Sandro Botticelli - raná renesance

Období renesance ve výtvarném umění je jedním z vrcholů dějin umění. Během několika desítek let malíři a sochaři vytvořili množství nesmrtelných děl, která se stala prvořadým cílem cest za „hranice všedních dnů.“ Florencii a Řím ve vrcholném období renesance proslavila trojice velikánů Leonardo-Michelangelo-Raffael, Benátky čtveřice Tizian, Giorgione, Veronese a Tintoretto a významnými renesančními umělci se může pochlubit i Německo (např. Dürer, Cranach a Altdorfer).

Nejvýznamnějším malířem období rané renesance je Sandro Botticelli (1445-1510), vlastním jménem Alessandro di Mariano di Vanni Filipepi, který až na krátké období v Pise a v Římě, kde se podílel na výzdobě Sixtinské kaple, celý život strávil ve Florencii. Botticelli a jeho díla bývají uváděna také ve spojitosti s pojmem quattrocento, označujícím kulturní a umělecké události v Itálii v období let 1400 až 1499.

Podle životopisce renesančních malířů Giorgia Vasariho Botticelli základy malířství získal v 60. letech 15. století v ateliéru Filippa Lippiho (1406-1469), který jej přivedl k náboženským námětům. Botticelli však po několika obrazech madon vytvořil i několik portrétů. Portrét mladé ženy z profilu (1460-1465, Gemäldegalerie, Berlín) je Botticelliho idealizovaným typem ženské krásy, který podtrhují perly ve vlasech, stuhy a červené sametové šaty.

U Portrétu dámy (1470-1475, Victoria and Albert Museum, Londýn) se předpokládá, že znázorňuje Esmeraldu (Smeraldu) Donati Brandini, matku florentského zlatníka Michelangela de Viviano de Brandini, kdy jí bylo něco málo přes 30 let.

Botticelliho mecenáši byli členové rodu Medici a na dalším portrétu je Giuliano de' Medici (1478-1480, Gemäldegalerie, Berlín), který r. 1478 ve 24 letech byl během velikonoční mše ve florentské katedrále nájemnými vrahy rivalů Medicejských z rodu Pazzi probodnut mečem. Z přivřených víček se usuzuje, že Botticelli portrét namaloval podle posmrtné masky Giuliana. Giulianiho starší bratr Lorenzo I. Medicejský spiknutí potlačil a vládu Medicejských nad Florencií na dlouhá léta udržel.

U Portrétu mladého muže s medailí (1475, Galleria degli Uffizi, Florencie) identita muže je předmětem dohadů, podle jedné teorie by jím mohl být Botticelliho bratr Antonio, zlatník, další předpokládají někoho z rodiny Medicejských, jisté je jen to, že na medaili je zobrazen Cosimo de' Medici (1389-1464), florentský bankéř a první z rodových vladařů městského státu Florencie. Obraz Portrét mladého muže držícího medailon s podobným námětem byl v r. 2021 v aukční síni Sotheby's v New Yorku vydražen za 92,2 milionu dolarů (tehdy téměř 2 miliardy Kč).

U Portrétu mladého muže (1480-1485, National Gallery, Londýn) o mladíkovi nic bližšího není známo.

V Botticelliho díle převažují náboženské obrazy a následující dvě ukázky z raného období – Madona s dítětem na trůně (nebo také Madona ze zahrady s růžemi, 1467, Galleria degli Uffizi, Florencie) a Madona s dítětem, sv. Marií Magdalenou, sv. Janem Křtitelem, sv. Františkem z Assisi, sv. Kateřinou Alexandrijskou, sv. Kosmou a sv. Damiánem (1468-1470, Galleria degli Uffizi, Florencie) – jsou ještě ovlivněny Botticelliho učitelem Lippim.  

Obraz Panna Marie s dítětem a zpívajícími anděly (1478, Gemäldegalerie, Berlín) je znám i pod názvem Raczynski Tondo, protože galerie jej získala jako trvalou zápůjčku od hraběte Raczynského a význam slova tondo je kulatý (nebo kruhový) obraz. Smutný výraz Panny Marie vyjadřuje předtuchu, že její syn Ježíš zemře v mladém věku.

