Underbelly Project

V létě 2010 byla v New York City otevřena velká umělecká výstava. Zúčastnilo se jí 103 'street art artists' z celého světa. Jejich práce byly většinou velké malby na stěnách galerie.

Zuzana

Byla to jedna z největších exhibic uměleckých děl tohoto druhu, která se kdy shromáždila na jednom místě. Účastníky byly známé postavy jak ve světě 'street art', tak v komerčních živnostech, které se kolem umění točí. Téměř nikdo výstavu neviděl. Galerie, jejíž existence byla přísně střežena jako tajemství, zavřela hned po otevření. Výstava byla známa participujícím umělcům jako "Underbelly Project", místo, které porušuje jakékoliv normy galerijní scény. Sběratelé nemohli díla koupit a veřejnost nemohla výstavu vidět. Vidět ji mohli jen ti, kteří se potloukají po skrytých městských infrastrukturách, nebo zaměstnanci Metropolitan Transportation Authority.

Důvod byl ten, že výstava byla instalována v dlouhé, opuštěné stanici metra. Zatuchlá prostorná hala se zdá být mnohem vzdálenější od zářivě bílých výstavních místností districtu v Chelsea, než ve skutečnosti je. Což je více méně pointa: toto je výstava, která šla do extrému a nechtěla být součástí uměleckého světa a vůbec světa všeobecně.
Kurátoři výstavy, 'street art artists', odhalili výstavu na jednu noc a umožnili několika málo reportérům, možná dokonce jen jednomu, dvě a půl hodinovou prohlídku. Aby uchránili tajemství, nabídli prohlídku pod podmínkou, že nebudou publikovány žádné detaily, které by mohly identifikovat místo výstavy a dokonce ani prostředky a způsob, jak se dostávají umělci na místo i ven z něj. A protože umělci se vážně obávali žaloby, souhlasili s prohlídkou pouze za okolností, že použijí jenom své pseudonymy pouličních umělců.

Opuštěné stanice jako je tato - a v NYC je jich pěkná řádka - jsou pro ty, kteří se dívají po skrytých místech ve městě, neodolatelné, navzdory tomu, nebo i kvůli tomu, že je to ilegální a potenciálně nebezpečné. Stanice, o niž se jedná, ve skutečnosti nebyla nikdy dokončena. Nejsou tam koleje, eskalátory, ani schody. Není tam elektrika. Mluvčí za New York Transit Charles F. Deaton už se nechal slyšet, že je to nedovolené vkročení na cizí majetek. Je to tedy protiprávní, a tudíž trestné.

Participující umělci si stěžovali, že se vytratilo něco fundamentálního. Starý smysl pro dobrodružství a punk-rocková energie nějak vymizela. Zkouší ji tedy znovu zachytit. Nazývají výstavu "věčná výstava bez publika". Nikdy nepociťovali potřebu vzít svoje obrazy a ukázat je publiku. Umělci ale nemají nic proti tomu, aby jejich projekt byl publikován. Na otázku, proč hledali nezávislého reportéra, jenž by napsal článek o výstavě, odpověděli, že chtějí zachovat druh jakési posvátné, duchovní kvality toho místa. A chtějí se stát součástí folklóru urbanistické umělecké scény. Když dali věc dohromady a začali pracovat na místě, pracovní podmínky byly víc než nepříjemné. Obrovská vlhkost prostředí práci se štětci a 'wheat-pasting' hodně komplikovala a dělala z ní doslova dřinu. Jeden z umělců ale řekl: 'Určité typy umělců milují nebezpečí stejně, jako milují umění. Kde jinde než tady může kreativní člověk riskovat legálně, finančně, fyzicky a tvořivě?

Ačkoliv většina uměleckých děl může přežít i několik dekád, vlhkost některé práce hodně ničí. Nicméně kurátoři říkají, že některá díla mohou přežít až dvě nebo tři dekády, když budou ponechány na pokoji. Pravděpodobnější ale je, že budou objeveny dopravními autoritami dřív.

Zdroje: vlastni text, New York City (art life), The New York Times art section.

P.S.: Přes utajení výstavy se dnes můžeme díky Googlu podívat na vytvořená díla a na YouTube si prohlédnout video.