One cure for all?

Příliš mnoho některých vitamínů může poškodit lidské zdraví.

Zuzana

Dle názoru spotřebitelských kontrolních 'orgánů' - konzumenti, kteří si chtějí zlepšit zdraví vitamínovými doplňky, mnohdy vyhazují peníze z okna nebo dokonce své zdraví ohrožují, protože příliš mnoho vitamínových doplňků je opatřeno nesprávným a zavádějícím označením a informace jsou nedostatečné. Podle slov ředitele Petera Vicary-Smitha chemici našli v klíčových supermarketech i malých obchodech v Londýně množství příkladů nepodložených tvrzení, co se vitamínových doplňků týká. Největší viníci jsou firmy, které tvrdí, že jejich vitamíny udržují zdravé kosti a klouby.

Vědci shledali, že vitamínové produkty, které obsahují vysoké dávky vitamínu B6 a beta-carotenu nevarují na nálepkách konzumenty, že příliš velké dávky těchto vitamínů jim mohou škodit. Navíc - týká se konkrétně UK - byl proveden výzkum u 1263 konzumentů beroucích pravidelně vitamínové doplňky. Třetina z nich si dle výpovědi vůbec neuvědomuje, že příliš vitamínů může jejich zdraví velmi poškodit. Spotřebitelští 'watchdogs' upozornili European Commission, aby se této věci ujala. Jsou znepokojení tím, že lidé zbytečně riskují zdraví a ke všemu platí víc peněz za spoustu produktů, na bázi jakýchsi tvrzení, která nejsou podepřena vědeckými důkazy. Přejí si, aby European Commission co nejdříve zveřejnila seznam vědecky akceptovaných a naopak neakceptovaných nebo odmítnutých tvrzení o zdravotních benefitech. Prohlásili, že si nepřejí, aby konzumenti byli neustále balamuceni a bulíkováni tvrzeními, kterým nelze důvěřovat.

Poněvadž tento problém se zdaleka netýká jenom UK, ale objevuje se prakticky všude, zveřejňuji ho zde zejména pro lidi, kteří věří, že vitaminy jsou 'one cure for all' (diseases) a kteří věří každému tvrzení na nálepkách, navzdory tomu, že podobných varování v minulosti přišlo x - článek v Independent, z něhož volně čerpám, není nic nového. S vitamíny je to asi jako s tím archaickým, příslovečným 'dobrým sluhou a špatným pánem'.

Hohe Wand - pohoří na periferii Vídně

Pohoří Hohe Wand (česky Vysoká stěna) se nachází asi 50 km za Vídní směrem na Graz, poblíž města Wiener Neustadt. Patří do Gutensteinských Alp. Vápencovými skalami připomíná naši Pálavu a výškou je o něco nižší než Beskydy, vrch Plackles, který je zde nejvyšší, dosahuje 1132 m n. m.

Z informační tabule je vidět, že pohoří má profil náhorní plošiny se strmými stěnami na okrajích (odtud zřejmě jeho název), ty mají výšku až 250 m a jsou velmi vyhledávané horolezci, na řadě míst nahoře zase našli ideální odrazový můstek paraglidisti pro svůj vzlet do volného prostoru a měkké přistání na louce.

Naše trasa začala na parkovišti u typického rakouského motelu, vylepšeného červenou telefonní budkou, známou z Velké Británie. Po krátkém úseku cesty míjíme ukazatel s informací 1 km k vrcholu Plackles, než jsme však k němu dorazili, rozpršelo se a na krajinu padla mlha.

V oblasti žije mnoho druhů zvířat, např. kamzíci, kozorozi, mufloni, jeleni, lišky, jezevci, …, zřejmě však i kvůli nepřízni počasí jsme na ně neměli štěstí, jen zvědavá samice daňka se na nás příšla podívat zblízka a z mlžného povzdálí nás pozorovali paroháči. Posledním živočichem (kromě ptáků), kterého jsme viděli a nebál se nás, byl šnek s horolezeckými sklony.

Zastoupení flóry je také velmi pestré, jak ukazuje další informační tabule. My jsme tam byli v červnu a to už byly koniklece (v naší městské čtvrti raší koncem března) dávno odkvetlé.

