Zapomenuté písně (2) českého popu ze zlatých šedesátých

60. léta v umění jsou označována za zlatá, objevilo se množství nových směrů, ve filmu sladkobolnou hollywoodskou romantiku nahrazoval neorealismus, v Československu se vzedmula nová vlna spojená se jmény Miloš Forman, Věra Chytilová, Jiří Menzel, Jaromil Jireš, Jan Němec, …, a má oblíbená výtvarnice, scenáristka, režisérka, textařka a nakonec i spisovatelka Ester Krumbachová, v hudbě unylý swing nahradil rock (zde pod fonetickým označením bigbít), z českých souborů např. Olympic, Flamengo, George and Beatovens, Blue Effect, v Brně Vulkán, Atlantis, Synkopy 61, Progress Organization), a to i díky tomu, že ve společnosti a v politice došlo k uvolnění, zinscenované politické procesy s tresty smrti byly minulostí, i USA překonalo vliv fanatického senátora McCarthyho, který s opačným znaménkem všude „viděl“ komunistické agenty a spiklence, atmosféru temna vystřídal optimismus.    

Na začátku 60. let jsem se učil malou násobilku a na konci (pokud do nich počítáme i rok 1970) dospěl, a tak tato doba je mně i osobně velmi blízká. Mám pocit, že i popová hudba, které zrovna neholduji, protože jsem vyrostl na bigbítu, měla vyšší úroveň, než má ta dnešní. Připomenu některé písně, které asi málo komu něco řeknou, což lze říct i o mnohých jejích interpretech, a vynechám přitom ty, kteří jsou i s odkazy na dřívější články zmíněni v předchozím odstavci. Volně tak navazuji na článek Zapomenuté písně (1) československého beatu.

Karel Štědrý (1937-2017) byl vystudovaný inženýr, ale zběhl k popu, dokonce byl jedním ze zakládajících členů divadla Semafor, živil se pak i jako konferenciér a uváděl estrády, později působil jako moderátor hudebních pořadů v televizi. Po r. 1989 se v něm probudil zasutý technický talent, vrhl se na podnikání s nápojovými automaty, u nichž zpočátku sám zajišťoval servis, jeho firma prosperovala, značně se rozrostla a Štědrý se stal multimilionářem.

Z jeho písní mě nejvíce oslovují ty, které nezvykle nazpíval jako mužské duety. První z nich, Zvoňte o patro níž (1966), s Václavem Neckářem (1943).    

Štědrého asi nejznámější je však Mám malý stan (1962) ještě ze semaforského období s Waldemarem Matuškou (1932-2009).

Pěkná je také ústřední melodie Milenci v texaskách (1964) z filmu Starci na chmelu, kterou Štědrý nazpíval s Josefem Zímou (1932-2025). Melodie se zde objevuje v několika prostřizích, kde jako kompars vystupují 3 kytaristé v černém v podání zpěváka Josefa Laufera (1939-2024), Petra Musila a choreografa filmu Josefa Koníčka (1931-2010), aniž by se zvukovou nahrávkou měli něco společného, všechny vstupy jsou v následujícím videu.

Josef Zíma se do povědomí zapsal především jako „král dechovky“ a jestli něco v hudbě nesnáším, pak je to právě dechovka a k tomu ještě táhlé zpěvy slováckých folklórních souborů v krojích. Jenže Zíma v 60. letech byl „běžným“ popovým zpěvákem a kromě Milenců v texaskách velmi pěkně nazpíval převzaté Green Fields kvarteta The Brothers Four, Ivo Fischerem přetextované s názvem Zelené pláně (1964).  

Waldemar Matuška byl v 60. letech největším konkurentem Karla Gotta (1939-2019) a Gott byl vždy považován za toho s vyšším hlasem, ale v písni Jezabel (1964) Matuška rovněž ukázal, že disponuje velkým rozsahem. 

Hana Hegerová (1931-2021) byla první dámou našeho šansonu, ale v 60. letech působila v Semaforu a zpívala pop a společně s Gottem a Matuškou také nazpívala Šlitrovo a Suchého Tak abyste to věděla (1964) pro film Kdyby tisíc klarinetů. 

Od Václava Neckáře kromě Zvoňte o patro níž s Karlem Štědrým z té doby mám nejradši Proč se ptáš? (1966).

