Jan Gossaert's Renaissance

V loňském roce (23. února 2011 - 30. května 2011) se v National Gallery v Londýně konala výstava "Jan Gossaert's Renaissance". Co o ní tehdy napsal - přibližně, jedná se o volný překlad - Jonathan Jones, je zajímavé i dnes, protože autor Gossaertovo dílo zkoumá ve vztahu k jiným umělcům a současně se blíže zabývá uměleckým směrem renesance.
Zuzana

Ve Vlámsku v 15. století malíři pozdního středověku prováděli zázraky, které jistým způsobem zanechaly jejich italské současníky daleko vzadu. Nabízeli mikroskopicky přesné obrazy měst a interiérů a objevovali magiku lidských povah v realistických portrétech. Takže proč vlastně nejsou před fascinujícím obrazem 'Madonna of Chancellor Rolin' od Van Eycka tak velké fronty jako před obrazem 'Mona Lisa'?

Jeví se to jako obzvláště podivné, když zvážíte práci Jana Gossaerta (1478-1532), jednoho z prvních vlámských umělců, který navštívil Řím a ujal se velké výzvy - malby klasické nahoty. Začal kariéru v době, kdy Michelangelo odhaloval Davida, ale dal v malbě vznešenému lidskému tělu rozdováděnou, rozpustilou finesu. Na této výstavě všude vidíte severní gotické tendence, Gossaertovu zálibu v bohatém tvarování architektonických forem a luxusních drapérií proplétaných s renesanční vášní pro lidské proporce, řecké mýty a kresbu, kterou se naučil, když cestoval do Říma a skicoval tam antické sochy.

Výstava se jmenuje "Jan Gossaert's Renaissance" a tento název nás přímo vyzývá, abychom se zamýšleli nad otázkami, co byla renesance a co znamenala pro Gossaerta? Není na ně lehká odpověď. Renesance začala jako hnutí italských intelektuálů k znovuobjevení skutečného významu a hodnot řecké a římské civilizace. Nicméně, jak tato výstava prozrazuje, v začátcích r. 1500 se renesance šířila daleko za italské hranice a jak se stěhovala dál, měnila se. Zahrnuje nádherné práce Albrechta Dürera a Jacopo de' Barbari a samozřejmě také Gossaerta a ukazuje, jak klasický ideál mutoval a křížil se spíše lidovými nápady, když překročil Alpy. Je tam Dürerova hrůzostrašná grafika, která využívá konvence nové renesance pokud jde o nahotu a portrétuje sabat čarodějnic, tkajících svá kouzla, zatímco ve dveřích se šklebí jejich mistr - sám ďábel.

Gossaert byl fixován na obraz Adama a Evy; prozkoumával tak nahotu v intenzivně křesťanských kulturách severu, kde ženy pořád oblékaly plachetky či závoje a Martin Luther zápasil se svým svědomím. Inspirován Dürerovymi úžasnými kresbami, grafikami a malbami Adama a Evy - které jsou rovněž na výstavě - měl z těch rajských těl sofistikované, uvolněné potěšení.

Gossaert je neuvěřitelně efektní, okázalý malíř, perfektní sensuál, jehož největší talent spočívá ve hře s možnostmi nahých forem. V jedné z jeho kreseb Eva nabízí Adamovi jablko, jenže nikoliv jako nesmělý návrh, nýbrž ve vášnivém objetí, které zcela evidentně vede k hříšnému, sexuálnímu zážitku. Poklesek jako milostná předehra. A ani neomezuje svůj erotismus na Rajskou zahradu. V malých malbách, které dělal pro svého zaměstnavatele, eroticky odvázaného Philip of Burgundy, jeví neskrývané potěšení z lascívnosti pohanských řecko-římských mýtů. Maluje Venuši nahou - až na krásné šperky a čelenku, ozdoby, zdůrazňující bezbožnost až rouhavou.

Výstava je kabinet kuriozit. Gossaert je téměř 'warholovský' (dle Jonese), ve své fascinaci povrchem - nádherný pozorovatel hmotného světa, jenž váhá jít dál (za ten hmotný svět). I jeho portréty jsou spíš senzuální studie tváří než hluboké studie charakteru. Portréty jsou plné fascinující koncentrace na smetanovou pleť, jemné zákruty v rysech a zářivé oči portrétovaných osob. Jako kdyby je studoval coby fyziognomické vzorky. I jeho náboženské malby - ze všech je uveden příklad St Luke - patron umělců a jeho skvostný obraz Adoration of the Magi - jsou opulentní hody povrchového efektu. Jeho práce balancují napětí mezi vizionářským zjevením a realismem, návrhem a barvou, malbou a sochou a ukazují dvojznačnost jeho světa - na hrotu středověku a modernosti. V "Gossaert's Renaissance" je klasický ideál vždycky hravě zapojen do chaotického, ba i nemravného života.

Cítíte, že by bylo moc příjemné se s Gossaertem potkat a pohovořit: dobrý učitel, někdo, kdo si rád dá skleničku dobrého moku a prohodí i uslyší nějaký ten vtípek - opravdu renesanční člověk.