Eugène Delacroix - dramatický romantismus

Romantismus má mnoho podob, u romantické lásky si představujeme zamilované vzdychání a v případě nešťastných lásek a tragických okolností těžké prožívání, někdy vedoucí až k sebevraždě (např. Jarmily v Máji Karla Hynka Máchy či hlavního hrdiny v Utrpení mladého Werthera Johanna Wolfganga Goetha). S romantikou se pojí i dobrodružství a objevování neznámých krajin. Introvertní citová podoba romantismu se ale může kombinovat i s dynamikou, např. v pohádkách zamilovaná princezna jede na koni a dlouhé blond vlasy jí přitom vlají :).     

Ve výtvarném umění to není jiné. Již jsem představil zasmušilé obrazy Caspara Friedricha Davida a dynamičtějšího Théodora Géricaulta, který se proslavil zejména zachycením dramatické scény ztroskotání Vor Medusy. Malířem, u kterého takové scény zcela dominují, byl ale až Eugène Delacroix (1798-1863). Často maloval válečné scény, vzpoury, popravy, vraždy a souboje zvířat a v té době z málo známých zemí pro malířství objevil Orient. 

Delacroix vyrůstal v bohaté rodině, jeho otec zastával vysoké funkce, byl ministrem zahraničí, vyslancem a prefektem, matka pocházela z rodiny uměleckých truhlářů krále Ludvíka XV., údajně však podle nápadné podoby jeho pravým otcem byl rodinný přítel a matčin milenec Charles Maurice de Talleyrand-Périgord (1754-1838), bezpáteřní politik a státník, který zavčas prchl v předvečer Velké francouzské revoluce do Anglie, aby se po několika letech vrátil a zákulisními dohodami získal ministerskou funkci Delacroixova úředního otce, pak se přimkl k novému vládci Napoleonu Bonapartovi, ale po jeho pádu znovu obrátil a pro změnu se angažoval ve prospěch obnoveného království Bourbonů a přežil i jejich pád v r. 1830 a sloužil pak novému králi Ludvíku Filipovi a stále přitom působil v ministerské funkci.

Talleyrand malíři zpočátku pomohl nákupem několika obrazů za státní peníze. V malířských kruzích však Delacroix velké uznání dlouho neměl, až na sklonku života v r. 1857 byl přijat do prestižního sdružení Akademie, což vlivný klasicistní malíř Jean Auguste Dominique Ingres (1780-1867) nevlídně komentoval slovy: „Pustili jsme vlka do ovčince!“   

Z raných Delacroixových obrazů je nejznámější Sardanapalova smrt (1827, Musée du Louvre, Paříž), jehož inspirací byla hra lorda Gordona Byrona. Orientální despota Sardanapalus, když zjistil, že povstalci obklíčili jeho palác, než aby padl do otroctví, dal rozkaz palác zapálit, zavraždit všechny ženy z jeho harému a pážata a utratit i koně a psy. Před svým odchodem na věčnost z vyvýšeného místa v přepychovém loži pozoruje smrtící orgie. 

Obraz svou krutostí veřejnost pobouřil a umělečtí kritici negativně hodnotili „nedbalou rubensovskou“ kresbu a chyby v perspektivě, k čemuž umělec sarkasticky poznamenal: „Nakonec mě přesvědčí, že jsem totálně zkrachoval.“   

Drastickým obrazem (rovněž inspirovaným Byronovou hrou) je Poprava dóžete Marina Faliera (1825-1826, Wallace Collection, Londýn). Bezhlavé tělo dóžete v bílém rouchu leží pod schodištěm a nahoře jsou shromážděni členové Rady deseti (Council of Ten) a benátští aristokraté v pestrobarevných oděvech, jeden z členů Rady drží vztyčený meč, kterým byla Falierovi setnuta hlava.

Téma smrti, které Delacroix často znázorňoval jako psychologický hraniční zážitek, je rovněž ústředním motivem obrazu Zraněný bojovník (nebo také Římský pastýř, 1825, Kunstmuseum, Basilej). Smrtelně zraněný pastýř se plazí ke břehu řeky, aby uhasil žízeň. I zde se předpokládá inspirace Byronem, jeho epickou básní Lara z r. 1814, v níž zraněný anglický šlechtic Lara před dosažením řeky slibující záchranu ztrácí síly.

Bitva u Poitiers (1830, Louvre) připomíná historickou událost z 19. září 1356, kdy anglická vojska, vedená princem Edwardem z Walesu, ve stoleté válce (Hundred Years War) dosáhla rozhodujícího vítězství nad francouzskou armádou a zajala přitom krále Jeana II. Francouzského.

