Jezero Bohinj a vodopády Savica

Nejznámějším slovinským jezerem je Bled (bude v samostatném článku), atraktivní nad ním se tyčícím hradem a ostrůvkem s kostelíkem, oblíbený i jako místo veslařských soutěží (např. v r. 2011 se zde konalo mistrovství světa), na druhé straně je již značně zkomercionalizován množstvím hotelů, které na březích vyrostly jako houby po dešti, a s tím souvisejícími davy turistů, že si zde připadáme jako na Václavském náměstí.     

Naproti tomu jezero Bohinj (anebo také Bohinjské jezero) si zákazem výstavby uchovalo ráz nenarušené přírody. Jezero je ve Slovinsku největší, na délku má 4350 m, šířku 1250 m a hloubku 45 m.  

Bohinj je součástí Triglavského národního parku, na sever od jezera se vypínají vrcholy Julských Alp, jimž dominuje majestátní trojvrchol nejvyšší slovinské hory Triglav (2864 m n. m.), horský masiv v jižní části má necelých 2000 m n. m. Samotné jezero se rozkládá v nadmořské výšce 525 m. 

Představu získáme z mapy, kde Triglav je zakroužkován červeně, na západní straně jsou modře vyznačeny vodopády Savica, o nichž se zmiňuji v druhé části textu, a na jihu je žlutě zvýrazněna lanovka do skiareálu Vogel (v němčině „pták“). Kdysi jsme o něm uvažovali, ale nakonec vyšší cena a menší počet sjezdovek nás odradil a raději jsme za lyžováním znovu jeli do Dolomit.    

Triglav byl vždy mým turistickým snem. I když jej vrcholoví horolezci zvládnou i za den, vzhledem k délce túry se doporučuje jako 2-3denní, nejméně s jedním noclehem na chatě při výstupu, vhodný je ale i po zdolání vrcholu na sestupové trase. Větší počet exponovaných míst, zabezpečených řetězy, ji činí navíc velmi nebezpečnou při bouřkách, kdy řetězy se stávají hromosvodem. V tomto životě se tam už asi nevydám. 

Zhruba 12 km dlouhou procházku kolem jezera si lze zkrátit vyjížďkou výletní lodí či ve vypůjčeném člunu. 

Nejlepší náhled na jezero je shora, kam se snadno dostaneme lanovkou Vogel. 

Nevyužili jsme ji však, protože počasí bylo pošmourné, byl konec srpna, kolem půl čtvrté odpoledne, a nechtěli jsme riskovat, že k vodopádům se dostaneme za tmy. 

V jezeru je povoleno se koupat, teplota vody v letních měsících dosahuje 22 °C.

Vodopády Savica jsou od jezera Bohinj vzdáleny 4 km, cesta mírně stoupá po kamenném chodníku a je na ní třeba překonat 560 schodů. Vstup je placený, stál 3 EUR. 

Vzhůru vede i méně pohodlná cesta po kamenech kolem říčky Savica, do níž se vodopády vlévají, a která svou pouť končí v jezeře.

I když se lesní porost zdá velmi hustý, místy se otvírají výhledy na jezero.

Konečně jsme u vodopádů. Větší má 78 m a menší (Mali Savica) 25 m. 

Na snímku z většího odstupu je patrné, že až k vodopádům se nedostaneme, cesta končí plošinou se zábradlím, kde se tísní skupiny turistů, chtivých co nejlepšího záběru. 

Větší vodopád původně dosahoval výšky 130 m, ale v r. 2008 sesuvem hornin se hrdlo vyvěrající vody posunulo níže. 

Kdo jde k vodopádům po druhé straně říčky, musí v závěrečném úseku počítat s úzkým chodníkem nad skalní stěnou, nezabezpečeným zábradlím.

U vyhlídkového altánu je kamenný erb s královskou korunou, zařadit jej ale neumím. 

Andy Warhol - pop art

Andy Warhol (1928-1987) se jako Andrew Warhola narodil v Pittsburghu do rodiny emigrantů z východního Slovenska a vyrůstal v době Velké hospodářské krize. Byl nejmladší ze tří synů, jejich sestřička v dětském věku zemřela. Andy byl také často nemocný, v 8 letech onemocněl tancem sv. Víta (choreou), neurologickou poruchou způsobující třes, a byl mnoho týdnů upoután na lůžko a prostonal následující 2 roky. Jeho psychiku těžce poznamenalo i nečekané úmrtí otce, když mu bylo 14 let. Celý život jej pak pronásledoval strach z nemoci a smrti. 

Vztah k výtvarnému umění získal od matky, která pracovala jako grafická designérka a v Andyho prvních reklamách vytvořila většinu nápisů. Andy se však za její venkovský vzhled a styl oblékání styděl, a když si již jako slavný umělec mohl dovolit koupit honosný dům v New Yorku, matku umístil do suterénního bytu, aby ji nikdo neviděl.     