Petru Černockou (1949) si každý vybaví z filmu Dívka na koštěti (1971), přes několik hereckých příležitostí je ale především zpěvačkou a také skladatelkou. Se skupinou Pastýři Petra Hanniga (1946-2025) nazpívala vlastní skladbu Ovečka (1968).

O ovečce se zpívá i v Bláznově ukolébavce (1970) Pavla Dydoviče (1949).

Věra Špinarová (1951-2017) se ani posmrtně nezbaví nálepky zpěvačky s velkým rozsahem hlasu, která s textem Zbyška Malého nazpívala původně instrumentální melodii Ennia Morriconeho (1928-2010) z filmu Tenkrát na Západě (1968). Mě však prvně zaujala jinou převzatou písní s českým textem Ivana Rösslera Máme máj (1970).  

Hana Zagorová (1946-2022) stejně jako Věra Špinarová začínala v Ostravě a na videu skladby Svatej kluk (1968) je zajímavé, že kromě Flaminga, doprovodné skupiny Marie Rottrové, mezi posluchači, kterým rozdává chlebíčky, sedí Jiří Rybář, Michal Polák, Jan Čarvaš a Petr Směja, členové mé tehdy nejoblíbenější skupiny Synkopy 61.

***

Na konec uvedu ještě dva zpěváky, kteří také jsou známí především z popu, ale začínali v bigbítu (dnešními slovy v rocku).

Pavel Novák (1944-2009) je pozoruhodný tím, že se celostátně prosadil z okresního města Přerov, kde strávil celý život. Sice jsem ho už měl v dřívějším článku o zapomenutých písních, ale teď vyberu jinou skladbu, jeho vlastní Vyznání, nahrané se skupinou Synkopa v r. 1966. Ve skvělé rozhlasové hitparádě Houpačka Miroslavy a Jiřího Černých se na čelných pozicích drželo několik měsíců.  

Karel Černoch (1943-2007) se v druhé polovině 60. let proslavil především písněmi Nářek převozníka, Zrcadlo a Ona se brání, které později všechny převzal o generaci mladší Petr Muk (1965-2010).

Se skupinou Juventus někdy ale zněl vysloveně rockově, příkladem je Procitnutí (1968). Ve videu si můžeme s překvapením všimnout, že jedním z kytaristů Juventusu byl Petr Rezek (1942), který větší známosti dosáhl až ve společném vystupování s Hanou Zagorovou.

Netradiční skladbou v Černochově repertoáru je také apokalyptická vize Osmnáct minut (1968).

Malá Fatra (3) - Kľak

Malá Fatra je pohoří o bezmála 1 km nižší než Vysoké Tatry, ale v kráse a někdy i náročností tras se s nimi může měřit. Např. dříve zmíněná túra na impozantní vrchol Veľkého Rozsutce (1610 m n. m.), vedoucí soutěskou Nové diery kolem vodopádů, má více než kilometrové převýšení. Působivé jsou také trasy ze Snilovského sedla na nejvyšší vrchy Veľký Kriváň (1709) a Malý Kriváň (1671) a na opačnou stranu hřebenovou túrou k Veľkému Rozsutci přes několik vrchů s krásnými výhledy do dalekého okolí. 

V tomto článku přidám třetí oblíbený cíl Malé Fatry, kterým je Kľak (1352). Leží na jih od řeky Váh v části Lučanská Malá Fatra, nazvané podle jejího nejvyššího vrcholu Veľká Lúka (1475,5, někdy jej také přiblížím společně s Martinskými holemi). Předchozí trasy byly z oblasti na sever od Váhu, v detailnějším vymezení pojmenované Krivánská Malá Fatra.

Na túru jsme se vydali od Horské chaty Kľak ve Fačkovském sedle (802 m n. m.), poblíž lyžařského areálu Skiarena, v níž jsme byli ubytováni. Na prvním snímku je kromě chaty vidět i autobus Karosa, kterým jsme se na turistické výlety vypravovali a vždy se modlili, aby do jen trochu vyšších poloh dokázal vyjet.

Ke Kľaku však jdeme opačným směrem, než je skiareál. Jeho vrchol uprostřed následujícího snímku z tohoto úhlu pohledu má podobu skalního zubu. 

