i když se zpočátku u něj učil základům malířského řemesla a za mnohé mu vděčil. Rychle rozmnožoval svůj majetek (domy a pozemky), žil jako velmož a společenská celebrita, u níž se scházela benátská smetánka. 

Sebevědomý malíř za své obrazy požadoval vysoké honoráře, ne vždy se jich ale dočkal, např. císař Karel V. mu sice udělil dědičné tituly hraběte a rytíře, ale k placení se příliš neměl a Tizian musel odměny složitě vymáhat. Po této zkušenosti je pochopitelné, že odmítl stát se císařovým oficiálním malířem.       

Jeden z portrétů císaře Karla V. z pozdější doby (1548) je vystaven v Alte Pinakothek v Mnichově. I když mohutný sloup, zlatý brokát a rudý koberec zdůrazňují postavení císaře, v zobrazení tváře mu malíř nijak nelichotí a odhaluje jeho špatný zdravotní stav a únavu.

A ještě výraznější je to na Portrétu papeže Pavla III. (1545-1546, Ermitáž, Petrohrad), Autoportrétu (1550-1555, Gemäldegalerie, Berlín) a Portrétu benátského malíře Giovanni Belliniho (1511-1512, Statens Museum for Kunst, Kodaň).

Vzhledem k většímu počtu obrazů další mužské portréty zařadím v kolážích. 

V první je Baldassare Castiglione (diplomat, 1536-1538, National Gallery of Ireland, Dublin), Gian Giacomo Bartolotti da Parma (prezident Lékařské komory v Benátkách a spisovatel, 1518, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) a Gerolamo Barbarigo (Tizianův přítel ze šlechtického rodu Barbarigo, 1510, National Gallery, Londýn).  

V druhé pak Fabrizio Salvaresio (obchodník s otroky, 1558, Kunsthistorisches Museum, Vídeň), Jacopo Strada (architekt a zlatník, 1567-1568, Kunsthistorisches Museum, Vídeň), Dóže Marcantonio Trevisan (1553-1554, Szépművészeti Múzeum, Budapešť), a Pietro Aretino (italský spisovatel, dramatik a básník, 1527, Kunstmuseum, Basilej).

Většina uvedených portrétů je z pozdější umělcovy tvorby, z raného období je nejslavnějším obrazem Láska nebeská a láska pozemská (1514-1515, Galleria Borghese, Řím). Podobně jako Giorgionova Bouře obraz má mnoho různých interpretací, např. inspiraci v eposu Argonautica, kde Venuše přemlouvá Médeiu, podle jiné jde o dvojportrét malířovy milenky Violanty, Amor mezi ženami zdůrazňuje lásku (nesjpíš lesbickou), alegorie oblečené a nahé ženy je také neurčitá, zhruba o 100 let později, než ho Tizian vytvořil, se obraz uváděl pod názvem Krása ozdobená a neozdobená, v dobovém chápání krásná nahá žena představovala nejdokonalejší bytost na Zemi. 

Žena se zrcadlem (1515, Musée du Louvre, Paříž) je Tizianovým vyjádřením ideální krásy. Obraz má několik replik, jedna pod názvem Toaleta mladé ženy je k vidění v Obrazárně Pražského hradu.

Marnost pozemského života (1515, Alte Pinakothek, Mnichov) je idealizovaným portrétem ženské krásy a v čem marnost spočívá, se můžeme jen dohadovat.

K náboženským obrazům patří Svatá rodina s pastýřem (1510) a Noli me tangere (1514), oba z National Gallery v Londýně. „Noli me tangere (Nedotýkej se mě), dokud jsem nevystoupil k Otci,“ jsou slova Ježíše Krista, když našel plačící Marii Magdalenu u jeho prázdného hrobu.  

Krista maloval opakovaně, v koláži jsou obrazy: Kristus a cizoložnice (1512-1515, Kunsthistorisches Museum, Vídeň), Kristus korunován trním (1570, Alte Pinakothek, Mnichov), Bičování Krista (1568, Galleria Borghese, Řím), Ecce Homo (1558-1560, National Gallery of Ireland, Dublin) a Nesení kříže (1565, Ermitáž, Petrohrad).

Zatímco předchozí obraz Ecce homo (Hle, člověk!) zachycuje Krista po bičování a v názvu jsou slova Piláta Pontského, který ukazuje zmučeného Krista davu, v dřívější verzi Ecce Homo (1543, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) je Kristus nahoře vlevo a davová scéna s vojáky je inspirována vlámským uměním.

Na dvou verzích obrazu Peníz daně (1516, Gemäldegalerie, Alte Meister, Drážďany) a (1560-1568, National Gallery, Londýn) se farizej provokativně ptá Krista, zda je správné platit daně Caesarovi, jehož jméno je na minci. Kristus se nenechal nachytat a odpověděl: „Odevzdejte Casesarovi, co je Caesarovo, a Bohu, co je Boží,“ a to není ve sporu s jeho učením. 

