Aiguille du Midi - lanovkou pod Mont Blanc

Vymoženosti techniky nám neuvěřitelně zkrátily vzdálenosti, díky letadlům se můžeme během jediného dne přepravit na druhou stranu zeměkoule, přístupnější jsou i dříve těžko dosažitelné divy přírody a dávných civilizací, nacházející se vysoko v horách, v nitru pouští či pod mořskou hladinou.

Snahy ulehčit k nim přístup jsou mnohdy diskutabilní, např. plán postavit v Himalájích silnici až do výše 6000 m, odkud by "nebylo daleko" na osmitisícové vrcholy (už teď tam chodí stovky lidí), nezvykle působí vyhlídkové věže a hotely na kanadské straně Niagarských vodopádů, lanovka k nejvyššímu místu Velké čínské zdi, autobusové linky k pyramidám, džípy s turisty, projíždějící kolem lovících lvů, ..., a je jen otázkou, zda zvítězí názory na komerční využití, zachování původního rázu, případně nalezení kompromisu budováním národních parků.

Zatímco u nás se na Sněžku dá dopravit lanovkou a na vrchol Pradědu vede silnice, střecha Evropy - Mont Blanc (4807 m n. m.) - si zachovala svou dostupnost jen pro horolezce. Dá se k němu alespoň přiblížit lanovkou na Aiguille du Midi (3842 m), horu s téměř kolmou stěnou, zakončenou dvěma jehlovitými vrcholy (aiguille = jehla).
Její profil a technické parametry lanovky jsou patrné z obrázku v pravé části koláže, naskenovaného z turistického průvodce Chamonix. Mont Blanc, vydaného nakladatelstvím Nouvelles Editions AIO.

Trasa na vrchol má dvě části - ze spodní stanice lanovky v 1035 m se nejdříve vyvezeme o bezmála 1300 m výše do mezistanice Plan de l'Aiguille a z ní dále k nižšímu z obou vrcholů v 3777 m.

Přes most projdeme do nitra druhé špice a výtahem se dostaneme až k vyhlídkové plošině na samém vrcholu, který ještě prodlužuje tubus vysílače.

I když stavba lanovky byla dokončena už v roce 1955, dodnes svým vertikálním převýšením drží světové prvenství. Přes extrémní sklon (v části závěsu lana až 100 %) rychlost pohybu kabiny v horní polovině místy přesahuje 40 km/hod.

Při jízdě v kabině člověk strachy ani nedýchá, přesto je na skle vylepena zákazová značka, jejíž význam neznám, podle malůvky by snad mohla vyjadřovat, že cestující se mají chovat tak, aby kabinu nerozhoupali (a/nebo nesmí otevírat okénko kabiny).

Z horní terasy a se naskýtá panoramatický výhled na čtyřtisícové hory, na vyhlídkovou plošinu nižšího vrcholu a také do propastné hloubky, v níž se rozkládá Chamonix. Atrakcí je skleněná kabina nad propastí (nápis skywalk tam však vidět nebyl, ve Francii ho lze také těžko čekat).

Informační tabule na horní stanici lanovky ukazuje, kudy se vydat na zteč Mont Blancu.
Vypadá to lákavě a celkem snadně, jenže zdání klame, protože vrchol je skoro o 1000 m výše, a proto bude i dost daleko.

Výška Mont Blancu je udávána různě, i zde jsou dvě hodnoty (4807 a 4810 m). Výšky se totiž nejčastěji stanovují podle relativní změny vůči předtím určeným výškám vrcholů ve viditelném okolí a s přesnějšími metodami měření se celý soubor odvozených hodnot musí přepočítat. Podle jednoho horolezce prý nejnovější měření ukázala, že nejvyšší horou světa není Mount Everest, ale K2, jen není žádoucí tuto informaci potvrdit, protože se do Everestu už investovalo příliš mnoho úsilí a peněz, výpravami je nasmlouván na roky dopředu a výstup je na něj také snazší než na K2 a komerčně je proto zajímavější.

