Las Vegas (1) - sex v městě hazardu

Vrátím-li se ještě k "trhu sexu" v Thajsku, dodatečně se mně vybavuje, že dívky postávající před go-go bary i v nich se nechovají nijak vyzývavě a turisty neobtěžují, víceméně odevzdaně čekají, až si je někdo "objedná". V tom je asi největší rozdíl proti jednoznačným gestům prostitutek z E55 či z center sexu, jako je Red Light District v Amsterdamu s kněžkami lásky ve výkladních skříních nebo ulice mezi zastávkami metra Blanche a Pigalle v Paříži, známá hlavně kabaretem Moulin Rouge (v Brně pak máme veřejný dům tohoto jména i s typickým mlýnem, kupodivu sídlí naproti rektorátu vážené technické univerzity VUT).

I když Las Vegas je samozřejmě hlavně symbolem hazardu a zmenšených verzí slavných památek (mrakodrapy z Manhattanu i se sochou Svobody; egyptská pyramida; Eiffelova věž, Vítězný oblouk; most Ponte di Rialto, Dóžecí palác, věž Campanila i laguna s gondolami; fontána di Trevi, Koloseum, …), lze zde také narazit na nabídku sexuálních služeb. Nenabízí je přímo ženy, ale "dealeři" (většinou statní černoši), kteří procházejícím návštěvníkům na třídě Strip vnucují plné hrsti kartiček obnažených žen s telefonním kontaktem. Několik jsem jich naskenoval, ceny (99-125 USD) jsou z r. 2009.

Bangkok, Phuket (1) - sexuální turistika

Rozvíjejícímu se cestovnímu ruchu se přizpůsobila i nabídka sexuálních služeb a zvlášť oblíbenou destinací v tomto směru se stalo Thajsko. Původ to má v 60. letech, kdy američtí vojáci bojující ve Vietnamu zde hledali povyražení a zapomnění na válečné útrapy. Nejproslulejší je letovisko Pattaya se svými četnými go-go bary na Walking street, kam především sexuální turisté míří s cílem získat partnerku pro short time nebo i celý pobyt. Stačí ukázat na tanečnici, která je nejvíce okouzlila, pozvat ji na drink a zaplatit (údajně) asi 400 bahtů (baht - THB, 100 THB je necelých 64 Kč) majiteli/majitelce podniku jako kompenzaci za to, že si ji turista odvede, a tak program pro další diváky o tuto krasavici ochudí. Pro kratochvíli (cena asi 600 THB) některé podniky mají skromně vyhrazenou místnost, zpravidla vybavenou jen lehátkem, druhou možností je, že si turista dívku odvede na hotel.

Žádné zkušenosti s tím nemám, v Pattayi jsem ani nebyl, koncem loňského roku jsme ale s manželkou navštívili jiné letovisko - Phuket a vedle toho i 8-9 milionovou thajskou metropoli Bangkok. Z úsporných důvodů jsme tam letěli levnou ukrajinskou leteckou společností Aerosvit, služby tomu odpovídaly a na zpáteční cestě ještě k tomu měl let z Bangkoku asi 3 hodiny zpoždění a uletěl nám navazující let z Kieva do Prahy. Takto postižených Čechů bylo více, jedním z nich byl i asi 50-letý muž z Prahy, který za sexem do Thajska každoročně jezdí a v dlouhém čekání na náhradní letadlo nám o tom leccos řekl. Většina předchozích informací (třeba ty o cenách) je od něj. Vůbec jsem si nedovedl představit, jak je možné dívku propašovat na hotelový pokoj, v 3*** hotelu v Bangkoku u vstupních dveří a v recepci vždy bylo plno lidí připravených otevřít dveře, odnést kufr či poskytnout informace. I kdyby se to teoreticky podařilo, kdysi jsem slyšel či četl, že je to nebezpečné, protože se tak klient prostitutky vystavuje nebezpečí, že na hotel dorazí předem informovaný otec a ztropí povyk, že cizinec mu svedl nezletilou dceru a on to předá policii. Tresty v Thajsku za pedofilii (podobně jako za drogy) jsou drastické, třeba 50 let, a v podmínkách thajských vězení se to rovná trestu na doživotí. Rozhořčeného otce lze prý utišit jen za cenu několika desítek tisíc THB. Mnohé dívky údajně nabízí sex s vědomím vlastních rodin, protože ty z jejich výdělků žijí, a značný "příplatek za nezletilost" rodinný rozpočet významně posílí. Podle sexuálního "experta" z letiště je proto lepší se na recepci přímo domluvit, musí se sice zaplatit (opět asi 400 THB), avšak na recepci okopírují doklady společnice, a tím je turista kryt, recepce mu tak "garantuje" její nezletilost, vzhledem k písmu podobnému čínskému nebo japonskému by totiž z dokladů sám nic nezjistil.

