Trakai - vodní hrad u Vilniusu

Hlavním městem Litvy je Vilnius, ale nebylo tomu tak vždy, ve středověku sídlem vládců Litvy bylo město Trakai (česky také Trakaj nebo Troky), které s dnešuními 5000 obyvatel patří mezi menší, díky řadě památek však přesto významné a vyhledávané. Nachází se 28 km od Vilniusu a dopravit se tam dá autobusem, dobré je ale si předem pročíst jízdní řády, protože se tam můžeme dostat za půl hodiny, ale také za více než hodinu.

Trakai obklopují jezera a na ostrově v jezeře Galvé byl vybudován hrad, jehož historie se podle doložených pramenů odvíjí od r. 1337. Založil ho litevský velkovévoda Gediminas a původně měl vojenský význam.

Pevnost, postavená v průběhu 14.-15. století, se skládala z knížecího paláce, obehnaného ochrannými zdmi a hlubokým příkopem. Po vítězné bitvě proti německým rytířům u Žalgirisu r. 1410 byl hrad proměněn v rezidenci litevského velkovévody Vitautase. Po jeho smrti význam hradu postupně upadal a snahy přestavět jej do renesanční podoby nebyly naplněny, později byl dokonce proměněn ve věznici a při válce s Ruskem v polovině 17. století téměř celý zničen.

V 19. století vlivem romantismu si získaly oblibu zříceniny starých hradů a některá nová sídla se pak stavěla jako umělé zříceniny (u nás např. Janův hrad v Lednicko-valtickém areálu). O hrad Trakai se tím zvýšil zájem, jenže pro nedostatek prostředků na rekonstrukci se s ní začalo až po skončení 2. světové války a trvala do 90. let. Hrad jí získal svou gotickou podobu z 15. století.

Na nádvoří hradu se dostaneme po dřevěném mostě, na který navazuje dlážděný chodník. Na vstupní bráně je vidět kombinace cihlové a kamenné výstavby.

Nádvoří za vstupní branou není jediné, po lávkách a padacích mostech se dostaneme do dalších sekci členitého areálu a do věže.

Nabízí se i průhledy na jezero.

Oblíbenou kratochvílí šlechty byl lov a k němu bylo třeba se zdokonalit ve střelbě a také vědět kam mířit.

Od r. 1962 je hrad využíván jako muzeum. Obsahuje bohaté sbírky užitého umění, kovové poháry a mísy, keramiku, ale i dýmky a hůlky vybrané společnosti, a také náhledy do života na hradě, např. tehdejšího oblékání.

A najdeme zde i moderní umění a figurky zvířat - mořské koníky, kobylku, nosorožce, mamuta, …

Vitráže jsou samozřejmě novodobé.

Éru věznění a mučení si můžeme přiblížit vyzkoušením důmyslných nástrojů na vlastní kůži.

Soustava jezer nabízí projížďky kolem hradu, lze si půjčit lodičky, projet se historickou lodí i moderními motorovými čluny a plachetnicemi.

Hrad si tak můžeme prohlédnout ze všech úhlů a současně i okolní ostrůvky a výstavní rekreační budovy na pobřeží.

I když vodní hrad je hlavním magnetem Trakai a při asi 2 km dlouhé cestě od autobusové stanice všichni k němu nedočkavě spěchají, alespoň na zpáteční cestě stojí za to si prohlédnout další památky. V centru města je mimo jiné katolický a pravoslavný kostel.

Pro nás je zajímavé i to, že zde má sochu sv. Jan Nepomucký.

Sochy ve skalách - Braunův Betlém a Kopicův statek

Příroda je zdatný sochař a vymodelovala oblouky, skalní okna a řadu dalších útvarů s vypovídajícími názvy, u nás např. Vozku a Pasáka v Jeseníkách, Čtyři palice na Českomoravské vysočině, Jehlu v Prachovských skalách, Kapelu v Českém ráji atd.

I někteří sochaři vdechli tvar do skalních masivů přímo v přírodě. Mezi nejznámější patří přibližně 20 m velké reliéfy hlav čtyř amerických prezidentů na Mount Rushmore v Jižní Dakotě.

Nemusíme však jezdit tak daleko. V Novém lese v sousedství impozantního barokního hospitálu v Kuksu, založeného počátkem 18. století hrabětem Františkem Antonínem Šporkem, se nachází několik reliéfů a soch, které pro hrabětě vytvořil významný sochař a řezbář Matyáš Bernard Braun (1684-1738) a žáci z jeho dílny jako doplněk Braunových soch v Kuksu.

Označení Betlém dal místu monumentální reliéf, jehož původní podobu zobrazuje výřez z informační tabule na následujícím snímku.

Dnešní stav je jen torzem.

Ve větším detailu jsou dále znázorněny reliéfy Příchod tří králů, Klanění pastýřů a Vidění sv. Huberta. Svatý Hubert je patronem lovců a myslivců a hrabě Špork ho zde chtěl mít proto, že sám byl náruživým lovcem.

