Richard Alfieri - Šest tanečních hodin v šesti týdnech na nádvoří Staré radnice v Brně

Shakespearovské slavnosti mně připadají čím dál víc snobskou záležitostí, dvě představení (Richard III a Zkrocení zlé ženy) stačila, a proto i letos jsme dali přednost Letní scéně Divadla Bolka Polívky, která využívá nádvoří Staré radnice v Brně. Prostor je zde sevřenější a kontakt s diváky mnohem bezprostřednější než na nádvoří Špilberku, i déšť se tam lépe snáší, navíc zde nebývalo výslovně zakázáno fotografovat, a mám tak obrazovou vzpomínku na představení Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho.

Hra Šest tanečních hodin v šesti týdnech (Six Dance Lessons in Six Weeks) amerického filmového a televizního scénáristy, producenta a herce Richarda Alfieriho (1948) měla premiéru v r. 2001 v Los Angeles. Tam ještě příliš neupoutala, ale po přesunu na Broadway v New Yorku o 2 roky později si rychle získala popularitu, byla přeložena do 14 jazyků a dostala se na prkna divadelních scén po celém světě.

U nás se poprvé hrála v r. 2006 v Divadle Ungelt v Praze v podání Chantal Poullain a Oldřicha Kaisera. Poullain ji hraje dodnes, v současnosti už s třetím partnerem - Martinem Krausem, tím druhým byl Pavel Kříž.

Lily Harrisonové, na Floridě žijící 72-leté dámě, vdově po baptistickém knězi, chybí kontakt s lidmi a ten si rozhodne zajistit najmutím soukromého učitele tance, který by ji v 6 týdnech měl naučit 6 tanců - swing, tango, valčík, foxtrot, čaču a moderní tanec. Objeví se asi 30-letý Michael Minetti, který právě ztratil práci v taneční skupině na Broadwayi, a soukromá výuka by mu umožnila nahradit výpadek příjmů. Lily je jeho první žačkou.

Tanečník je však horkokrevný Ital, v diskusi si nedává pozor na jazyk a Lily ho každou chvíli vyzývá, aby se sbalil a zmizel, že o jeho hodiny už nestojí. Michael si vymyslí srdceryvný příběh o vážně nemocné manželce a žadoní o ještě jednu šanci v jeho kritické situaci. Žádnou manželku ve skutečnosti nemá, navíc je homosexuál. Lily mu zase vykládá o manželovi, leckdy ho využívá i k tomu, aby Michael vypadl dřív, než se manžel vrátí z práce, protože by to s ním nemuselo dobře dopadnout. Její lež Michael odhalí zásluhou souseda, který mu ve výtahu řekl všechny podstatné informace o jejím stavu. Také pochopil, že Lily žádného učitele nepotřebuje, protože všechny tance dokonale ovládá.

Karty se zpravidla odkryjí v hádkách, kdy se někdo prořekne, anebo prozradí, co ví, např. Lily jednou zmíní, že má 68 let, a podruhé 72.
"Zajímavé, za jeden den jste zestárla o čtyři roky. Ale na 72 to ujde."
"To víte, Max Factor."

Předhazují si výmysly o partnerech.
"Žádného manžela nemáte."
"Nemám, ale měla jsem, na rozdíl od vás, vy ani žádnou manželku mít nemůžete. Co manžel zemřel, je naše manželství čím dál lepší. Naučila jsem se ho chápat."

Ve hře vystupuje ještě jedna osoba, kterou ale není vidět. Sousedka ze spodního bytu při každé taneční lekci hned telefonuje, co je to za rámus.

Ještě před koncem se dozvědí, že sousedka zemřela, a Lily pak Michaelovi předhodí, že ji přivedl do hrobu.
"Chudák, byla osamělá a chtěla si se mnou asi popovídat."
Jiskří to i při tanečních lekcích, např. v komentování oblečení.
"Proboha, co to máte na sobě?," zhrozí se Lily (a sama je přitom v domácím županu).
"Plážové oblečení, dnes se budeme učit moderní tanec."

Nádvoří Staré radnice je pro divadlo specifické tím, že do představení každou čtvrthodinu vstupuje odbíjení zvonu a o celé hodině je počet úderů roven počtu hodin. A v 9 a 10 večer je to hodně znát. Herce to upřímně rozesmávalo.

Hudební doprovod starších klasických tanců mně moc neříká, swing snad (bez záruky) doprovodil zpěv Franka Sinatry, valčík se nemohl obejít bez Johanna Strausse, tango, foxtrot a čaču si neodvažuji tipovat, doma jsem ale u hudební kulisy moderního tance.

Beach Boys, američtí souputníci Beatles, charakterističtí vícehlasým zpěvem ve složitých aranžmá, totiž také patřili k mým oblíbeným skupinám. Zazněla svižná píseň Surfin' USA (a surfování se zvlášť k Floridě ideálně hodí) a na závěr, když už všechny rozpory pominuly, si dali ještě ploužák God Only Knows.

Jednou větou by se hra mohla charakterizovat jako herecká etuda o osamělosti a potřebě společenského kontaktu. Lze ale také najít interpretaci zdůrazňující problémy netolerance k odlišnosti sexuální orientace a věku.

Chantal Poullain (1956) se snaží přiblížit vyšší věk své postavy (a věkový rozdíl vůči tanečníkovi) stařeckým třesem rukou, ale myslím, že to mohlo být na místě, když vystupovala se svými vrstevníky Oldřichem Kaiserem (1955) a Pavlem Křížem (1961). Martin Kraus (1983) je však o víc než generaci mladší.

I tak představení bylo hereckým koncertem, kdy oba představitelé od prvotních rozporů ve stylu italské domácnosti nakonec dospějí k jistému porozumění. A květiny od spokojených diváků si určitě zasloužili.