Dvě zajímavé výstavy

Tentokrát vzpomínám dvě výstavy, zaměřené na využití netradičních materiálů, které uspořádalo The Museum of Modern Art v New Yorku v r. 2011. Zachytily práce Pabla Picassa z období před první světovou válkou a návrhy z dýhy z let 1930-1950.

Zuzana

Picasso: Guitars 1912-1914

Někdy mezi říjnem a prosincem 1912, Pablo Picasso (1881-1973) udělal kytaru z lepenky, papíru, motouzu a drátu. Materiál řezal, ohýbal, navlékal a lepil. Picassův čistě vizuální instrument nepřipomínal žádnou sochu, kterou kdo viděl před tím. Picasso spojil radikální techniku koláže, konstrukce a 'mixed-media' malby. Konvenčně používané materiály jako olejové barvy, uhly, pastely a inkoust spojil s tehdy zcela nekonvenčními materiály jako lepenka, noviny, tapety, plech a písek. V r. 1914 umělec znovu zopakoval svoji křehkou papírovou konstrukci v pevnější, stálejší, odolnější formě. Tyto dvě kytary, které Picasso daroval MoMA vypovídají o experimentování s materiálem a strukturou v Picassově práci. Je to průlomový moment v umění dvacátého století. Na výstavě je kolem sedmdesáti úzce souvisejících koláží, konstrukcí, kreseb, mixed-média maleb a fotografií nasbíraných jak v privátních, tak veřejných sbírkách po celém světě. Nabízí zajímavý pohled do průřezu Picassovy práce v letech těsně před první světovou válkou a k ní vyšla publikace Picasso: Guitars 1912-1914 s esejí od Anne Umland. Zahrnuje fotografie, korespondenci, archivní záznamy a výpovědi svědků a dává nahlížet do Picassových metod a do pozoruhodné institucionální historie za akvizicí dvou kytar, Picassových darů MoMA.

Plywood: Material, Process, Form

Další výstava se zaměřila na dýhový design, materiál, který návrháři dvacátého století užívali pro běžné objekty jako nábytek a dokonce i v tvarování moderních forem v architektuře. Instalace představila vzorky z MoMA sbírky moderních návrhů asi od r. 1930-1950, které využívají výhod formálních a estetických možností, poskytovaných dýhou. Archivní fotografie vysvětlují proces návrhu a výroby v materiálu dýha. Ikonický nábytek Alvara Aalto, Charlese a Raye Eamese, Eero Saarinena, a Arne Jacobsena se ocitají vedle organických mís od Tapio Wirkkala (1951), Sori Yanagi's Butterfly Stool (1956), architektonického modelu prefabrikovaného domu od Marcela Breuera (1943), a experimentálních návrhů na dýhu v leteckém průmyslu.

Sergej Rachmaninov - můj oblíbený „rocker“

Když se návštěvník tohoto blogu podívá do rubriky Hudba, z mých příspěvků musí nabýt dojmu, že jsem úzce zaměřený jen na rockovou (beatovou) hudbu. Úplně to však neplatí, zajímám se také o vážnou hudbu, leccos poslouchám i z popu, folku a šansonu, jedině co vůbec nevyhledávám, ale chápu, že se to může někomu líbit, je dechovka, táhlé zpěvy s cimbálem, kotlíkáři (temně hučí Niagára, …, komu vášeň v srdci hárá, tomu není pomoci - prostě hrůza) a country & western, kde podobní strejci jako ti z dechovky svá břicha nacpou do kovbojského šatu a hlavu ozdobí sombrerem a přitom lze s úspěchem pochybovat, že by se jim mohlo podařit vylézt na koně.

Můj vztah k vážné hudbě se odvíjí od dlouhých let hraní na klavír, které bohužel ukončilo přestěhování do paneláku. Nehrál jsem nijak skvěle, na koncertech bych vystupovat nemohl, ale o to s větším nadšením. ;) Když jsem přišel domů, nejkratší cestou jsem zamířil k pianu a denně u něj trávil 2-3 hodiny volného času.

Podívám-li se ale na můj tehdejší "repertoár", přesněji řečeno, od čeho jsem uměl alespoň jednu stránku, dodatečně si uvědomuji, že i ve vážné hudbě mě (podobně jako v rocku) hodně oslovovaly skladby s dramatickým nástupem a mohutným zvukem a dynamikou. A ty, které nebyly napsány pro klavír, jsem si sehnal v klavírních transkripcích.