Ležící socha vedle skalních reliéfů představuje spící Marii Magdalenu.

Za umělecky nejcennější dílo v lesním areálu je považována socha poustevníka Juana Garina. Garinus žil na hoře Montserrat a podle pověsti znásilnil a zavraždil Rikildu, dceru barcelonského hraběte Vinifreda, a pohřbil ji na tajném místě. Aby se vyrovnal se svým svědomím, za trest se rozhodl plazit jako zvíře, dokud mu Bůh neodpustí. Po několika letech ho vypátrali Vinifredovi psi a hrabě zanedbaného poustevníka chtěl v Barceloně k pobavení společnosti vystavovat jako zvláštní zvíře. Garinus se přiznal ke své vině a dovedl hrabětě k hrobu dcery. Bylo mu odpuštěno, dívka vzkříšena a na místě jejího hrobu byl postaven klášter Montserrat, kde se stala první abatyší. (Jiné vysvětlení vzniku kláštera Montserrat podává legenda o černé madoně, zmíněná v článku Montserrat - klášter ve skalách.)

Socha znázorňuje Garina poté, co ho vypátrali psi. Nad sochou je erb rodu Šporků.

Součástí Jákobovy studny je torzo Krista v levé části následujícího snímku.

A ještě několik náhledů na studnu.

Sochařství ve volné přírodě se věnoval i lidový umělec Vojtěch Kopic (1909-1978). Vydáme-li se v Českém ráji na asi 3 km dlouhou procházku mezi zámkem Hrubá Skála a hradem Valdštejn, cestou narazíme na odbočku Kopicův statek. Kopic v měkkých pískovcových skalách vytvořil reliéfy řady postav z naší historie (Cyril a Metoděj, sv. Václav, kněžna Libuše, Karel IV., Mistr Jan Hus, T. G. Masaryk, …), ale i přírodní motivy, např. tyto ptáčky.

Ke kamenným varhanům přidal i autoportrét.

Bohužel pískovcové sochy v Braunově Betlému pod otevřeným nebem trpí povětrnostními vlivy, roste na nich mech a bez restaurace by se už asi rozpadly, ta poslední se však uskutečnila hodně dávno, v r. 1961. Zatímco Braunovy sochy na Karlově mostě i v Kuksu jsou nahrazeny kopiemi, stav Betlému je varovný a dokonce r. 2000 byl zapsán na seznam UNESCO mezi sto nejohroženějších památek světa. O rok později byl pak prohlášen za naši Národní kulturní památku. A teď ještě vymyslet, jak ho zachránit.

V případě Kopicova statku je situace příznivější, ale jen proto, že zdejší reliéfy jsou podstatně mladší než Braunovy.

Singapur (4) - vyhlídkové kolo Singapore Flyer

Nejatraktivnější pohledy na města a přírodu jsou z výšky, proto jako houby po dešti vyrůstají další a další rozhledny, mnohá velká města (Toronto, Kuala Lumpur, Vilnius, Berlín, …) se pyšní několik set metrů vysokými televizními věžemi s vyhlídkovými restauracemi, které se zvolna otáčí kolem své osy, aby u dobrého jídla zprostředkovaly kruhový výhled, vyhlídky nabízí známé mrakodrapy, sportovně založení šplhají na horské štíty, vznáší se na paraglidu a kdo nelituje peněz, zaplatí si výlet balonem nebo sportovním letadlem.

A tyto zážitky zprostředkují i vyhlídková kola, která se líně otáčí jak mlýnská kola na potoku s malou vydatností vody, jen místo lopatek mají kabiny pro výhledů dychtivé návštěvníky.

Velké vyhlídkové kolo bylo poprvé představeno v Chicagu r. 1893 při příležitosti Světové výstavy, navazující na oslavy 500letého výročí objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem. Jeho tvůrcem byl George Washington Gale Ferris, stavební inženýr, který se věnoval stavbě mostů a dalších ocelových konstrukcí. V anglických textech se proto místo observation wheel často vyskytuje označení Ferris wheel a když se chce zdůraznit jejich velikost, pak také big wheel či giant wheel. U nás se však spíše setkáme s pojmenováním ruské kolo, Ferris se inspiroval koly s dřevěnými sedačkami v lunaparcích, která se v Evropě objevila už v 17. století, poprvé v bulharském Plovdivu.

Ferris navrhl konstrukci s kolem o průměru 264 stop (tj. přibližně 80,5 m), které při plném obsazení 36 kabin se 40 otočnými křesly, schopnými pojmout až 60 osob, by umožnilo pohled z ptačí perspektivy 2160 návštěvníkům. Ani největší dnešní kola nejsou konstruována pro tak velký počet cestujících.
Pohled měnící se s pohybem kola jim získal velkou popularitu a ta se tak stala konkurencí "statické" Eiffelovy věže.

