Letně (6)

Máme léto a je tak zase čas na několik nesourodých fotografií, které se samostatně nikam nehodí, ale dohromady mohou připomínat mladíka z verše Comteho de Lautréamonta (1846-1870) „krásného jako náhodné setkání šicího stroje a deštníku na pitevním stole“ („beautiful as the chance meeting on a dissecting-table of a sewing-machine and an umbrella”).

Protože hodně času věnujeme rekonstrukci našeho „letního sídla“, víc si všímám stavebních řešení (sleduji terasy, okna, dveře, schody, …), ale tento shluk domů ve Vicemilicích u Bučovic se jen tak nenajde.

Geniálně jednoduchým řešením složitých křižovatek jsou kruhové objezdy. Nepotřebují žádná dopravní světla a každému je přitom jasné, kdo má přednost. Jejich podoba je značně různorodá, od velkých „kulaťáků" s větším počtem pruhů, výrazně vyvýšeným středem a někdy i ozdobeným sochou (např. v Komořanech u Vyškova zmenšeninou sochy Svobody a na staré silnici z Brna do Slavkova sochou Napoleona), až po nakreslené kolečko na křížení ulic Václavská, Křídlovická a Zahradnická blízko Mendlova náměstí v Brně (menší kruh s obrubníkem a vějíř příčných prahů byl dodán až po mnoha týdnech). 

V obci Marefy u Bučovic k tomu stačí vyřazená pneumatika.

Když se nám nic nedaří, máme vztek na celý svět, psychologové radí jej v sobě nedusit, ale nějakým způsobem nechat vybouřit. Někomu pomůže prokopnout skleněnou výplň na zastávce, vyplatit nezbedného potomka, praštit talířem o zem, výborný je boxovací pytel (kdyby se ale pořád tvrdošíjně nevracel) a v Sutomore na černohorském pobřeží mají bagr. Za 2 EUR můžeme vytrhávat z nitra země hroudy hlíny a kamení a o kus dál je zase vyklopit. (V podvečer tam vždy postával hlouček výrostků.)   

Horší by bylo, kdyby se na nás chtěl vybouřit „dobrácký“ míša.

Tento lev naštěstí nekouše.

Postoje společnosti k seniorům mají také mnoho podob. Někdo onemocnění covid-19, které si vybírá oběti zvláště mezi staršími, chápe jako třetí pilíř důchodové reformy, setkáme se však i s dojemnou pozorností, např. u společnosti v Černčíně u Bučovic, která po celý den je připravena jim zajistit přepravu k lékaři, do kostela a do cukrárny. 

Ale co nějaká kultura a zábava, striptýzové představení, hospoda? Ještěže poblíž lze najít i následující pohotovost.

Jen ten „palec“ z čuníka je trochu předražený.

Kvalita potravin se pravidelně dostává do popředí, když se blíží nějaké volby, politici vedou plamenné řeči, jak se vypořádají s proradnými zahraničními dodavateli, kteří nám prodávají druhořadé potraviny a v Německu u stejné značky jen nejvyšší jakost. 

Ovšem domácí uzené se 133% zastoupením masa se nesežene ani tam. Mají je na hradě Veveří u Brněnské přehrady.

V posledním roce jsme svědky přepisování historie, boření soch, cenzurování filmů, výpovědí z práce za projevení jen trochu odlišného názoru od toho jediného správného, korektního a „pokrokářského“ a pozornosti neušel ani Winston Churchill, jehož „rasismus“ byl odsouzen posprejováním sochy v Londýně i v Praze. Pamětní deska u vstupu na nádvoří zmíněného hradu Veveří zatím újmy nedoznala. A snad to tak vydrží. 

Naopak chvályhodné je, když se dokážeme povznést nad všechny spory a v klidu si zajdeme do hospody U Křivé vrtule u letiště sportovních vznášedel v Brně-Medlánkách na rozvodovou party. 

… když zapomeneme na sobecké zájmy, honbu za penězi, kult krásy, …

… a projevíme soucit vůči trpícím, a k němým tvářím zvlášť. 

A podle možnosti je podpoříme.

Léto je dobrou příležitostí si něco přečíst.

Přeji všem, ať si ho pěkně užijete.

P.S. Fotografie bez určení místa jsou odtud: 

5. varování před medvědy – Chřiby, 6. socha lva – Londýn, Trafalgar Square, u sloupu se sochou Nelsona, 8. pivní pohotovost – Bučovice,  9. vepřový palec – Bučovice, 13. reklama plastického chirurga – Brno, 14. hospic pro psy – Brno, 15. Cats Museum (Muzeum koček) – Kotor, 16. bronzová socha bezdomovce – Dublin, 17. kniha do vlaku – Přerov, železniční nádraží. 