Několik příkladů:

Johann Sebastian Bach - Toccata a fuga d moll

Wolfgang Amadeus Mozart - Turecký pochod (Rondo alla Turca ze sonáty a dur)

Ludwig van Beethoven - Měsíční sonáta (3. věta), Appassionata (3. věta), 5. symfonie (1. věta)

Fryderyk Chopin - Revoluční etuda

Ferenc Liszt - Uherská rapsodie č. 2

Johannes Brahms - Uherský tanec č. 5

Modest Petrovič Musorgskij - Balet nevyklubaných kuřátek z cyklu Obrázky z výstavy

Petr Iljič Čajkovskij - klavírní koncert b moll (1. věta), hlavní téma z baletu Labutí jezero

Edvard Grieg - klavírní koncert a moll (1. věta), Průvod trollů ze suity Peer Gynt

Nikolaj Rimskij-Korsakov - árie varjažského hosta z opery Sadko

George Gershwin - Rapsodie v modrém

Richard Addinsell - Varšavský koncert

Jaroslav Ježek - Bugatti-step

Ernest Gold - Exodus

Absolutní jedničkou pro mě však vždy bylo Preludium cis moll, op. 3, č. 2 Sergeje Rachmaninova. Autor ho složil v pouhých 19 letech na prahu své skladatelské dráhy. Tato skladba mě uchvátila na první poslech - majestátní zvuk oktáv prokládaných temnými akordy v pomalém tempu, které se ve střední části změní na zběsilé s vypíchnutými tóny, tvořícími samostatnou melodii, a v třetí části vyvrcholí rozvinutím úvodu, hraném však v mnohem větším tempu a síle. Jen úplný závěr mně přijde trochu rozpačitý, jako kdyby autor nevěděl, jak skladbu ukončit, možná však jeho záměrem bylo po vyvrcholení vše zklidnit a nechat pomalu odeznít (jako po orgasmu).

Rachmaninov (podobně jako Liszt) byl nejen významný skladatel, ale i virtuózní klavírista. Své skladby (a také skladby jiných autorů) sám hrával, mám s ním historické nahrávky na 2 LP, zvukově bohužel vzhledem k tehdejší záznamové technice nekvalitní.

Provedení autora i s pohledem na noty (kameraman měl přitom dost roztřesenou ruku) je v následujícím videu.

Abych pravdu řekl, mám radši "hlučnější" přednes, preludium jsem hrával podobně (nadsázka) jako např. Pablo Galdo.

Pokud jsem na koncertě viděl někoho hrát Rachmaninovo preludium cis moll, klavírista měl vždy na programu i jeho další slavné preludium - g moll, op. 23, č. 5. U něj jsem sebekriticky usoudil, že je natolik mimo mé schopnosti, že jsem se ani nepokoušel sehnat noty.

Mnohé z uvedených skladeb se také hrají ve "zmodernizované" podobě, např. Bacha hraje Vanessa Mae na housle, a nevyhýbají se jim ani rockoví hudebníci, třeba Emerson, Lake & Palmer si přizpůsobili Musorgského Obrázky z výstavy a k některým částem napsali text a nazpívali je.

(Fotografie Sergeje Rachmaninova je převzata ze stránky http://www.pianoparadise.com/rachmaninov.html)

One cure for all?

Příliš mnoho některých vitamínů může poškodit lidské zdraví.

Zuzana

Dle názoru spotřebitelských kontrolních 'orgánů' - konzumenti, kteří si chtějí zlepšit zdraví vitamínovými doplňky, mnohdy vyhazují peníze z okna nebo dokonce své zdraví ohrožují, protože příliš mnoho vitamínových doplňků je opatřeno nesprávným a zavádějícím označením a informace jsou nedostatečné. Podle slov ředitele Petera Vicary-Smitha chemici našli v klíčových supermarketech i malých obchodech v Londýně množství příkladů nepodložených tvrzení, co se vitamínových doplňků týká. Největší viníci jsou firmy, které tvrdí, že jejich vitamíny udržují zdravé kosti a klouby.

Vědci shledali, že vitamínové produkty, které obsahují vysoké dávky vitamínu B6 a beta-carotenu nevarují na nálepkách konzumenty, že příliš velké dávky těchto vitamínů jim mohou škodit. Navíc - týká se konkrétně UK - byl proveden výzkum u 1263 konzumentů beroucích pravidelně vitamínové doplňky. Třetina z nich si dle výpovědi vůbec neuvědomuje, že příliš vitamínů může jejich zdraví velmi poškodit. Spotřebitelští 'watchdogs' upozornili European Commission, aby se této věci ujala. Jsou znepokojení tím, že lidé zbytečně riskují zdraví a ke všemu platí víc peněz za spoustu produktů, na bázi jakýchsi tvrzení, která nejsou podepřena vědeckými důkazy. Přejí si, aby European Commission co nejdříve zveřejnila seznam vědecky akceptovaných a naopak neakceptovaných nebo odmítnutých tvrzení o zdravotních benefitech. Prohlásili, že si nepřejí, aby konzumenti byli neustále balamuceni a bulíkováni tvrzeními, kterým nelze důvěřovat.