Za dobrého počasí je Mont Blanc viditelný ze Chamonix a ještě lépe z vyhlídky na Aiguille du Midi. Na další ilustrativní fotografii z výše zmíněné knihy je i s okolními vrcholy a jejich výškovými údaji. Mont Blancy jsou celkem tři - kromě "malého" Mont Blanc du tacul vlevo a největšího uprostřed je zde ještě Mont Blanc de Courmayeur (4704 m), který je však z tohoto úhlu skryt za hlavním vrcholem.

My jsme bohužel neměli štěstí, oblý Mont Blanc du tacul a špičatý Mont Maudit jsou sice vidět pěkně, ale vzdálený král hor se skryl v oblacích.

Vrcholy vpravo už zase zřetelné jsou. Po tomto hřebenu vede další výstupová trasa na Mont Blanc.

Když se od středového pohledu posuneme doleva, uvidíme hřeben, kterému na okrajích dominují vrcholy připomínající rohy, levý je Grandes Jorasses (4208 m), nižší vpravo Dent du Géant (4013 m).

Není však nutné se plahočit tak daleko, kdo rád šplhá po skalách, si přijde na své v těsném okolí Aiguille du Midi.

Ledový tunel je místem, odkud se schází dolů, resp. kam se přijde zespodu, ale to už není pro rekreační turisty. A pak to chce být vybaven i nějakým proviantem.

Wieskirche - skvost rokoka uprostřed pastvin

Církevní stavby jsou přirozenou dominantou lidských osídlení od vesnických kostelíků až po vznosné katedrály velkých měst. Někdy stojí na vyvýšeném místě, leckdy v sousedství hřbitova a v těch nejvýznamnějších jsou hrobky panovníků přímo uvnitř (což sugestivně připomíná pomíjivost našeho života a některé jedince může přimět k usilovnějšímu modlení), někde se za vstup musí platit, protože ukrývají prvotřídní umělecká díla (obrazy, fresky, mozaiky, honosné oltáře), které je ale většinou zakázáno fotografovat.

Vzácnou výjimkou je Poutní kostel u bičovaného Spasitele (Wallfahrtskirche zum Gegeißelten Heiland) ve Wiesu, asi 75 km jihozápadně od Mnichova, který je dnes nejčastěji označován jako Wieskirche, a protože v němčině Wiese = louka a Kirche = kostel, v českých textech se setkáváme s názvem "Luční kostel".
Stojí také na obyčejné louce na dohled Alp, okolní oplocené louky byly (a možná ještě jsou) využívány jako pastviny pro krávy (ty jsme sice neviděli, ale nasvědčuje tomu ostnatý drát v oplocení), z parkoviště je ke kostelu pár kroků (ne víc než 200 m) a přestože je zapsán na seznamu UNESCO, vstup je zadarmo a dokonce je povoleno fotografování interiéru.
(První snímek s celkovým pohledem s Alpami v pozadí je výřezem fotografie z obálky malé brožury The Wies Pilgrimage Church of the "Scourged Saviour", vydané společností Edition Wilhelm Kienberger GmbH.)

Zatímco strohá architektura gotických katedrál s vysokými klenbami a monstrózní výzdoba barokních chrámů s temným interiérem musí na hluboce věřící hříšníky působit až děsivě, Wieskirche je skvostnou ukázkou bavorského rokoka a k rokoku patří odlehčení forem, světlo, elegance, jemné (zlacené) ornamenty, s Ludvíkem XV. i rozmařilý styl života, lehce erotické obrazy F. Bouchera a J.-H. Fragonarda, a tak spíš než na Boha pomyslíme na světské radovánky.

Podnět k stavbě byl však výsostně náboženský. Podle pověsti jedna selka ve Wiesu spatřila, že dřevěné soše Krista, trpícího na sloupu, kde měl být bičován, tečou z očí slzy. Tento zázrak vyvolal velký zájem v celém Bavorsku a mniši z kláštera ze sousední vesnice se proto rozhodli postavit zde chrám Páně. Jeho realizace (1745-1754) je společným dílem bratří Zimmermannových. Architekt Dominikus Zimmermann navrhl budovu a Johann Baptist Zimmermann je autorem fresek.