Zip line u Djurdjevićova mostu v Černé Hoře (+ kaňony řek Morača a Tara, klášter Morača)

Když jsme před dvěma roky byli podruhé v Černé Hoře (předtím v r. 2016), zatoužil jsem i po trochu dobrodružnějším výletu než jen autobusem k vyhlášeným památkám, městům,  přírodním divům a do Albánie a přihlásil jsem se na raft na řece Tara. Asi však bylo málo zájemců, protože nakonec došlo k záměně termínu s jinou akcí, jenže nový termín byl posunut až na den, kdy jsme se vraceli domů, a musel jsem si tak nechat zajít chuť.  

„Náhradní“ program byl ale také zajímavý, část cesty byla stejná a kromě možnosti převrátit se na gumovém člunu v peřejích, rozbít si hlavu o kámen a utopit mobil či fotoaparát jsem o moc nepřišel.  

Vyrazili jsme z letoviska Sutomore mezi městy Bar a Budva na jihu země a po magistrále přes Skadarské jezero a metropoli Podgoricu směřovali na sever. Silnice zde vede v těsné blízkosti kaňonu řeky Morača, a to přímo nabízí se na chvíli zastavit a pohlédnout dolů. 

 A udělat si fotografii na památku. 

Řeka Morača má délku 99,5 km, většinou je však mělká a na raft se nehodí.

V střední části Černé Hory nedaleko řeky Morača a města Kolašin stojí klášter Morača srbské pravoslavné církve (Monastir Morača/Morača Monastery). Byl založen r. 1252 a jeho dominantní částí je kostel Nanebevzetí Panny Marie (Crkva Uspenja Bogorodice/Church of Dormition).

Vstup v romantickém slohu zdobí fresky.

K bohaté vnitřní výzdobě s náboženskými motivy alespoň náhled v následujících kolážích.   

V areálu kláštera se nachází také zvonice a menší kostel sv. Nikoly (Crkva Svetog Nikole/Church of Saint Nicholas).

V jedné z budov vedle hlavního kostela je knihovna, pojmenovaná podle metropolity Černé Hory a patriarchy Srbska Gavrila Dožiće (1881-1950). Připomíná jej i basreliéf. 

V turisticky vyhledávaném duchovním stánku vedle mozaiky Panny Marie kuriózně působí vědra zabezpečená řetězy. 

Za klášterem se od směru toku řeky Morača odkloníme k řece Tara. Její délka je 146 km a z toho 78 km představuje kaňon řeky Tara s hloubkou až 1300 m. Po Grand Canyonu je na světě druhý nejdelší (Grand Canyon, vedoucí třemi americkými státy – Wyomingem, Utahem a Arizonou – je ale podstatně delší, má 446 km, jen hloubkou 1600 m se příliš neliší) a oba dva jsou na seznamu přírodních divů UNESCO. 

Na severu Černé Hory, nedaleko městečka Žabljak, se nad kaňonem Tary klene Djurdjevićův most (Most Đurđevića Tara/Đurđevića Tara Bridge), postavený v letech 1937-1940. Jde o impozantní železobetonovou konstrukci s 5 oblouky, rozpětí největšího je 116 m, celková délka mostu je 365 m a výška 172 m.    

Nikde jsem nenašel, podle koho je most pojmenován, ze seznamu osob s tímto jménem na Wikipedii by připadal v úvahu básník a překladatel Ignjat Đurđević (1675–1737). 

Most podle projektu Mijata Trojanoviće měl ve své době několik prvenství, byl největším železobetonovým silničním mostem v Evropě a k jeho stavbě bylo vztyčeno nejvyšší dřevěné lešení na světě. 

Protože leží na spojnici mezi hlavními městy Srbska a Černé Hory, Bělehradem a Podgoricou,  v 2. světové válce měl zvlášť důležitý strategický význam. Partyzáni ve snaze zpomalit postup fašistických vojsk menší z krajních oblouků vyhodili do povětří. Obnoven byl až v r. 1946. 

U mostu stojí pomník partyzána, který byl přímo na něm popraven.  

Vedle mostů přes horská údolí další možností, jak je překonat, je skluz na laně – zip line (psáno také ve tvarech zip-line a zipline). Stačí, když výchozí místo je výše než koncové, ostatní obstará gravitační síla. Tímto způsobem se v nepřístupných místech přepravovali lidé a řešilo zásobování, v některých odlehlých oblastech Číny se využívá dodnes. V Evropě však už jde výhradně o turistickou, mírně adrenalinovou atrakci.  

