Vítězné oblouky a brány

Každý národ staví okázalé památníky svým zakladatelům, významným vojevůdcům (pokud je má), objevitelům (a také kolonizátorům) vzdálených zemí, a ty se pak stávají i turistickými cíli. Mají nejrůznější podoby – jezdecké sochy, sochy na vysokých sloupech (např. Napoleon v Paříži, admirál Nelson v Londýně, Kolumbus v Barceloně, car Alexandr I. v Petrohradu), v tomto článku se však zaměřím na vítězné oblouky a brány, protože kromě oslavné funkce jde často o architektonické i sochařské skvosty. 

A není možné začít ničím jiným než Vítězným obloukem (Arc de Triomphe de l'Étoile nebo jen Arc de Triomphe) v Paříži. Byl postaven v klasicistním slohu r. 1836 a jeho autory jsou architekti Jean-François Chalgrin, Louis-Robert Goust, Jean-Nicolas Huyot a Guillaume Abel Blouet. 

Do oblouku jsou zasazena čtyři sousoší. Nejznámější je Odjezd dobrovolníků v roce 1792 (Départ des Volontaires de 1792, uváděný i jako La Marseillaise), jehož autorem je François Rude, vytvořil jej v r. 1836, na prvním snímku je vpravo a dále v detailu. 

Dalším je Triumf (či Vítězství, 1810, autor Jean-Pierre Cortot, na prvním snímku vlevo).

Z druhé strany oblouku je doplňují Mír (1815, Antoine Étex) a Odpor (1814, Antoine Étex). 

Po obvodu horní části oblouku je 6 basreliéfů, znázorňujících různé bitvy a mezi nimi i bitvu u Slavkova. 

Paříž však má i samostatný Slavkovský oblouk z r. 1809 od architektů Charlese Perciera a Pierre-François-Léonard Fontaina ve stylu římských vítězných oblouků. Ve francouzštině se uvádí pod názvem Arc de Triomphe du Carrousel podle náměstí, kde stojí. Bronzové sochy koňského spřežení jsou kopií koní z baziliky sv. Marka v Benátkách, které tam francouzská armáda uloupila, ale po Napoleonově pádu byly do Benátek vráceny. 

Po točitých schodech úvodního oblouku se dostaneme na horní terasu s pěknou vyhlídkou na jak podle pravítka vyprojektovaný bulvár Champs-Élysées a jiným směrem, stejně tak přímočarým, do moderní čtvrti La Défense, která má také svůj oblouk, z jehož horní části se rovněž nabízí daleký výhled.

A z pařížských oblouků ještě Porte Saint-Denis, na který jsme narazili náhodou, protože ve čtvrti Saint-Denis jsme při jednom z pobytů byli ubytováni.

Londýn je na oblouky skromný, ale přemožitel Napoleona u Waterloo si ho určitě zasloužil. Po něm se jmenuje Wellingtonův oblouk (Wellington Arch). Je dílem architekta Decima Burtona, který pro něj zvolil georgiánský sloh, postaven byl v r. 1828.

Vítězný oblouk v Barceloně (Arc de Triomf de Barcelona) z r. 1910, je postaven v neo-mudéjárském slohu, jeho architektem je Josep Vilaseca i Casanovas.

V Madridu je několik monumentálních bran, které sloužily ke vstupu do města, a nejpůsobivější je Puerta de Alcalá v neoklasicistním slohu podle návrhu architekta Francesca Sabatiniho, dokončená r. 1778.  

Vítězný oblouk v Lisabonu (Arco do Triunfo da Rua Augusta) byl realizován v letech 1873-1875 podle 30 let starého projektu architekta Veríssima Josého da Costy v neoklasicistním slohu. Mezi sochami slavných Portugalců je také mořeplavec Vasco da Gama.

Vítězný oblouk v Bukurešti (Arcul de Triumf) opět v neoklasicistním slohu byl postaven r. 1936, navrhl jej architekt Petre Antonescu. Částečně byl inspirován Vítězným obloukem v Paříži. Rumuni vůbec k Francii vzhlíží, mají tam např. sochu generála de Gaulla, jejich automobilka Dacia se spojila s Renaultem a dokonce tvrdí, že i jejich jazyk se podobá francouzštině.  

Braniborská brána (Brandenburger Tor) v Berlíně je dílem architektů Carla Gottharda Langhanse a Heinricha Stracka. Postavena byla v r. 1791 v raně klasicistním slohu. Čtyřspřeží s okřídlenou bohyní vítězství bylo osazeno na vrchol brány o 2 roky později. Za socialismu oddělovala západní a východní část Berlína a současně dva samostatné státy v jednom městě (Německou spolkovou republiku a Německou demokratickou republiku). Brána je zdobena ornamenty s výjevy bohů řecké mytologie.