V současnosti dojem snižuje lešení na části budovy. Čas na slunečních hodinách na zadní straně mně jasný nebyl, ve skutečnosti bylo kolem 17 hod.

Vertikálně pojatá výzdoba návštěvníka nutí zvednout oči vzhůru (tj. k nebi). I barvy sloupů mají svou symboliku, červená vyjadřuje prolitou krev Krista a modrá boží odpuštění.

Zázračná soška Krista je na hlavním oltáři.

Na stranách kazatelny jsou znázorněny postavy, které jsou alegorií na nejvyšší cnosti - víra s křížem, naděje s kotvou a láska s planoucím srdcem.

Majestátní trůn sytě červené barvy je připraven ke korunovaci Syna Božího.

Ústředním motivem stropní fresky je vzkříšený Kristus, který sedí na duze, symbolizující odpuštění a novou smlouvu Boha s veškerým tvorstvem, které se předtím až na Noema, jeho rodinu a po jednom páru živočišných druhů rozhodl pro jeho špatnost vyhubit a seslal na něj potopu.

Zlacené ornamenty zdobí i galerii a varhany.

Horní řadu vyobrazení na fresce završuje nebeská brána do věčnosti, zatím je zavřená.

Cancún (2) - pití, ženy, zpěv

Navštívit mexické letovisko Cancún je asi nejlepší během naší zimy, kdy tam ještě nejsou pekelná vedra, ale příjemné teploty do 30 °C. My jsme tam s chotí byli právě v lednu před dvěma roky a díky nečekaně výhodné nabídce jedné německé cestovní kanceláře jsme poprvé zažili pobyt all inclusive.

To mimo jiné obnášelo možnost popíjet ze širokého sortimentu míchaných alkoholických nápojů. Na plakátu je 12 druhů, ani nechápu, jak si barmani mohli pamatovat jejich složení, ale nikdy nezaváhali, všechny ingredience v patřičných množstvích během chvilky smísili, ať už bylo přání jakékoliv. My jsme se většinou drželi 3 druhů - Sex on the beach (ta svůdná představa!), Miami Vice (k stejnojmennému seriálu složil hudbu náš slavný emigrant Jan Hammer) a Banana monkey (opice vědí, které banány dobře chutnají).

V hotelu bylo plno Rusů a ti jsou trénovaní a hodně vydrží, mezi nimi však byla i jedna starší paní, která už po poledni měla viditelně dost, a vždy jsme si říkali, jak to dělá, že nespadne do bazénu, kolem kterého se do restaurace muselo jít.

K luxusním letoviskům patří i krásné ženy.

Museli jsme se pousmát, když jsme na stránce Super.cz narazili na fotografie Zuzany Bělohorcové (anebo Dominiky Mesárošové, kdo se v těch prsaticích má vyznat?), jak se nakrucuje pod sprchou a za ní je vidět výstavní 5* hotel Riu.

Fotografie totiž byly pořízeny od našeho 3* hotelu (a nižší kategorie v Cancúnu ani nejsou) a volba pozadí měla jen zvýšit dojem.

Mexičani mají vřelý vztah k hudbě, k ní patří plno bubínků, chrastítek, pestré oblečení, sombrera a pěkné Mexičanky. Párkrát nám zahráli u bazénu.

Carlos Santana nepřijel a Salma Hayek asi někde natáčela.

Když máme Nový rok, slušel by se i novoroční přípitek. S nostalgií vzpomínám na mexické drinky. Ale což, my máme zase svoje, např. na vánočních stáncích na nám. Svobody v Brně byl hitem turbomošt - horký mošt se slivovicí, Jägermeisterem i jinými druhy alkoholu.

Tak na zdraví a při všech velkých plánech a předsevzetích stůjte nohama pevně na zemi.