Další obraz Svoboda vede lid (někdy také Svoboda vede lid na barikády, 1830, Louvre), Delacroixův nejslavnější, je také reakcí na skutečnou událost, tentokrát ale takovou, kterou sám zažil, a sice třídenní revoluci z července 1830, kdy byla svržena dynastie Bourbonů a moc převzal liberálnější král Ludvík Filip. Delacroix na obraze zachytil i sám sebe jako muže s cylindrem a puškou. Na rozdíl od Sardanapolovy smrti tento obraz byl kritiky hodnocen kladně, dokonce s odstupem doby se objevily dohady, že mladý bubeník s pistolemi mohl být inspirací pro postavu Gavroche, dítěte z ulice, v Bídnících (Les Misérables) Victora Huga, který je však napsal až o 32 let později.  

Námět obrazu Vévoda orleánský odhaluje svou milenku burgundskému vévodovi (1825-1826, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid) je společensky neúnosný, protože žena je zde brána jako věc, ale v r. 1965 básník Louis Aragon objevil, že malíře mohla inspirovat pasáž z málo známé knihy Histoire des ducs de Bourgogne Jeana-Baptiste Barthelemyho Baranteho, kde vévoda tvář milenky zakrývá prostěradlem.

Inspirace literárními zdroji je v Delacroixově díle velmi častá. K Hamletovi Williama Shakespeara se vztahují obrazy Hamlet a Horacio na hřbitově (1839, Louvre) a Smrt Ofélie (1853, Louvre).

Postavu volnomyšlenkáře a svůdníka Dona Juana ze hry španělského dramatika Tirso de Moliny, později volně zpracovaného v mnoha adaptacích, např. Molièra, Alexandra Sergejeviče Puškina, George Bernarda Shawa a v opeře Don Giovanni Wolfganga Amadea Mozarta, zpodobnil v obrazech Ztroskotání lodi Dona Juana (1840, Louvre) a Po ztroskotání lodi Dona Juana (alternativní název je Mrtvé tělo hozené do moře) (1840-1847, Puškinovo muzeum, Moskva).

Z Fausta Johanna Wolfganga Goetha si Delacroix vybral scénu Gretchen v kostele (1850, Kunsthaus, Curych), kde Faustova milenka Gretchen (v českých překladech Markétka) hledá útěchu, když ji těhotnou Faust opustil.

Ugolino a synové (1860, Ordrupgaard, Kodaň) je znázorněním příběhu z básně Peklo (Inferno) Dante Alighieriho, kdy uvězněný, hladem šílený hrabě Ugolino, sleduje své umírající děti (a nakonec se dopustí kanibalismu).

A z pekla je blízko k čarodějnicím: Slet čarodějnic (1831-1833, Kunsthaus, Curych) a Tam O'Shanter pronásledovaný čarodějnicemi (1849, Kunstmuseum, Basilej), kde Delacroixe inspirovala báseň Tam O'Shanter od Roberta Burnse.

Námět obrazu Clorinda zachraňuje Sofronii a Olinda (1856, Neue Pinakothek, Mnichov) je převzat z eposu Osvobozený Jeruzalém Torquata Tassa o první křížové výpravě. Perská válečnice Clorinda přijíždí na koni, aby zachránila milence Sofronii a Olinda, kteří mají být upáleni na hranici.

Únos Rebeky (1846, Metropolitan Museum of Art, New York) zachycuje epizodu z románu Ivanhoe Waltera Scotta, kdy krásná židovka Rebeka je unášena dvěma saracénskými otroky na příkaz křesťanského rytíře Bois-Guilberta.  

Inspiraci našel i v antice. Démosthenés na mořském břehu (1859, National Gallery of Ireland, Dublin) je zobrazením antického řečníka Démosthena (384-322 př. n. l.), který si údajně hlas a rétorické umění cvičil na mořském pobřeží, kde mluvil za hukotu vln a v ústech přitom převaloval oblázky.

Ovidius mezi Skythy (1859, National Gallery, Londýn) ukazuje Ovidia, autora básně Metamorfózy, císařem Augustem doživotně vypovězeného do přístavu Tomis na pobřeží Černého moře. Tehdy tuto oblast obývaly kočovné válečnické kmeny Skythů, Ovidia (sedí na zemi v levé části obrazu) však přivítali mírumilovně a pohostinně.