Nejslavnějšími Botticelliho obrazy jsou ale následující dva, kdy načas opustil náboženská témata, což také umožňovaly světské zakázky Medicejských. Jaro (Primavera, 1480, Galleria degli Uffizi, Florencie) malíř pojal jako oslavu milenců. Vpravo je Zefyr, bůh větru, který pronásleduje nymfu Chlóris. Podle jiného výkladu malíř znázornil Giulianiho, který jako vítěz turnaje si podle tehdejšího zvyku mohl z přítomných žen vyvolit svou milou. Vybral si vdanou Simonettu Vespucci, kterou platonicky miloval sám Botticelli. Flóra v květinových šatech rozsévá jaro, uprostřed je Venuše, římská bohyně smyslnosti, krásy a lásky, nad níž se vznáší Amor, v průhledných závojích tančí tři Grácie, bohyně půvabu a krásy, vlevo Merkur trhá ovoce lásky.

Obraz Zrození Venuše (1485, Galleria degli Uffizi, Florencie) patří mezi nejkrásnější, které kdy byly namalovány. Malíř vyšel z námětu antické báje, z moře se vynořila nahá Venuše, unášená na lastuře dechem dvou bohů větru (Zefyra a jednoho z jeho bratrů), a na břehu na ni čeká jedna z Hór (bohyň ročních období) a podává jí plášť pokrytý květinami. Podoba Venuše opět patří Botticelliho nenaplněné lásce Simonettě Vespucci, která zemřela ve 23 letech na tuberkulózu.   

Botticelli údajně namaloval více „nahých“ obrazů, jenže fanatický kazatel Girolamo Savonarola (1452-1498), který získal nad Florencií velkou moc a přeměnil ji v teokratický stát, je spolu s mnohými jinými „oplzlými“ díly (nejen obrazy, ale i knihami) nechal zničit. Při své moralistické posedlosti neváhal kritizovat ani papeže, což se mu však vymstilo, byl z církve exkomunikován a popraven. Bohužel jeho hřímání proti bezbožnosti a zkaženosti pak podlehl i Botticelli a do konce života už maloval jen obrazy s křesťanskou tematikou. I když jde o nádherná díla, nejrůznějších obrazů svatých v té době bylo nepřeberně a Botticelliho originalita se tím poněkud vytrácí. Uvedu je většinou již bez bližšího komentáře.

Panna Marie s dítětem na trůně a dvěma Jany (Janem Křtitelem a Janem Evangelistou) (1484-1485, Gemäldegalerie, Berlín).

Madona s granátovým jablkem (1487, Galleria degli Uffizi, Florencie). Rudá semena granátového jablka v ruce dítěte symbolizují prolitou krev Ježíše Krista.

Madona s dítětem na trůně, sv. Kateřinou Alexandrijskou, sv. Augustinem, sv. Barnabášem, sv. Janem Křtitelem, sv. Ignáciem a sv. archandělem Michaelem (1487-1488, Galleria degli Uffizi, Florencie).

Panna Marie s dítětem, sv. Jan Křtitel a andělé (1488, Galleria Borghese, Řím).

Klanění dítěti s anděly (Madona s růžemi) (1488-1490, Galleria degli Uffizi, Florencie).

Madona s dítětem a anděly (1490, Akademie der bildenden Künste, Vídeň).

Zvěstování (1481) a Zvěstování (Bolestný Kristus, 1489-1490), oba obrazy jsou ve sbírkách Galleria degli Uffizi ve Florencii. Podle bible je významem zvěstování událost, kdy se Panně Marii zjevil archanděl Gabriel a oznámil jí, že počne dítě z Ducha svatého a narodí se jí Syn Boží, kterému má dát jméno Ježíš.

Klanění tří králů (1490-1500, Galleria degli Uffizi, Florencie). V tomto obraze se Botticelli od biblického příběhu odchýlil, místo králů (mudrců) se Panně Marii s Ježíškem přišli poklonit významní florentští občané, starý muž klečící před Pannou Marií je Cosimo de' Medici.

