16. května 2012

Paul Gauguin: ESSAIS D'ART LIBRE

Zuzana
(volný překlad z angličtiny)

V mém žlutém pokoji stojí slunečnice s purpurovýma očima na žlutém pozadí; koupají své stonky ve žluté váze na žlutém stole. V rohu obrazu je podpis malíře: Vincent. A žluté slunce prostupuje skrze žluté záclony a zaplavuje můj pokoj zlatem. A ráno před tím, než vstanu z postele, představuji si, jak krásně tohle všechno voní.

Oh ano! On miloval žlutou, ten dobrý Vincent, ten malíř z Holandska; záblesky slunce uklidňovaly jeho duši, která odmítala mlhu a potřebovala teplo.

Když jsme byli spolu v Arles, oba cvoci, vedoucí konstantní válku o krásu barvy - já, já jsem měl rád červenou; kde najít tu perfektní rumělku? On udělal šmouhu svým nejžlutějším štětcem na stěnu a ta náhle zfialkověla:

Je suis Saint Esprit.

Je suis sain d'esprit!

V mém žlutém pokoji je malé fialkové zátiší: dvě obrovské boty, ochozené, deformované. Vincentovy boty. Když byly nové, Vincent si je jednoho rána obul, aby se vydal na pěší cestu z Holandska do Belgie. Mladý kazatel (zrovna ukončil teologická studia, aby se stal, zrovna jako jeho otec, duchovním) se vydal na cestu za horníky, které nazýval bratry - bezmocné, o nichž čítal v Bibli, utlačované pro luxus mocných.

Na rozdíl od učení svých instruktorů - moudrý "Dutchmen" Vincent věřil v Ježíše, který miloval chudé; jeho duše, neustále naplněna dobročinností, toužila utěšovat, obětovat se, pomáhat slabším, potírat silné a mocné. Rozhodně, určitě, Vincent byl šílenec.

Jeho učení Bible v dolech prospívalo, jak já věřím, horníkům dole, ale bylo nepříjemné autoritám nahoře, nad zemí. Byl rychle odvolán, propuštěn, rodinná rada ho uznala za blázna a navrhla odpočinek v sanatoriu. Jen díky bratrovi, jenž se jmenoval Theo, k tomu nedošlo.

Jednoho dne byl důl zaplaven chromově žlutou, nelítostným, zuřivým ohněm, mocným dynamitem, který nikdy neselže, v dole, plném lidských bytostí, které se plazily a hemžily ve špinavém uhlí, daleko od života, daleko od lidí, bez rouhání, bez stížností.

Jednu z těch bytostí, strašlivě zohavenou, se spálenou tváří, Vincent vynesl a zachránil. Doktor důlní společnosti prohlásil: "Bylo by pošetilé se k němu připojit, cena ošetřování těch lidí je příliš vysoká."

Ten, jehož označili za šílence, dohlížel čtyřicet dní u postele umírajícího muže. Zabraňoval, aby se vzduch dostal do jeho ran a zaplatil všechny léky. Mluvil k němu jako kněz, poskytující útěchu. Byl přece blázen.

Práce šílence pomohla umírajícímu křesťanovi přežít. Když se zraněný muž, konečně zachráněný, vrátil znovu do dolů, aby pokračoval v práci, mohli jste vidět - jak řekl Vincent - hlavu mučedníka Ježíše se svatozáří na čele a s rozeklanou trnovou korunou - rudé strupy na špinavém žlutém čele horníka.

A já....já jsem ho - Vincenta - namaloval, jak máznul svým žlutým štětcem na náhle zfialkověvší stěnu:

I am the Holy Spirit,

......sound of Spirit.

Rozhodně, ten muž byl blázen.

("Still Lifes", January 1894)

1 komentář:

  1. Typla bych si,že Vincent byl typ /Síra/.
    Jsou to lidé,kteří vždy vědí,co mají udělat.Jsou mnohdy neupravení,ale vždy mají o čem vyprávět.

    OdpovědětVymazat

Aktuální článek

Édouard Manet - sám sebou ve společnosti impresionistů

V druhé polovině 19. století se v umění začal prosazoval svobodomyslný životní styl umělců, jejichž prostředím se staly pařížské bulváry, ka...

10 nejčtenějších článků (od 23. 4. 2020)