Obvyklá délka lana je mezi 300 m až 2 km (v současnosti je s 2213 m nejdelší zip line v Rocca Massima v Itálii) a maximální rychlost pohybu na laně je kolem 70 km/hod, vedle sklonu ji ovlivňuje i vítr a váha člověka, v extrémních případech při velkém sklonu může dosáhnout až 160 km/hod. Zpomalení na konci dráhy je zajišťováno pružinami. 

U kaňonu řeky Tara jsou celkem tři dráhy. Ta, která vede podél Djurdjevićova mostu, má délku 824 m. 

Začíná se upoutáním do horolezeckého sedáku a zavěšením na lano pomocí kladky. A pak se již z plošiny vrhneme do prostoru jako ptáci či letci na rogalu a plachtíme na laně nad korunami stromů do spodní stanice.

Někde je součástí výbavy i helma, zde ji provozovatelé mezi pomůckami neměli. Při přetržení lana ve výšce 180 m nad údolím by stejně nepomohla. 

Přistání je opět na dřevěné plošině.

Zážitek ze sjezdu v impozantní výšce nad mostem a kaňonem je dechberoucí, jen je až příliš krátký, dolů se dostaneme asi za 2 minuty a jsme o 20 EUR lehčí.

Plitvická jezera (a Poklad na Stříbrném jezeře)

Příběhy z dobrodružných románů Karla Maye o statečném boji domorodých Indiánů s bělošskými padouchy (kolonizátory, lupiči a vrahy) vyvolávaly v myslích kluků fantastické představy o činech udatnosti, neobyčejné síle, dokonale přesných zásazích při střelbě z pušky i luku a házení lasem, trysku na koni a potrestání každé nepravosti. A vše ještě násobil popis úchvatných scenérií amerických plání, hor, kaňonů, řek a jezer. 

Spisovatel však v USA nikdy nebyl a němečtí tvůrci v čele s režisérem Haraldem Reinlem, kteří řadu Mayových románů o Vinnetouovi a Old Shatterhandovi převedli v 60. letech na filmové plátno, krásy „americké“ přírody našli v zemích bývalé Jugoslávie. (Podrobné informace se dočteme v článku Kde se natáčely filmy o Vinnetouovi?)

Poklad na Stříbrném jezeře, který byl u nás promítán jako první, je zasazen do oblasti Plitvických jezer a pohoří a kaňonů Národního parku Paklenica v Chorvatsku. 

Národní park Plitvická jezera (Nacionalni park Plitvička jezera/Plitvice Lakes National Park) byl v r. 1979 zapsán na seznam přírodních divů UNESCO. Rozkládá se na 295 km čtverečních a největší část tvoří lesy, kde žijí i medvědi, vlci a rysi, nejpřitažlivější je však soustava 16 jezer s celkovou rozlohou přibližně 2 km čtverečních. 

Jezera oddělují hráze z usazujícího se pórovitého vápence (travertinu), kaskády a vodopády.

Jezera se dělí se na 12 Horních jezer a 4 Dolní jezera, která vznikla propadem stropů krasových jeskyní a zatopením vodou. Leží v nadmořských výškách 503-636 m, a tedy mezi nejvýše a nejníže položeným je výškový rozdíl 133 m.  

Kolem jezer vedou dřevěné chodníky.

Film Poklad na Stříbrném jezeře vrcholí dramatickou scénou, kde hlavní padouch po likvidaci svých stejně zlotřilých společníků se v místnosti se zlatým pokladem rozplývá nad pohádkovým bohatstvím, jenže předtím omráčený starý indiánský strážce pokladu se probere a zatáhnutím za řetěz spustí mechanismus, který převrhne  obrovskou nádobu se zlatými poháry na zločince a ten se i s pokladem utopí v bažině. 

Avšak dřevěný chodník vedoucí u jezera Kaludjerovac téměř až do jeskyně byl pro mě velkým rozčarováním.   

V jezerech je zakázáno se koupat a lovit ryby a ty se tam mají jak v ráji.

Největší a také nejhlubší jezero je Kozjak (0,82 km čtverečních, hloubka 47 m), na němž se můžeme projet výletní lodí na elektrický pohon a přitom se kochat pohledy na okolní krajinu.

Největší atrakcí národního parku jsou vodopády. Těch je zde celkem 140. 

Velký vodopád (Veliki Slap), napájený říčkou Plitvica (podle ní se národní park jmenuje), je nejvyšší. Proudy vody padají z výšky 76 m.  

Vše je pěkně vidět ve videích s působivou hudbou z filmu a z leteckých záběrů z dronu.