Pouliční umělci (1) - hudba a tanec

S teplým letním počasím narůstá klokot v ulicích měst, restaurace zřizují venkovní posezení se slunečníky, ožívají tržiště a stánkový prodej a o zábavu se starají pouliční umělci. Jejich produkce má spoustu podob - výtvarnou (kreslíři portrétů, karikaturisté, malíři městských panoramat, graffiti umělci, kterým místo papíru nebo plátna poslouží i chodník a místo štětce sprej či barevné křídy), hudební, taneční a zařadit bychom sem mohli i artisty, žongléry, kouzelníky a polykače ohně.

Atrakcí velkých měst jsou peruánští hudebníci. Vlastně ani nevím, zda jsou z Peru, nikdy však v jejich repertoáru nechybí peruánská lidová píseň El Condor Pasa, kterou převzali i Paul Simon & Art Garfunkel. Jejich hudba je zvukově bohatá, hrají na strunné nástroje, Panovy flétny a netradiční bicí nástroje, působivé je i jejich oblečení - kožené oděvy s třásněmi, mokasíny a indiánské čelenky. Fotografie jsou z Kodaně, Bukurešti a Prahy.

Z Paříže mně nejvíce utkvěla vzpomínka na Montmartre. Seděli jsme s chotí na schodech, bylo krásné počasí, záda nám kryl monumentální chrám Sacre Coeur, na horizontu se vypínaly výškové budovy moderní čtvrti La Défense a pod námi jeden mladík krásně zpíval a hrál a díky zesilovači ovládl celé prostranství. My jsme shlíželi dolů a do dáli a měli pocit, že svět nám leží u nohou. Největší úspěch měl s písní Hotel California od skupiny Eagles.

Další snímek je z Barcelony, umělec vedle hry na flétničku přes složitý systém lanek pohyboval loutkami, které přitom chrastily svými "kostmi". Ve výřezu v pravém dolním rohu z Amsterdamu si muž ze sklenic udělal cimbál a dokázal na něj zahrát i Mozartův Turecký pochod.

I když stylem pouličních hudebníků je obvykle pop, folk, country a někdy i šanson (z ulice vyšla Edith Piaf, Zuzana Navarová zde objevila Radůzu a naopak Zaz si to už jako známá zpěvačka na ulici zkusila s hitem Je veux), občas lze narazit i na vážnou hudbu, zejména v podání houslistů.
Jednou jsem ve Vídni bloumal kolem Hofburgu a z malého náměstíčka před vstupní branou císařského paláce se ozývaly krásné operní árie. Zpíval je asi 40-letý muž jakoby jen pro potěchu sobě a přihlížejícím, protože nikde nebyla vidět krabička či klobouk na vhození peněžního ocenění.

Výborným hudebníkem je klavírista Steve Villa Massone, který hrává naproti Galerie Lafayette v Nice. Na jeho dřívější stránce, která však už není dostupná, měl uvedeno, kde všude vystupoval, vedle mnoha evropských měst měl angažmá i v jednom hotelu v Las Vegas. V Nice jsem ho viděl v r. 2007 a o tři roky později znovu. Bílé piano mezitím vyměnil za tmavé (anebo je jen nově natřené?) a ke koupi nabízí svá CD. Hraje klasiku, např. Chopinovy etudy a nokturna, ale slyšel jsem ho hrát (a výborně) i 3. větu z Beethovenovy slavné sonáty f moll, opus 57, známé pod názvem Appassionata.

Na své stránce má několik videoukázek a na jedné na jeho klavíru právě 3. větu z Appassionaty hraje známá koncertní pianistka Valentina Lisitsa, která se do povědomí zapsala nejen svým uměním a nahrávkami virtuózních děl Rachmaninova, Liszta, Chopina a Beethovena, ale i vstřícným vztahem k sociálním sítím a velkým počtem provedení dostupných na YouTube. Není proto divu, že jsou tam i jejich společné fotografie.
Myslím si ale, že klavírní repertoár se moc nehodí pro dané místo, protože lidé vracející se z koupání na Azurovém pobřeží jsou asi naladěni na jiné radosti než poslech vážné hudby. Massone hrával vždy v podvečer a zajímavé bylo, že klavír tam stál i přes den, stoličku měl položenu na něm a u toho jen vzkaz, aby ji nikdo neodnášel (= neukradl).

Hudebníci v historickém oblečení zpříjemňují prohlídky hradů a zámků koncerty na jejich nádvořích. Takovou fotku ale nemám, tak alespoň jednu z interiéru Oravského Podzámku.

Když se odněkud vracím domů a procházím nádražním podchodem, docela se těším na jednoho dost zpustle vypadajícího hudebníka (něco mezi trampem a bezdomovcem), umí krásně tklivě zpívat "já chtěl bych ještě naposled políbit své děvče." Vždy si říkám, že tu šťastnou bych chtěl vidět. Poslední dobou ho však nepotkávám, někam se ztratil.

Taneční vystoupení nejsou tak častá jako hudební, ale velmi kuriózní jsem několikrát večer viděl v Šanghaji. Na jednom místě ulice spojující centrální náměstí Lidu (People's Square) s nábřežím Bund jako kdyby se procházející lidé spontánně domluvili a místo obvyklého klábosení si zatančili. Kdo chtěl, mohl se přidat, anebo se jen dívat, a když ho ani to nebavilo, prohlížet si žraloky ve velkém akváriu, které zabíralo spodní podlaží jedné z budov.