Delacroix namaloval i několik náboženských obrazů, i když byl ateistou. Příkladem je Pieta (1837, Louvre) s Pannou Marií truchlící nad tělem mrtvého Krista.

Delacroix se literáty nejen inspiroval, ale také je maloval, případně jak si je představoval. Anglický básník John Milton (1608-1674) žil o téměř dvě století dříve než Delacroix a proslavil se zejména eposem Ztracený ráj (1667), kdy už byl slepý a text musel diktovat. Malíř to zachytil v obraze Milton diktuje Ztracený ráj svým dcerám (1827-1828, Kunsthaus, Curych). 

Portrétoval také spisovatelku George Sandovou (1804-1876) (1838, Ordrupgaard, Kodaň) a jejího o 6 let mladšího milence, hudebního skladatele a virtuózního klavíristu Fryderyka Chopina (1810-1849) (1838, Louvre).

Na Portrétu Fréderica Villota (1832, Národní galerie, Praha) je malířův přítel, francouzský rytec, historik umění a kurátor sbírek v Louvru.

V 30. letech 19. století malíř cestoval po Africe i Asii a zejména z Maroka a Alžírska si přinesl hodně tvůrčí inspirace. Patří sem obrazy Židovská svatba v Maroku (1839, Louvre), Ind ozbrojený dýkou (1830, Kunsthaus, Curych), Afričtí piráti unášejí mladou ženu (1852, Louvre) a Arab sedlající koně (1857, Hungarian National Gallery, Budapešť).

A koně jsou také na obrazech Dva farmářští koně u stodoly (1825-1827, Neue Pinakothek, Mnichov) a Kůň vyděšený bleskem (1825-1829, Szépművészeti Múzeum, Budapešť).

Delacroix také často maloval predátory při lovu, dokumentují to následující ukázky: Lev a divoké prase (1842, Louvre), Lev požírající králíka (1855, Louvre) a Jezdec napadený jaguárem (1855, Národní galerie, Praha).

Delacroix kromě obrazů zaujal i svými články o umění a poznámkami v Deníku, který si psal celý život. Jeho úvahy o výtvarném umění (starém i soudobém), ale i literatuře a hudbě v historických a sociálních souvislostech jsou vysoce ceněny jako zdroj tehdejší umělecké kritiky. Přidám z něj alespoň jeden citát: „Malíři, kteří nejsou koloristy, nemalují, nýbrž iluminují. Pro malířství v pravém slova smyslu – pokud bychom nechtěli tvořit monochromní obraz – má kolorit základní význam právě tak jako šerosvit, proporce a perspektiva. Poměrnost se uplatňuje jak v sochařství, tak v malířství; perspektiva určuje obrys; šerosvit vyvolává dojem plastičnosti rozmístěním stínů a světel ve vztahu k pozadí; barva budí zdání života … “

A postimpresionistický malíř Paul Cézanne prohlásil, že ze všech francouzských malířů má nejkrásnější paletu Delacroix.

Pevnost Masada, oáza Ejn Gedi a Mrtvé moře

Letos jsme využili prvomájového svátku a od 1.5. do 5.5. (od čtvrtka do pondělí) jsme byli v Izraeli. Jenže od pátečního do sobotního západu slunce židé drží šabat (sabat/šábes, v angličtině sabbath), kdy až na arabské části celá země zmrtví, nejezdí vlaky a městská doprava, obchody jsou zavřeny a židé dokonce mají zakázánu celou řadu činností, např. nesmí manipulovat s elektřinou (dokonce ani vypínačem přepínat světla či pustit počítač) a ohněm (nemohou proto ani vařit). Nakonec i my známe rčení „máme šábes“, a tedy nebudeme nic dělat. Jak jsme pak na místě zjistili, židé si tento čas ještě rozšířili a již v pátek po třetí hodině ve venkovních restauracích sklízejí stolky a zavírají, stejně tak obchody, protože na šabat je nutné se duševně připravit :).

Doma jsme přemýšleli, jak tento hluchý čas překleneme, a při hledání na internetu jsme našli nabídku jedné arabské cestovky na sobotní celodenní výlet s odjezdem z Jeruzaléma, kde jsme byli ubytováni. A ten teď můžu přiblížit.

Prvním cílem cesty byla pevnost Masada (Masada fortress). Leží na jižním okraji Judské pouště na 600 m dlouhé a 300 m široké skalní plošině ve výšce přibližně 450 m nad hladinou Mrtvého moře. Mezi roky 37 až 4 př. n. l. ji nechal postavit král Herodes. Po zničení Jeruzaléma Římany v r. 70 se zde opevnila asi tisícovka židovských povstalců a Římanům trvalo 2 roky, než pevnost dobyli. Ti ale, aby unikli odvlečení do otroctví, se nechali zabít rukou svých bližních a poslední spáchal sebevraždu.

