Jacques-Louis David a Jean Auguste Dominique Ingres - dvě podoby neoklasicismu

Umělecký směr klasicismus vystřídal potemnělé baroko a podobně jako renesance se obrátil k antickému umění, inspiraci k obrazům hledal v řecké mytologii a v antické architektuře. Jeho hlavními představiteli byli Nicolas Poussin (1594-1665) a Claude Lorrain (1600-1682). Tato éra se značně překrývá s vládou krále Ludvíka XIV. (1638-1715). Na dvoře Ludvíka XV. (1710-1774) se rozvinul konkurenční směr rokoko, který se kromě mytologických obrazů navíc zaměřoval i na portréty osob z královského dvora (především u Françoise Bouchera (1703-1770)), zobrazovaní honosných rób a galantních scén (Antoine Watteau (1684-1721) a Jean-Honoré Fragonard (1732-1806)), přičemž Watteau k nim přidal zachycení života klaunů. 

Klasicismus však nezanikl a za kralování Ludvíka XVI. (1754-1793) se znovu připomněl v díle J.-L. Davida a J. A. D. Ingrese. Protože mezitím uběhlo přibližně tři čtvrtiny století, nový začátek se označuje jako neoklasicismus a Ingres dokonce zažil i první období impresionismu. 

Jacques-Louis David (1748-1825) se lišil smyslem pro dramatičnost a angažováním ve společenském dění. Během Francouzské revoluce byl zvolen za poslance Konventu a tam hlasoval pro popravu krále Ludvíka XVI. Bohužel jeho obraz Maratova smrt z r. 1793, vedle Robespierra a Dantona hlavního revolucionáře, kterého při koupeli proklála dýkou sympatizantka jakobínské opozice, jsem v Musées royaux des Beaux-Arts de Belgique v Bruselu minul, proto je jen v odkazu pod jeho názvem. 

Po porážce revoluce David byl zatčen a před trestem smrti ho zachránilo obsazení Paříže Napoleonovými vojsky. David se hned stal jeho stoupencem a Napoleon ho jmenoval svým dvorním malířem. 

Nejznámějším obrazem je Napoleon při přechodu Alp u Velkého Svatobernardského průsmyku (1801, Österreichische Galerie Belvedere, Vídeň). 

Jenže situace se znovu změnila po pádu Napoleona, na trůn se dostal rod Bourbonů a malíř s cejchem královraha zbytek života strávil ve vyhnanství v Bruselu.      

Pohřeb Patrokla (1778, National Gallery of Ireland, Dublin) zobrazuje pohřeb Achilleova věrného druha, který byl zabit trójským vůdcem Hektorem během Trójské války. Achilles jeho smrt pomstil a Hektora zabil. 

Většina dalších obrazů je z Musée du Louvre v Paříži a v dalším to budu zkracovat na Louvre. 

Zásah Sabinek (1799, Louvre), někdy také chybně uváděný jako Únos Sabinek, zobrazuje pozdější epizodu, kdy Sabinky se svými dětmi přišly na bojiště a snaží se ukončit boj mezi Sabiny a Římany. Hersitilie s nataženýma rukama stojí mezi svým římským manželem Romulem, chystajícího se vrhnout kopí proti jejímu otci Tatiovi, který vedl Sabiny. Jedna ze Sabinek pozvedá své dítě proti houšti bodců sabinských bojovníků, na straně Římanů jezdec vrací meč do pochvy.   

David se věnoval portrétní tvorbě ještě před Napoleonem i po jeho pádu a tuto část reprezentují obrazy Portrét paní Charles-Pierre (1784, Louvre); Portrét Filippa Mazzeie (1790-1791, Louvre), italského lékaře, filozofa, diplomata, vinaře a obchodníka; Portrét Antoina Mongeze, ředitele mincovny a jeho manželky, rozené Angélique Le Vol (1812, Louvre); Portrét hraběnky Vilain XIII. a její dcery (1816, National Gallery, Londýn) a Portrét Alexandra Lenoir, ředitele Musée de Monuments Francais (1815-1817, Louvre). 