V Petrohradu jsou nejvýraznější Narvská vítězná brána a Moskevská vítězná brána. První je památníkem vítězství nad Napoleonem a slavnostního vítání vracejících se vojáků. Na vrcholu je vůz tažený šesti koňmi, vedený bohyní vítězství (Nike). Navrhl ji ruský neoklasicistní architekt Vasilij Stasov a realizována byla v letech 1827-1834.

Druhá brána je památníkem vítězství Ruské říše v 1. polovině 19. století ve válkách s Tureckem a Persií. Dokončena byla v r. 1838 a je opět dílem Vasilije Stasova.

Oblouk Washington Square Arch v New Yorku byl postaven r. 1891 na památku 100. výročí inaugurace George Washingtona prezidentem USA. Architekt Stanford White se v designu inspiroval Titovým obloukem v Římě z 1. století. Na snímku je zachycena údržbářská plošina při čištění bílého mramoru oblouku. V detailu je zajímavé, že po obou stranách orlice i pod ní se nacházejí pěticípé hvězdy, nemají však rudou barvu.

A právě Titovým obloukem a obloukem Septimia Severa v Římě, mezi ruinami Forum Romanum, můžeme přehled ukončit. 

Titův oblouk (Arco di Tito) nechal postavit císař Domitianus v r. 81 n. l. na počest Titova vítězství nad Jeruzalémem v první židovské válce.

Oblouk Septimia Severa (Arco di Settimio Severo) z r. 203 n. l. nechali svému otci postavit synové na památku jejich společných válečných výprav proti Parthům a Arabům.

Mayská pyramida Chichén Itzá a město Tulum

Chichén Itzá je torzem města na Yucatánském poloostrově v Mexiku z let 600-1500, z něhož se turistickým cílem stala mayská pyramida, zjednodušeně rovněž nazývaná Chichén Itzá, přesněji však Kukulkánova pyramida podle mayského boha Slunce a nebes. Ve španělštině bývá také označována jako El Castillo (Hrad). Význam názvu Chichén Itzá je „místo u studny rodu Itzá“. 

Pyramida je od r. 1988 na seznamu UNESCO a v roce 2007 byla navíc zařazena na seznam sedmi novodobých divů světa.   

Pyramida má čtvercový půdorys, přesně ve směru světových stran pod úhlem 45 ° má čtyři schodiště s 91 schody (celkem tedy 364 schodů) a nahoře je ještě 365. schod, odpovídající počtu dnů v kalendáři. Výška stavby je přibližně 30 m a délka boční strany 55,3 m.

Symbolem boha Kukulkána je opeřený had, vyskytující se na pyramidě i několika dalších stavbách historického komplexu. 

Jednu z nich vidíme vlevo od pyramidy. 

A zde v přiblížení.

A ještě jedna stavba.

Mayové holdovali také sportu a nejoblíbenější hra vzdáleně připomínala vybíjenou. Týmy mívaly od 2 do 6 hráčů, kteří měli za úkol prohodit těžký míč (vážící až 5 kg) přes čáru hřiště na soupeřově straně. Nesměli přitom používat ruce ani nohy, jen boky. Významnou roli zde měla kamenná obruč nad hlavami, pokud se podařilo míč jí prohodit, hra končila výhrou týmu, který to dokázal, bez ohledu na bodový stav.

Po skončení hry byl kapitán poraženého týmu zpravidla obětován bohům, někde se uvádí, že dokonce i celý tým mohl být obětován. 

Oběti připomíná Stěna lebek (Tzompantli, nebo také Chrám lebek).

Sloupořadí Tisíce sloupů propojuje Kukulkánovu pyramidu s Chrámem válečníků. 

V levé části plakátu před vstupem do areálu je ještě jedna stavba, kterou jsem nevyfotografoval, a sice Observatoř (El Caracol), válcová věž s kruhovým schodištěm a bez střechy. Mayové odtud pozorovali hvězdy, neměli však k tomu žádná optická zařízení.   

Samozřejmě zde nemohou chybět prodavači suvenýrů, nejen modelů pyramidy ale i nejrůznějších masek válečníků. 

Z města Tulum, jehož začátky se datují r. 564 a vrcholné období 13. až 15. stoletím, zůstaly jen trosky rozeseté na ploše 385 x 165 m. Ukázky jsou v následující skupině snímků.

Okraj města stojí na skalním útesu 12 m nad mořem. 

Kromě písečných pláží jsou zde i nejrůznější zákoutí, možnosti ubytování, bujná vegetace s kokosovými palmami a při tom nás budou pozorovat leguáni.