Tak alespoň dva snímky horského kvítí.

Jednou z největších atrakcí Hohe Wand je vyhlídková terasa Skywalk na vrcholu Sonnenuhrwand s krásnými výhledy do krajiny. Zřejmě její vybudování bylo inspirováno skleněnou podkovou Skywalk nad Grand Canyonem (nebo to bylo naopak?).

Naše procházka byla zcela pohodová, s minimálními převýšeními, s délkou pod 10 km by se dala přirovnat k oblíbené hřebenové trase v Beskydech z Pusteven na Radhošť a zpět.

Ale i zde si mohou přijít na své turisté, kteří bez adrenalinových zážitků nemohou být. Trasy via ferrata (v italštině železná cesta) s profily známými z Dolomit, kdy turisté prochází nad propastmi po skalních římsách zajištěných řetězy a lany, po lávkách a jen na těch nejnáročnějších místech po řetězech šplhají vzhůru nebo stoupají po strmých kovových žebřících, zde najdeme právě v těch nejobtížnějších podobách (viz třeba zde), na Hohe Wand lze např. po kovových kramlích, natlučených do celé 250 metrů vysoké stěny, vyšplhat z údolí až nahoru. To jsme ale nezkoušeli, myslím, že snazší by bylo vylézt na 300-metrový elektrárenský komín, na něm jsou alespoň obruče na odpočinutí.

Big Brother Is Watching You

Ve Wall Street Journal byl zveřejněn výborný seriál článků, nazvaný "What They Know". Hlavní předmět článků je lidské soukromí - nebo jeho nedostatek - v digitálním světě.

Zuzana

První článek v sérii vysvětluje, jak webové stránky pravidelně sledují váš pohyb na webu a sbírají neuvěřitelné množství personálních informací. Journal vyzkoušel 50 webových stránek za použití testovacího počítače a objevil, že tyto stránky společně instalovaly dohromady 3180 sledovacích souborů. Wall Street Journal zjistil, že webová technika je stále dotěrnější. Některé sledovací soubory zaznamenávají psaní na klávesnici (každý úder) a mohou text předat firmě, která shromažďuje údaje a analyzuje jejich obsah i tón a klíč k osobním sociálním spojením. Shromážděná data jsou neuvěřitelně detailní. Obsahují vás věk, pohlaví, rasu, poštovní číslo, příjem, manželský stav a zdravotní záležitosti - a také vaše nákupy v poslední době i vaše oblíbené TV shows a filmy.

Nejdotěrnější jsou stránky dictionary.com a msn.com, každá instalovala přes 200 sledovacích souborů. Nejméně dotěrné jsou údajně craiglist.org a wikipedia.org.

Co s tím dělat? Evropa, která má všeobecně lepší pravidla než USA, pokud jde o sbírání a používání osobních údajů, má ale na druhé straně také silné regulace na to, jak dlouho mohou být webové údaje skladovány. Nakonec místní police to může někdy použít. Po celé Evropě odpor proti skladování osobních údajů narůstá. Občanská hnutí jako "European Federation of Journalists" tyto sledovací praktiky kritizují a v Německu asi 35000 lidí, včetně Justice Minister Sabině Leutheusser-Schnarrenberger, se soudí s německou vládou právě v této záležitosti. Christian Engstrom, člen Evropského parlamentu, k digitálním právům řekl následující: "Je to v Evropě skutečný problém. Jedná se o porušení European Convention of Human Rights, které říká, že každý má právo na soukromý život. Toto elementární právo se musí dostat i do digitálního života. Napětí znamená, že vlády nejsou vždycky k restrikcím shromažďovaní personálních údajů moc ochotné. Navíc pro ty, kteří chtějí zamezit těmto praktikám, vznikají velké technické problémy.

