Zell am See (+ Porsche a Hundertwasser)

Zell am See je menší rakouské město s necelými 10 tisíci obyvatel, ležící ve Spolkové zemi Salcburko, i tak však patří k vyhledávaným turistickým cílům. V zimě nabízí lyžování na svazích hory Schmittenhöhe (2000 m n. m.) a ve výše položeném sousedním středisku Kaprun na ledovci pod vrcholem Kitzsteinhorn (3203 m n. m.) lze lyžovat téměř celý rok, na své si přijdou i milovníci vysokohorské turistiky, v letní sezóně láká pobřežní promenáda Esplanade, projížďka lodí a koupání v Zellském jezeře (Zeller See). Jen 4 km odtud začíná Grossglocknerská vysokohorská silnice a řadou zajímavostí se může pochlubit i samotné město.

I když centrum města je z velké části pěší zónou, nezvykle jím prochází železnice, oddělující jej od pobřeží, a tak místo čekání na přechodu na přepnutí světelné signalizace si počkáme, až projede vlak a zvednou se závory.  

Mezi nejstarší památky patří katolický farní kostel sv. Hippolyta z 11. století, později ale několikrát přestavěný, gotickou klenbu a oltář doplnila barokní výzdoba, uvnitř jsme však nebyli.

V historické budově sídlí také místní radnice. Úřaduje v někdejším zámku Rosenberg z konce 16. století.

Pro rakouské obce je typická úpravnost a čistota a nejinak je tomu v Zell am See. Domy zdobí barevné fasády, balkóny jsou přehlídkou květin a k městu na úpatí hor patří i dřevěné doplňky bytové architektury. 

A vládne tu pohoda, vše je na dosah, na náměstí hned vedle kostela je zahradní restaurace, kašna, okresní úřad a v průhledech jsou vidět hory.    

Dominantou pobřeží je luxusní 4* Grand Hotel, postavený v imperiálním stylu c.k. mocnářství.

První záběr hotelu je z výletní lodi a vyjížďka po jezeře opravdu stojí za to. Celkový náhled na město, jezero a okolní hory je na fotografii reklamního plakátu i mapce skiareálu s vyznačením lyžařských tras.

A z lodi je na okolní kopce a za nimi se vypínající Vysoké Taury, obklopující Zell am See, také pěkně vidět. 

V pravé části následujícího snímku je masiv hory Schmittenhöhe (2000).

Špičatý vrchol pod oblaky na dalších dvou záběrech je Kitzsteinhorn (3203), vlevo od něj v dáli je nezřetelně vidět zasněžený vrchol nejvyšší hory Rakouska Grossglockneru (3798). 

Okružní cesta končí v přístavu poblíž Grand Hotelu, na druhé straně přístavu jsou městské pláže.

S Zell am See se pojí i jméno konstruktérů z rodinné firmy Porsche. Zakladatel Ferdinand Porsche (1875-1951) a jeho syn Ferdinand Anton Ernst Porsche (1909-1998), většinou uváděný zkráceně jako Ferry Porsche, jsou zde pohřbeni. Dílem otce byl VW brouk, ale navrhoval i obrněná vozidla (pro Hitlerova vojska, po válce ho ve Francii chtěli odsoudit jako válečného zločince, byl však nakonec shledán nevinným, a rodné Vratislavice nad Nisou  kvůli jeho členství v SS a NSDAP odstranily jeho pamětní desku), syn se zaměřil na sportovní vozy a značka Porsche společně s italskými značkami Ferrari a Lamborghini dnes v tomto segmentu patří ke špičce. V automobilovém průmyslu zůstali i další potomci, nakonec ale Porsche přešlo pod Volkswagen.

Ferryho jméno nese i moderní budova kongresového centra - Ferry Porsche Congress Center. Společně jej navrhli němečtí architekti ze dvou studií: Perler und Scheurer Architekten BDA a G + S Giesecke und Schetter. 

Centrum slouží rovněž jako výstavní prostor.

Pěkné náhledy do interiéru jsou ve fotografické dokumentaci na stránce centra.    

V Grand Hotelu by asi málokdo z nás hledal ubytování, je však možné vstoupit do jeho zahradní restaurace s pěknou vyhlídkou na jezero. A stojí to za to i proto, že je zde Rakouská fontána (Österreichbrunnen) od Friedensreicha Hundertwassera, jehož Hundertwasserhaus a výzdobu teplárny ve Vídni jsem už kdysi vzpomínal v jiném článku.