Římané pevnost využívali jen 40 let, v 5. století poustevníci zde založili křesťanský klášter, muslimové jej však v 7. století dobyli a mnichy vyhnali a od té doby Masada byla opuštěná a chátrala. Až v r. 1963 byla zrestaurována a od r. 2001 je na seznamu UNESCO. Dostat se nahoru je možné zdlouhavou cestou jako kdysi Římané (zabralo by to asi 2 hodiny), strmou Hadí stezkou, anebo projít vstupní halou a (za aktuálně 91 šekelů, 1 šekel = 6,495 Kč) využít lanovku.  

Shora je dobře vidět Mrtvé moře.

A v jiném směru pak jen poušť a uprostřed dole i jedna ze stezek pro pěší.

Ve vyprahlé krajině se zdá být zásadní problém s vodou. Přesto však zde bylo vody dost, Herodes na vrcholovém a severozápadním svahu nechal vybudovat systém cisteren (8 v horní řadě a 4 v nižší poloze), do nichž stékala dešťová voda. Odtud se shromažďovala v systému přehrad a akvadukty rozváděla do obytných prostor. Kapacita celého systému byla 40 tisíc metrů krychlových. Voda sem navíc byla dopravována tažnými zvířaty i zespodu. Proto bylo možné, aby v pevnosti byly koupelny i plavecký bazén. 

Model akvaduktů je na následujícím snímku.

Za krále Heroda součástí pevnosti byl královský palác a tři menší paláce pro královy hosty. Dnes však jsou zde jen torza zdí a sloupoví.

A také fragmenty mozaik a nástěnných maleb. 

***

Další zastávkou výletu byla oáza Ejn Gedi (Ein Gedi/En Gedi oasis), která byla popsána už v Bibli jako místo, kam se David (přemožitel Goliáše) ukryl před zlobou krále Saula, žárlícího na oblibu Davida mezi obyvatelstvem a nepřejícího lásce Davida k Saulově dceři Míkol tak, že dal svým vojákům příkaz Davida zabít. Nakonec se Saul s Davidem usmířil, když poznal, že naopak David nevyužil možnost jej zabít, a Davida pak označil za svého nástupce.  

Ejn Gedi je od r. 1972 národním parkem, jeho rozloha je 25 km čtverečních. 

Podle předchozího snímku se zdá, že přírodní rezervace je až na řídkou vegetaci pouští, překvapivě zde však protékají dva potoky a nachází se několik vodopádů.

V serpentinách stoupáme stále výš.

Přicházíme k druhému vodopádu.

I odtud se pokračuje vzhůru.

Davidův vodopád je nejvyšší. 

A teď už se konečně okružní trasa stáčí dolů a na obzoru je přitom vidět hladina Mrtvého moře.

*** 

Mrtvé moře (Dead Sea) bylo závěrečným a nejvíce očekávaným cílem výletu. Leží ve vnitrozemí (jde tedy o jezero) na hranici s Jordánskem, 440 metrů pod úrovní hladiny Středozemního moře, v nejnižším místě na Zemi, a koncentraci soli má 10krát vyšší než v oceánech, což neumožňuje žádný život a odtud také plyne jeho název. Od severu k jihu má 50 km a v nejširším místě od západu na východ 15 km.

Návštěvníci se mohou pokrýt také bahnem, které je v prohlubních na břehu a na dně jezera. 

Na první pohled mě zklamalo ohraničení vstupu do vody žlutým lanem velmi blízko od břehu, takže plavecké výkony na takovém „plivátku“ se nedaly čekat.

Avšak záhy jsem zjistil, že ve vodě se plavat vůbec nedá, pokud nechceme riskovat napití se soli. Když se položíme na záda, voda nám nadzvedává nohy a není možné se postavit. Zkusil jsem „pádlovat“ na zádech k lanu, že tam se postavím a pak dojdu na břeh, ale voda zde již byla příliš hluboká a nešlo to. Musel jsem proto „dopádlovat“ na zádech až ke břehu.     

Vegetaci v okolí se daří velmi dobře.

A zřejmě i podnikateli s velbloudem, který zaujal strategickou pozici na parkovišti, kde se vždy někdo nechal nalákat na projížďku. Velbloud prošel okruh kolem aut a určitě déle než minutu to netrvalo.