Vítězné oblouky a brány

Každý národ staví okázalé památníky svým zakladatelům, významným vojevůdcům (pokud je má), objevitelům (a také kolonizátorům) vzdálených zemí, a ty se pak stávají i turistickými cíli. Mají nejrůznější podoby – jezdecké sochy, sochy na vysokých sloupech (např. Napoleon v Paříži, admirál Nelson v Londýně, Kolumbus v Barceloně, car Alexandr I. v Petrohradu), v tomto článku se však zaměřím na vítězné oblouky a brány, protože kromě oslavné funkce jde často o architektonické a často i sochařské skvosty. 

A není možné začít ničím jiným než Vítězným obloukem (Arc de Triomphe de l'Étoile nebo jen Arc de Triomphe) v Paříži. Byl postaven v klasicistním slohu r. 1836 a jeho autory jsou architekti Jean-François Chalgrin, Louis-Robert Goust, Jean-Nicolas Huyot a Guillaume Abel Blouet. 

Do oblouku jsou zasazena čtyři sousoší. Nejznámější je Odjezd dobrovolníků v roce 1792 (Départ des Volontaires de 1792, známý i jako La Marseillaise), jehož autorem je François Rude, vytvořil jej v r. 1836, na prvním snímku je vpravo a dále v detailu. 

Dalším je Triumf (či Vítězství, 1810, autor Jean-Pierre Cortot, na prvním snímku vlevo).

Z druhé strany oblouku je doplňují Mír (1815, Antoine Étex) a Odpor (1814, Antoine Étex). 

Po obvodu horní části oblouku je 6 basreliéfů, znázorňujících různé bitvy a mezi nimi i bitvu u Slavkova. 

Paříž však má i samostatný Slavkovský oblouk z r. 1809 od architektů Charlese Perciera a Pierre-François-Léonard Fontaina ve stylu římských vítězných oblouků. Ve francouzštině se uvádí pod názvem Arc de Triomphe du Carrousel podle náměstí, kde stojí. Bronzové sochy koňského spřežení jsou kopií koní z baziliky sv. Marka v Benátkách, které tam francouzská armáda uloupila, ale po Napoleonově pádu byly do Benátek vráceny. 

Po točitých schodech úvodního oblouku se dostaneme na horní terasu s pěknou vyhlídkou na jak podle pravítka vyprojektovaný bulvár Champs-Élysées a jiným směrem, stejně tak přímočarým, do moderní čtvrti v La Défense, která má také svůj oblouk, z jehož horní části se rovněž nabízí daleký výhled.

A z pařížských oblouků ještě Porte Saint-Denis, na který jsme narazili náhodou, protože ve čtvrti Saint-Denis jsme při jednom z pobytů byli ubytováni.

Londýn je na oblouky skromný, ale přemožitel Napoleona u Waterloo si ho určitě zasloužil. Po něm se jmenuje Wellingtonův oblouk (Wellington Arch). Je dílem architekta Decima Burtona, který pro něj zvolil georgiánský sloh, postaven byl v r. 1828.

Vítězný oblouk v Barceloně (Arc de Triomf de Barcelona) z r. 1910, je postaven v neo-mudéjárském slohu, jeho architektem je Josep Vilaseca i Casanovas.

V Madridu je několik monumentálních bran, které sloužily ke vstupu do města a nejpůsobivější je Puerta de Alcalá v neoklasicistním slohu podle návrhu architekta Francesca Sabatiniho, dokončená r. 1778.  

Vítězný oblouk v Lisabonu (Arco do Triunfo da Rua Augusta) byl realizován v letech 1873-1875 podle 30 let starého projektu architekta Veríssima Josého da Costy v neoklasicistním slohu. Mezi sochami slavných Portugalců je také mořeplavec Vasco da Gama.

Vítězný oblouk v Bukurešti (Arcul de Triumf) opět v neoklasicistním slohu byl postaven r. 1936, navrhl jej architekt Petre Antonescu. Částečně byl inspirován Vítězným obloukem v Paříži. Rumuni vůbec k Paříži vzhlíží, mají tam např. sochu de Gaulla, jejich automobilka Dacia se spojila s Renaultem a dokonce tvrdí, že i jejich jazyk se podobá francouzštině.  

Braniborská brána (Brandenburger Tor) v Berlíně je dílem architektů Carla Gottharda Langhanse a Heinricha Stracka. Postavena byla v r. 1791 v raně klasicistním slohu. Čtyřspřeží s okřídlenou bohyní vítězství bylo osazeno na vrchol brány o 2 roky později. Za socialismu oddělovala západní a východní část Berlína a současně dva samostatné státy v jednom městě (Německou spolkovou republiku a Německou demokratickou republiku). Brána je zdobena ornamenty s výjevy bohů řecké mytologie.

V Petrohradu jsou nejvýraznější Narvská vítězná brána a Moskevská vítězná brána. První je památníkem vítězství nad Napoleonem a slavnostního vítání vracejících se vojáků. Na vrcholu je vůz tažený šesti koňmi, vedený bohyní vítězství (Nike). Navrhl ji ruský neoklasicistní architekt Vasilij Stasov a realizována byla v letech 1827-1834.

Druhá brána je památníkem vítězství Ruské říše v 1. polovině 19. století ve válkách s Tureckem a Persií. Dokončena byla v r. 1838 a je opět dílem Vasilije Stasova.

Oblouk Washington Square Arch v New Yorku byl postaven r. 1891 na památku 100. výročí inaugurace George Washingtona prezidentem USA. Architekt Stanford White se v designu inspiroval Titovým obloukem v Římě z 1. století. Na snímku je zachycena údržbářská plošina při čištění bílého mramoru oblouku. V detailu je zajímavé, že po obou stranách orlice i pod ní se nacházejí pěticípé hvězdy, nemají však rudou barvu.

A právě Titovým obloukem a obloukem Septimia Severa v Římě, v prostředí trosek Forum Romanum, můžeme přehled ukončit. 

Titův oblouk (Arco di Tito) nechal postavit císař Domitianus v r. 81 n. l. na počest Titova vítězství nad Jeruzalémem v první židovské válce.

Oblouk Septimia Severa (Arco di Settimio Severo) z r. 203 n. l. nechali svému otci postavit synové na památku jejich společných válečných výprav proti Parthům a Arabům.