Na střední škole exceloval a získal pak stipendium ke studiu na prestižním Carnegie Institute, kde r. 1949 získal bakalářský titul v oboru obrazového designu. Prostředí školy se spolužáky z bohatých rodin mu dodalo sebevědomí, pořídil si oblek na míru a drahé boty, záměrně se však stylizoval do ležérního dandyovského vzezření. Je to patrné i na fotografiích z pozdější doby. Mnohokrát ho zvěčnil Helmut Newton, následující fotografie je z r. 1974 a byla k vidění na pražské výstavě Helmut Newton in Dialogue v Museu Kampa v r. 2019.

V 50. letech pracoval v obchodě s luxusním zbožím a aranžoval výlohy. Problémy v osobních vztazích kompenzoval voyerským pohledem na svět přes skla výloh. 

Jako komerční výtvarník pak navázal spolupráci s módními časopisy, např. Glamour, Vogue a Harper´s Bazaar. 

Ve své tvorbě úplně potlačil představu jedinečného znázornění objektu uměleckými prostředky a dokud byla inkoustová kresba ještě vlhká, mnohokrát ji obtiskl. Když dostal zakázku na nakreslení reklamy na kozačky se smluvní cenou za jeden pár, nakreslil plátno s desítkami bot, různě natočených a v různých barvách. Opakovaný motiv se projevil i na obrazech Havárie oranžového auta (1963, Sammlung Ludwig, Aachen), herecké hvězdy 10krát Liz Taylorová (1963, Musée national d'art moderne, Paříž) a závodního automobilu Mercedes-Benz Formel Racing Car W125 (1987, Albertina, Vídeň).

Warhol patřil mezi nejvýznamnější umělce pop artu (je zkrácením spojení popular art), kteří se v protikladu k intelektuálně zaměřeným abstraktním expresionistům zabývali zcela obyčejnými věcmi, kreslili obaly plechovek s polévkou a colou, etikety alkoholu, sprchové závěsy, ledničky, … Jeden z nich, Claes Oldenburg, byl již zmíněn v článku Weil am Rhein, Vitra Campus - dostaveníčko světových architektů s fotografií velkých kleští a šroubováku podpírajících kladivo. 

Odstup od elitářských postojů uměleckých celebrit, předstírajících neobyčejnou hloubku děl, vyjádřil výrokem: “If you want to know all about Andy Warhol, just look at the surface of my paintings and films and me, and there I am. There's nothing behind it.” („Pokud chcete vědět všechno o Andym Warholovi, jen si prohlédněte mé obrazy, filmy a mě, a to jsem já. Není nic za tím.“)

Warhol také v četných variacích maloval květy, následující Flowers (1965) jsou ve sbírce Fondation Beyeler v Basileji-Riehenu.

Vděčným námětem mu byli slavní umělci (zpěváci, hudebníci, herci a herečky, např. John Lennon, Mick Jagger, David Bowie, Elvis Presley, Marlon Brando, výše uvedená Liz Taylorová, …) a z nich především Marilyn Monroe, kterou maloval opakovaně. Tento portrét je vystaven v Museum of Modern Art v New Yorku.

A maloval i sebe, Self-portrait z Fondation Beyeler v Basileji-Riehenu je z r. 1967.

Podobné provedení ze stejného roku, ale v červené, je k vidění v Pinakothek der Moderne v Mnichově.

Warhol se nevyhýbal ani světu politiky. Na následujícím portrétu je „železná lady izraelské politiky“ Golda Meirová (1975, The Israel Museum, Jeruzalém), ministryně zahraničních věcí z let 1956-1966 a premiérka 1969-1974. 

Čtveřici portrétů Chelsea 4 (1964, The Israel Museum, Jeruzalém) Warhol vytvořil podle fotografií Jacqueline Kennedyové před a po atentátu na jejího manžela Johna Fitzgeralda Kennedyho, prezidenta USA, v Dallasu v r. 1963. V první dvojici před atentátem je šťastná a smějící se, ve druhé dvojici je zachycena truchlící během pohřebního ceremoniálu.

Namaloval i komunistické symboly Kladivo a srp (1977, Galleria Nazionale d'Arte Moderna, Řím).

Vedle grafiky a reklamy pro módní domy také spolupracoval s hudebníky a byl autorem návrhu obalu jejich alb. K nejznámějším patří první album americké skupiny The Velvet Underground se zpěvačkou Nico z r. 1967, jíž dělal i manažera a jejich koncerty obrazově doprovázel svými filmy. Název alba The Velvet Underground & Nico se na obalu vůbec nenachází, je tam jen Warholovo znázornění žlutého banánu. Po odtržení obrázku banánu se pod ním objevil oloupaný růžový banán. I když skupina nedosáhla komerčního úspěchu, kritici její alba i obal debutové desky vysoce hodnotili. A také kvůli náhledu na něj si poslechněme alespoň jednu píseň: I'll Be Your Mirror (Budu tvým zrcadlem).

