Pravěké šperky a Věstonická venuše v Pavilonu Anthropos v Brně

Po předchozím článku Tutanchamon, jeho hrobka a poklady na výstavě v Brně je i tento věnován archeologickým nálezům, tentokrát ale na území Moravy. Pavilon Anthropos Moravského zemského muzea v Brně od 29. srpna 2022 do 26. února 2023 část prostor vyhradil pro výstavu Nejstarší šperky a ozdoby těla, které doplňuje originál Věstonické venuše, nejcennějšího archeologického nálezu na našem území. 

Věstonická venuše je většinu času uschována v trezoru a na výstavy je zapůjčena jen výjimečně, v poslední dekádě se objevila v r. 2013 v British Museum v Londýně na světově výstavě Ice Age Art – Arrival of the Modern Mind (Umění doby ledové – zrození moderní mysli) a v r. 2019 byla k vidění ve Vlastivědném muzeu v Olomouci. Přeprava tohoto pravěkého artefaktu vždy znamená manévry těžkooděnců, podle posledního ocenění amerických znalců z r. 2004 je její hodnota 40 milionů dolarů (přibližně miliarda Kč). A to jde o sošku, která má pouhých 11,5 cm délky, je rozlomená na dva díly, má uražená chodidla, na boku prasklinu a obličej kromě rýhou naznačených očí nezachycuje žádné detaily. Její hodnota je totiž historická, pochází z paleolitu, z období 29 000–25 000 let před naším letopočtem. Nalezena byla v r. 1925 Josefem Seidlem a Emanuelem Daniou (členy archeologického týmu prof. Karla Absolona, známého také objevy jeskyní v Moravském krasu) mezi Dolními Věstonicemi a Pavlovem. Slovo „venuše“ se v tomto případě píše s malým „v“, protože se jím míní žena a ne jméno. 

Povislá ňadra a vystouplé břicho jsou symbolem mateřství a/nebo těhotenství. 

Materiál, z něhož je soška zhotovena, není jednoznačně určen, Absolon se domníval, že byla vypálena z hlíny s příměsí rozdrcených kostí, bílá zrnka v mikrotomografických snímcích však mohou být jak úlomky kostí, tak i vysrážený vápenec. Destruktivní metody, které by dokázaly materiál určit přesněji, zde nelze použít. 

Na výstavě je i Venuše z Předmostí u Přerova, rytina v klu mamuta, a 4,6 cm velká bezhlavá Petřkovická venuše, spolu s obrázky a podrobným textem dostupné z vložených odkazů. 

V následující koláži pravěkých miniatur jsou Venuše z Pavlova, dvě Petřkovické venuše a stylizovaná Venuše z jeskyně Pekárna.

Soška muže z Brna vyžaduje trochu představivosti.

Z rozpadlých kusů lidských kostí paleolitického stáří z hrobu v Brně byla zrekonstruována plastika (či loutka) muže, označovaného Brněnský šaman.

Je samozřejmé, že Věstonická venuše je hlavním lákadlem výstavy, zajímavé jsou však také starodávné ozdoby. I pravěké ženy se chtěly líbit svým silnějším polovičkám, zajištujícím potravu lovem mamutů a další divoké zvěře. Je ovšem také možné, že mnohé předměty ve skutečnosti neplnily funkci šperků a ozdob, ale měly rituální význam či představovaly talismany.   

A takto vypadaly pravěké čelenky, jehlice, náramek, prsteny, na druhém snímku kostěné perly nejrůznějších tvarů a na třetím (uměle sestavené) náhrdelníky. 

Jako závěsné šperky sloužily i zuby zvířat, ty největší vpravo jsou z medvěda.

A také schránky živočichů (č. 1), jantar (4), rostlinná vlákna a šlachy zvířat (5) a peří, ulita (7) posloužila k roztírání barev.