V koláži dvou obrazů z Gemäldegalerie v Berlíně je Svatý Šebestián (1474) a Venuše (1490), která je kopií nahé krásky ze Zrození Venuše, namalované z větší části Botticelliho pomocníkem, slavný malíř se podílel jen na detailech, např. na vlasech zlatavé barvy.

Svatý Augustin ve své cele (1490-1495, Galleria degli Uffizi, Florencie). Nepořádek na zemi symbolizuje odtrženost poustevníka od okolního světa.

Trojice se sv. Marií Magdalenou a sv. Janem Křtitelem (1491-1494, Courtauld Institute of Art, Londýn).

Epizody ze života svatého Zenobia (1500, Gemäldegalerie, Alte Meister, Drážďany) znázorňují několik událostí, vlevo ležící chlapec, smrtelně zraněný vozem, je uprostřed Zenobiem zásluhou křesťanské víry vzkříšen a vpravo Zenobius žehná lidem na smrtelné posteli.   

Na konec v koláži ještě Sv. Dominik a Sv. Jeroným, oba z r. 1501 a sbírek Ermitáže v Petrohradu.

Zapomenuté písně (2) českého popu ze zlatých šedesátých

60. léta v umění jsou označována za zlatá, objevilo se množství nových směrů, ve filmu sladkobolnou hollywoodskou romantiku nahrazoval neorealismus, v Československu se vzedmula nová vlna spojená se jmény Miloš Forman, Věra Chytilová, Jiří Menzel, Jaromil Jireš, Jan Němec, …, a má oblíbená výtvarnice, scenáristka, režisérka, textařka a nakonec i spisovatelka Ester Krumbachová, v hudbě unylý swing nahradil rock (zde pod fonetickým označením bigbít), z českých souborů např. Olympic, Flamengo, George and Beatovens, Blue Effect, v Brně Vulkán, Atlantis, Synkopy 61, Progress Organization), a to i díky tomu, že ve společnosti a v politice došlo k uvolnění, zinscenované politické procesy s tresty smrti byly minulostí, i USA překonalo vliv fanatického senátora McCarthyho, který s opačným znaménkem všude „viděl“ komunistické agenty a spiklence, atmosféru temna vystřídal optimismus.    

Na začátku 60. let jsem se učil malou násobilku a na konci (pokud do nich počítáme i rok 1970) dospěl, a tak tato doba je mně i osobně velmi blízká. Mám pocit, že i popová hudba, které zrovna neholduji, protože jsem vyrostl na bigbítu, měla vyšší úroveň, než má ta dnešní. Připomenu některé písně, které asi málo komu něco řeknou, což lze říct i o mnohých jejích interpretech, a vynechám přitom ty, kteří jsou i s odkazy na dřívější články zmíněni v předchozím odstavci. Volně tak navazuji na článek Zapomenuté písně (1) československého beatu.

Karel Štědrý (1937-2017) byl vystudovaný inženýr, ale zběhl k popu, dokonce byl jedním ze zakládajících členů divadla Semafor, živil se pak i jako konferenciér a uváděl estrády, později působil jako moderátor hudebních pořadů v televizi. Po r. 1989 se v něm probudil zasutý technický talent, vrhl se na podnikání s nápojovými automaty, u nichž zpočátku sám zajišťoval servis, jeho firma prosperovala, značně se rozrostla a Štědrý se stal multimilionářem.

Z jeho písní mě nejvíce oslovují ty, které nezvykle nazpíval jako mužské duety. První z nich, Zvoňte o patro níž (1966), s Václavem Neckářem (1943).    

Štědrého asi nejznámější je však Mám malý stan (1962) ještě ze semaforského období s Waldemarem Matuškou (1932-2009).