Neuschwanstein - snový hrad "šíleného krále" (a PF 2015)

Když Ludvík II. Bavorský (1845-1886) z královského rodu Wittelsbachů, původním jménem Otto Friedrich Wilhelm Ludwig von Bayern, se po smrti svého otce Maxmiliána II. ve svých 18 letech stal bavorským králem, pro Bavorsko to z hlediska mezinárodního významu státu nebyla žádná výhra. Přestože měl bohatýrskou postavu, měřil více než 190 cm (snad až 195 cm), a vzhlížel se v rytířských legendách, v první válečné zkoušce, r. 1866 proti Prusku na straně Rakouska, velení přenechal svým ministrům a po prohrané válce, která navíc přinesla velkou zátěž královské pokladně v podobě válečných reparací, o státnické záležitosti ztratil zájem.

Po další vítězné válce Pruska, tentokrát proti Francii a za účasti Bavorska na straně Pruska, kancléř Otto von Bismarck dokončil sjednocení Německa, r. 1870 k němu přičlenil Bavorsko a vytvořil Německou říši (Deutsches Reich). Ludvíkův strýc pruský král Vilém I. Pruský (Wilhelm Friedrich Ludwig von Hohenzollern) byl jmenován německým císařem a i když si Bavorsko formálně udrželo status nezávislého království a pouze v případě dalších válek se bavorská armáda musela podřídit pruskému velení, Ludvík II. Bavorský byl už jen bezvýznamnou postavou. O to víc se pak pohroužil do svého snového světa, kam patřilo jen umění a výstavba pohádkových zámků.

Zatímco Ludvíkův otec vystačil se zámkem Hohenschwangau (na prvním snímku vlevo) a přestavbou někdejšího hradu Berg na zámek, Ludvík postavil hned tři a navíc i na Berg nechal přistavět vysokou věž. Z nich nejvýznamnější je hrad Neuschwanstein (vpravo), jen 1 km od Hohenchwangau a asi 100 km od Mnichova. Inspirací k němu Ludvíkovi byl zámek Wartburg v Duryňsku.

Dalším je kopie Versailles, zámek Herrenchiemsee, pro jehož umístění Ludvík vybral ostrov na jezeře Chiemsee.
A konečně třetím zámkem je Linderhof v krásném prostředí na dohled alpských vrcholů, který vznikl přestavbou a rozšířením Královského domku (Königshäuschen) jeho otce. (Blíže o něm někdy jindy.)

Hrad Neuschwanstein je postaven v borovicovém lese na skalním útesu nad roklí Pöllat s krásným výhledem na okolní kopce a jezera Alpsee a Schwansee (Labutí jezero).

Všechno je pěkně vidět z mostu Marienbrücke nad hlubokou strží, asi čtvrt hodiny chůze od hradu.

Z architektonického hlediska hrad kombinuje několik slohů. Převažuje německý románský sloh 13. století, je na něm ale patrný i vliv gotiky a byzantské architektury. Autorem návrhu byl jevištní výtvarník mnichovského divadla Christian Jank a do fáze stavebních výkresů ho dovedl architekt Edouard Riedel. Pohádková podoba hradu inspirovala Walta Disneyho k vytvoření hradu Šípkové Růženky (Sleeping Beauty castle) v Disneylandu.

Neuschwanstein je však ve skutečnosti moderní stavbou, byl postaven z cihel a dojem běloskvoucího kamene (Schwan = labuť, Stein = kámen) mu dodává vápencový obklad. I uvnitř byl vybaven zcela moderně, např. na něm bylo zřízeno centrální teplovzdušné vytápění a měl i splachovací WC.
Bohužel v interiéru se fotografovat nesmí, pěkné fotografie jsou ale např. na této stránce, na druhé a třetí je ložnice a Sál pěvců, k nejobdivovanějším patří ještě Trůnní sál s výzdobou podle mešity Hagia Sophia v Istanbulu.