Naopak album Sticky Fingers (Lepkavé prsty) britské skupiny The Rolling Stones z r. 1971 je jedním z nejúspěšnějších v její dlouholeté kariéře a ta s ním jako prvním se dostala na vrchol žebříčku jak ve Velké Británii, tak v USA.  

Na prvních výtiscích alba byl na obalu skutečný zip, po jehož rozepnutí se objevilo spodní prádlo znázorněného muže. Protože však zip poškozoval vinylovou desku, byl v dalších edicích vypuštěn.

A druhá strana alba, převzatá z webu, vypadá takto:

Warholova filmová tvorba byla velmi nezvyklá, např. Spánek z r. 1963 je 6hodinovým záběrem spícího muže, Polibek ukazuje objímající se a líbající se dvojice a 8hodinový Empire State Building zachycuje měnící se úhel dopadajícího světla na budovu mrakodrapu.    

V rodném kraji rodičů Andyho Warhola v Medzilaborcích bylo zásluhou umělcových příbuzných a Ministerstva kultury Slovenské republiky v r. 1991 otevřeno Muzeum moderního umění Andyho Warhola. Protože průvodce muzeem není opatřen copyrightem, muzeum v zastrčeném koutu Slovenska je ztrátové a mohl jsem prezentovat jen 10 vlastních fotografií Warholových děl, dovolím si několik dalších odtud nakopírovat. Lze to chápat i jako propagaci muzea. V koláži jsou Campbellova polévka, Absolut vodka, Ohrožené druhy, Hlava krávy a úplně vpravo portrét herečky Ingrid Bergman.

A na závěr ještě doplním, že jeden text o Warholovi s další fotografií se již na blogu objevil. Článek Warholův prostřílený Mao hvězdou na aukci ;) napsala Zuzana, spoluautorka z let 2012-2013, popisuje kuriozní „zhodnocení“ obrazu čínského vůdce Mao Ce-tunga (v angličtině Mao Zedong) prostřelením dvěma kulkami.  

Covid-19 nechodí po horách, ale po lidech

Když na přelomu let 2019/2020 se objevily záběry z 11milionového čínského města Wu-chan (Wuhan) s lidmi, kteří se jak podťatí káceli k zemi, vypadalo to na scény z katastrofického filmu. Město bylo izolováno od ostatního světa, ale záhadný virus se již předtím stačil leteckým spojením přenést do ostatních světadílů, např. čínští dělníci si jej přivezli s sebou do italských továren, lyžaři z italských a rakouských hor do svých domovů a ten bez ohledu na počasí a roční dobu „dobýval“ jednu pozici za druhou a dnes je takřka všude. 

Od března minulého roku se tak potácíme mezi nouzovými stavy a chvilkovými rozvolněními, politici všech barev ze situace chtějí vytřískat politický kapitál – není důvod nosit roušky, pak zase se situace podcenila a měly se nosit, podnikatelům se má hradit ušlý zisk, o chvíli titíž lidé kritizují nárůst dluhů na úkor příštích generací, nouzový stav ne, a když není, hejtmani žádají vládu, aby ho zavedla, protože by se zodpovědnost přenesla na ně a už by nemohli jen poukazovat na „chaos“ a nemuset přitom nic dělat. Někteří křičí, že nastupuje nová totalita, a svolávají demonstrace, jiní sepisují podněty k Ústavnímu soudu (za 3 a půl roku na ně možná dojde) a další se chtějí soudit za poškození podnikání, objednávky vakcín byrokratickým aparátem Bruselu připravené s velkým zpožděním a zásluhou naivně formulovaných smluv bez sankčních položek nejsou plněny, a když někdy něco dojde, vázne distribuce, navíc se tam mimo pořadí vetřou známí a známí známých. Když Evropskou komisi vede zcela neschopná osoba, která se jako německá ministryně obrany „proslavila“ tím, že vymýšlela uniformy pro těhotné tankistky, Němci ji pak raději poslali do Bruselu, kde doplnila podobné duchovní „giganty“ jako naše Jourová a předtím Špidla, a podle toho to vypadá.  

