Claude Lorrain (1600-1682), vlastním jménem Claude Gellée, patří k nejvýznamnějším malířům klasicismu, směru, který následoval po temném baroku a frivolním rokoku a jehož cílem bylo tvořit v duchu antického umění. Tento příklon podpořila také architektura a objev antických měst Pompeje a Herculaneum, které zničil výbuch Vesuvu a zasypal je vrstvou prachu.
Časově se období klasicismu kryje s koncem vlády Ludvíka XIV. (Krále Slunce) a jeho následovníků Ludvíka XV. a Ludvíka XVI., přežil však i Velkou francouzskou revoluci, nástup Napoleona a v díle Jeana Augusta Dominiqua Ingrese (1780-1867) měl vliv až do poloviny 19. století. Dalšími známými umělci tohoto směru byli malíř Jacques-Louis David (1748-1825) a sochaři Antonio Canova (1757-1822) a Bertel Thorvaldsen (1770-1844), jehož jedno dílo – Lví památník – je v článku o Luzernu, a z prvního období Nicolas Poussin (1594-1665) a Claude Lorrain, kterému je věnován tento článek.
I když Lorrain celý produktivní život strávil v Římě, je považován za francouzského malíře. O jeho období před odjezdem do Itálie je jen málo informací, údajně mu ve 12 letech zemřeli rodiče a žil pak u staršího bratra, ve 14 letech odjel do Říma a živil se jako pekařský učeň, sluha a kuchař. V letech 1622-1625 již získal malířskou praxi u málo známých umělců a po osamostatnění si rychle vydobyl pověst zručného malíře, oblíbil si ho místní kardinál a ten ho pak doporučil papeži.
V jeho díle se projevuje okouzlení krajinou Neapolského zálivu, přímořským městem Sorrento a ostrovy Capri a Ischia.
Pro Lorraina jsou typické idealizované (mnohdy vymyšlené) scenérie přístavů s impozantními stavbami (vliv antiky) a druhořadým zobrazením postav v malé velikosti, které mu navíc většinou malovali pomocníci, zatímco u jeho vrstevníka, rovněž v Římě žijícího Francouze Nicolase Poussina, tomu bylo naopak, hlavní byly postavy lidí, často inspirované řeckou mytologií, protože však krajiny v pozadí maloval dokonale, zdají se Poussinovy a Lorrainovy obrazy někdy podobné.
U Lorraina ale mnohem výraznější roli hraje zachycení světla, na jeho obrazech sluneční paprsky pronikají vzduchovými vrstvami a mlhou a odrážejí se na budovách, sloupoví lodí a vlnách. V tom jeho dílo ovlivnilo i malíře, kteří žili téměř o dvě století později – Angličany Williama Turnera (1775-1851) a Johna Constabla (1776-1837) a Francouze Camilla Corota (1796-1875).
Lorrain také vynikal jako kreslíř a rytec. Nechme však již promluvit jeho obrazy. Většina jich je z Musée Louvre v Paříži, což budu zkracovat na Louvre.
Následující pětice s přístavy zahrnuje obrazy: Přístav při západu slunce (1639, Louvre), Námořní přístav s Kapitolem v Římě (1636, Louvre) (Kapitol je nejmenší ze 7 římských kopců), Přístav, efekt mlhy (1646, Louvre), Janovský přístav, pohled od moře (1627-1629, Louvre) a Italská pobřežní krajina v ranním světle (1642, Gemäldegalerie, Berlín).
I obrazy bez přístavů a pobřeží se neobejdou bez výrazné antické architektury. Příkladem jsou obrazy Pohled na Campo Vaccino v Římě (1636, Louvre) a Vesnická slavnost (1639, Louvre).
K obrazům s námětem z historie patří Nalodění Kleopatry v Tarsu (1642-1643, Louvre), kde se egyptská královna Kleopatra poprvé setkala s římským vojevůdcem Marcem Antoniem, po Caesarově vraždě jejím novým partnerem.
K mytologickým příběhům se váží obrazy Odysseus vrací Chryseis jejímu otci (1644, Louvre), Římská ideální krajina s Kefalem, Prokris a Dianou (1635-1636, Gemäldegalerie, Berlín), Juno svěřuje Ió do péče Arga (1660, National Gallery of Ireland, Dublin) a Krajina s Narcisem a ozvěnou (1644, National Gallery, Londýn).
Kefalos měl krásnou manželku Prokris, dceru athénského krále, zamilovala se však do něj bohyně ranních červánků Aurora a unesla ho na konec světa. Kefalos se ale nedal svést a prosil, aby ho bohyně pustila domů. Ta nakonec souhlasila s tím, že se má se změněnou podobou přesvědčit, zda Prokris zůstala věrná. Když před ni vyložil krásné šperky, Prokris svodům podlehla. Bohyně Kefalovi vrátila podobu a Prokris s hanbou utekla do hor. Když se Kefalos vzpamatoval ze zklamání, vydal se Prokris hledat a našel ji v družině bohyně lovu Diany.
Juno byla sestrou a manželkou nejvyššího boha Dia. Požádala Arga, stookého pastýře, aby hlídal její kněžku Ió, kterou záletný Zeus proměnil v krávu. (Úkol ale nesplnil, bůh pastvin a stád Hermés na Diovu žádost Arga monotónní písní uspal a poté zabil.)
Podle mytologického příběhu se Narcis zamiloval do svého odrazu ve vodě.
K obrazům s náměty biblických příběhů patří Krajina s útěkem do Egypta (1647, Gemäldegalerie, Alte Meister, Drážďany), David pomazaný na krále prorokem Samuelem (1647, Louvre), Krajina se svatbou Izáka a Rebeky (1648, National Gallery, Londýn), Hagar a Izmael na poušti (1668, Alte Pinakothek, Mnichov), Odmítnutí Hagar (1668, Alte Pinakothek, Mnichov) a Přístav s vyloděním královny ze Sáby (1648, National Gallery, Londýn).
Z uvedených jmen jen méně známá: Izák byl synem patriarchy Abrahama a Sáry, jeho manželkou byla Rebeka. Hagar jako egyptská otrokyně sloužila Abrahámově manželce Sáře a poději se stala druhou Abrahámovou manželkou a narodil se jim syn Izmael.
A nakonec ještě dva obrazy, které jsem vyfotografoval dohromady, ale vzhledem k velkým rámům je vkládám samostatně. Oba jsou z Louvru a let 1630-1635, první má název Přímořská krajina, západ slunce a druhý Pastýř a stádo.