Na závěr ještě hudební dovětek: skladba Venuše skupiny Synkopy 61, v mládí mé nejoblíbenější. Netradičně ji na text Františka Jemelky složil bubeník Jiří Rybář (dnes známý hlavně z aukcí jako obchodník s obrazy) a až na úvod Michala Poláka (který loni bohužel zemřel na covid) ji také zpívá. 

Tutanchamon, jeho hrobka a poklady na výstavě v Brně

Když 4.11. před 100 lety anglický archeolog Howard Carter po 7 letech hledání v Údolí králů objevil první schod do předsíně pohřební komory Tutanchamona, stanul na prahu největšího archeologického objevu. 

V 19. století objevené královské hrobky byly totiž vykradeny a zůstala jen výzdoba na stěnách pohřebních komor, Carter sám několik odhalil začátkem 20. století a po něm ještě americký archeolog Theodore M. Davis, který pak dospěl k závěru, že žádné další se zde již nenacházejí a nemá smysl v archeologickém zkoumání na tomto místě pokračovat. S touto hypotézou se však nesmířil lord George Herbert Carnarvon, získal povolení k vykopávkách a pověřil jimi právě Howarda Cartera. 

Podle konspiračních teorií skutečnou motivací lorda a archeologa bylo budoucí nálezy tajně vyvézt a zpeněžit. V článku S objevem Tutanchamonovy hrobky to bylo jinak. Skutečnou pravdu prozradil prsten se píše: „Předpokládá se, že hrobku, kterou důmyslně vykradli, připravili až o 80 % veškerého bohatství, znovu zazdili, omítli a dokonce vykopali novou přístupovou cestu. Pak velkolepě oznámili svůj objev. Když však lord Carnarvon roku 1923 zemřel, zůstal v jeho pozůstalosti také prsten se jménem Tutanchamona. Tím se však Carnarvon chlubil dávno předtím, než byla hrobka oficiálně objevena. Prsten tak prozradil skutečnou pravdu.“   

Sporné jsou i dohady o životě a smrti Tutanchamona, nejčastěji se uvádí, že vládl v době 18. dynastie v letech 1333 až 1323 před n. l., od svých 9 do 19 (nebo 18) let, příčina smrti je ale nejistá, podle různých pramenů zemřel na malárii, na zánětlivé zranění kolena po pádu z vozu, prý mohl být i zavražděn. Stejně tak se spekuluje, zda byl významným panovníkem a válečníkem či jeho úspěchy si přisvojili následovníci, a tím se jeho význam upozadil, případně byl nedůležitou postavou, za niž ve skutečnosti vládl poručník, z toho se pak odvozuje, že vykradené hrobky jiných faraonů mohly být mnohem honosnější.      

Ať to bylo jakkoliv, předměty z Tutanchamonovy hrobky jsou nevyčíslitelné hodnoty a originály byly jen výjimečně a v malém počtu několika desítek kusů zapůjčeny do zahraničí, většina je k vidění jen v Egyptském muzeu v Káhiře (mluví se o přemístění do nově budovaného Velkého egyptského muzea blízko pyramid v Gíze) a za freskami hrobky je nutné se vydat do Údolí králů u Luxoru, asi 700 km od Káhiry.  

Obojí jsem viděl, proto výstava replik Tutanchamonovy hrobky v Brně na přelomu let 2008-2009 a v r. 2013 v Praze mě k návštěvě nepřesvědčila, od 26. dubna 2022 je pod názvem Tutanchamon – jeho hrobka a poklady v Brně znovu (nově prodloužena až do 8. ledna 2023) a tentokrát jsme už neodolali. 

Věrnost přibližně 900 replik artefaktů i stěn s malbami je neuvěřitelná, kolekce tak úspěšně putuje po celém světě a za návštěvu rozhodně stojí, zvlášť když je zde (na rozdíl od předloňské výstavy Poklad Inků, kde však byly originální zlaté artefakty) povoleno fotografovat. 

