Smokie - Brno, 17. února 2014

Po koncertu Uriah Heep v loňském roce, který se mně hodně líbil (skupina také patří mezi mé nejoblíbenější) a tím i navnadil, jsem se vydal na koncert další skupiny, jejíž vrchol byl v 70. letech, tentokrát na Smokie (a navíc i s manželkou).

Skupina je stylově řazena do glam rocku, kde důležitou složkou projevu interpretů vedle samotné hudby bylo i nápadné oblečení (glamorous = okouzlující, okázalý, elegantní, oslňující), často stylizované k určitému vyznění, např. komiks u skupiny Kiss, do sci-fi u Davida Bowieho, Alice Cooper zase do vystoupení zakomponoval filmové hororové scény a převlékal se jako travestita, …

Největší hvězdou Smokie byl sólový zpěvák Chris Norman, jehož zženštilá vizáž s šátkem na krku kontrastovala s drsným, chraplavým hlasem.
Jedním z největších hitů jeho éry je píseň Needles and Pins.

Tato skladba je přitom jen cover verzí písně skupiny The Searchers, ale zatímco originál působí dost sterilně, provedení Smokie jistě, zvláště na ženskou část publika, zanechávalo velký dojem.

Když se podíváme až do konce videa se Smokie, zjistíme, že hrají k tanci. Pravověrní rockeři (a to ani nemluvím o příznivcích hard rocku a heavy metalu) se na to samozřejmě dívají s opovržením, že to je skupina vhodná jen na diskotéky, podobně jako třeba Boney M. Ve videích písní If You Think You Know How to Love Me a Lay Back in the Arms of Someone je také v sále vidět velký nápis disco.
Skladba Needles and Pins byla i u nás populární, pod názvem Mýdlový princ ji nazpíval Václav Neckář. Nedávno Mýdlového prince oprášili "drsní" rockeři Josef Vojtek (Kabát) a Aleš Brichta (Arakain) společně s Lou Fanánkem Hagenem (Tři sestry) za bicími.

Jinou notoricky známou písní Smokie je Living Next Door to Alice, kterou u nás zpopularizoval Karel Zich (Alenka v říši divů). I tato skladba je cover verzí, originál je od New World, neznámé australské skupiny.

Chris Norman však stále více pokukoval po kariéře v popu, např. se Suzi Quatro nazpíval Stumblin' in a po vydání druhého sólového alba skupinu opustil. Jedním z prvních počinů jeho sólové kariéry bylo nahrání písně Midnight Lady, kterou složil Dieter Bohlen ze skupiny Modern Talking. Zazněla v jedné epizodě kriminálního seriálu Místo činu a také se stala hitem.

Po odchodu Normana zaujal jeho místo Alan Barton. Měl podobně chraplavý hlas jako Norman, jeho projev byl však rockovější a je nemálo příznivců Smokie, kteří jeho působení ve skupině v letech 1986-1995 považují za její nejlepší období. Bohužel ho ukončila tragická nehoda minibusu, kterým členové skupiny po koncertním turné jeli na letiště v Düsseldorfu. Minibus v silné bouři s krupobitím a špatné viditelnosti spadl do rokle a Alan Barton na následky těžkých zranění ve věku 41 let zemřel.

S Alanem Bartonem mám nejradši píseň Bang Bang (The Race Is on).

Protože se mně éra Smokie s Bartonem líbí, ještě alespoň dvě písně s ním živě - pro srovnání s Normanem Living Next Door to Alice a I'll Meet You at Midnight.

I Alan Barton vydal své sólové album, jmenuje se Precious a vyšlo v r. 1991. Je na něm krásná balada All Fall Down.

Třetím a posledním zpěvákem Smokie se v r. 1995 stal Mike Craft. I on zpívá chraplavě, bez toho by to asi u Smokie nešlo, chybí mu však charisma Chrise Normana a Alana Bartona. Až na kytaristu je dnešní sestava stejná jako před téměř 20 lety. Avšak z původní sestavy s Normanem zůstal jen baskytarista Terry Uttley, na následujících fotografiích z koncertu v Brně je to muž s bílými vlasy vlevo.

Koncert se konal ve sportovní hale na ul. Vodova v Králově Poli. Jak už je obvyklé, začal s velkým zpožděním, až ve 20:45, v době jeho plánovaného začátku 19:00 se davy ještě tísnily před zavřenými dveřmi a když se konečně dostaly dovnitř, předcházelo mu vystoupení mně neznámé pražské skupiny, jejíž zpěvák vtipně poznamenal, že návštěvníky chtějí trochu rozehřát a naladit, než přijdou "starší kolegové" ze Smokie.