Architekt fontánu sestavil z 9 sloupů, odpovídajících počtu spolkových zemí, jejich výška je úměrná počtu obyvatel a barvy sloupů kopírují barvy erbů.

Arnold Böcklin - symbolismus (mytologie, život a smrt)

Arnold Böcklin (1827-1901) byl o generaci starší než impresionisté a mnohé z nich přežil, ale ve výtvarném projevu se s nimi nikdy nepotkal, neměl žádný vzor, významného učitele, ani sám nevytvořil vlastní malířskou školu, přesto však výrazně ovlivnil malíře 20. století – surrealisty Giorgia de Chirica, Maxe Ernsta a Salvadora Dalího, německé expresionisty a francouzské symbolisty. Jeho díly se inspirovali ale i literáti (např. Jaroslav Vrchlický) a hudební skladatelé (Sergej Rachmaninov). 

V dějinách umění bývá (např. s Edvardem Munchem a Jamesem Ensorem) řazen mezi malíře symbolismu, směru, který místo „fotografického“ záznamu vnějšího světa usiloval o umělecké ztvárnění duchovních představ (idejí) symboly, které v syntéze s dekorativními prvky vyjádří obecný význam.      

Böcklin základy malířského umění získal při 2letém studiu v Düsseldorfu a návazných studijních pobytech v Bruselu, Paříži a na mnoha místech rodného Švýcarska. Prokázal je pak v krajinomalbě a v portrétech. V následující koláži je Hlava Římana (1863, Kunstmuseum v Basileji) a Portrét Gottfrieda Kellera (1889, Kunsthaus v Curychu). 

A nechybí ani autoportréty z různých období života. V Autoportrétu v ateliéru (1893, Kunstmuseum v Basileji) se zvěčnil ve zralém věku.

Celkem 10 let strávil v Římě (1850-1856, 1862-1866), kde se seznámil s italskými renesančními malíři a obrazy podle biblických příběhů a řecké mytologie, v Itálii (poblíž Florencie) také prožil posledních 9 let života. 

Náboženským motivům se však věnoval jen okrajově, příkladem jsou obrazy Truchlení Marie Magdaleny nad tělem Krista (1867, Kunstmuseum v Basileji) a Sv. Antonín káže rybě (1892, Kunsthaus v Curychu). V druhém připomíná legendu, podle níž Antonínovi při kázání v Rimini nikdo nechtěl naslouchat, ale zaujal jím ryby, a to pak ovlivnilo ke změně postoje i obyvatele Rimini. Žralok však asi měl úplně jiný zájem než nábožné rozjímání a můžeme se jen dohadovat, co tím Böcklin chtěl říct.

Naopak příběhy z řecké mytologie jsou stěžejní částí Böcklinova díla. Sem patří Dianin lov (1862) a Odysseus a Kalypsó (1882), oba vystavené v Kunstmuseu v Basileji. Odysseus, král Ithaky, se po dobytí Tróje při návratu dostal na neznámý ostrov, kde žila krásná nymfa Kalypsó. Nymfa Odyssea zahrnula bohatstvím a slíbila mu nesmrtelnost, když se stane jejím manželem. Odysseovi se však stýskalo po vlasti a na Diův příkaz ho Kalypsó po dlouhých 7 letech konečně propustila.  

Řada Böcklinových děl, inspirovaných mytologií, stojí na protikladných symbolech krásy a znetvoření. V obrazech s bohem pastýřů a ochráncem stád Panem je současně propojil s krajinomalbou.  Podle mytologického příběhu Pan (s podobou člověka s kozíma nohama a rohy) se zamiloval do krásné nymfy Syrinx, ta ze strachu z něj skočila do vody a nechala se Diem proměnit v rákosí. Pan si z rákosu vyrobil píšťalu (Panovu flétnu) a z nešťastné lásky na ni hrává smutné písně. Scénu zachycuje obraz Jarní večer (1879, Maďarská národní galerie/Hungarian National Gallery, Budapešť).

A patří sem také obrazy Pan a Syrinx (1854, Albertinum, Galerie Neue Meister v Drážďanech), Lesní krajina s odpočívajícím Panem (1855) a Pan děsí pastýře (1859), poslední dva vlastní Kunstmuseum v Basileji.

Kentauři (lidé s tělem koně) jsou dalšími netvory v Böcklinových obrazech jako např. Zápas kentaurů (1872, Kunstmuseum v Bernu) a Kentaur pozorující rybu (1878, Kunsthaus v Curychu).