Na obraze Večeře v Emauzích (1545, National Gallery of Ireland, Dublin) se částečně podíleli Tizianovi žáci.

Tizian také mnohokrát znázornil Pannu Marii s malým Kristem a nejrůznějšími svatými. V následující koláži je Panna Marie kojící Ježíška (1565-1575, National Gallery, Londýn), Panna Marie s Ježíškem (1561, Alte Pinakothek, Mnichov), Panna Marie s dítětem, Janem Křtitelem a jedním z dárců (1520, Alte Pinakothek, Mnichov) a Panna Marie s dítětem a sv. Pavlem (1540, Szépművészeti Múzeum, Budapešť).

Dále jsou: Panna Marie s dítětem v krajině se sv. Janem Křtitelem a dalším svatým (1518-1520, National Gallery of Scotland, Edinburgh), Panna Marie s dítětem a čtyřmi svatými (1516-1520, Gemäldegalerie, Alte Meister, Drážďany), Madona s dítětem před barevným plátnem (1511, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) a Panna Maria s dítětem, svatou Kateřinou Alexandrijskou a pastýřem (alternativě Madona s králíkem, 1525-1530, Musée du Louvre, Paříž)

Ve dvojici je Panna Marie s dítětem, sv. Štěpánem, sv. Jeronýmem a sv. Mořicem (1515-1520, Musée du Louvre, Paříž) a Madona s třešněmi (1516-1518), Kunsthistorisches Museum, Vídeň.

Madona Aldobrandini (1532, National Gallery, Londýn) zobrazuje Pannu Marii s dítětem, mladým sv. Janem Křtitelem a neznámou klečící ženu, stejně tak ale zaujme krásné zobrazení přírody a pohoří v pozadí výjevu. 

K náboženským obrazům patří i Salome s hlavou Jana Křtitele (1515, Galleria Doria Pamphilj, Řím), kde malíř sťaté hlavě dal svou podobu, ze stejné galerie ve dvojici jsou také Španělsko pomáhá náboženství (s neznámým datováním) a Kající se Marie Magdalena (1531-1535).

A Kající se Marie Magdalena (1565, Ermitáž, Petrohrad) ještě jednou v působivější verzi.

Interpretace obrazu Bravo (1515-1520, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) je opět nejasná, podle jedné verze Gaius Lusius, synovec římského generála Gaia Maria (157-86 př. n. l.), měl slabost pro mladé muže. Když Trebonia, jednoho z nich, se pokusil znásilnit, Trebonius vytáhl meč a Lusia zabil. 

Tři fáze života člověka (1512-1514, National Gallery of Scotland, Edinburgh) vpravo znázorňují malé děti, po nichž šlape nezbedný Amor, vlevo je mladý zamilovaný pár a vpravo v pozadí stařec s dvěma lebkami.

Tizian vedle mužských portrétu namaloval i nemálo ženských: Portrét dámy ('La Schiavona', 1510-1512, National Gallery, Londýn), Isabella d'Este (1534-1536, Kunsthistorisches Museum, Vídeň), dcera vévody z Ferrary a Modeny, Portrét Settimie Jacovacci (1545, Szépművészeti Múzeum, Budapešť), Portrét dámy v bílém (1561, Gemäldegalerie, Alte Meister, Drážďany).

Violanta (1510-1515, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) byla Tizianovou milenkou a evidentně je i na obraze Mladá žena v černých šatech (1520, Kunsthistorisches Museum, Vídeň).

Stejnou osobu zachycují i dvojice obrazů Mladá žena s kloboukem s pérem (1534-1536, Ermitáž, Petrohrad) a Mladá žena v kožešině (1534-1536, Kunsthistorisches Museum, Vídeň).

Rodina Vendraminových (1540-1545, National Gallery, Londýn) je Tizianovým největším skupinovým portrétem.

I přes úspěšnou malířskou kariéru v osobním životě Tizianovi štěstí nepřálo. V r. 1525 se s ohledem na společenské postavení oženil s dcerou lazebníka Cecilií Soldanovou, s níž už měl dva syny, ale ti mu v dospělosti mnoho radosti nepřinesli, Orazio, pomocník v jeho dílně, se vypracoval jen v průměrného malíře a Pomponio, kněz, vedl marnotratný život. Milovaným dítětem se stala až Lavinie, narozená v r. 1530, manželka však při porodu zemřela a Tizian pak dlouho nebyl schopen malovat a znovu se už neoženil. Lavinie zemřela v poměrně mladém věku, a i když byla vdaná, děti neměla, stejně tak synové, a malíř se tak nedočkal vnoučat.    

Dceru zpodobnil mnohokrát, a to nejen na portrétech z r. 1565 (Gemäldegalerie, Alte Meister, Drážďany a Kunsthistorisches Museum, Vídeň) (i když u 2. portrétu to není zcela jisté).