Abychom si udělali představu o brněnském koncertu, stačí si pustit záznam jejich vystoupení ve Stockholmu v r. 2006.

I pořadí skladeb v Brně bylo téměř totožné, mezi prvními byl jeden z hitů staré éry Lay Back in the Arms of Someone a na konci nechyběly písně Don't Play Your Rock 'n' Roll to Me, Needles and Pins, Have You Ever Seen the Rain a v přídavku jako úplně poslední Living Next Door to Alice.

Soutěž o knihu po 100 článcích

Minulý článek byl na tomto blogu mým stým a to je správný okamžik oslavit to soutěží o věcnou cenu. Někteří si řeknou: "100 článků? To je toho, to zvládnu za měsíc." Mně to trvalo 2 a čtvrt roku a při dnešním tempu zhruba 3 články do měsíce by další stovka měla přibýt přibližně za 3 roky. I tak si to považuji, protože na začátku jsem měl představu nejvýš o 15 článcích a jen jsem doufal, že postupně mě napadne něco dalšího.

Ale zpět k soutěži. Úkolem bude zodpovědět 24 otázek. Prvních 20 otázek se vztahuje k obrázkům ve dvou kolážích a poslední 4 jsou přidány navíc. Některé otázky jsou strukturovány do několika podotázek, k získání bodu musí být všechny dílčí otázky správně zodpovězeny. Kdo bude mít nejvíc bodů, dostane cestopisnou knihu Divy světa. 1001 fotografií, jejíž přední strana je na obrázku vpravo.
Případ, kdy nejvyšší počet bodů by dosáhlo několik soutěžících, by se mohl řešit losováním, anebo větším počtem cen s nižší hodnotou. Ale zatím je to jen teoretická možnost.

Otázky se ve velké většině vztahují k mým textům, ale vyskytuje se zde i několik takových, k nimž žádný předchozí článek odpověď nenabízí (více napoví až některé z příštích článků).

Komentáře jsou pochopitelně moderované, uzávěrka soutěže je 25. února do půlnoci.
Pokud někdo bude chtít svou dříve odeslanou odpověď doplnit nebo opravit, pošlete raději úplnou aktualizovanou odpověď v jednom komentáři, aby nedošlo k nejasnostem, co z původní odpovědi platí.

V první koláži v první řadě se obrázky vztahují k otázkám 1 až 5, druhá řada odpovídá otázkám 6 až 9 a třetí řada otázkám 10 až 13.
V druhé koláži otázky 14 až 16 přísluší obrázkům v první řadě a 17 až 20 obrázkům v druhé řadě.

1. Název města, v němž se nachází moderní budova na snímku.
2. Název skalnatého vrcholu a pohoří, kde se nachází.
3. Jméno umělce a jeho díla, odrážejícího se ve vodě.
4. Jméno malíře.
5. Název kuriózního ostrova ve tvaru písmene V.
6. Název místa s cennou dřevěnou architekturou.
7. Název města s radniční věží.
8. Vrch, na němž se nachází tato věž.
9. Název města a budovy, na niž byla přistavena skleněná kupole.
10. Název zámku na východním Slovensku.
11. Název výškové budovy s protáhlou špicí a města, kde ji najdeme.
12. Jméno malíře.
13. Název vrcholu a pohoří, kde se nachází.
14. Název zámku na západním Slovensku.
15. Město, v němž se nachází katedrála na snímku.
16. Název národního parku v USA.
17. Název výškové budovy a města, kde ji najdeme.
18. Název města se žlutými kostkami, sloužícími jako byty.
19. Jméno umělce.
20. Název pohoří se skalní vyhlídkou.

Otázky, které se nevztahují k obrázkům:

1. Jak se jmenuje humoristické literární dílo popisující bludiště v sídle Jindřicha VIII.?
2. Podle záporné postavy z románu anglického klasika je pojmenována legendární hardrocková skupina 70. let, která koncertuje dodnes. Stejně jako tento román se jmenuje i známý kouzelník. Jaký je název románu (= jméno kouzelníka) a kdo ho napsal? Jak se jmenuje skupina?
3. Známý slovenský zpěvák kdysi vystupoval se skupinou, jejíž název je synonymem pro raut (hostinu).
   Jak se jmenuje tento zpěvák a skupina?
4. Na blogu jsou zmíněni dva sochaři z okruhu žáků Augusta Rodina. Kteří to jsou?