Vakcíny AstraZeneca a Sputnik V

A pak se nakoupí vakcína AstraZeneca, která má účinnost jen 60 %, u starších není ověřená a řada států ji nedoporučuje pro osoby 55+, ve Švýcarsku vůbec není povolená, v Jihoafrické republice se AstraZenecy chtějí zbavit (prodat či vyměnit ji za jiné, protože na jejich mutaci je neúčinná), ale protože ji schválili v Bruselu, náš SÚKL (Státní ústav pro kontrolu léčiv) ji také schválil bez omezení. Mnohem účinnější ruskou vakcínu Sputnik V v Bruselu dosud neschválili, a proto ani SÚKL ji neschválil. Máme tu zase jednu zcela zbytečnou eurohujerskou instituci, která jen odezírá ze rtů bruselských úředníků, neschopná vlastního úsudku. Jak trefně poznamenal poslanec Zdeněk Ondráček, SÚKL by se mohl zrušit a jeho úředníky převést na jinou práci (třeba do výroby, dodávám).

AstraZeneca využívá adenovir ze šimpanzů, Sputnik V dva lidské adenoviry, v dvoudávkovém očkování se použije vždy jeden a tím se účinek násobí. Před časem se mluvilo o tom, že AstraZeneca vzhledem k nízké účinnosti bude svou vakcínu „míchat“ se Sputnikem V, ale když je již v Bruselu schválená, může ji prodávat i bez toho. 

V Německu se AstraZeneca stala ležákem. I když se pan senátor a lékař v jedné osobě v odkazovaném článku v plátku ODS snaží problém bagatelizovat, stačí si v něm přečíst informaci, že „z více než 736 000 ampulí jich podle údajů Institutu Roberta Kocha v Německu aplikovali pouhých 64 869.“ 

Uvažuje se, že by se jí očkovali učitelé a ministr Blatný se ji prý chystá propagovat. To je ten pravý, tím se důvěra pohřbí úplně. Za mě: nemám zájem a očkujte jí třeba šimpanze. 

Z duše mně mluví chorvatský prezident, který po Maďarsku jako druhý v EU chce nakoupit Sputnik V: „Kdyby to bylo možné, koupil bych vakcíny i od čečenské mafie. Pokud jde o mé občany, Brusel mě nezajímá.“  

U nás však bez Bruselu ani krok. A v tomto marasmu žijeme a trneme, jestli také nás si jako hostitele nevybere neviditelný útočník a když se mu podaří uchytit, jestli budeme mít štěstí v zápase o život mu nepodlehnout.   

Covid v rodině

Mladší syn byl v rámci Ph.D. studia v srpnu a září 2019 na univerzitě v Taipei na Taiwanu a odtud se také vydal právě do Wu-chanu na konferenci, tedy 2-3 měsíce předtím, než tam vypukla epidemie. Virus ho ale dostihl doma, v britské mutaci, a jako prvního v naší rodině. I když bude mít za měsíc teprve 29 let, hned v těžké formě, teploty 39,5 °C, když v sobotu 6.2. doma omdlí, vyděšená snacha zavolá záchranku, syna odvezou a hned mu nasadí ventilátor (více než polovině pacientů už nepomůže a zemřou), má oboustranný zápal plic, dostává remdesivir a kortikoidy.

Protože dva dny předtím u nás oba byli a nechali nám vnučky (dvojčata 4,5 roku) na víkendové hlídání, zůstávají u nás i dál a manželka s nimi 10.2. jede do Dětské nemocnice na test, zda virus na ně také nepřeskočil, přitom ho udělají i jí. Všechny jsou negativní. 

Jenže 11.2. snaše zjistí, že je také nakažená, manželka musí jít s vnučkami na nový test, aby se ověřilo, jestli se i u nich virus neprojevil se zpožděním. Děvčata mají i teď negativní výsledek, choť však již pozitivní. Zatím jsme všichni bezpříznakoví, jen starší syn (31 let), který s námi žije ve společné domácnosti, pokašlává a obvodní lékařka mu posílá doporučení k testu. Já si ho pro jistotu také vyřizuji, test rezervuji na pátek 19.2. Mám nařízenou karanténu do 25.2., pokud se neprokáže nákaza.        

Dostávám SMS: „Dne 15.2. jste byl/a v epidemiologicky významném kontaktu s COVID-19 pozitivní osobou, od které jste se mohl/a nakazit. Dodržujte pravidla KARANTÉNY ke snížení rizika šíření COVID-19. Kontaktujte praktického lékaře pro další instrukce. Více info na https://covid.gov.cz/rk“

Volají z Krajské hygienické stanice a v nahrávaném a obsáhlém rozhovoru se mě ptají, jak se cítím, zda beru nějaké léky, chodím do práce, …

Snacha si přijede pro děti, svezeme je ke vchodu, sama si je přebírá. 

16.2. má pozitivní test i starší syn. Nová SMS s totožným zněním, jen datum se mění, další hovor s hygienickou stanicí, snažím se vysvětlit, že všechny údaje jsem poskytl předchozí den, i tak je ale musím sdělit znovu.

Stav mladšího syna se naštěstí postupně lepší a 16.2. ho propouštějí z nemocnice. Na manželku však mezitím příznaky dolehnou v plné síle, teploty přes 38 °C, třeští ji hlava, už pátý den nevstává z postele, ale přivolání lékařské pomoci odmítá.     