Stavba Herrenchiemsee, kopie Versailles, nebyla náhodná, protože Ludvík II. Bavorský viděl ve francouzském králi Ludvíku XIV. (1638-1715), Králi Slunce, velký vzor, ovšem k jeho významu, ztělesněném ve výroku "Stát jsem já", měl hodně daleko. Stejně mu imponoval i další předrevoluční král Ludvík XV. (1710-1774) a na jeho zámcích jsou proto k vidění portréty Ludvíka XIV., Ludvíka XV. a dokonce i milenek Ludvíka XV. - madame de Pompadour a madame du Barry.

Ludvík II. Bavorský se přitom svým francouzským jmenovcům vůbec nepodobal, byl plachý, introvertní, melancholický a ženy ho nezajímaly a neměl proto ani žádné potomky. Jeho deník odhalil, že ho ovládaly silné homosexuální touhy k pohledným mužům na jeho dvoře. I když se zasnoubil se svou sestřenicí Sofií, svatbu neustále odkládal. Údajně se snoubenkou strávil i noc, hned poté však zasnoubení "bez udání důvodů" zrušil a přestal se s ní stýkat.

Bezmezný obdiv choval k hudebnímu skladateli Richardu Wagnerovi (1813-1883), kterého s královskou štědrostí finančně podporoval. Wagner v operách Prsten Nibelungův (podle eposu Píseň o Nibelunzích), Tristan a Isolda a Lohengrin ztvárnil rytířské legendy a rytířské motivy se objevují i na Ludvíkových zámcích. Král sám se pak ve svých iluzích viděl jako statečný rytíř.
Pro svou samotářskou povahu vyžadoval, aby na operních a divadelních představeních byl jediným divákem v sále. Když však Wagner svůj vliv na krále chtěl využít (zneužít) v požadavku postavit mu operní dům, bylo to trochu moc i pro královy ministry a skladatel byl nucen Bavorsko opustit. Král jej však přesto finančně podporoval i nadále.

Obrovská finanční náročnost výstavby zámků vyčerpala státní pokladnu a další panování krále se pro jeho ministry (a jejich vlastní zajištění) stalo neúnosným. Nechali proto sepsat lékařský posudek, že král je duševně chorý, na základě něho ho označili nesvéprávným a zbavili trůnu. Král byl pak převezen na zámek Berg u Starnberského jezera (Starnberger See) a o pár dnů později i se svým lékařem za dodnes nevyjasněných okolností přišel o život. Z několika teorií je nejpravděpodobnější, že se pokusil o útěk a při snaze doplavat na jezeře k člunu ho v chladné vodě postihla srdeční slabost a utonul.

Dnes je Neuschwanstein považován za jeden z nejkrásnějších hradů na světě a ze sídla výstředního samotářského podivína se stal nejvyhledávanější turistickou atrakcí Německa s přibližně 1,5 milionem návštěvníků za rok. Na 2 km dlouhé cestě od parkoviště k hradu se celoročně vinou zástupy lidí a jezdí k němu autobusy i koňské povozy. Návštěvu je nejlépe rezervovat předem.

Všem návštěvníkům přeji pohodovou vánoční atmosféru, ať se cítíte jako v pohádce a v novém roce stejně tak, vše se Vám daří a jste šťastní a zdraví.

Joe Cocker - mistr cover verzí

Na přebírání skladeb od jiných umělců není nic obdivuhodného, noví interpreti tím často řeší nedostatek vlastních autorských nápadů či autorského zázemí, žije z toho řada zpěváků popu, specializované revival skupiny a napříč žánry barové skupiny. Přesto je však dost příkladů, kdy nová nahrávka překoná originál, nebo ho dokonce objeví, protože ten třeba ve své době zůstal nepovšimnut a zůstal by zapadnutý prachem.

Jestli to někdo umí dokonale a jeho nahrávky jsou zpravidla lepší než originální verze, pak jím v první řadě je Joe Cocker, rockový a bluesový bard, který letos oslavil 70 let.