Zařadil ji ale i do jiných obrazů, k nim nejspíš patří i Dívka s miskou ovoce (1555, Gemäldegalerie, Berlín). 

Lucrecia a její manžel (1515, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) je příběhem manželky Lucia Tarquinia Collatina, konzula Římské republiky v r. 509 př. n. l., která byla znásilněna Sextem Tarquiniem, synem krále, a aby zachránila svou čest a tím i čest svého manžela, poté co požádala manžela, aby ji pomstil, se probodne. 

K obrazům dětí (vedle Ježíška a mladého Jana Křtitele) patří Clarissa Strozzi ve věku dvou let (1542, Gemäldegalerie, Berlín), Putto s tamburinou (1510-1515, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) a Triumf lásky (1545, Ashmolean Museum, Oxford). Putto, nahé dítě podobné andílku, ale obvykle bez křídel, je renesanční obdobou antických Amorů, často se využíval v baroku a rokoku jako dekorativní prvek. Symbolizuje dítě nosící roh hojnosti.

Alegorie manželství (Musée du Louvre, Paříž) a Alegorie dějin (1560, Biblioteca Nazionale Marciana, Benátky) jsou v následující dvojici.

Akty Tizian spojil s mytologickými náměty. Venuše vystupující z vln (1520-1525, National Gallery of Scotland, Edinburgh) je analogií dřívějšího Botticelliho Zrození Venuše.  

Urbinská Venuše (1534, Galleria degli Uffizi, Florencie) byla evidentně inspirována Giorgionovou Spící Venuší. 

Záletný Zeus, nejvyšší z Bohů, vstoupil v podobě zlatého deště do temné místnosti, kde král Akrisius uvěznil svou dceru Danae, protože z věštby se dozvěděl, že porodí syna, který krále zabije. Námět byl různými malíři mnohokrát zpracován a Tizian namaloval několik verzí. Tři jsou dále: Danae (1544-46, Museo di Capodimonte, Neapol), Danae (1554, Ermitáž, Petrohrad) a nejnázornější je Danae (po r. 1554, Kunsthistorisches Museum, Vídeň), na které se ale částečně podíleli Tizianovi žáci.  

Venuše s varhaníkem a Amorem (1548, Museo del Prado, Madrid) má další verzi v Gemäldegalerie v Berlíně (1550).

Obraz Diana a Aktaión (1556-1559, National Gallery, Londýn) zachycuje Aktaióna, když při lovu nechtěně narazí na koupající se nahou bohyni lovu Dianu a nymfy. V pokračování příběhu – Smrt Aktaióna (1559-1575, National Gallery, Londýn) – rozhořčená Diana Aktaióna promění v jelena a jeho vlastní psi ho roztrhají). 

Diana a Kallistó (1556-1559, National Gallery, Londýn) je dalším příběhem nevěry Dia, tentokrát s krásnou Kallistó, dcerou krále Lykáóna. Když si Diova dcera Artemis (v římské mytologii nazývaná Diana) všimla, že Kallistó čeká dítě (je na obraze vlevo dole s odhaleným těhotenským břichem a Diana na ni ukazuje), vyhnala ji ze své družiny a Diova manželka Héra se pomstila za Diovu nevěru proměnou Kallistó v medvědici. Aby dospělý Arkas, syn Kallistó, ji na lovu nezabil, Zeus ho také proměnil v medvěda a oba vyzvedl na nebe, kde vytvořili souhvězdí Velká medvědice a Malý medvěd.

Protože další postavy z řecké mytologie byly již popsány v jiných článcích o malířích, uvedu jen jejich názvy: Perseus a Andromeda (1554-1556, Wallace Collection, Londýn), Venuše a Adonis (1555-1557, soukromá sbírka), Bakchus a Ariadna (1520-1523, National Gallery, Londýn), Únos Európy (1559-1562, Wallace Collection, Londýn), Venuše zavazuje Amorkovi oči (1560-1565, Galleria Borghese, Řím) a Nymfa a pastýř (1570-1575, Kunsthistorisches Museum, Vídeň).

A na úplný závěr Apollón trestá Marsya (po r. 1550, Arcidiecézní muzeum Arcibiskupského zámku, Kroměříž), nejcennější obraz na našem území, který od letoška je konečně možné fotografovat. Je tragickým příběhem pyšného satyra Marsya, který se opovážil vyzvat k hudební soutěži boha Apollóna. Prohrál a za trest je zaživa stahován z kůže. O zadumaném králi Midasovi na pravé straně obrazu dole, který byl soudcem soutěže, se předpokládá, že je Tizianovým autoportrétem. 

***

Česká folkrocková skupina Marsyas si podle nešťastného satyra zvolila jméno a v repertoáru také měla píseň Marsyas a Apollón. Nazpívala ji Zuzana Michnová.