Po 10 minutách míjíme rozcestník Staré cesty (835) a po žluté značce pokračujeme 1 hodinu na Reváňské sedlo (1184). Odtud je na Kľak již jen 40 minut cesty. 

Na svazích roste bodláčí a nejrůznější luční květiny, zejména chrpy, rostlina s dlouhým stonkem a fialovými kvítky je jedovatý oměj horský.

Přitom se již otevírají výhledy na okolní vrchy a shora také na svahy skiareálu.

A stále lépe i na vrchol Kľaku.

S přiblížením a podhledu se vrchol skryje za vápencová skaliska na úbočí.  

A zde je již konečně vidět na dvouramenný vrcholový kříž. 

Dřevěný křížek se svíčkou zřejmě připomíná nějaké neštěstí.

Z vrcholu se nabízejí výhledy do všech světových stran.

Vrcholové partie Klaku stejně jako Vysoké Tatry začátkem 19. století zkoumal švédský botanik Göran Wahlenberg, po němž jsou ve Vysokých Tatrách pojmenována dvě plesa ve Furkotské dolině, i s fotografiemi uvedená v článku Vysoké Tatry (11) - Bystrá lávka.

Dolů nejdeme stejnou cestou zpět, ale pokračujeme po červené značce a vrchol tak vidíme z opačné strany.

Po zhruba hodině se dostaneme k Ostré skále (1220).

Odtud za půl hodiny jsme ve Vríčanském sedle (950).

A ještě 2 a čtvrt hodiny zbývají do Rajecké Lesné (508 m n. m.), kde nás čeká autobus k návratu na chatu. 

Obec se rovněž může pochlubit lyžařským svahem.

Hlavní atrakcí je ale betlém, umístěný v budově na následujícím snímku a blíže popsaný a zobrazený v dřívějším článku. 

Místo něj proto alespoň nahlédněme do místní baziliky Narození Panny Marie. Tehdy (v r. 2016) v ní stálo lešení.

Shrneme-li časové údaje, úsek Fačkovské sedlo – Kľak zabere asi 1 hod 50 min (délka podle map Seznamu je 4,6 km), úsek Kľak – Rajecká Lesná 3 hod 45 min (10,8 km), celkem tedy přibližně 5 hod 25 min a délka trasy 15,4 km. Převýšení 550 m, sestup 794 m.

Gian Lorenzo Bernini - barokní architekt, sochař a malíř

Renesanční osobností rozumíme člověka všestranných zájmů a dovedností, který vyniká ve více oborech lidské činnosti a vědy. Přívlastek „renesanční“ je výrazem toho, že takové osobnosti se často pojí s obdobím renesance, např. Leonardo da Vinci byl malíř a současně konstruktér a vynálezce, vedle toho také skládal básně a znal několik cizích jazyků, Michelangelo Buonarotti byl sochař a malíř, ale také architekt a básník, Raffael Santi malíř, částečně architekt a věnoval se i archeologii. 

Všestranné osobnosti najdeme i v antice (však také renesance na ni navazuje), Gaius Julius Caesar byl politik, vojevůdce, spisovatel a historik, Archimédes fyzik, matematik a astronom, Pythagorás matematik a filozof, … 

Do mnoha vědních disciplín se zapsali Isaac Newton, Gottfried Wilhelm Leibniz, René Descartes, …

Zůstaňme ale u umělců, malíři Pierre-Auguste Renoir, Edgar Degas, Paul Gauguin, Pablo Picasso, Max Ernst vedle obrazů tvořili také plastiky.  Neobyčejnou všestranností vynikl Gian Lorenzo Bernini (1598-1680), nejvýznamnější barokní sochař a architekt, navíc i malíř.

Berniniho největším architektonickým dílem je kolonáda (colonnato/colonnade) na náměstí Sv. Petra ve Vatikánu. Bezmála 300 dórských sloupů (na rozdíl od iónských sloupů nemají patku a stojí přímo na podstavě) ve 4 řadách uspořádaných do oblouku symbolizuje otevřenou náruč církve. Zvlášť to vynikne při pohledu ze střechy baziliky sv. Petra. Papežovy promluvy z balkonu baziliky může na náměstí poslouchat až 400 tisíc věřících.  

Sochy na hraně střechy jsou dílem Berniniho žáků.

Z náměstí se do záběru vejde jen malá část kolonády.