San Francisco (2) - Golden Gate Bridge a okolí

Po kalifornském snění skupiny The Mamas and the Papas je už načase se podívat na symbol Kalifornie a vlastně i celého USA - most přes zátoku Golden Gate (Zlatá brána) v San Franciscu. Není zde jediný, známé jsou také Oakland Bay Bridge a Richmond-San Rafael Bridge (nebo zkráceně Richmond Bridge), ale Golden Gate Bridge je nejslavnější.

V písni California Dreamin' Johna Phillipse se sice vzpomíná L. A., tedy Los Angeles, s nímž je spojen Hollywood, meta všech herců a filmařů, ale San Francisco je pro Evropana mnohem zajímavější, stejně jako v New Yorku v něm lze existovat i bez auta a využívat městskou dopravu, atrakcí jsou kuriózní tramvaje, blíže popsané v článku San Francisco (1) - kopce a staré tramvaje, anebo se procházet pěšky, protože jsou zde také chodníky, což pro americká města vůbec není samozřejmostí. Jak se zpívá v další Phillipsově písni San Francisco, v době rozmachu květinového hnutí hippies, zrozenému v San Franciscu, bylo možné v ulicích města potkávat "gentle people with flowers in their hair".

V poklidné symbióze zde žije několik národností, cílem turistů je největší mimoasijská čínská čtvrť (China Town), italskou doménou je čtvrť North Beach s pizzeriemi a kavárnami, čtvrť Mission je latinskoamerická, název města mají na svědomí španělští kolonizátoři (San Francisco = Svatý František) a najdeme tu i Ruský vrch (Russian Hill).

Most byl postaven v letech 1933-1937, má délku 2737 m, rozpětí nosných pilířů 1280 m, jejich výška nad vodou je 227 m a základy jsou hluboké 33,5 m. Šířka mostu je 27,4 m a vede po něm 6 jízdních pruhů. Každé z dvou nosných lan je smotáno z 27572 drátů a průměr lana je 92 cm, tedy téměř 1 m.

Přestože oblast je ohrožena zemětřeseními, most nikdy narušen nebyl, na rozdíl od Oakland Bay Bridge, z něhož se při zemětřesení v r. 1989 propadly dva velké bloky. Jediné čím trpí, jsou mlhy a mořské ovzduší, a jak se s nadsázkou říká, když odvážní muži na jedné straně dokončí typický nátěr v oranžové barvě, mohou na druhé straně začít znovu.

Most nehyzdí žádné zábrany (jako třeba Nuselský most v Praze), kdo si chce ze 67-metrové výšky skočit do vln, má možnost, zatím ji využilo asi 1300 sebevrahů.

Ostrov na pozadí levého pilíře z prvního snímku a v následujícím v přiblížení je Alcatraz, proslulý svou věznicí, kde několik let strávil i mafiánský boss Al Capone. Od břehu ho dělí 2 km a vzhledem k chladné vodě (kolem 10 °C) a silným mořským proudům není známo, že by se některému uprchlíkovi podařilo úspěšně dosáhnout pevniny. Věznice se už více než 50 let nevyužívá, stal se z ní však další cíl turistických výletů. Ten jsme ale oželeli.

Po výjezdu z města si z parkoviště můžeme most prohlédnout. Náhled je však v linii mostu a nevynikne tak jeho rozpětí.

Nejlepší pohled se naskýtá z pahorkatiny vlevo od mostu (ve směru ven z města), ale než jsme našli správné odbočení, dostali jsme se až k vodě a objevili i zákoutí s pelikány. Protože jméno Alcatraz pochází z původního španělského označení Ostrov pelikánů (Isla de los Alcatraces), možná ti, na které jsme narazili, se sem z Alcatrazu přemístili, protože je rušily davy turistů.

Na pobřeží zátoky zaujme soustředění mrakodrapů, nejvyšší je štíhlý mrakodrap Transamerica Pyramid, měří 260 m.