Poněvadž tento problém se zdaleka netýká jenom UK, ale objevuje se prakticky všude, zveřejňuji ho zde zejména pro lidi, kteří věří, že vitaminy jsou 'one cure for all' (diseases) a kteří věří každému tvrzení na nálepkách, navzdory tomu, že podobných varování v minulosti přišlo x - článek v Independent, z něhož volně čerpám, není nic nového. S vitamíny je to asi jako s tím archaickým, příslovečným 'dobrým sluhou a špatným pánem'.

Hohe Wand - pohoří na periferii Vídně

Pohoří Hohe Wand (česky Vysoká stěna) se nachází asi 50 km za Vídní směrem na Graz, poblíž města Wiener Neustadt. Patří do Gutensteinských Alp. Vápencovými skalami připomíná naši Pálavu a výškou je o něco nižší než Beskydy, vrch Plackles, který je zde nejvyšší, dosahuje 1132 m n. m.

Z informační tabule je vidět, že pohoří má profil náhorní plošiny se strmými stěnami na okrajích (odtud zřejmě jeho název), ty mají výšku až 250 m a jsou velmi vyhledávané horolezci, na řadě míst nahoře zase našli ideální odrazový můstek paraglidisti pro svůj vzlet do volného prostoru a měkké přistání na louce.

Naše trasa začala na parkovišti u typického rakouského motelu, vylepšeného červenou telefonní budkou, známou z Velké Británie. Po krátkém úseku cesty míjíme ukazatel s informací 1 km k vrcholu Plackles, než jsme však k němu dorazili, rozpršelo se a na krajinu padla mlha.

V oblasti žije mnoho druhů zvířat, např. kamzíci, kozorozi, mufloni, jeleni, lišky, jezevci, …, zřejmě však i kvůli nepřízni počasí jsme na ně neměli štěstí, jen zvědavá samice daňka se na nás příšla podívat zblízka a z mlžného povzdálí nás pozorovali paroháči. Posledním živočichem (kromě ptáků), kterého jsme viděli a nebál se nás, byl šnek s horolezeckými sklony.

Zastoupení flóry je také velmi pestré, jak ukazuje další informační tabule. My jsme tam byli v červnu a to už byly koniklece (v naší městské čtvrti raší koncem března) dávno odkvetlé.

Tak alespoň dva snímky horského kvítí.

Jednou z největších atrakcí Hohe Wand je vyhlídková terasa Skywalk na vrcholu Sonnenuhrwand s krásnými výhledy do krajiny. Zřejmě její vybudování bylo inspirováno skleněnou podkovou Skywalk nad Grand Canyonem (nebo to bylo naopak?).

Naše procházka byla zcela pohodová, s minimálními převýšeními, s délkou pod 10 km by se dala přirovnat k oblíbené hřebenové trase v Beskydech z Pusteven na Radhošť a zpět.

Ale i zde si mohou přijít na své turisté, kteří bez adrenalinových zážitků nemohou být. Trasy via ferrata (v italštině železná cesta) s profily známými z Dolomit, kdy turisté prochází nad propastmi po skalních římsách zajištěných řetězy a lany, po lávkách a jen na těch nejnáročnějších místech po řetězech šplhají vzhůru nebo stoupají po strmých kovových žebřících, zde najdeme právě v těch nejobtížnějších podobách (viz třeba zde), na Hohe Wand lze např. po kovových kramlích, natlučených do celé 250 metrů vysoké stěny, vyšplhat z údolí až nahoru. To jsme ale nezkoušeli, myslím, že snazší by bylo vylézt na 300-metrový elektrárenský komín, na něm jsou alespoň obruče na odpočinutí.

Big Brother Is Watching You

Ve Wall Street Journal byl zveřejněn výborný seriál článků, nazvaný "What They Know". Hlavní předmět článků je lidské soukromí - nebo jeho nedostatek - v digitálním světě.