Válečný vůz, který se panovníkovi měl stát osudným, je společně se štíty na prvním snímku.

V koláži následuje Tutanchamonův trůn se stupínkem na podložení noh.

Hrobka faraona byla vybavena k posmrtnému životu, měl zde i jídlo a pití, přenosnou skříňku na cennosti s bohem mrtvých Anupem v podobě šakala, za nímž je posvátná kráva, a k tomu bohatě zdobený „nábytek“.

Na panelu s náhledem do sarkofágu (schránky k uložení rakve) je původní Carterova kresba.

Sošky krále s korunami egyptských zemí zobrazují Tutanchamona v dětském věku.

Soška boha Menkerera vyzdvihuje krále na nebesa, symbolizující královskou moc, a kobra ochranu hrobky.

Tutanchamon měl v hrobce několik rakví různých velikostí. 

Na následujícím snímku je vnitřní rakev s Tutanchamonovou mumií. 

Hlavu mumie překrývala posmrtná maska z 11 kg zlata, považovaná za nejcennější část pokladu. Na čele masky vedle kobry je hlava supa, další ze symbolů ochrany pohřbených faraonů. 

Na brněnskou výstavu byl zapůjčen i jeden staroegyptský originál, a sice horní rakev princezny Hereret z Městského muzea v Moravské Třebové, kterou z cesty kolem světa v r. 1912 přivezl a muzeu věnoval mecenáš Ludwig V. Holzmaister.

Reprodukce maleb jsou na výstavě nasvíceny jen spoře, snad alespoň základní představu dá následující koláž.

Na závěr doplním, že fotografii originálu posmrtné masky a rakve Tutanchamona v Egyptském muzeu v Káhiře jsem zařadil do dřívějšího článku Káhira, Memphis a Sakkara - lesk a bída Egypta a Údolí králů přiblížím někdy „příště“.   

P.S. Čtvrtý listopad (před 11 lety) je spojen ještě s jednou světodějnou událostí, tehdy jsem si založil blog.

William Turner - předznamenání impresionismu

Joseph Mallord William Turner (1775-1851) je společně s Johnem Constablem posledním z vrcholných představitelů anglického malířství, narozených v 18. století, z nichž jsem zde přiblížil zatím jen Thomase Gainsborougha. Zatímco první z nich (William Hogarth, Joshua Reynolds, George Romney, …)  se zaměřili na portréty, Gainsborough si přesycenost portrétováním bohatých příslušníků šlechtických rodů kompenzoval malováním krajin, u Constabla a Turnera již krajiny převažují a lidé, pokud se v nich vůbec vyskytují, jsou nepodstatným doplňkem. Výjimkou je jen jeho Autoportrét (1799, Tate Britain, Londýn).

Turner v mladém a středním věku hodně cestoval, navštívil Francii, Švýcarsko, Německo, Itálii a z nich si odnesl obdiv k obrazům „ideálních“ krajin francouzského klasicistního malíře Clauda Lorraina (1600-1682). V tomto stylu namaloval Dido při stavbě Kartága aneb Vzestup Kartágské říše (1815, National Gallery, Londýn). Dido, královna a zakladatelka Kartága, v levé části obrazu si prohlíží klasickou architekturu zatím nehotového města. 

Dalšími jsou Pád Kartágské říše (1817), Zničení Sodomy (1805), Aeneas a Sibyla, jezero Avernus (1798), Řím z Vatikánu. Raffael v doprovodu La Fornariny připravuje své obrazy pro výzdobu lodžie (1820), Antický Řím, Agrippina přistává s popelem Germanika (1839), Dogano, San Giorgio, Citella, ze schodů Europy (1842), Benátky, Most vzdechů (1840), Caligulův palác a most (1831), Childe-Haroldova pouť – Itálie (1832), všechny z Tate Britain v Londýně.