V Phuketu jsme páry muž s tvarohovou pokožkou a mladá Thajka viděli mnohokrát. Velmi často jde o postarší obtloustlé pány, kteří si dopřávají iluzi lásky exotické krásky. Nápadné jsou také dvojice nebo i větší skupiny bílých mužů, kteří korzují po plážích a rušných thajských ulicích a mlsně pokukují po místních dívkách.

V předvečer odletu z Bangkoku do Kieva jsem přesvědčil manželku, abychom alespoň jeden go-go bar navštívili, protože nevidět jej mně připadalo jako být v Austrálii a nespatřit klokana. V Bangkoku na ně lze narazit ve čtvrti Patpong (v průvodcích se uvádí, že nejsnadněji se tam lze dostat, když se vystoupí na stanici skytrainu (opak metra, vlak jede po kolejích na nosnících visutých nad sítí silnic a ulic) Sala Daeng. Turistům se jeho návštěva nedoporučuje, protože při odchodu z podniku se po nich dodatečně vymáhá velká částka za vstup, což nikde není uvedeno. Dalšími dvěma proslulými místy jsou Nana Plaza (u stanice Nana) a Soi Cowboy (u stanice Asok).

Kdysi jsem četl Zolův román Nana, proto jsem byl pro to navštívit Nana Plaza. Barů tam bylo skutečně požehnaně, manželka se však zdráhala jít dovnitř, nakonec jsme zakotvili v jednom venkovním baru, odkud však bylo dobře vidět do go-go baru, protože jeho vchod byl zakryt jen látkou, kterou ale jeho uvaděči velmi často odhrnovali, aby nalákali návštěvníky dovnitř. Na chvíli jsem tam vlezl, na podiu bylo asi 10 dívek, které měly na podprsenkách nebo kalhotkách viditelná čísla, podobně jako sportovci v nějaké soutěži, podle nichž si bylo možné je "objednat". Některá děvčata byla bez podprsenky, evidentně ta se silikonovými prsy. O tanci se mluvit nedalo, jejich pohyby byly minimalistické, spíše jen postávaly, nemůžu to dokumentovat, protože nad podiem byl velký nápis No photos. Erotického mně však na tom nepřipadalo vůbec nic. V barech se také konají turisty velmi vyhledávaná pussy show, kdy dívky svým přirozením např. vystřelují pingpongové míčky nebo uchopí různé předměty. Na tato show je třeba si počkat, případně si zjistit (u personálu, možná na nějaké vývěsce), kdy se budou konat. Byl jsem tam sotva 5 minut, jen jsem usrkl předražené pivo Heineken (145 THB), pivo jinak vůbec nepiju, a z obavy, aby někdo neobtěžoval manželku, se vrátil k ní, žádné pussy show jsem tak neviděl. Mé zážitky tak nejsou komplexní ;), jen vím, že na venkovním baru pivo bylo za 95 THB.

Roman Dragoun (3) - T4

Další významnou skupinou, s níž je jméno Romana Dragouna spojeno, je T4. Vznikla v roce 2002 a u jejího zrodu vedle Dragouna stáli další legendární hudebníci - kytarista Stanislav "Klásek" Kubeš a baskytarista Vladimír "Guma" Kulhánek, které doplnil mladý bubeník Martin Kopřiva. Kubeš hrával se Schelingerem a jeho kytara zní i v písni Šípková Růženka, kterou jsem vzpomínal v článku Cover verze (1) - Šípkové Růženky, poté ve skupině SLS (Společnost Leška Semelky), ale hlavně je známý z působení ve skupině ETC Vladimíra Mišíka, kde se také potkal s Kulhánkem. Ten má svou rockovou historii ještě delší, hrál v poslední sestavě Flamenga (už bez Petra Nováka) a při první spolupráci s Mišíkem natočil hudebními kritiky velmi ceněné album Kuře v hodinkách.

Kulhánek a Kubeš jsou nejen vynikající instrumentalisté, ale také skladatelé hudby, Kubeš dokonce i několik skladeb v éře ETC nazpíval. Na CD Pár tónů a slov, dosud jediném CD skupiny T4, se autorsky projevily všechny tři hvězdy skupiny - Dragoun, Kubeš a Kulhánek. Asi nejradši z alba mám Kubešovu skladbu Šedý pán, má krásný text Marka Ebena, komplikovanou melodii a dlouhé Kubešovo kytarové sólo s typickými táhlými tóny. Videa z alba jsou ke skladbám Oči a Spící ryba.