Pěkná je také ústřední melodie Milenci v texaskách (1964) z filmu Starci na chmelu, kterou Štědrý nazpíval s Josefem Zímou (1932-2025). Melodie se zde objevuje v několika prostřizích, kde jako kompars vystupují 3 kytaristé v černém v podání zpěváka Josefa Laufera (1939-2024), Petra Musila a choreografa filmu Josefa Koníčka (1931-2010), aniž by se zvukovou nahrávkou měli něco společného, všechny vstupy jsou v následujícím videu.

Josef Zíma se do povědomí zapsal především jako „král dechovky“ a jestli něco v hudbě nesnáším, pak je to právě dechovka a k tomu ještě táhlé zpěvy slováckých folklórních souborů v krojích. Jenže Zíma v 60. letech byl „běžným“ popovým zpěvákem a kromě Milenců v texaskách velmi pěkně nazpíval převzaté Green Fields kvarteta The Brothers Four, Ivo Fischerem přetextované s názvem Zelené pláně (1964).  

Waldemar Matuška byl v 60. letech největším konkurentem Karla Gotta (1939-2019) a Gott byl vždy považován za toho s vyšším hlasem, ale v písni Jezabel (1964) Matuška rovněž ukázal, že disponuje velkým rozsahem. 

Hana Hegerová (1931-2021) byla první dámou našeho šansonu, ale v 60. letech působila v Semaforu a zpívala pop a společně s Gottem a Matuškou také nazpívala Šlitrovo a Suchého Tak abyste to věděla (1964) pro film Kdyby tisíc klarinetů. 

Od Václava Neckáře kromě Zvoňte o patro níž s Karlem Štědrým z té doby mám nejradši Proč se ptáš? (1966).

Petru Černockou (1949) si každý vybaví z filmu Dívka na koštěti (1971), přes několik hereckých příležitostí je ale především zpěvačkou a také skladatelkou. Se skupinou Pastýři Petra Hanniga (1946-2025) nazpívala vlastní skladbu Ovečka (1968).

O ovečce se zpívá i v Bláznově ukolébavce (1970) Pavla Dydoviče (1949).

Věra Špinarová (1951-2017) se ani posmrtně nezbaví nálepky zpěvačky s velkým rozsahem hlasu, která s textem Zbyška Malého nazpívala původně instrumentální melodii Ennia Morriconeho (1928-2010) z filmu Tenkrát na Západě (1968). Mě však prvně zaujala jinou převzatou písní s českým textem Ivana Rösslera Máme máj (1970).  

Hana Zagorová (1946-2022) stejně jako Věra Špinarová začínala v Ostravě a na videu skladby Svatej kluk (1968) je zajímavé, že kromě Flaminga, doprovodné skupiny Marie Rottrové, mezi posluchači, kterým rozdává chlebíčky, sedí Jiří Rybář, Michal Polák, Jan Čarvaš a Petr Směja, členové mé tehdy nejoblíbenější skupiny Synkopy 61.

***

Na konec uvedu ještě dva zpěváky, kteří také jsou známí především z popu, ale začínali v bigbítu (dnešními slovy v rocku).

Pavel Novák (1944-2009) je pozoruhodný tím, že se celostátně prosadil z okresního města Přerov, kde strávil celý život. Sice jsem ho už měl v dřívějším článku o zapomenutých písních, ale teď vyberu jinou skladbu, jeho vlastní Vyznání, nahrané se skupinou Synkopa v r. 1966. Ve skvělé rozhlasové hitparádě Houpačka Miroslavy a Jiřího Černých se na čelných pozicích drželo několik měsíců.  

Karel Černoch (1943-2007) se v druhé polovině 60. let proslavil především písněmi Nářek převozníka, Zrcadlo a Ona se brání, které později všechny převzal o generaci mladší Petr Muk (1965-2010).

Se skupinou Juventus někdy ale zněl vysloveně rockově, příkladem je Procitnutí (1968). Ve videu si můžeme s překvapením všimnout, že jedním z kytaristů Juventusu byl Petr Rezek (1942), který větší známosti dosáhl až ve společném vystupování s Hanou Zagorovou.

Netradiční skladbou v Černochově repertoáru je také apokalyptická vize Osmnáct minut (1968).

