Paul Gauguin - od impresionismu k syntetismu

Největším světoběžníkem ze známých malířů bezpochyby byl Paul Gauguin (1848-1903). Ještě jako malé dítě zásluhou rodičů strávil několik let v Peru, v mladém věku zbrázdil celý svět jako námořník, jako malíř nějakou dobu žil v Panamě a na Martiniku, a nakonec se 2krát vydal do Oceánie – na Tahiti a Markézy, kde jeho životní pouť v Atuoně na ostrově Hiva-Oa v nedožitých 55 letech skončila a kde je také pochován.   

Protože jeho děl jsem vyfotografoval v různých galeriích vice než 100 a k tomuto počtu přispěla i světová výstava obrazů v Kunstforum Bank Austria na přelomu let 2024/2025, budu využívat ve větší míře koláže. 

Výnosné zaměstnání Gauguin získal jako bankovní makléř, kde se mu mimořádně dařilo a během několika let nabyl značné bohatství. R. 1872 se oženil s Dánkou Mette Sophií Gadovou. Vedle vcelku nudné práce se jeho koníčkem se stalo malování, spřátelil se s bankovním úředníkem Émilem Schuffeneckerem, který se rovněž chtěl stát malířem a společně navštěvovali Louvre. 

V r. 1874 se Gauguin dozvěděl o impresionistech a první uvedený obraz Seina od Jenského mostu (1875, Musée d'Orsay, Paříž) je ovlivněn Claudem Monetem.   

V galerii Paula Durand-Ruela se seznámil s Camillem Pissarrem, který měl rozhodující podíl na Gauguinově dokonalém osvojení impresionismu a zbavení se stop akademické malby. Pissarro Gauguinovi imponoval i tím, že všeho zanechal, aby se mohl věnovat jen umění, i když se mu nedařilo zajistit slušnou existenci. Díky sochaři Paulu Bouillotovi si Gauguin osvojil i modelování a tesání soch ze dřeva.

V koláži jsou obrazy Zahrada pod sněhem (1879, Szépművészeti Múzeum, Budapešť) a dvě verze Zahrada ve sněhu (1879, 1883), obě z Ny Carlsberg Glyptotek v Kodani. 

Z této kodaňské galerie je i obraz Bruslaři v Frederiksbergských zahradách (1884).

První větší umělecký úspěch Gauguin získal realistickým obrazem Akt (1880, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň). Proti obvyklému pojetí aktů stavěným do často umělých póz, zobrazená žena se nenuceně zabývá šitím a úpravou svého oděvu.   

R. 1883 dal Gauguin na burze výpověď, aby se mohl věnovat jen malování. Tím nepříjemně překvapil manželku, se kterou měl 5 dětí (4 syny a jednu dceru), protože ta si zvykla na dobře zajištěný život a umění jí nic neříkalo. V koláži je manželka jako Vyšívačka (1880, Kunsthaus, Curych), Interiér s dcerou Alinou (1881, Museums Trust, Sheffield), které doplňuje Malinké se něco zdá, etuda (1881, Ordrupgaard, Kodaň).

Manželku s třemi dětmi zachytil na obraze Rodina malíře v zahradě v ulici Carcel (1884, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň). Ulice se nachází v Paříži.

Gauguin žil s rodinou z nastřádaných peněz, ale uživit se uměním se mu nedařilo. Přestěhovali se do Rouenu za impresionistickým malířem Camillem Pissarrem v domnění, že tam bude lacinější živobytí a měšťané budou kupovat Gauguinovy obrazy. Odtud je trojice Cesta do Rouenu (1885, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň), Ulice v Rouenu (1884) a Ulice Jouvenet v Rouenu (1884), oba z Museo Thyssen-Bornemisza v Madridu.

V Rouenu však o obrazy nebyl zájem a Mette s dětmi odjela do Kodaně. 