Ve střední Evropě je nejznámější vyhlídkové kolo (Riesenrad) v zábavním parku Prater ve Vídni. Je jen o několik let mladší než Ferrisovo z Chicaga, postaveno bylo v letech 1896/97. V nejvyšším bodu se návštěvník dívá z výšky téměř 65 m.

Nárůst zájmu o vyhlídková kola je patrný v posledních 20 letech, jejich stavba se stala prestižní záležitostí i předmětem soutěže, kde bude to největší, podobně jako u mrakodrapů.
V Evropě je největší London Eye (135 m) s pěkným výhledem na Westminsterský palác na druhém břehu Temže. Na vnějším obvodu kola má 32 kabin pro 25 lidí. Bylo dokončeno na konci minulého tisíciletí r. 1999, a proto je také známé pod názvem Millennium Wheel. Tehdy bylo největší na světě.

Otěže pak převzaly dynamicky se rozvíjející asijské země a Singapore Flyer se 165 m kraloval světu v letech 2008-2014. Na tomto kole je upevněno 28 klimatizovaných kabin, 7 m širokých a určených pro 28 osob. Jízda (= jedna otáčka kola) trvá 37 min.

Nejnápadnější budovou v okolí je 194 m vysoký trojitý mrakodrap Marina Bay Sands, kde do plošiny spojující jednotlivé části je zabudován 150 m dlouhý bazén s restaurací. Plavci mohou přes hranu bazénu nahlížet do téměř dvousetmetrové hloubky. Vyhlídkové kolo je však o něco nižší a na bazén není vidět, přístupný je jen ubytovaným hostům.

Mrakodrapy jsou v Singapuru omezeny na výšku 280 m, aby letadla směřující na blízké letiště Changi měla dost času na přistání, resp. nehrozila srážka při vzletu.

A výhled je i na moře.

Singapurského letce před 3 roky z prvního místa podle velikosti sesadilo kolo High Roller v Las Vegas (167,6 m), ale ani to tam nevydrží dlouho, protože v dubnu 2018 má být na Staten Island v New Yorku dokončeno The New York Wheel s průměrem 192 m a vše mají překonat v megalomanii si libující arabští šejkové, kteří pro Dubaj objednali kolo Dubai Eye o průměru 210 m.

Pamukkale - jezírka v travertinových terasách (+ Hierapolis)

Nejvyhledávanějším přírodním divem Anatolie v jihozápadní části Turecka je 2700 m široká a 160 m vysoká vápencová náhorní plošina Pamukkale. Bílou barvou se nápadně odlišuje od okolní krajiny, a je proto zdaleka viditelná. Odpovídá tomu i název, který se dá přeložit jako Bavlněný hrad (pamuk v turečtině znamená bavlnu a kale je hrad).

V nejvyšším bodě plošiny vyvěrá teplý pramen (37 °C), který stéká po mnohastupňových terasách, ochlazuje se a ve vodě obsažený vápník se sráží v pórovitý bílý vápenec - travertin.

Protože nejvíce vápence se ukládá na okrajích teras, za tisíciletí se tím vytvořily hráze proti odtoku vody a terasy se tak vytvarovaly do podoby přírodních bazénů.

Unikátní přírodní div byl r. 1988 společně se sousedícími pozůstatky římských lázní Hierapolis zařazen na seznam UNESCO. Tím se samozřejmě mnohonásobně zvýšil příliv turistů do oblasti, vedou sem nové silnice a znečištění narušuje původně bělostnou barvu.

Po terasách je možné chodit jen naboso a ve vyhrazeném prostoru, ten je však stavebně upraven a částečně dokonce vybetonován. Voda v jezírcích této části za svou azurovou barvu zřejmě také vděčí přispění správců.

Terasy s jezírky téměř bez zásahů člověka se nachází u parku v nejvyšší části plošiny. V těchto bazéncích nejenže není možné se koupat, ale je i zakázáno do nich vstoupit.

V nižších polohách to možné je, ale zkoušeli to jen otužilci, voda na začátku jara byla ještě chladná.

Sestup je místy dost strmý.

I zahalené (a téměř nerozlišitelné) arabské ženy chtějí mít fotografii na památku. Vzhledem k nařízení být bos a všudypřítomné vodě se ale přece jen trochu odhalily. Po kotník.

Z plošiny se naskýtají krásné výhledy na okolní krajinu.

A model Pamukkale nechybí ani ve vstupní hale blízkého hotelu.

Starověké město Hierapolis (v překladu z řečtiny Svaté město) pravděpodobně založil v 2. stol. před n. l. král Eumenes II. z Pergamonu.

Mnoho z něj však nezůstalo, několik sloupů a zrekonstruovaných zdí.

Novější zřejmě budou i Kleopatřiny lázně, kde pro větší dojem na dně leží poničené antické sloupy. Nemám však vlastní fotografie, protože se mně vybila baterie, představu si můžeme udělat z obrázku ve Wikipedii.