19.2. jdu na test já. V čase 9-9:30 jsem objednaný na odběrové místo ve Fakultní nemocnici v Brně Bohunicích. Za závorou je dřevěná budka, kde si ověří mé jméno a čas rezervace a vydají mně sáček s ampulí na odběr. Ten se provádí o pár metrů dál ve stanu. Zatím však musím počkat, než vyšetří toho, kdo přijel přede mnou.

Přichází řada na mě.

Popojíždím do stanu, kde ve skafandrech jsou připraveni muž a žena, muž mně odebírá vzorek z nosu a úst a pak ho předává kolegyni. 

Dostanu potvrzení o provedeném testu a informaci, že do 48 hod se dozvím výsledek.  

20.2. ráno je choti již tak špatně, že voláme pohotovost. Muž ve skafandru jí změří teplotu, má 39 °C, promluví s ní několik vět a sdělí, že když bude chtít, odvezou ji do nemocnice, ale tam by byla na pokoji s dalšími těžšími případy nakažených, všichni vydechují viry a mohlo by to pro ni být ještě horší než doma. Bere si občanku a kartičku pojišťovny a za přibližně 10 minut se vrací se zprávou plnou cizích slov, asi hlavní v ní je, že vyšetřená není v bezvědomí a komunikuje. V případě zhoršení stavu je třeba volat. 

Téměř po 40 hodinách (v neděli 21.2. v 0:40) mně přichází zpráva:

„Dobrý den, osoba Miloš … byla nahlášena do registru infekčních chorob jako pozitivně testovaná na COVID-19. Nabízíme Vám samoreportování epidemiologicky závažných kontaktů na stránce covidlab.cz, zadejte kód ….. Vyplněním zrychlíte epidemiologické šetření. Na SMS neodpovídejte. Děkujeme!“

Od 24.2. je manželka v nemocnici a dostává nitrožilní výživu. 

2.3. je propuštěna na doléčení domů. Já mám zápal plic a beru antibiotika. 

8.3. jsem dobral antibiotika a všichni již máme onemocnění zdárně za sebou.

Korfu (v únoru a s koupáním)

Korfu (v řečtině Kerkyra a v angličtině Corfu) patří mezi nejseverněji položené řecké ostrovy v Jónském moři a téměř na polovině území má blíže k břehům Albánie než Řecka. Délka ostrova mezi nejvzdálenějšími místy v severojižním směru je 60 km a největší šířka je 30 km. Žije zde něco málo přes 100 tisíc obyvatel. 

Text o ostrovu, kam se jezdí na letní dovolené za koupáním, vypadá v tuto roční dobu nepatřičně, ale já jsem tam před několika roky byl právě v únoru a koupání jsem také vyzkoušel. Avšak zážitek z plavání ve vodě s 11 °C mě z úmyslu vstoupit do „klubu“ otužilců nadobro vyléčil.    

Korfu má pestrou historii, která se podepsala i na architektuře. Ostrov byl pod nadvládou Římské říše, po jejím rozpadu přešel pod správu Byzantské říše, od konce 14. století do začátku 18. století patřil Benátské republice, v době Napoleonovy slávy jej okupovali Francouzi, po nich Britové a teprve r. 1884 s ostatními ostrovy v Jónském moři připadl Řecku. 

Historická část ostrova byla v r. 2007 zapsána na seznam UNESCO. Její dominantou je Stará pevnost z 10. století, postavená proti nájezdům barbarů. Nedaleko od ní v 16. století byla Benátčany vybudována Nová pevnost.  Obě jsou vidět v následujících dvou záběrech z opačných stran, starší je na vyšším kopci. Údajně je spojuje řada tajných chodeb.

Stará pevnost je od města oddělena hradním příkopem a most bylo možné zvednout.

Hlavní město s přibližně 35 tisíci obyvatel má stejné jméno jako samotný ostrov, tedy Korfu (Kerkyra). Esplanáda (Spianada/Esplanade), velká plocha se stromy (a květinami) ve francouzském stylu a s významnými budovami po obvodu a v blízkém okolí, má atmosféru lázeňských kolonád, kam návštěvníci míří za procházkami a oddechem. Říká se, že je největším náměstím na Balkáně.    

Pasáže Listón s kavárnami a restauracemi byly postaveny během francouzské nadvlády v r. 1807 ve stylu Rue de Rivoli v Paříži.

Benátčané naučili obyvatele Korfu pořádat karnevaly a zrovna na jeden jsem natrefil. 

Maitlandova rotunda byla postavena r. 1821 na počest Thomase Maitlanda, britského generála, který v dobách, kdy Velká Británie byla koloniální mocností, působil jako guvernér na Cejlonu (dnešní Srí Lance), poté na Maltě a současně byl i vrchním komisařem pro Jónské ostrovy. Altán se špičatou střechou je pódiem pro hudebníky při letních koncertech.  