Na koncertech T4 hrává i několik Dragounových skladeb z éry Futura a Kubeš vždy zazpívá alespoň jednu skladbu, kterou složil pro ETC, např. Za vodou. Co se však týká "futuráckých" skladeb, přiznám se, že původní verze lyrických skladeb Zdroj a Juliet(te) se mně líbí mnohem více než s T4, Kubešova sóla se mně zde zdají dost samoúčelná a k těmto skladbám se nehodící, představu si lze udělat z amatérské nahrávky živého provedení Juliet s T4 z roku 2009 ze série koncertů Hradologie po českých hradech a zámcích.

Roman Dragoun (2) - sólová dráha

Když Roman Dragoun přešel do Prahy za Michalem Pavlíčkem do jeho skupiny Stromboli, ztratil se mně z očí. I když Stromboli byla velmi uznávaná kapela, Dragounovi nic nedala, protože hlavní hvězdou byla Bára Basiková a na desce Shutdown se téměř nedalo poznat, že se na ní Dragoun také podílí. Protože gramofon už neprovozuji, pouze matně si pamatuji, že tam zpíval snad jen v jednom nevýrazném duetu.

Spolupráce s Michalem Pavlíčkem byla přínosnější v projektech bez Basikové, např. v jednom ze studiových koncertů (nahrávaných však živě bez úprav a opakování) Na Kloboučku z r. 1995 se potkal i s dalšími výbornými kytaristy (zejména Radimem Hladíkem) a v jeho záznamu zpívá Take Me for a Little While (skladbu složil Jimmy Page (kytarista Led Zeppelin) a David Coverdale, začíná od času 11:34) a s Danem Bártou ještě píseň Zubatá (od 17:47).

Roman Dragoun vystupoval v 90. letech i v muzikálu Jesus Christ Superstar, já jsem tehdy dost jezdil do Prahy školit pracovníky finančních úřadů ze základů počítačových dovedností (hlavně Word a Excel). Většinou to bylo na dva dny, tak jsem měl možnost večer prvního dne navštěvovat divadla a koncerty. Bylo to dost náročné, abych byl na osmou hodinu v Praze, musel jsem z Brna vyjíždět v 4:45 a asi o hodinu dříve vstávat, a tak jsem měl problém v divadle neusnout. Na představení Revizor mého jinak velmi oblíbeného N. V. Gogola se mně to úplně nepodařilo, když už se blížil závěr, přemohla mě únava a probudil potlesk diváků. V Pyramidě na muzikálu Jesus Christ Superstar jsem samozřejmě neusnul, Dragoun však ten den neúčinkoval, jen seděl v první řadě jako divák.

V r. 1995 Dragoun vydal ve spolupráci s Michalem Pavlíčkem první z dosud tří sólových desek - Stín mý krve. Vydala ji v malém nákladu firma, která v hudební branži vůbec nepůsobila a navíc později zkrachovala, tak jsem se o tomto počinu dozvěděl se zpožděním a deska se už nedala sehnat. Koupil jsem alespoň audiokazetu a později ještě přes internetový obchod Aleše Brichty "kopii" desky bez originálního bookletu. Deska je opravdu vynikající. Ke skladbě Kronikář opět napsal krásný text jeho otec František Dragoun.

Na desce není slabší skladba, alespoň bych zmínil ještě Ledy našich vzpomínek, Tvůj život, Kamarádi (zde v doprovodu skupiny jeho syna Davida), ve skladbě Ostnatej drát zpívá v duetu se Zuzanou Michnovou.

Výborná je také Dragounova druhá sólová deska Slunci blíž z r. 2000. Z desky mám nejradši Dvacáté století (na YouTube bohužel není), V přítmí řas, Vesmír, Střepy a Důvěřuj. Od rocku se už hodně vzdaluje a třeba Sloní paměť s ním nemá nic společného.

Dragoun později přechází až k šansonu a jazzu. V tomto rozpoložení natočil třetí sólovou desku Otlučená srdce (2009). Z této desky se mně však líbí jen skladba Pastýři, na nekvalitní nahrávce je v ní vidět se skupinou His Angels.