Bernini se podílel i na výzdobě uvnitř baziliky. 29 m vysoký baldachýn nad hrobem sv. Petra (Baldacchino di San Pietro/St. Peter's Baldachin) vytvořil společně se svým otcem Pietrem Berninim (1562-1629) a Francescem Borrominim (1599-1657), Berniniho velkým konkurentem. Bernini těžil z přízně papeže Urbana VIII., který ho jmenoval hlavním architektem a baldachýn byl pro něj první zakázkou. Po jeho smrti ale nový papež Innocenc X. touto funkcí a státními zakázkami pověřil Borrominiho a jeho nástupce Alexander VII. dal znovu přednost Berninimu.   

Baldachýn stojí na kroucených sloupech zdobených zlatými lístky a v jeho horní části jsou sošky andělů.

Podle Berniniho návrhu z r. 1657 byl realizován také Petrův stolec (La Cattedra di San Pietro/Cathedra Petri nebo Chair of St. Peter), trůn podpíraný čtyřmi církevními otci – Atanášem, Ambrožem, Augustinem a Janem Zlatoústým, nahoře trůnu jsou dva andělíčci. O 9 let později Bernini návrh doplnil o oválné okno, na které namaloval letící holubici. Protože na fotografii je okno oslněno a holubice není patrná, přidám odkaz na detailní snímek z internetu.

V bazilice je od Berniniho i Hrobka papeže Alexandra VII. (Tomb of Pope Alexander VII) z let 1671-1678.

Bernini se svými žáky sochami ozdobil starobylý Andělský most (Ponte Sant' Angelo) z r. 134, po kterém se z Říma přechází do Vatikánu.

Bernini vytvořil i několik krásných fontán, Fontánu čtyř řek (Fontana dei Quattro Fiumi/Fountain of the Four Rivers) z r. 1651 zdobí 4 postavy symbolizující 4 řeky – Dunaj, Nil, Ganga a La Plata – a zastupující 4 světadíly. Fontána se nachází na Piazza Navonna v Římě, loni byla bohužel v rekonstrukci a bez vody, v třetím náhledu z dřívější návštěvy města je i s vodou.

Fontana della Barcaccia (název je odvozen od typu lodi) pod Španělskými schody v Římě je dílem Gian Lorenzova otce, který ale před úplným dokončením r. 1629 zemřel a syn ji pak dotvořil.

Inspiraci v řecké mytologii Bernini zúročil v dílech Medusa (1638-1840, Musei Capitolini, Řím) a Triton (1653, soukromá sbírka).

Na společné výstavě Caravaggia a Berniniho ve Vídni v r. 2020 bylo k vidění Berniniho rané dílo křesťanského mučedníka Svatého Šebestiána (1617-1618), které v následující koláži reprodukuji přímo z mateřské galerie Museo Thyssen-Bornemisza v Madridu. 

Podle Berniniho modelu sochař Ercole Ferrata (1610-1686) r. 1667 vytvořil Slona s obeliskem (Elephant and Obelisk), nacházejícího se před kostelem Santa Maria sopra Minerva na Piazza della Minerva v Římě.

Ještě jedna verze této sochy ze soukromé sbírky ve Florencii rovněž byla mezi exponáty zmíněné výstavy.

Protože Bernini tvořil na zakázky církve, jsou v jeho díle zastoupeny busty mnohých církevních hodnostářů. Kardinál Alessandro Peretti Montalto (1622-1623, Kunsthalle, Hamburk) je ve třech náhledech.

Dalším kardinálem je Antonio Barberini (1626-1627, Galleria Nazionale d'Arte Antica, Řím).

Bustu papeže Urbana VIII. (1632, Galleria Nazionale d'Arte Antica, Řím) následuje pozdější provedení z r. 1655 ze stejné galerie, na kterém se podíleli Berniniho žáci.

Posledním papežem v Berniniho díle byl Klement X. (1676-1680, Galleria Nazionale d'Arte Antica, Řím).

Malířské umění Berniniho dokládají umělcův Autoportrét (1638-1640, Gallerie degli Uffizi, Florencie), David s hlavou Goliáše (1623, Galleria Nazionale d'Arte Antica, Řím) a další zpodobnění jeho mecenáše v Portrétu papeže Urbana VIII. (1631-1632, Galleria Nazionale d'Arte Antica, Řím).

P.S. Tento článek je na blogu mým pětistým.