Zuzana

První článek v sérii vysvětluje, jak webové stránky pravidelně sledují váš pohyb na webu a sbírají neuvěřitelné množství personálních informací. Journal vyzkoušel 50 webových stránek za použití testovacího počítače a objevil, že tyto stránky společně instalovaly dohromady 3180 sledovacích souborů. Wall Street Journal zjistil, že webová technika je stále dotěrnější. Některé sledovací soubory zaznamenávají psaní na klávesnici (každý úder) a mohou text předat firmě, která shromažďuje údaje a analyzuje jejich obsah i tón a klíč k osobním sociálním spojením. Shromážděná data jsou neuvěřitelně detailní. Obsahují vás věk, pohlaví, rasu, poštovní číslo, příjem, manželský stav a zdravotní záležitosti - a také vaše nákupy v poslední době i vaše oblíbené TV shows a filmy.

Nejdotěrnější jsou stránky dictionary.com a msn.com, každá instalovala přes 200 sledovacích souborů. Nejméně dotěrné jsou údajně craiglist.org a wikipedia.org.

Co s tím dělat? Evropa, která má všeobecně lepší pravidla než USA, pokud jde o sbírání a používání osobních údajů, má ale na druhé straně také silné regulace na to, jak dlouho mohou být webové údaje skladovány. Nakonec místní police to může někdy použít. Po celé Evropě odpor proti skladování osobních údajů narůstá. Občanská hnutí jako "European Federation of Journalists" tyto sledovací praktiky kritizují a v Německu asi 35000 lidí, včetně Justice Minister Sabině Leutheusser-Schnarrenberger, se soudí s německou vládou právě v této záležitosti. Christian Engstrom, člen Evropského parlamentu, k digitálním právům řekl následující: "Je to v Evropě skutečný problém. Jedná se o porušení European Convention of Human Rights, které říká, že každý má právo na soukromý život. Toto elementární právo se musí dostat i do digitálního života. Napětí znamená, že vlády nejsou vždycky k restrikcím shromažďovaní personálních údajů moc ochotné. Navíc pro ty, kteří chtějí zamezit těmto praktikám, vznikají velké technické problémy.

Když v r. 2003 Congressem prošel zákon "Do Not Call", jejich práce byla snadná: každý máme telefonní číslo, vy dáte číslo do databáze a řeknete solicitorům, aby vám nevolali. Ale v digitálním světě neexistuje ekvivalent telefonního čísla: ID vašeho počítače je jeho IP adresa, ale většina IP se pravidelně mění. Není možné vyrobit "Do not track" databázi a říct obtěžovatelům na internetu, aby neobtěžovali svými sledovacími soubory každého, kdo podepíše úmluvu. Alternativně můžeme adoptovat opačný přístup; místo aby se uživatelé registrovali, můžeme požadovat na solicitorech, aby se zaregistrovali a pak používat prohlížeč, který by ochránil vaši doménu před instalováním sledovacích souborů. Naneštěstí to má také technické zádrhely, takže padl návrh, aby prohlížeč upozorňoval každou webovou stránku, kterou navštívíte, že si nepřejete být sledován. Prohlížeč by umožňoval 'x-notrack' pro každé HTTP spojení. Na obdržení signálů 'not to track' by webová stránka pomoci FTC regulace ochránila od nastavení perzistentního identifikátora na uživatelově počítači, nebo užívání kterékoliv dalšího mechanismu, který může identifikovat prohlížeč a sledovat interakci.

To by samozřejmě vyžadovalo legislativu, která bude žádat, aby webové stránky uznaly požadavek "x notracku". To je špatná zpráva. Dobrá zpráva však je ta, že ať je eventuální řešení jakékoliv, problému samotnému se konečně dostává pozornosti na Capitol Hill, kde Mark Pryor (D-AR) píše návrh zákona, mířící k tomu, aby zákazníci měli větší kontrolu nad internetovými údaji. Zaměření návrhu, který je zatím pořád v hrubé formě, dá konzumentům možnost si vybrat, zda chtějí nebo nechtějí být sledováni na webu.

Zatímco se věci dávají do pohybu, Journal plný výše zmíněných článků je tu a stojí za to si je prohlédnout. Články zahrnují části, které vysvětlují 'web tracking', monitorování mobilních telefonů, co o vás sledovací služby ví, jaká je role velkých firem jako Google a Microsoft, a dokonce i rady, jak se sledování vyvarovat. Nemůžete se vyhnout úplně všemu, ale jsou způsoby, které mohou "tracking" značně omezovat.

The Wall Street Journal

Europoslanci budou nejspíš žádat ještě silnější ochranu osobních dat