Sirény podle jedné z pověstí žily na ostrově Capri a svým líbezným zpěvem lákaly námořníky, které pak zabily. Ve zpěvu se odvážily vyzvat k soutěži Múzy, ale prohrály a Múzy je za trest proměnily v obludy s ženskou hlavou a ptačím tělem, v jiném podání do podoby s rybím ocasem, tedy mořských panen. Jako člověk s rybím ocasem je zobrazován i Tritón, syn boha moře Poseidona a Amfitrity. Obraz Klidné moře (1887, Kunstmuseum v Bernu) zobrazuje Sirénu i Tritóna.

Společně s mořskou nymfou nereidou je na obraze Triton a nereida (1874, Sammlung Schack, Mnichov).

Najády, věčně mladé a krásné vodní nymfy, v Böcklinových představách zachycuje obraz Hra najád (1886, Kunstmuseum v Basileji). 

Předchozí obrazy silně ovlivnily českého malíře Beneše Knüpfera (1844-1910).

Böcklin s milovanou manželkou, kterou poznal v Římě, měl 11 dětí a v mnohých obrazech vzdává hold ženské kráse, lásce a (ne vždy naplněné) touze po blízkém člověku. Nejvýrazněji je to patrné v obrazech Milenci (1865, Kunsthaus v Curychu), Svatební cesta (1875, Kunstmuseum v Bernu), Síla moře (1877, Kunsthaus v Curychu), Svoboda (1891, Kunsthaus v Curychu), Letní den (1881, Albertinum, Galerie Neue Meister v Drážďanech), Rodička (1895, Kunsthaus v Curychu), Nymfa na jaře (1866, Kunstmuseum v Bernu), Probuzení jara (1880, Kunsthaus v Curychu) a Mořská idylka (1887, Österreichische Galerie Belvedere, Vídeň). 

K obrazu Petrarca u fontány ve Vaucluse (1867, Kunstmuseum v Basileji) malíře inspirovaly lyrické básně Francesca Petrarcy (1304-1374) z období jeho pobytu ve Vaucluse v Provence.

Böcklinovu manželskou idylku však poznamenaly nešťastné události, 5 dětí zemřelo v útlém věku, malíř onemocněl tyfem, prodělal mozkovou mrtvici, 2krát musel opustit domov kvůli šířící se choleře, a to vše se projevilo v zádumčivých a ponurých obrazech z pozdějšího období. V mírnější formě to vyjadřují obrazy Podzimní myšlenky (1886) a symbolická pouta představuje Zahradní pergola (1891). Oba jsou k vidění v Kunsthausu v Curychu. 

Tragické zážitky se naplno projevily v temných obrazech smrti. Nejslavnějším je Ostrov mrtvých (1880, Kunstmuseum v Basileji). Znázorňuje Charóna, převážejícího přes řeku Styx bílou plachtou zahaleného zemřelého na ostrov v podsvětí k uložení do jedné z pohřebních komor ve skalách.

K vyobrazení ostrova Böcklina inspirovala skaliska v moři poblíž ostrova Capri v Neapolském zálivu.

Umělec namaloval ještě další čtyři verze tohoto obrazu, jsou v muzeích v New Yorku (2.), Berlíně (3.) a Lipsku (5.), celkově 4. v pořadí shořela při bombardování Berlína v 2. světové válce, třetí vlastnil Adolf Hitler. Sergej Rachmaninov pod dojmem z obrazu napsal stejnojmennou symfonickou báseň. A právě tu „Hitlerovu“ (1883, Alte Nationalgalerie, Berlín) po návštěvě berlínské galerie v r. 2024 sem přidávám.

Podobnou atmosféru má Posvátný háj (1882, Kunstmuseum v Basileji).

Zkáza a smrt je také námětem obrazů Válka. První verze (1896, Albertinum, Galerie Neue Meister v Drážďanech) znázorňuje hořící město a umrlce na koni, v druhé (1897, Kunsthaus v Curychu) smrtka kosí vše živé, stejně jako na obraze Mor (1898, Kunstmuseum v Basileji).  

Protipólem obrazu Ostrov mrtvých je Ostrov života (1888, Kunstmuseum v Basileji). 

A alegorií celé životní pouti (děti – zrození, polonahá kráska a jezdec s kopím – mládí a síla, vetchý stařec – ubývání sil, smrtka a náhrobek – zánik) je obraz Život je krátký sen (1888, Kunstmuseum v Basileji).