Palác sv. Michaela a sv. Jiří s neoklasicistním průčelím byl postaven v letech 1818-1823 jako sídlo britské správy a po odchodu Britů jej k letním pobytům využívala řecká královská rodina. Jeho část je dnes vyhrazena pro Muzeum asijského umění (především čínského a japonského). 

Před palácem stojí socha britského vrchního komisaře pro Jónské ostrovy Fredericka Adama, následníka Thomase Maitlanda v této funkci, jemuž Korfu vděčí za vybudování dodnes funkčního vodovodního systému. 

A třetí britský vrchní komisař Howard Douglas na Korfu založil Jónskou banku, Jónské gymnázium, nemocnici a vybudoval silnice a na jedné z křižovatek stojí obelisk (The Douglas Column) s jeho pamětní deskou.    

Jónská banka a Muzeum bankovek sídlí v budově ve starorůžové barvě. 

Britský protektorát byl pro ostrov přínosný, Frederick North zde v r. 1824 založil Jónskou akademii, sice pod patronací Velké Británie, i tak ale jde o první univerzitu v novodobých dějinách Řecka. Proto i on zde má sochu, tentokrát v poloze vsedě a s náhledem na Starou pevnost.

V následující koláži vlevo je socha Joannise Kapodistriase (1776-1831), slavného rodáka z Korfu, který zastával vysoké funkce (včetně ministerských) v tzv. Sedmiostrovní republice v letech 1801-1807 a r. 1827 se stal prvním prezidentem nezávislého řeckého státu, v občanské válce 4 roky na to byl však zavražděn. Řecký básník Dionysios Solomos (1798-1857), autor textu řecké hymny (v koláži vpravo), naopak na Korfu zemřel a má zde bustu. A uprostřed je další rodák z Korfu, Georgios Theotokis (1844-1916), v první dekádě 20. století 3krát zvolený premiérem Řecka.  

Na Esplanádě se nachází i řecký ortodoxní (pravoslavný) kostel z 18. století, zasvěcený Panně Marii a sv. Pantaleonovi.  

Na dalším snímku je chrám sv. Spiridona z r. 1590 s nejvyšší zvonicí na Korfu a ortodoxní bazilika sv. Spiliotissy z r. 1577.

Sv. Spiridon (psáno i v podobě Spyridon) je patronem ostrova. I když pocházel z chudé venkovské rodiny a živil se jako pastýř, po příklonu k víře se stal mnichem a nakonec byl zvolen biskupem. Jsou mu přisuzovány zázraky, kdy Korfu ochránil před morem, hladomorem a  před Turky. 

Kostel sv. Jásona a Sosipatra je na Korfu nejstarší. Byl postaven v byzantské éře kolem r. 1000.

Poblíž se nachází archeologické památky.

Díky všudypřítomné zeleni je Korfu označováno smaragdovým ostrovem. I v únoru zde rostou olivy, pomeranče, citrony a rozvíjejí se květy. 

Ikonickým místem Korfu je dvojice ostrůvků u poloostrova Kanoni (název pochází z doby, kdy francouzská vojska sem umístila dělostřeleckou baterii). V popředí je Vlacherna s malým klášterem Panny Marie, druhý se jmenuje Pondikonissi, známější je však jako Myší ostrov, kde mezi cypřiši je skryta kaple. 

A poblíž je také letiště. Pohled je přímo z oken hotelu.

I k vodě bylo blízko, kvůli chladu jsem ale uplaval jen asi 100 m. Přítomnost chobotnic mně také nebyla příjemná, i potopená loďka nevěstila nic dobrého.

K vyhledávaným místům Korfu patří také zámeček Achilleion, asi 10 km jižně od hlavního města, který si zde nechala postavit rakouská císařovna Alžběta (zvaná Sissi), manželka císaře Františka Josefa I. Ostrov si zamilovala a jezdívala sem na jaře a na podzim. Sissi byla v mládí vyhlášenou krasavicí, méně známé je, že jezdila na koni a účastnila se lovů. Císařovnin oblíbený mytologický hrdina Achilles má u zámečku dvě sochy a objevil se i v jeho názvu. U něj jsem ale nebyl, podrobnosti i s fotografiemi interiéru a zahrad se sochami jsou na stránce anglické Wikipedie.

Z architektonického hlediska Achilleion není příliš ceněn, protože neoklasicistní budova směšuje řadu nesourodých stylů, zdaleka však ne v takové míře jako u dříve popsaného paláce Pena v Sintře. 

A na konec ještě východ Slunce.

