Tirana - rozvíjející se metropole Albánie

Albánie v letech 1945-1990 byla komunistickým státem, izolovaným od světa podobně, jako je KLDR. Téměř celou tuto dobu (až do své smrti v r. 1985) jí vládl Enver Hodža, který se postupně rozkmotřil s Josipem Brozem Titem a Jugoslávií kvůli Kosovu, kde většina obyvatel jsou Albánci, za Chruščova se SSSR, nějakou dobu udržoval vztahy s východoasijskými zeměmi - s Čínou v éře Mao Ce-tunga, Ho Či Minovým Vietnamem i Kambodžou za Pol Pota, ale po vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v r. 1968 z tohoto paktu vystoupil a propadl paranoidnímu vidění světa, že všichni jsou nepřátelé a imperialisti, a dospěl k názoru, že jediným socialistickým státem je Albánie.

Strach z přepadení Hodžu přivedl k masové výstavbě betonových bunkrů, kterých se odhaduje půl až tři čtvrti milionu, Albánie přitom má asi 2,8 milionu obyvatel, každá rodina tak mohla počítat s bunkrem jen pro sebe.

Hodža také zakázal církve a náboženské obřady, mnoho kostelů bylo pak zbořeno, a r. 1967 Albánii prohlásil za první a jediný ateistický stát na světě.

Začátkem 90. let Albánie přešla k demokracii a tržnímu hospodářství, vynucený ateismus je minulostí, 57 % obyvatel se hlásí k islámu a ateistů je jen 2,5 %. V politice je však patrné nacionalistické cítění s vizí "velké Albánie", což přispělo k vytvoření samostatného státu Kosovo odtržením území Srbska, který ČR (na rozdíl od Slovenska) diplomaticky uznala (a v kontrastu k tomu nelogicky protestuje proti návratu Krymu k Rusku, jenž po 2. světové válce se stal součástí Ukrajiny jen díky právně pochybnému "daru" Chruščova Ukrajině).

Země se ale může pochlubit i přírodními krásami, má moře i hory, a protože je cenově dostupná, patří k novým turistickým cílům.

Při našem loňském pobytu v Černé Hoře jsme do Albánie zajeli na jednodenní výlet. Zastavili jsme se ve Skadaru, Durrësu a nakonec v Tiraně. Přestože přímořský Durrës (česky Drač), první hlavní město po vyhlášení nezávislosti Albánie v r. 1914, je z nich asi nejkrásnější, začnu vnitrozemní Tiranou, kam se sídlo státu přesunulo v r. 1920 a kde žije téměř třetina obyvatel země (více než 800 tisíc).

I přes změnu politického směřování Albánie připomínky na Hodžovu éru v Tiraně nezmizely.

V parku v centru města najdeme několik bunkrů.

Budova ve tvaru pyramidy je Mauzoleum Envera Hodži. Postaveno bylo v r. 1987.

Vyřezaný obrazec v tabuli v mělké vodní nádrži vedle mauzolea připomíná díla Joana Miró.

Na podobě Tirany se výrazně podepsali italští architekti Florestano de Fausto a Armando Brasini, kteří postavili řadu vládních budov a přenesli sem i styl velkých náměstí a širokých bulvárů, jimiž se v Itálii zavděčili Mussolinimu v jeho mánii pořádat fašistické pochody.

Úřad prezidenta (The Presidential Office) využívá budovu původně určenou pro ambasádu Sovětského svazu.

Albánský ministerský předseda má sídlo v budově Kryeministria (The Prime Minister's Office), postavené v r. 1941. V detailu koláže vpravo je budovatelský reliéf i s pěticípou hvězdou, umístěný vpravo od vchodu.

Zářivě červená budova patří Ministerstvu zemědělství a rozvoje venkova (The Ministry of Agriculture and Rural Development).

Skanderbegovo náměstí je ze všech nejvýznamnější. Jméno má podle albánského hrdiny, který v 13. století bojoval proti vojskům Osmanské říše, a vévodí mu Skanderbegova socha.

Na dalším záběru se sochou Skanderbega je v levé části v lešení skryt minaret a za ním Edhem Beyova mešita ze 17. století.

Sošného provedení se dočkal i znak Albánie, mající podobu černého dvouhlavého orla. Pohoří Dajtit na horizontu dosahuje nadmořské výšky 1611 m.

Nepřehlédnutelnou církevní stavbou je ortodoxní kostel albánské pravoslavné církve (Orthodox Autocephalous Church of Albania).

A v hlavním městě samozřejmě nemohou chybět budovy divadla a opery.

Národní historické muzeum zdobí výjev v duchu socialistického realismu.

Mezi nejznámější památky patří i Hodinová věž s vyhlídkovým ochozem. Z odstupu je však zřejmé, že lepší výhled nabídnou horní patra 5* hotelu Plaza (má výšku 85 m).

Na následujícím snímku je Polytechnická univerzita.

Kovová socha a "drátový model" (jmenuje se Reja - The Cloud Pavilion a autorem je japonský architekt Sou Fujimoto) možná byly inspirovány díly Eily Hiltunenové. V pozadí "mraku" je Národní galerie.

Následující výškové budovy nesou jména 4-Ever Green Tower (100 m) a TID Tower (85 m). Vstupní část druhé je ve výřezu vpravo. Obě nabízí obchodní a hotelové služby. 4-Ever Green je anglickou slovní hříčkou, když místo číslice 4 dosadíme "four", foneticky dostaneme ekvivalent spojení "forever green", tedy "věčně zelený".

Parky také jsou výrazným prvkem centra Tirany.

Závěrečná koláž podtrhuje charakter Tirany - výstavbu nových budov v citlivém propojení se staršími a vše prostupující zeleň.