Jednou z prvních známějších písní, kterou si Cocker vyhlédl k přezpívání, byla skladba Beatles With a Little Help from My Friends. Zpíval ji Ringo Starr, který se vedle tahounů skupiny Johna Lennona, Paula McCartneyho a později se stále víc emancipujícího George Harrisona jen vezl, jako autor takřka neexistoval, zpěvák byl sotva průměrný, a tak mu spoluhráči z kolegiality občas dali zazpívat nějakou nenáročnou píseň.
Z ní něco vykřesat bylo téměř nemožné, Cocker se o to přesto pokusil a zařadil ji do svého vystoupení na legendárním festivalu Woodstock v r. 1969. Během písně se Cocker dostal do extáze, při křečovitých pohybových kreacích od originálního textu zcela odešel a (zřejmě) zpíval, co mu slina přinesla na jazyk. Posluchači se museli hodně divit, když slyšeli slova "Do I go naked before my friends?" "Probiotics changed the way I feel now." "All I need is my butt" "Lord, I know you're a guy, put on this turban" "Oh, hey hen, I'm gonna eat all eggs."

V cover verzi hitu skupiny Procol Harum A Whiter Shade of Pale, dodnes oblíbeného ploužáku všech plesů, se už Cocker drží originálu, i když mluvit zde o originálu není zrovna na místě, protože Procol Harum si melodii vypůjčili z jedné skladby Johanna Sebastiana Bacha.

Přes drsný mužný hlas je překvapující, že Cocker dovede zazpívat i lyrické písně. Oč je třeba jeho zpěv v písni You Are So Beautiful víc za srdce beroucí než kňouravý projev Jamese Blunta v podobně se jmenující písni You're Beautiful, která se k mému údivu také stala hitem.
Skladbu složili Dennis Wilson z Beach Boys a Billy Preston, ale provedení ani jednoho z nich nedosahuje kvalit Cockera. Ten ji pak nazpíval i s dalším slavným umělcem - s Rayem Charlesem.

Z repertoáru Eltona Johna si Cocker vybral píseň Sorry Seems to Be the Hardest Word. Výšky, které nakonec i autor písně zpívá fistulí, sice šidí, ale Cockerův expresivní zpěv je opravdovým zážitkem.

Ve vrcholné formě se předvedl na koncertu v Dortmundu v r. 1992, z něhož je předchozí i následující video. Na něm je úchvatné úplně všechno - Cockerův zpěv, skvělý klavírista a saxofonista, šlapající rytmika i temperamentní černošské sboristky.

Cocker převzal i píseň Raye Charlese Unchain My Heart. Charlesovo provedení však i díky skromnějšímu nástrojovému obsazení doprovodné kapely zdaleka tak nevyniká jako Cockerova cover verze.
Pozoruhodné je také to, jak starý pardál Cocker dovede rozproudit publikum.

I když tím výčet cover verzí Joe Cockera zdaleka nekončí, na závěr alespoň ještě jednu z repertoáru Beatles - Lennonovo Come Together. Cockerova verze, kdy už mu do sedmdesátky asi moc nechybí, je (i zásluhou jeho kytaristy) mnohem rockovější.

Cocker samozřejmě nezpívá jen převzaté písně. Vždy, když se připomíná výročí teroristických útoků v New Yorku 11. září 2001, je lepší místo zpravodajských pořadů si pustit First We Take Manhattan. Tam je všechno a jako bonus krásná píseň.

P.S. 22.12.2014. Díky Hance a Robce jsem se dozvěděl, že tento text se stal předčasným nekrologem, protože Joe Cocker dnes zemřel. Už se mně tak bohužel nesplní předsevzetí navštívit jeho příští koncert v ČR.

Čest jeho památce.

P.P.S. 2.1.2015. Děkuji Jagovi za upřesnění v 33. komentáři, i píseň First We Take Manhattan Joe Cocker převzal, a sice od Leonarda Cohena, viz např. záznam jeho vystoupení z r. 1988.