Roman Dragoun (1) - Progress 2, Futurum

V mladém věku byli mou nejoblíbenější skupinou "brněnští Beach Boys" Synkopy 61. Na konci 60. let v Brně působily tři vynikající soubory - Hana a Petr Ulrychovi se skupinami Vulkán a Atlantis, zmíněné Synkopy 61 a později ještě Progress Organization, jehož základem byli bývalý kytarista Pavel Váně ze Synkop a bubeník Zdeněk Kluka z Atlantisu. Na koncertu Progressu jsem byl jen jednou a jako zapálený fanoušek Synkop jsem ho pak ignoroval. Velmi mě zlobilo, že Progress měl podle mě protekci u gramofonových firem, snad rok nebo dva od začátku své existence už vydal LP, v 2. polovině 70. let další (Mauglí a Dialog s vesmírem) a v r. 1981 dokonce dvojalbum Třetí kniha džunglí. Synkopy na sklonku 60. let a skoro celá 70. léta vydávaly jen malé desky a až po návratu Oldřicha Veselého z 5-letého působení v Blue Effectu Radima Hladíka se konečně dočkaly vydání svých komponovaných programů Sluneční hodiny a Křídlení na LP. Na desce Progressu 2 (číslovka vyjadřovala změny ve složení skupiny) Třetí kniha džunglí se už nepodílel Pavel Váně a místo něj se objevil klávesista Roman Dragoun. O tom jsem však jen četl, desku jsem si nekoupil, nikdy jsem kvůli tvrdohlavé jednostrannosti na koncert Progress 2 nešel a sledoval jen Synkopy, přestože Dragounova skladba Muž, který se podobá odvrácené straně Měsíce byla rockovým hitem a v jedné anketě byla vyhlášena nejlepší rockovou skladbou r. 1982.

Proto jsem také přišel o kultovní audiovizuální představení Dialogu s vesmírem a Třetí knihy džunglí, které byly prvními rockovými operami u nás. Synkopy kolem r. 1984 vydaly ještě nepříliš povedené album Zrcadla a pak se úplně vytratily, naposled jsem je slyšel v r. 1986 při vzpomínkových koncertech k 25 letům existence. V r. 1983 Roman Dragoun a kytarista Miloš Morávek z Progressu společně s dalším kytaristou Emilem Kopřivou ze Synkop a bubeníkem Janem Seidlem založili novou skupinu Futurum. V televizním programu Studio B jsem viděl jejich první skladbu Juliet (v následujícím videu od 6:40).

Velmi se mně líbila a když jsem později slyšel další - Vyplouvám, kde se Dragounův hlas klene nad majestátním zvukem varhan, přestal jsem konečně vnímat jen Synkopy a vydal se na koncert Futura. V jejich prvním programu, který vyšel na LP jako Ostrov Země, se mně však už toho moc víc než tyto dvě skladby nelíbilo. Přece jen jsem ale začal navštěvovat i koncerty konkurentů Synkop 61 a viděl tak alespoň zbývající koncertní komponované programy Progressu Mozek a Změna. V r. 1985 nebo 1986 jsem se šel poprvé podívat na celodenní červnové líšeňské slavnosti, co se tam slavilo, netuším, snad to, že se tam daly koupit banány, na mnoha podiích vystupovali zpěváci a skupiny nejrůznějšího zaměření, mě však zajímalo jen rockové podium a tam jsem podruhé v životě měl možnost vidět Futurum. Skupina připravila nový program (jmenoval se Jedinečná šance) a koncert mě doslova nadchl. Od té doby je Roman Dragoun mým nejoblíbenějším hudebníkem a zpěvákem. Pak už jsem chodil na všechny koncerty Futura v Brně a získal pro to i manželku. Z nich se mně nejvíce líbily skladby Filmy dnů, Skříň (na desce Futura nikdy nevyšla a objevila se až téměř po 20 letech na desce skupiny T4, další z mnoha skupin, v níž Dragoun působí), Klaun (tato nahrávka je z r. 2008, kdy se skupina sešla k několika koncertům k výročí 25 let od svého založení), Voda a Zdroj. U skladby Zdroj Dragoun za doprovodu kláves hraje v první části skladby úplně sám a až postupně se přidávají další hráči. Poslouchat tuto skladbu v setmělém sále nebo při zavřených očích je úchvatné. Krásný text písně napsal Romanův otec František Dragoun, který však texty psal pouze příležitostně, byl totiž akademickým malířem.

V r. 1988 Michal Pavlíček zlanařil do skupiny Stromboli bubeníka Futura Jana Seidla místo Klaudia Kryšpína, který emigroval, později do Stromboli přestoupil i Dragoun a Futurum se rozpadlo. Byla to velká škoda, protože Futurum hrálo už mnoho nových skladeb a po Ostrovu Země a Jedinečné šanci se začala připravovat 3. deska, k jejíž realizaci už však nedošlo. Některé nahrávky z té doby se později objevily jako bonusy v reedicích desek Futura, na YouTube je k nalezení např. píseň Svět kouře z koncertu v r. 1994 (bohužel ve špatné technické kvalitě), kdy se Futurum na chvíli nadechlo k životu (až na Seidla v novém složení s neznámými hudebníky), tato etapa ale měla jepičí život.

Dragoun pak působil v muzikálu Jesus Christ Superstar a poté přestoupil na sólovou dráhu. To je však již jiná kapitola.