Pestrost námětů dokumentují obrazy Krajina s topoly (1875, Museum of Art, Indianapolis), Krajina s vysokými stromy (1883, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň); Ovocný sad pod kostelem v Bihorelu (1884, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid), V zahradě (1885, Kunstmuseum, Bern); Krávy u vodní nádrže (1885, Galleria d'Arte Moderna, Milán); Zátiší s čínskými pivoňkami a mandolínou (1885, Musée d'Orsay, Paříž), Šeříky (1885, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid) a Portrét malíře Achilla Granchi-Taylora (1885, Kunstmuseum, Basilej).

Komerční neúspěch Gauguinových obrazů malíře, aby se uživil, přinutil hledat jiné způsoby uplatnění, nejdříve pracoval jako zástupce firmy na výrobu nepromokavého plátna, v nabídce zákazníkům se mu ale nedařilo. Při krátkém pobytu v Dánsku došlo k roztržce s manželčinou rodinou a malíř se synem Clovisem v létě r. 1885 odjel do Paříže, kde se z nouze stal lepičem plakátů.   

V r. 1886 přesídlil do Pont-Avenu v Bretani, civilizací nejméně dotčeného koutu Francie v západní části země, oblíbeného však mnohonárodním společenstvím malířů. Tam potkal 18letého Émila Bernarda a jen o něco staršího Charlese Lavala, kteří ke Gauguinovi vzhlíželi. Z té doby pocházejí obrazy Čtyři bretaňské ženy (1886, Neue Pinakothek, Mnichov) a Hora Sainte-Marguerite v pohledu z okolí fary (1886, soukromá sbírka Marka Kaufmana, Monaco) na východě Francie.

Gauguin neustále hledal vzdušné zámky, snadno se pro něco nadchl, o to větší pak bylo zklamání. Sestra Marie mu nabídla možnost zaměstnání u svého manžela, který chtěl založit banku v Panamě v době, kdy se stavěl Panamský průplav. Gauguin si hned představil život v exotickém kraji, který nic nestojí a naplní jeho představy o svobodě zasvěcené jen umění a k odjezdu přesvědčil i Charlese Lavala. Skutečnost však přinesla deziluzi. Aby se uživili, Gauguin pracoval jako kopáč, práce se na průplavu se částečně přerušila, malíři se přepravili na ostrov Martinik, Laval onemocněl tropickou horečkou a Gauguin dyzentérií. Oba však usilovně malovali, Gauguin zde vytvořil kolem 20 pláten, mezi nimi Krajina na Martiniku (1887, Neue Pinakothek, Mnichov), Pobřežní krajina na Martiniku (1887, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň), Příchod a odchod, Martinik (1887, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid); Vesnice na Martiniku (1887, The Israel Museum, Jeruzalém), Krajina na Martiniku (1887, Neue Pinakothek, Mnichov), Louka na Martiniku (1887, Sammlung Kunst & Kultur, Hohenems).

Pod Bernardovým vliv, který vytvořil styl cloisonismus (cloison ve francouzštině znamená příčka, přepážka) nebo také syntetismus, který spočíval ve velkých barevných plochách s výrazným ohraničením obrysů, Gauguin opustil impresionismus, založený na pokládání barevných skvrn, které se v oku spojí v souvislý obraz. 

Výrazná Gauguinova osobnost způsobila, že se stal hlavní tváří syntetismu, což Bernard nelibě nesl a později se snažil dokázat, že Gauguin ukradl jeho objev. Gauguin však obrazům vedle této techniky do obrazů často vkládal obsah se symbolickým vyzněním. Gauguin se také nedržel realistického použití barev, maloval např. modré stromy a červené psy.  

V r. 1888 Vincent van Gogh pozval Gauguina do Arles, kde se usadil, a chtěl s ním vytvořit společný ateliér. Gauguin tam po několika měsících odkladů dorazil v říjnu. Gauguinovi se v Arles vůbec nelíbilo, vše se mu zdálo malé a nudné, krajina i lidi. K hostiteli se choval přezíravě a vnucoval mu své názory. Měli také odlišný vkus: „Vincent obdivuje Daumiera, Daubignyho, Rousseaua, oškliví si Raffaela, Ingrese, Degase, všechny, které já obdivuji. … Je romantik a já spíše tíhnu k primitivismu.“ Stupňující se napětí po dvou měsících vyvrcholilo tragédií, když se Gogh v záchvatu šílenství na Gauguina vrhl s břitvou, Gauguin se útoku vyhnul a Gogh si pak uřízl ucho, které odnesl do nevěstince. Gauguin se vrátil do Paříže bez prostředků a přístřeší, pomohl mu Schuffenecker, vzal ho k sobě a půjčil mu i ateliér. 