Ladislav Štaidl - skladatel, hudebník, zpěvák, podnikatel, spisovatel

Poslední lednový den 2021 na následky covidové infekce zemřel Ladislav Štaidl (narozen 1945), pro mě nejvýznamnější osobnost naší populární hudby. K pop music mám sice vlažný vztah, z náhledu do hudební rubriky je patrné, že mám rád hlavně rock (a pak také klavírní vážnou hudbu), ale Ladislav Štaidl mně byl vždy (na rozdíl třeba od Karla Svobody) velmi sympatický, nikdy z něj přes úspěchy ve všem, čemu se kdy věnoval, nevyzařovala namyšlenost či snobství. 

A zajímavé je, že začínal ve skupině rock and rollového zpěváka Mickyho Volka a také stál u začátků Olympicu a s Petrem Jandou ho pojilo celoživotní přátelství. Jeho mnohostrannost si zaslouží rozdělit do samostatných „kapitol“.

1. Hudebník

Z jeho začátků žádná videa neznám, asi nejstarší je z r. 1964, kde v Divadle Semafor na kytaru doprovází Jiřího Šlitra v jeho písni Oči sněhem zaváté na text Jiřího Suchého. Autoři ji složili pro Karla Gotta a ten její zásluhou poprvé vyhrál anketu Zlatý slavík. Ve videu ji po průpovídkách, že mezi 1. a 20. není rozdíl, po několika posunech do nižší tóniny zpívá autor hudby.  

Vzhledem k tématu článku je ještě zajímavější Šlitrovo představení doprovázející skupiny po skončení skladby Klokočí. Na klavír v ní hrál Jiří Bažant, který (mimo jiné) společně s Jiřím Maláskem a Vlastimilem Hálou složil hudbu k filmu Starci na chmelu. 

V čase 4:40 Šlitr přejde ke kytaristovi: „Ten krasavec, Ladislav Štaidl, samouk, taky podle toho vypadá. My museli koupit takový drahý elektrický aparatury a zesilujeme ho, aby to aspoň trochu znělo. Ten by si jinde nevydělal ani na kalafunu.“  

Šlitr to myslel jako vtip, skutečnost byla na míle vzdálená.  

2. Skladatel

Uplynul pouhý rok a Ladislav Štaidl se svým bratrem Jiřím a Karlem Gottem zakládá Divadlo Apollo a na texty Jiřího a Rostislava Černého skládá jeden hit za druhým.

Rokenrol Trezor pomohl k popularitě nejen Karlu Gottovi, ale po 34 letech se v taneční kreaci Jaroslava Duška a Evy Holubové stal jednou z nezapomenutelných scének filmu Pelíšky. 

Pro Yvonnu Přenosilovou složil Sklípek. 

Pro Martu Kubišovou Nepiš dál. 

Karel Hála s Karlem Gottem a Jiřím Kysilkou nazpívali Dívku toulavou.

Další „odpichovou“ písní s Karlem Gottem bylo Dám dělovou ránu (Bum bum bum). 

Tehdy se také podařilo celému souboru odcestovat na půlroční angažmá v Las Vegas.

Ze Štaidlových písní 60. let mám nejraději skladbu, na kterou si v žádném článku k jeho úmrtí nikdo nevzpomněl: Kříž z kaktusů s Karlem Gottem.  

Ladislav Štaidl celkem složil kolem 200 písní a napsal hudbu k asi 80 televizním inscenacím a filmům. Kromě Karla Gotta a dalších již zmíněných interpretů mu za repertoár v 70. a 80. letech vděčili i Helena Vondráčková, Jiří Korn, Hana Zagorová, Petr Kotvald, Dalibor Janda, Darina Rolincová, Iveta Bartošová, Michal Penk, …

Většinou už mě tolik neoslovovaly. O písni Kávu si osladím pro Karla Gotta jsem si myslel, že jde o jednu z kolovrátkových melodií Karla Svobody. Ale měla úspěch a nahrál ji i Olympic a v rockovém aranžmá hned zní úplně jinak.  

I další píseň s Gottem, Ráno jedu dál, o těžkém životě hudebníků věčně na cestách, jak už o tom zpívali Beatles v A Hard Day's Night a později Katapult ve Stovkách hotelů, si vyhlédli rockeři, tentokrát Kabát.

K povedeným písním z 80. let patří Pábitelé s Karlem Gottem.

A také Oheň, voda, vítr, kterou Štaidl napsal pro Dalibora Jandu.

Ladislav Štaidl v r. 1987 ukončil spolupráci s Karlem Gottem a soustředil se na skládání písní pro Ivetu Bartošovou, za zmínku snad stojí Když láska schází (1988), kde se Štaidl od 1:43 a 3:05 předvede krátkými kytarovými sóly.