Turner se však od jiných krajinářů lišil tím, že maloval hlavně moře, často s rozbouřenou hladinou, ve vlnách se zmítajícími loděmi, bouřkovými mraky a atmosférickými efekty na obloze. Tak je tomu i na obrazech Přístaviště v Calais (1803) a Holandské lodě ve vichřici (1801) z National Gallery v Londýně.

Největší zastoupení Turnerových obrazů dramatických mořských scenérií je v Tate Britain v Londýně: Ztroskotání lodi (1805), Rybáři na moři (1796), Bitva u Trafalgaru, jak ji viděli z pravoboku lodi Victory (1806-1808), Spithead, dvě zajaté dánské lodě vplouvající do přístavu Portsmouth (1807-1809), Katastrofa na moři (1835). 

Dramatické situace si Turner našel i mimo moře v obrazech Potopa (1805) a Sněhová bouře, Hannibal a jeho armáda překračují Alpy (1812) z Tate Britain v Londýně.

U obrazu Východ Slunce prostupující mlhou a rybáři při čištění a prodeji ryb (před rokem 1807, National Gallery, Londýn) je nejpůsobivější zobrazení oblohy. 

V obraze Přívoz v Saltashi (1811, Metropolitan Museum of Art, New York) je hlavní světelný efekt v odrazu na vodě. Turner jej namaloval při cestách po Anglii, Saltash leží na jihu u známějšího města Plymouth v hrabství Cornwall. 

Odysseus posmívající se Polyfémovi – Homérova Odyssea (1829, National Gallery, Londýn) znázorňuje mytologický příběh Odyssea, který se svými druhy byl uvězněn jednookým obrem Polyfémem v jeskyni, kde je obr postupně zabíjel a jedl. Odysseovi se však podařilo obra opít vínem a mečem oslepit. Z jeskyně se pak dostali přivázáni zespodu k beranům, které obr vypouštěl na pastvu a kontroloval jen jejich hřbety, zda na nich někdo sedí. Ve východu Slunce v pozadí je slabě zřetelný vůz Apollona, boha Slunce, světla, harmonie a krásy, v popředí před Odysseovou lodí jsou nymfy.

Na obraze Večerní hvězda (1830, National Gallery, Londýn) jsou postavy, tentokrát chlapec kráčející po břehu a s ním pes, opět sotva patrné, stejně tak je ale velmi slabě vidět člun a hvězda jako světelný bod na obloze, jen trochu jasněji se odrážející na vodě. Obraz je totiž nedokončen. 

Obraz Margate od moře (1835-1840, National Gallery, Londýn) je také nedokončen, navíc ani není jisté, zda znázorněné místo je Margate. Je především studií, jak zobrazit atmosférické efekty mlhy a mraků. 

Na obraze Ostende (1844, Neue Piinakothek, Mnichov) je znázorněn vjezd do přístavu v Ostende v bouřkové atmosféře se silným vlnobitím. V dramatické situaci čekající lidi s obavami sledují, zda se lodím podaří překonat sílu přírodních živlů a úspěšně přistát.

Obraz Velrybářská loď (1845, Metropolitan Museum of Art, New York) se zdál nesrozumitelný, dokud divákům nedošlo, že šmouha v pravé části znázorňuje ocas velryby.

Nejslavnějším Turnerovým obrazem je Bojová loď Temeraire tažená do svého posledního kotviště k rozebrání (1838, National Gallery, Londýn). V Sluncem prozářené scenérii parou poháněný remorkér s kouřícím komínem táhne historickou loď Královského námořnictva na „popraviště“.

Déšť, mlha a rychlost – Great Western Railway (1844, National Gallery, Londýn) je dnes považován za první impresionistický obraz. Zvlášť se mu obdivoval Claude Monet. Než však namaloval Impression, soleil levant (Dojem, vycházející Slunce), který dal malířskému směru název, uplynulo ještě dlouhých 28 let. (Great Western Railway je britská společnost provozující železniční dopravu.)