Na jaře r. 1889 se v Paříži konala Světová výstava a souběžně s ní v jedné umělecké kavárně výstava obrazů impresionistů a syntetistů. Měla sice velkou návštěvnost, ale většinou se setkala s posměchem a pohoršením. Na Gauguina na Světové výstavě silně zapůsobily exotické pavilony a v malíři probudily touhu se vypravit do Oceánie. 

V květnu 1889 byl Gauguin znovu v Pont-Avenu, kde však již bylo příliš mnoho malířů a Gauguinovi se tam přestalo líbit. Odešel proto nakrátko do vesnice Le Pouldu, vrátil se do Pont-Avenu a koncem září znovu do Le Pouldu. Namaloval tam vrcholná díla syntetismu z pobytu v Evropě – Žlutý Kristus, který byl inspirován sochou Ukřižovaného v kapličce nad Pont-Avenu, je ve sbírkách Albright Knox Art Gallery v Buffalu, na fotografii ho nemám, ale malíř ho později zařadil i do pozadí svého Autoportrétu se žlutým Kristem (1899, Musée d'Orsay, Paříž). Jeho protějškem je Bretaňská kalvárie, zelený Kristus (1889, Musee Fin-De-Siecle, Brusel). Národní galerie v Praze se může pochlubit ikonickým obrazem Dobrý den, pane Gauguine (Bonjour, Monsieur Gauguin, 1889), který je ironickou parafrází Courbetova obrazu Bonjour, Monsieur Courbet. Gauguin se zpodobnil jako ošumělý tulák, zjevující se jako přízrak v krajině zalité zvláštním světlem pronikajícím bouřkovými mraky. 

Do pobytů v bretaňském Pont-Avenu a Le Pouldu časově spadají také obrazy Koupající se bretaňští chlapci (1888, Kunsthalle, Hamburk), Bretaňská žena (1888, Albertina, Vídeň); Podzim v Bretani – pastvina (1889, The Nelson-Atkins Museum of Art, Kansas City), Sklizeň, Le Pouldu (1890, National Gallery, Londýn); Rozhovor na poli, Pont-Aven (1888, Musee Fin-De-Siecle, Brusel), Seno v Bretani (1890, National Gallery of Art, Washington); Krajina v Pont-Avenu (1888, Ordrupgaard, Kodaň), Modré stromy. Tvůj čas přijde, má krásko! (1888, Ordrupgaard, Kodaň), Psi běhající na louce (1888, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid); Kupky sena (1889, Courtauld Institute of Art, Londýn), Vinobraní. Lidská bída (1888, Ordrupgaard, Kodaň), Růže a soška (1889, Musée des Beaux-Arts, Remeš), Ovoce (1888, Puškinovo muzeum, Moskva). 

Během nešťastného pobytu u Vincenta van Gogha Gauguin namaloval Kavárnu v Arles (1888, Puškinovo muzeum, Moskva).

V února 1890 se Gauguin vrátil do Paříže a bydlel opět u Schuffeneckerů. V té době se zabýval záměrem opustit Evropu. Na radu manželky malíře Odillona Redona zvolil Tahiti. Z úspěšné aukce 30 obrazů získal peníze na cestu, v březnu 1891 se v Kodani rozloučil s rodinou a 1. dubna vyplul za svým snovým rájem do Tichomoří. 