Zatímco Golden Gate Bridge je visutý most (základem jsou lana s pevně ukotvenými konci a volně visící mezi dvěma pilíři, na něž jsou zavěšena přídavná svislá lana, která drží část k přejezdu), další most v San Franciscu, Richmond Bridge, je konstrukčně zcela jiný, kombinuje konzolovou a příhradovou konstrukci. U konzolového provedeni vodorovné díly jsou jednostranně vetknuty do podpěry, druhý konec je volný, jako je tomu u balkónů, u mostu jsou však vždy dva takové díly proti sobě a ve volných koncích jsou spojeny. Příhradová konstrukce je tvořena trojúhelníkovou sítí rovných spojů jako u ramen jeřábu.

A takto vypadá odvrácený pohled od mostu směrem k Tichému oceánu.

California Dreamin' - The Mamas and the Papas vs. The Beach Boys

60. léta byla v minulém století po jazzovém věku 20. a 30. let asi nejvýznamnější dekádou v umění a znamenala vrchol v hudbě, filmu a literatuře. Přinesla rockovou hudbu, hippies, sexuální revoluci, vyústila v uvolnění v politice a svět byl najednou krásnější a nadějnější. Jejich odkaz je živý dodnes, např. v hudbě Beatles nebo filmech Miloše Formana, Jiřího Menzela, Věry Chytilové a Ivana Passera, když zůstaneme jen u těch našich.

V Kalifornii, na západním pobřeží USA, v hudbě dominoval styl charakteristický vícehlasým zpěvem, který podle místa původu dostal označení west coast. Jeho nejvýraznějšími představiteli byly skupiny The Beach Boys, The Mamas and the Papas, Association a Turtles.
Zatímco The Beach Boys vystupují dodnes a naopak na poslední dvě skupiny si nikdo ani nevzpomene, řada písní The Mamas and the Papas se stále hraje, přestože existence skupiny je ohraničena pouhými dvěma a půl roky 1965-1968. Tvořili ji dva muži - John Phillips (hrál na kytaru a složil většinu písní) a Denny Doherty, a nesourodá dvojice žen - půvabná Michelle Gilliam s postavou modelky (později uváděná pod jménem Michelle Phillips, protože se provdala za Johna Phillipse) a metráková Cass Elliot (známá i jako Mama Cass), o to však lépe zpívající.

Jejich skladbu California Dreamin' z konce r. 1965 jsem slyšel snad tisíckrát a nikdy se mně neomrzí.

The Mamas and the Papas za svou krátkou existenci vydali 4 alba, když si však v domácím studiu poslechli to poslední, zaskočilo je, že zní stejně jako všechna předchozí, a rozhodli se dát si pauzu. A tak zatímco řada skupin hraje i 40-50 let a málokoho to ještě baví, The Mamas and the Papas odešli na vrcholu.

Neformální hymnu hippies San Francisco, také skladbu Johna Phillipse, místo nich nazpíval Scott McKenzie.

Skupina se ještě krátce sešla v r. 1971 a to bylo (skoro) všechno. Raritou je vystoupení z "novější" doby, ale bez Cass Elliot, která zemřela v pouhých 33 letech.

The Beach Boys jsou jednou z nejslavnějších skupin rockové historie, hrající téměř výhradně jen vlastní skladby, u California Dreamin' však neodolali a nahráli svou instrumentálně bohatší cover verzi.

V klipu The Beach Boys se objevuje i John Phillips se svícnem a sólem na saxofon, velmi krátce také Michelle Phillips a ve dvou záběrech na začátku a na konci oba dva i s Dennym Dohertym, nevím však, z které doby klip pochází, dá se jen odhadovat na poslední desetiletí minulého století, protože John Phillips zemřel v r. 2001.

A pokud se vám v pondělí nebude chtít jít do práce nebo do školy, můžete si pustit od The Mamas and the Papas píseň Monday, Monday. Třeba vás po víkendu trochu naladí do pracovního kolotoče :-)

Henry Moore - společník na cestách

Angličan Henry Moore (1898-1986) patří mezi největší sochaře 20. století a možná je přímo tím největším. Za svůj téměř 90-letý život vytvořil úctyhodné množství děl, která podle 10. dílu Dějin umění José Pijoana jsou chloubou 130 muzeí v 26 zemích a jedno z nich, Král a královna, také zdobí obálku této knihy. Za Mooreovými sochami však nemusíme chodit jen do muzeí, najdeme je doslova na ulici mnoha měst. V internetovém přehledu stačí vybrat zemi a město a hned uvidíme, co tam mají, a vedle prohlédnutí fotografií soch si můžeme o nich přečíst i podrobné informace.