Jean Auguste Dominique Ingres (1780-1867) byl nejvýznamnějším Davidovým žákem a jeho malířským vzorem byl Raffael, i když na rozdíl od něj nemaloval madony, a právě naopak významnou část jeho díla tvoří akty, kterým se nevěnoval Raffael. Za základ považoval kresbu a barevné obrazy pro něj byly jen kolorované kresby. Za obraz Achilles přijímá Agamemnonovy vyslance získal Římskou cenu spojenou se stipendijním pobytem v Římě. Zůstal tam i po jeho konci a celkem v Itálii strávil 18 let, z toho 14 let v Římě a 4 ve Florencii. 

K antické tématice se vztahuje obraz Venuše, zraněná Diomédem, se vrací na Olymp (1803, Kunstmuseum, Basilej).

Obrazy Studie k Homérově apoteóze (1826-1827, Louvre) a Dante nabízející Božskou komedii Homérovi (kolem 1827, Ordrupgaard, Kodaň) připomínají antického básníka Homéra, autora epických básní Ilias a Odysseia.

(Význam slova apoteóza je zbožštění = přijetí člověka mezi bohy, ve slabším významu vyjádření maximálního obdivu a uznání.)

Jedinou ukázkou s náboženským námětem je Panna Maria s hostií (1841, Puškinovo muzeum, Moskva).

Hlavu církve zaznamenal v obraze Papež Pius VII v Sixtinské kapli (1819-1820, Louvre).

Ingres byl stejně jako David výborným portrétistou. V první koláži je Portrét Edme Bocheta, inspektora poplatků za kolky a nemovitosti v Římě (1811, Louvre) a Portrét Augusta Françoise, malíře a námořního důstojníka (1844, Louvre).

V druhé pak Portrét sochaře Jeana-Pierra Cortota (1815, Louvre) a Hlava vousatého muže z profilu (1807-1808, Kunsthaus, Curych).

A v poslední dvojici je Portrét paní Jacques-Louis Leblancové (1823, Metropolitan Museum of Art, New York) a Portrét paní Marie Marcottové (1826, Louvre).

Další portréty již samostatně: Portrét Charlesa Cordiera, inspektora poplatků za kolky a nemovitosti v Římě (1811, Louvre) a Pan de Norvins (1811-1812, National Gallery, Londýn). 

Na výstavě v Salonu měl velký úspěch Portrét Louise-Françoise Bertina (1832, Louvre), Ingresova přítele, francouzského spisovatele, sběratele umění a ředitele časopisu Journal des débats, blízkého králi. Z postoje 65letého Bertina vyzařuje sebevědomí, malíř však na něm realisticky zachytil i nelichotivé znaky – vrásčitou kůži a nadváhu.   

Don Pedro de Tolede, španělský velvyslanec (1832, Louvre) klečí a líbá meč krále Jindřicha IV., držený pážetem, a kolem stojí vévodové a kardinál François de Malherbe.

Z ženských portrétů je nejznámější Podobizna slečny Caroline Rivierové (1806, Louvre), která zobrazením krajiny v pozadí má styl renesančních obrazů.

Z pozdního období pochází Portrét paní Moitessierové (1856, National Gallery, Londýn) s pečlivým zobrazením vzorovaných šatů.

Ideál krásy Ingres viděl v nahém ženském těle. Jeho nejproslulejším aktem je Velká odaliska, kterou v r. 1814 namaloval ve dvou verzích. „Černobílé“ provedení je k vidění v Metropolitan Museum of Art v New Yorku a barevná verze v Louvru.  

Oslavu krásy ženského těla v nejrůznějších pozicích malíř vyjádřil v obraze Turecké lázně (1862, Louvre), namalovaným v kmetském věku.

Koupající se (1808, Louvre) a Interiér harému (1828, Louvre) zobrazují tutéž mladou ženu. 

A nakonec Angelica (1819, Louvre). Obraz je detailem jedné scény z eposu Zuřivý Roland od Ludovica Ariosta ze 16. století. Barbary unesená Angelica je svlečená přikována ke skále a ponechána jako oběť mořskému netvorovi. Zachrání ji křesťanský rytíř Ruggiero, který netvora zabije.