Ještě před odjezdem namaloval obrazy Dvě vázy s květinami (1890-1891, Ordrupgaard, Kodaň), Mísa s ovocem a korbel před oknem (1890, National Gallery, Londýn), Květy Francie (1891, Puškinovo muzeum, Moskva); Žena před zátiším od Cézanna (1890, The Art Institute, Chicago), Mladý muž s květinou (1891, soukromá sbírka).

Po dvou měsících dorazil na Tahiti a zabydlel se v hlavním městě Papeete. Brzy však zjistil, že původní život domorodců, jejich kultura a zvyky byly silně potlačeny francouzskými kolonizátory, kteří je také naučili pít alkohol a ždímali z nich daně z nevýhodných smluv, kterým často negramotní domorodci ani nemohli rozumět. 

Gauguin se zde sblížil s 13letou Téhurou, která byla jeho první ženou na Tahiti. Je v první koláži Tahiťanka s květinou (1891, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň), Tahiťanky na pláži (1891, Musée d'Orsay, Paříž) vpravo v květovaných šatech společně s kamarádkou. Další tvoří Zdrávas Maria (1891, Metropolitan Museum of Art, New York) a Jídlo (alternativně Banány, 1891, Musée d'Orsay, Paříž). 

Samostatně jsou obrazy Horská krajina na Tahiti (1891, Institute of Arts, Minneapolis), Černá prasata (1891, Hungarian National Gallery, Budapešť), Upa Upa (Ohnivý tanec, 1891, The Israel Museum, Jeruzalém), Arearea (známé i jako Radosti, 1892, Musée d'Orsay, Paříž), Scéna u řeky na Tahiti (1892, soukromá sbírka), Jmenovala se Vairaumati (1892, Puškinovo muzeum, Moskva), Parau Api, Co je nového? (1892, Albertinum, Galerie Neue Meister, Drážďany), Tahitské ženy při koupání (1892, The Metropolitan Museum of Art, New York), Te aa no Areois – Semeno areoi (1892, The Museum of Modern Art, New York), Cože, ty žárlíš? (1892, Puškinovo muzeum, Moskva) a Trh (1892, Kunstmuseum, Basilej) ve stylu egyptských nástěnných maleb.

A ještě v jedné koláži Zátiší s květinami a idolem (1892, Kunsthaus, Curych) a Pozdní odpoledne (1892, Ermitáž, Petrohrad). 

Kolonizátoři o obrazy neměli zájem a ty, které posílal manželce a svým přátelům, se špatně prodávaly anebo vůbec. Malíř se potýkal s dluhy a často dlouhé měsíce mu žádná poukázka z Evropy nepřišla. Sužovaly ho také zdravotní problémy – trpěl syfilidou a navíc i vrozenou srdeční indispozicí. Za cenu zástavy několika obrazů se proto rozhodl do Evropy vrátit. V září 1893 už byl v Paříži. 

Odtud pocházejí obrazy Krajina Bretaně, mlýn (1894, Musée d'Orsay, Paříž) a ze vzpomínek na Tahiti Siesta (1893-1894, Metropolitan Museum of Art, New York) a Ležící tahitské ženy (1894, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň).

Na výletě s přáteli do Concarneau se dostanou do potyčky s námořníky, Gauguinovi v kotníku zlomili nohu a vyvrtli ho, malíř leží 2 měsíce bez hnutí a proti bolestem bere morfium. I přes velmi špatný zdravotní stav se chce do Oceánie vrátit. Prostředky získá z dědictví po strýci a v červenci 1895 vyrazí do Tichomoří. Jeho družka Téhura se mezitím vdala, brzy si však našel jinou, Pahuru, které je 13 a půl roku. Protože na Tahiti náklady stále stoupají, volí tentokrát přesun na souostroví Markézy.

Zdravotní problémy se prohlubují, bolavé má obě nohy, má je oteklé a zachvácené ekzémem, k nesnesitelným bolestem v kotnících se přidávají závratě, záchvaty, horečky, zhoršuje se mu zrak. Malíř se pokusil o sebevraždu, vypije lahvičku arzeniku, ustavičně zvrací, ale to ho zachrání. Dávení, závratě, tlak v hrudi, bušení ve spáncích trvají celý měsíc. 