Než si Moore vydobyl uznání, potýkal se s nepochopením, během svého pedagogického působení na Královské akademii umění (Royal College of Art) v Londýně dokonce musel čelit kampani za jeho propuštění, protože jeho díla byla označena za primitivní a nemorální.

Mooreovy sochy jsou charakteristické hladkými objemnými tvary budícími dojem monumentálnosti, prolínáním různých objektů a na druhé straně také rozdělením jednoho objektu do několika oddělených bloků, kombinujících jejich vnější a vnitřní formy. Umělec byl částečně ovlivněn sochami ze starého Egypta (např. Sfingou u pyramid v Gíze a sedícími sochami v chrámu Abú Simbel u Asuánské přehrady) a také uměním předkolumbovské Ameriky.

Mooreův přístup k tvorbě však nejlépe dokládá jeho vlastní výrok: "Nejvíc mě zajímá lidská postava, ale našel jsem principy tvarů a rytmů také na základě studia přírodních jevů, jako například balvanů, oblázků, kostí, stromů a škeblí."

V obrazové části představím ve více náhledech několik Mooreových děl, na která jsem narazil v muzeích i pod širou oblohou, aniž bych předtím znal přehled zmíněný v úvodu, poslední dílo z Monte Carla se v něm navíc ani nenachází.

Jeden ze čtyř odlitků sousoší Rodina (Family Group) je umístěn na nádvoří Museum of Modern Art v New Yorku a pochází z roku 1944. Je současně první Mooreovou bronzovou sochou velkých rozměrů, na výšku má 152 cm.

Ve sbírce Peggy Guggenheim v Benátkách jsou dvě Mooreova díla: Pracovní model pro ovál s body (Working Model for Oval with Points) a Tři stojící postavy (Three Standing Figures).

K figurativním dílům patří také socha spisovatele Williama Butlera Yeatse v St. Stephen’s Green Parku v Dublinu a Ležící propojené formy (Reclining Connected Forms) v parku u Trinity College v Dublinu.

Ve Vídni v Resselově parku na Karlově náměstí (Karlsplatz) před kostelem sv. Karla Boromejského je Mooreova socha Hill Arches. Název je těžko přeložitelný, autor jím snad chtěl naznačit, že oblouky se zvedají do kopců. (Resselpark získal své jméno podle vynálezce lodního šroubu Josefa Ressela a ten zde před budovou Technické univerzity má i svou sochu.)

V Berlíně před Domem světové kultury (Haus der Kulturen der Welt), zhruba 10 minut pěšky od Reichstagu, se nachází poněkud těžkotonážní Motýl (Butterfly).

Mooreův styl dělit objekt do více částí dobře reprezentuje socha před budovou Alte Pinakothek v Mnichově. Jmenuje se Dvoudílná ležící postava (Two Piece Reclining Figure).

Třícestný kus (Three Way Piece) stojí u budovy Neue Nationalgalerie v Berlíně. 

Dvoudílná hrana nože (Knife Edge Two Piece) je u budovy Westminster Abbey v Londýně.

Konečně v Monte Carlu je socha, u níž autora žádný vzletný název nenapadl, a tak ji jednoduše označil jako objekt skládající se ze tří částí (Three Part Object). Při první návštěvě Monaca, jehož je Monte Carlo jednou částí, jsem sochu vyfotografoval velmi nepovedeně proti Slunci. Když jsme pak byli na rodinném pobytu v Nice, odkud jsme podnikli jednodenní výlet do Monaca, chtěl jsem to napravit, ale nedokázal ji najít. Myslel jsem totiž, že je jednou ze soch v parku mezi katedrálou a Oceánografickým muzeem a i když jsme park prošli nejméně 3-krát, socha nebyla k nalezení. Nakonec jsem úsilí vzdal. Když jsme se vrátili až ke známé zatáčce Ste. Dévote, kde jezdci F1 musí přejet do protisměru, a odtud se už stoupá do kopce k vlakovému nádraží, vrhl jsem poslední pohled k moři a k budově, jíž prochází tunel, kudy formuloví jezdci také projíždějí, a najednou jsem ji spatřil. To je ona.

P.S. Velmi pěkný článek o Henry Mooreovi a jeho díle napsal King Rucola, jmenuje se Henry Moore-Nightmare.

P.P.S. 15.2.2017 Dalším a velmi fundovaným příspěvkem s mnoha fotografiemi Mooreových soch je Vencův článek Tour de Moore.