Když v r. 2003 Congressem prošel zákon "Do Not Call", jejich práce byla snadná: každý máme telefonní číslo, vy dáte číslo do databáze a řeknete solicitorům, aby vám nevolali. Ale v digitálním světě neexistuje ekvivalent telefonního čísla: ID vašeho počítače je jeho IP adresa, ale většina IP se pravidelně mění. Není možné vyrobit "Do not track" databázi a říct obtěžovatelům na internetu, aby neobtěžovali svými sledovacími soubory každého, kdo podepíše úmluvu. Alternativně můžeme adoptovat opačný přístup; místo aby se uživatelé registrovali, můžeme požadovat na solicitorech, aby se zaregistrovali a pak používat prohlížeč, který by ochránil vaši doménu před instalováním sledovacích souborů. Naneštěstí to má také technické zádrhely, takže padl návrh, aby prohlížeč upozorňoval každou webovou stránku, kterou navštívíte, že si nepřejete být sledován. Prohlížeč by umožňoval 'x-notrack' pro každé HTTP spojení. Na obdržení signálů 'not to track' by webová stránka pomoci FTC regulace ochránila od nastavení perzistentního identifikátora na uživatelově počítači, nebo užívání kterékoliv dalšího mechanismu, který může identifikovat prohlížeč a sledovat interakci.

To by samozřejmě vyžadovalo legislativu, která bude žádat, aby webové stránky uznaly požadavek "x notracku". To je špatná zpráva. Dobrá zpráva však je ta, že ať je eventuální řešení jakékoliv, problému samotnému se konečně dostává pozornosti na Capitol Hill, kde Mark Pryor (D-AR) píše návrh zákona, mířící k tomu, aby zákazníci měli větší kontrolu nad internetovými údaji. Zaměření návrhu, který je zatím pořád v hrubé formě, dá konzumentům možnost si vybrat, zda chtějí nebo nechtějí být sledováni na webu.

Zatímco se věci dávají do pohybu, Journal plný výše zmíněných článků je tu a stojí za to si je prohlédnout. Články zahrnují části, které vysvětlují 'web tracking', monitorování mobilních telefonů, co o vás sledovací služby ví, jaká je role velkých firem jako Google a Microsoft, a dokonce i rady, jak se sledování vyvarovat. Nemůžete se vyhnout úplně všemu, ale jsou způsoby, které mohou "tracking" značně omezovat.

The Wall Street Journal

Europoslanci budou nejspíš žádat ještě silnější ochranu osobních dat

Dubaj (1) - lyžování v tropech

Začátkem března jsme ještě lyžovali na sjezdovkách rakouských Alp a už se pomalu můžeme těšit na hřejivé sluneční paprsky. Existuje však místo, kde můžeme mít obojí naráz. Je to Dubaj ve Spojených arabských emirátech (SAE).

SAE se skládají ze 7 emirátů, z nichž největší a nejbohatší je Abu Dhabí, zabírající asi 87 % země. Základem jeho bohatství je ropa (s odhadovaným množstvím 90 miliard barelů ropy, což by při současném tempu těžby mělo stačit na více než 100 let) a také 4. největší zásoby zemního plynu na světě. Přesto jej však zcela zastínil emirát Dubaj, rozlohou nepatrný (pouhých 5 % SAE) a se zásobou ropy odhadovanou maximálně na 15 let. Emirát Dubaj a jeho stejnojmenné hlavní město na sebe strhl pozornost výstavbou gigantických budov a luxusních hotelů s originální architekturou, umělých ostrovů a obchodních center. Bylo to prozíravé, protože dnes již orientace na turistický ruch, vytváření zón volného obchodu i moderní techniku a technologie (příkladem je úspěšná letecká společnost Emirates Airlines s největší letkou obřích letadel Airbus A380) tvoří 90 % HDP Dubaje a emirát se stává na těžbě ropy nezávislý.

Ikonami Dubaje jsou mrakodrap Burj Khalifa (Chalifova věž) a hotel Burj Al Arab (Věž Arabů, Arabská věž). Ty (a další projevy dubajské gigantománie) nechme ale na jindy, na závěr lyžařské sezóny se raději zastavme u lyžařské haly Ski Dubai. Můžeme si v ní zalyžovat, i když venku je 40 °C.