Téměř výhradně již maluje figurativní obrazy: Narození (1896, Neue Pinakothek, Mnichov), Nepracujte, Tahiťanky při odpočinku (1896, Puškinovo muzeum, Moskva), Králova manželka (1896, Puškinovo muzeum, Moskva), Sen (1897, Courtauld Institute of Art, Londýn), Jmenovala se Vairumati (1897, Musée d'Orsay, Paříž), Tahitská žena (1898, Ordrupgaard, Kodaň), bohužel s mnoha odrazy od protějších oken Tahiti je nádherná země, sběr ovoce (1899, Puškinovo muzeum, Moskva), Tři Tahiťanky (1899, National Gallery of Scotland, Edinburgh), Velký Buddha (1899, Puškinovo muzeum, Moskva), Faa Iheihe – Pastorále na Tahiti (1898, Tate, Londýn).

Portrét mladé ženy. Vaite (Jeanne) Goupil (1896, Ordrupgaard, Kodaň) postrádá tahitské rysy, mohl vzniknout kdekoliv. 

Zobrazení přírody Krajina (Kůň u silnice, Tahiti, 1899, Puškinovo muzeum, Moskva) a Krajina s koněm (1899, Art Museum, Saint Louis) a Zátiší (1899, The Israel Museum, Jeruzalém) jsou v této tvůrčí fázi malíře spíše výjimečné.

Prodejnost obrazů ve Francii je kolísavá, ale na začátku nového století již přece jen roste. Malíř ale kvůli zdravotním problémům již téměř není schopen tvořit, asi roku a půl nemaluje vůbec.

Z období po r. 1900 jsou obrazy: A zlato jejich těl (1901, Musée d'Orsay, Paříž), Let (1901, Puškinovo muzeum, Moskva), Adam a Eva (1902, Ordrupgaard, Kodaň), Paridův soud (1902, Národní galerie, Praha), Útěk (1902, Národní galerie, Praha), Zátiší s papoušky (1902, Puškinovo muzeum, Moskva), Krajina se psem (1903, soukromá sbírka), Zaklínání (1903, National Gallery of Art, Washington).

Namaloval ještě i Autoportrét (1903, Kunstmuseum, Basilej) a pro srovnání o 14 let mladší Autoportrét (1889, Puškinovo muzeum, Moskva).

Malíře vedle zdravotních problémů vyčerpával i boj s úřady ve prospěch domorodců. Nakonec podlehne náhlému srdečnímu záchvatu.

Jak již bylo uvedeno, vedle malby ovládl i sochařskou techniku a vyřezávání ze dřeva: Maska Tahiťanky (1893-1895, Kunsthalle, Brémy), Thérese (1902-1903, vyřezávané dřevo ze stromu portia, pozlacení a měděné hřebíky, soukromá sbírka), Váza s Hinou a Tefatou (1893-1895, Designmuseum Danmark, Kodaň). Hina je tahitskou bohyní měsíce a Tetatou bohem země. Další je Váza ve tvaru ryby (1889, Designmuseum Danmark, Kodaň).

Uzavírají je Žena s mangy (1887-1891, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň), Ženy s pávem (1901-1903, Národní galerie, Praha) a Nádoba s bretaňskou dívkou, ovcí a husami (1886-1887, Ny Carlsberg Glyptotek, Kodaň). 

V pražské Národní galerii je 11 původních dřevořezných stočků, pocházejících s výjimkou dvou zlomků z umělcova druhého pobytu na Tahiti a Dominique. Zásluhu na jejich získání měl Milan Rastislav Štefánik, který r. 1910 na Tahiti prováděl astronomická pozorování. U obchodníků s uměním o ně nebyl zájem, zůstaly tak ve Štefánikově soukromé sbírce, po jeho smrti přešly do Památníku národního osvobození a po 2. sv. válce do NG. 

Článek zakončím hudební tečkou Bonjour, Monsieur Gauguin. Zpívá Jaromír Majer, na text Pavla Šoltésze hudbu složil Dušan Pálka.