3. Zpěvák

Ladislav Štaidl některé své skladby sám nazpíval a známá je historka, jak k tomu došlo u písně Mží ti do vlasů. Karel Gott ji odmítl, protože pomalých sladkobolných písní měl v repertoáru hodně a chtěl by něco svižnějšího. A ve Štaidlově podání se pak stala nejprodávanější deskou roku.   

Pěkné jsou také písně Půjčovna snů, Ospalé ráno a nejraději mám Jsou dny, kdy svítá o něco víc z televizního seriálu Zkoušky z dospělosti (1980).

4. Kapelník a dirigent

Ne zrovna běžnou vlastností Ladislava Štaidla bylo, že do doprovodné skupiny Karla Gotta, po něm nazvané Orchestr Ladislava Štaidla, vyhledával hudebníky, kteří byli jako instrumentalisté lepší než on a na koncertech pak měli svá sólová vystoupení. V jednom souboru se tak sešli vynikající klavírista Rudolf Rokl, saxofonista Felix Slováček a trumpetista Václav Týfa, Štaidl však zlanařil hudebníky i z rockových skupin, a sice sólového kytaristu Pavla Fořta z Flamenga a baskytaristu Ondřeje Soukupa z Pražského výběru. 

V takové sestavě se Štaidl jako kytarista a klavírista stal skoro zbytečným a začal se o to víc věnovat dirigování, podobně jako ve vážné hudbě k dirigování ve vyšším věku přešli někdejší virtuózní instrumentalisté - houslista David Oistrach a klavírista Leonard Bernstein. Štaidl i v této roli dosáhl kvalitní úrovně, nabyl ji studiem u skladatele a dirigenta Milivoje Uzelace. 

5. Podnikatel

V r. 1992 Štaidl definitivně opustil uměleckou sféru. Znechutily ho neustálé útoky polistopadových kádrováků, kteří ho označovali za „normalizačního umělce“ a předhazovali mu jeden výrok, kdy v době prvních demonstrací proti komunistickému zřízení byl zpovídán jedním redaktorem a pronesl něco v tom smyslu, že by hlavně chtěl, aby jeho děti žily v klidu a míru. Přitom on k němu kladný vztah neměl, nebyl v KSČ, nijak se neangažoval. 

A později se k tomu vyjádřil takto: „Ale kdepak. Já to myslel úplně jinak a oni to zneužili a zkreslili. Já jim to nemohl říci napřímo – Dejte mi pokoj, vy bolšáni, já chci psát a ne politizovat... a doufal jsem, že to kamarádi pochopí. Pochopili to, ale ti zarytí antikomunisti to pak použili po roce 1989 proti mně. Ale ať mi vlezou na záda.“

Většina to pochopila a na Štaidlových šedesátinách mezi gratulanty byli např. i disidenti Pavel Landovský a Jiří Dienstbier starší. Ale bezvýznamné nuly, které nic nedokázaly a ani se jich nikdo neptal, dnes lezou na barikády a s velkou „odvahou“ nadávají prezidentovi a premiérovi a projevují zděšení z „ohrožení naší demokracie“. 

A tak se přeorientoval na podnikání. Začal s reklamou, v kinech zařazovanou před filmy, která asi málokomu nevadila, ale na druhé straně umožnila, aby vstupenky byly podstatně levnější. Podnikal i ve stavebnictví a jako milovník výtvarného umění (tím mně je také sympatický) se zabýval nákupem (i prodejem) uměleckých předmětů – obrazů, soch i šperků – a údajně měl velmi kvalitní sbírku. Na to vzpomíná galerista Miroslav Korecký. 

Spisovatelka Zdena Frýbová k jeho přestupu z hudebního světa do podnikání poznamenala: „Jeho stručné a neemotivní vysvětlení, že ho unavily kampaně proti jeho osobě, a proto si šel pročistit hlavu do jiné branže, neberu. Pobavilo mě však zklamání jeho nepřátel, když zjistili, že mu ve skutečnosti pomohli k nesrovnatelně vyšším a pohodlnějším příjmům, protože ten zatracenej Štaidl je dobrý a úspěšný ve všem, na co sáhne, ať už je to muzika, podnikání anebo psaní knih.“

A tím uvedla poslední odstavec.

6. Spisovatel

Ladislav Štaidl napsal 3 knihy – Víno z hroznů (2003), Desátý klíč (2005), Rendez-vous s paní Zuzanou (2006) – a vydal je vlastním nákladem. To bývá příznakem toho, že autor se zmůže na 10 výtisků, kterými obdaruje širší rodinu. Jenže hned první z knih se během půlroku prodalo 50 tisíc kusů. 

Já jsem si koupil první dvě a čtou se skvěle. Mnohé slečny a paní, se kterými měl milenecký poměr a v knihách se ho dotkl, zrovna nadšené nebyly, ale stejně jako Karel Gott se k nim choval pozorně a pomáhal jim v kariéře i v životě. 

R.I.P.