Některé Goghovy obrazy ztrácejí světlo

O Vincentu van Goghovi vyšla už spousta článků. Tentokrát je Goghova žlutá barva, která se léty mění na hnědou, předmětem vědecké studie publikované v r. 2011 v únorovém čísle časopisu Analytical Chemistry.
Zuzana

Jak se ukázalo, v přítomnosti slunečního světla se druh jasně žlutého pigmentu, jenž Vincent van Gogh používal v některých svých slavných obrazech, mění na hnědou. Nová vědecká studie shledala, že důvodem jsou dříve neznámé chemické reakce. Silný rentgenogram chromové žluti, toxického industriálního pigmentu, užívaného mnoha umělci na konci 19. století, ukázal, že atomy chromu ve středu pigmentové komplexní chemické struktury, způsobují změnu z jasně žluté na matně hnědou. Výsledky naznačují, že stínění postihlo obrazy ponejvíce díky UV a slunečnímu světlu.

Dle vědců nový objev může vysvětlit, proč některé z Goghových nejslavnějších obrazů, včetně slunečnicové série, už nevypadají tak, jak to zamýšlel a vytvořil holandský post-impresionista před víc než sto lety - během období, kdy záměrně vybíral jasné, světlé barvy k vyjádření nálady a emocí. I Gogh si uvědomoval, že chromová žluť by se mohla časem změnit. Umělecká muzea však byla zmatena faktem, že ne všechny malby, v nichž byla použita chromová žluť, jsou změnami postiženy. Profesor Koen Janssens z Antwerp University v Belgii vysvětluje, proč tomu tak je:

"Van Gogh chtěl mít svoje malby jasně žluté, příroda je chtěla hnědé. Pokud uvažujeme o tom, jak je vrátit zpět do originálního stavu, napřed musíme porozumět tomu, proč vlastně ke změnám došlo. Studie přišly na to, že chromové ionty v pigmentu prošly v přítomnosti slunečního světla reverzním okysličením. K chemické redukci dochází tehdy, když jsou elektrony převedeny z olejového podkladů a předány chromu. Ale k takovému převodu dojde jen tehdy, když je přítomen i druhý, bílý pigment - síran barnatý (barium sulphate). Všechno, co stárne, podléhá oxidaci, jenže zde se nejedná ani tak o okysličení, jako o redukci, která způsobuje hlavní problém. Normálně u oxidace něco vyhoří do základu a oxygen vezme elektrony. V našem případě chrom bere elektrony z oleje. Reakce ale potřebuje vzít bílý pigment, používaný Goghem, aby chromová žluť zesvětlala."

K analýze vzorků žlutého pigmentu, odebraných z historických tub s barvami, které se dochovaly, vědci ve švýcarském Grenoble použili the Synchrotron Radiation Facility, jenž generuje silné rentgenové záření. A tutéž metodu použili k vyšetření zkoumání chemických změn malých fragmentů barvy ve dvou Goghovych malbách. Jedna se o Banks of the River Seine (1887) a View of Arles with Irises (1888), které jsou ve Van Gogh Museum v Amsterdamu. Mikroskopické paprsky rentgenového záření, stokrát tenčí než lidský vlas, ukázaly, že k chemické redukci v chromu dochází v mimořádně tenké vrstvě mezi povrchem a lakem.

Poté, co vědci nechali tyto vzorky 500 hodin uměle stárnout za použití UV lampy, vzorek z tuby, která náležela vlámskému fauvistovi Riku Woutersovi, (1982-1913) pozoruhodně ztmavnul. Během 3 týdnů se jeho původně jasně žlutý povrch změnil na čokoládově hnědou. Tento vzorek byl použit jako nejlepší kandidát k projiti fatální chemickou reakcí. Sofistikované rentgenové analýzy objevily tmavnutí horní vrstvy, spojené s redukcí chromu v chromové žluti z Cr(VI) na Cr(III). Vědci taky reprodukovali Woutersův obraz v chromové žluti a našli tmavnoucí efekt vyprovokovaný ultrafialovým světlem.

Profesor Janssens řekl, že ve světle, kde je škodlivý ultrafialový komponent odfiltrován, může stále docházet k reakci. A může k ní také rychleji dojít ve vysokých teplotách. Navrhuje tedy, aby muzeum uchovávalo Goghovy obrazy v tmavším, chladnějším prostředí. Ella Kendriks z Van Gogh Musem řekla, ze tento druh ostrého výzkumu je rozhodující co do porozumění, jak malby stárnou a jakým způsobem by měly být zachovávány dalším generacím.

Vědecký výzkum prováděl internacionální tým ze čtyřech zemí. Byl veden Koenem Janssensem z Antwerp University v Belgii s Letizii Monico, italskou chemičkou z Perugia University v Itálii. Dalšími členy týmu byli vědci z Molecular Science of Technologies (Perugia, Itálie), taky z CNRS C2RMF z Paříže ve Francii, z TU Delt v Nizozemsku a z Van Goghova Musea v Amsterdamu. Letizia Monico prohlásila, že pro každého Itala je konzervace uměleckých děl nesmírně důležitá a Monico je potěšena, že mohla přispět k vyřešení záhady, která byla velkým problémem mnoha světových muzeí.