Malá Fatra (3) - Kľak

Malá Fatra je pohoří o bezmála 1 km nižší než Vysoké Tatry, ale v kráse a někdy i náročností tras se s nimi může měřit. Např. dříve zmíněná túra na impozantní vrchol Veľkého Rozsutce (1610 m n. m.), vedoucí soutěskou Nové diery kolem vodopádů, má více než kilometrové převýšení. Působivé jsou také trasy ze Snilovského sedla na nejvyšší vrchy Veľký Kriváň (1709) a Malý Kriváň (1671) a na opačnou stranu hřebenovou túrou k Veľkému Rozsutci přes několik vrchů s krásnými výhledy do dalekého okolí. 

V tomto článku přidám třetí oblíbený cíl Malé Fatry, kterým je Kľak (1352). Leží na jih od řeky Váh v části Lučanská Malá Fatra, nazvané podle jejího nejvyššího vrcholu Veľká Lúka (1475,5, někdy jej také přiblížím společně s Martinskými holemi). Předchozí trasy byly z oblasti na sever od Váhu, v detailnějším vymezení pojmenované Krivánská Malá Fatra.

Na túru jsme se vydali od Horské chaty Kľak ve Fačkovském sedle (802 m n. m.), poblíž lyžařského areálu Skiarena, v níž jsme byli ubytováni. Na prvním snímku je kromě chaty vidět i autobus Karosa, kterým jsme se na turistické výlety vypravovali a vždy se modlili, aby do jen trochu vyšších poloh dokázal vyjet.

Ke Kľaku však jdeme opačným směrem, než je skiareál. Jeho vrchol uprostřed následujícího snímku z tohoto úhlu pohledu má podobu skalního zubu. 

Po 10 minutách míjíme rozcestník Staré cesty (835) a po žluté značce pokračujeme 1 hodinu na Reváňské sedlo (1184). Odtud je na Kľak již jen 40 minut cesty. 

Na svazích roste bodláčí a nejrůznější luční květiny, zejména chrpy, rostlina s dlouhým stonkem a fialovými kvítky je jedovatý oměj horský.

Přitom se již otevírají výhledy na okolní vrchy a shora také na svahy skiareálu.

A stále lépe i na vrchol Kľaku.

S přiblížením a podhledu se vrchol skryje za vápencová skaliska na úbočí.  

A zde je již konečně vidět na dvouramenný vrcholový kříž. 

Dřevěný křížek se svíčkou zřejmě připomíná nějaké neštěstí.

Z vrcholu se nabízejí výhledy do všech světových stran.

Vrcholové partie Klaku stejně jako Vysoké Tatry začátkem 19. století zkoumal švédský botanik Göran Wahlenberg, po němž jsou ve Vysokých Tatrách pojmenována dvě plesa ve Furkotské dolině, i s fotografiemi uvedená v článku Vysoké Tatry (11) - Bystrá lávka.

Dolů nejdeme stejnou cestou zpět, ale pokračujeme po červené značce a vrchol tak vidíme z opačné strany.

Po zhruba hodině se dostaneme k Ostré skále (1220).

Odtud za půl hodiny jsme ve Vríčanském sedle (950).

A ještě 2 a čtvrt hodiny zbývají do Rajecké Lesné (508 m n. m.), kde nás čeká autobus k návratu na chatu. 

Obec se rovněž může pochlubit lyžařským svahem.

Hlavní atrakcí je ale betlém, umístěný v budově na následujícím snímku a blíže popsaný a zobrazený v dřívějším článku. 

Místo něj proto alespoň nahlédněme do místní baziliky Narození Panny Marie. Tehdy (v r. 2016) v ní stálo lešení.

Shrneme-li časové údaje, úsek Fačkovské sedlo – Kľak zabere asi 1 hod 50 min (délka podle map Seznamu je 4,6 km), úsek Kľak – Rajecká Lesná 3 hod 45 min (10,8 km), celkem tedy přibližně 5 hod 25 min a délka trasy 15,4 km. Převýšení 550 m, sestup 794 m.