Hala je částečně vidět na prvním snímku (nakloněný futrál vlevo) a lze k ní pohodlně dojet metrem. Lyžařskou výbavu (včetně oblečení) z Evropy vláčet nemusíme, vše se dá na místě vypůjčit a turnikety pobízejí návštěvníky ke vstupu. Abychom však věděli, do čeho jdeme, můžeme si celý lyžařský areál nejdříve prohlédnout přes sklo z nákupního střediska.

V areálu je naaranžován pohádkový zimní svět, kde se vydovádí i děti, a je tam i menší bobová dráha.

Co se týče vlastní sjezdovky, náročnější lyžaře moc nenadchne. Má totiž jen asi 300 m a její složitost je střední (červená). Takže pro nás, rozmazlené několikakilometrými sjezdovkami Dolomit a Alp, už nic zajímavého, ale jako alternativa pro lidi znuděné z golfových turnajů a pláží luxusních hotelů celkem ujde. ;)

Peníze v umění

Příběh s Warholovým prostřeleným portrétem Mao Tse Tunga měl pokračování.

Zuzana

Warholův portrét Mao Zedonga, (viz Warholův prostřílený Mao hvězdou na aukci), se nakonec prodal v Christie's na aukci za 302 500 USD - tedy za nejmíň desetinásobek původního odhadu. Jak jsem uvedla v předchozím článku, prodej se původně odhadoval na 20 000 až 30 000 USD.

Mao Tse Tung byl na aukci mezi Warholovými ikonickými obrazy. Portrét je unikátní a obzvláště ceněný proto, že Hopper portrét dvakrát prostřelil, neb si ho popletl se samotným, živým Mao Tse Tungem a zejména proto, že Warhol, jemuž se to moc líbilo, opatřil prostřelené díry nápisy. Další z obrazů, který se prodal za mnohem větší částku oproti původnímu odhadu, je portrét Marilyn Monroe; byl prodán za 206 500 USD (čtyřnásobek původního odhadu). Hodně z Hopperových nejcennějších kusů sbírky bylo prodáno během listopadu 2010 a prodej už tehdy zvedl cenu Hopperova majetku o 10 miliónů dolarů. Prodané věci zahrnovaly práce Annie Leibovitz, Marcela Duchampa, Helmuta Newtona a několik Warholů.

Kolem poslední aukce Hopperovy umělecké sbírky se však objevil klasický zádrhel. Hopperově poslední ženě Victorii Duffy Hopper, s níž se začal rozvádět krátce před svojí smrtí, se prostřednictvím jejích advokátů podařilo pozastavit prodej části hercovy sbírky. Práce, kterých se to týká, zahrnují umělce jako Bruce Conner a Sam Francis a britský portrétista Jonathan Yeo. Cena těchto obrazů je odhadnuta na stovky tisíc dolarů. Christie's byla tedy nucena stáhnout z prodeje 32 děl až do doby, kdy bude eventuálně situace vyřešena. Victoria Duffy si dělá na obrazy nároky. V situaci těsně před Hopperovou smrti, kdy se s ní Dennis Hopper rozváděl, byla údajně Hopperem obviněna z chystaného útěku s částí jeho sbírky v hodnotě 1,5 miliónů dolarů a následně obdržela soudní příkaz k Hopperovi se nepřibližovat.

Zbytek uměleckých prací v Hopperově vlastnictví se prodával podle plánu. Aukce se konala 11. a 12. ledna 2011.

Peněžní tanec kolem takových sbírek bývá často trapná záležitost. Jistěže Hopper, jako spousta sběratelů cenných obrazů, nejen sbíral to, co považoval za zajímavé, ale počítal i s tím, že dobře investuje svůj majetek a že umění zdědí jeho potomci. Ale tahanice pozůstalých (a ty často začínají už před smrtí majitele) jsou odstrašujícím dokladem vlivu peněz v umění, kde peníze by měly být druhotná záležitost. To je taky důvod, proč třeba Marcel Duchamp svoje věci téměř nikdy neprodával. Spíše je daroval muzeím a přátelům, o nichž věděl, že s nimi nebudou finančně spekulovat. Některé věci, které přece jen prodal, zase koupil zpět (až měl tu možnost). Nad použitím svých věcí si tak udržoval kontrolu.

(Autorem obrazu v textu je Jonathan Yeo.)