Albrecht Altdorfer - renesance v Podunajské malířské škole

Albrecht Altdorfer (1480-1538) se společně s Hansem Holbeinem mladším (1498-1543) od dalších německých renesančních malířů Albrechta Dürera (1471-1528), Lucase Cranacha staršího (1472-1553) a Matthiase Grünewalda (1470-1528) odlišuje. Holbein maloval především portréty a námětem mnoha Altdorferových děl sice podobně jako u tří zmíněných mistrů jsou biblické příběhy, ty však již netvořil pod vlivem dogmatických schémat, ale zpravidla je zasazoval do romantické přírody, která v jeho pojetí není jen nedůležitým pozadím obrazů a často jim dodává stěžejní výraz a náladu. Až na několik poznávacích cest celý život strávil v Řezně (v Regensburgu) a je považován za nejvýznamnějšího představitele Podunajské malířské školy.  

Kromě malování se věnoval i architektuře a v Řezně také zastával (dnešním označením) funkci hlavního městského architekta. I když není úplně jasné, co sám postavil, přisuzuje se mu kostel a městské hradby v rodném městě. 

U tří starších zde prezentovaných obrazů – Svatá rodina se světcem (1507-1515, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) a Panna Marie s dítětem a Ukřižování, oba z let 1516-1518 a ze Szépművészeti Múzeum v Budapešti – příroda ještě znázorněna není. 

Přímo v názvu je však v obraze Krajina s rodinou satyra (1507, Gemäldegalerie, Berlín). Satyr je zde zobrazen s nymfou a jejich dítětem. Rušivým prvkem poklidné scenérie je nahý muž vpravo, který obtěžuje ženu v červeném oděvu, snažící se před ním uprchnout do lesa.

Obrazy Ukládání do hrobu (v reprodukci se bohužel odráží modré pozadí z okna) a Vzkříšení (oba 1518, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) pocházejí z oltáře Opatství sv. Floriana v Horním Rakousku a mají podobnou kompozici v pohledu z tmy, kamenné jeskyni se skupinou postav a krajinou. V dramatickém Ukřižování z Krista vyzařuje planoucí světlo a v druhém obraze, který představoval zrcadlově umístěné křídlo oltáře, je krajina již výraznější než samotná scéna ukládání Krista do hrobu.  

Noční scenérii obrazu Narození Krista (Svatá noc) (1520-1525, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) ozařují tajuplné zdroje světla a Svatou rodinu doprovázejí muzicírující andělé.

V Narození Panny Marie (1520, Alte Pinakothek, Mnichov) prostor se sloupovím vyplňuje velký kruh s anděly. Klenuté apsidy ve tvaru mušle jsou typické pro tehdejší architekturu a Altdorfer zde uplatnil své znalosti z tohoto oboru.  

Předchozímu obrazu se architekturou podobá Klanění pastýřů (Gemäldegalerie, Berlín).

Na obraze Kristus se loučí se svou matkou (1520, National Gallery, Londýn) se žehnající Kristus snaží uklidnit omdlévající Pannu Marii a truchlící ženy. Po jeho pravici stojí apoštolové sv. Petr a sv. Jan. Suché větve uschlého stromu vlevo symbolizující utrpení Páně.

V dalším Ukřižování (1527), Kunstmuseum, Basilej) jsou dva zdroje světla – jeden v pohřební jeskyni se sarkofágem a druhý nahoře za Kristem. Jeskyně podle některých výkladů je alegorií Platónovy jeskyně, vidíme v ní odraz reálného světa. Dolní část znázorňuje padlého strážného, Kristus zde působí spíše jako triumfující postava po svém vzkříšení. 

Alegorie prosperity v době knížecího přepychu (1531, Gemäldegalerie v Berlíně) je obrazovým vyjádřením rčení pýcha předchází pád. Bohatství symbolizuje nádherný palác, v pozadí hrad a město s výstavními budovami a věžemi, šlechtic s manželkou vystupují na terasu paláce, kde na ně čeká kavalír s pohárem, z něhož si připíjejí na jejich příchod. Na konci dlouhé vlečky se však usadila rodina žebráků a urozený pár je nevědomky táhne za sebou. 

Reprezentativní sbírka Altdorferových náboženských obrazů s působivým vykreslením horské krajiny v pozadí posledních třech je k vidění v Gemäldegalerie v Berlíně: Narození Páně (1513), Odpočinek na útěku do Egypta (1510), Odchod apoštolů do Země zaslíbené (1523) a Kristus na kříži mezi zločinci (1526).

Ze života dalších svatých si vybral příběh Umučení svaté Kateřiny (1505-1510, Kunsthistorisches Museum, Vídeň).

Zuzana v lázni a dva starci (1526, Alte Pinakothek, Mnichov) je odkazem na starozákonní příběh o ctnostné a manželu věrné Zuzaně, kterou v lázni šmírovali dva staří chlípníci a když jejich sexuální návrhy odmítla, ze msty ji obvinili z cizoložství. Díky proroku Danielovi byli však usvědčeni ze lži (v jejich líčení, kde mělo dojít k cizoložství, byly rozpory). Dominantní částí obrazu je pohádkový palác židovského krále Joachima. Zuzana na rozdíl od jiných obrazů (např. Tintorettova) není zobrazena nahá, v popředí obrazu ji obklopují služebné, jedna jí češe vlasy a další myje nohy, starci jsou skryti v křoví vlevo. Příběh končí ukamenováním starců v pravé části obrazu, které sledují lidé na terase a v oknech paláce.  

Lot a jeho dcery (1537, Kunsthistorisches Museum, Vídeň) také patří mezi biblické příběhy. V pozadí hoří Sodoma a Lot se svými dvěma dcerami byli jediní, kteří zkázu přežili. Ze strachu o život Lot s dcerami hledá bezpečí v jeskyni. Dcery pochopily, že žádné muže tak nenajdou, otce opily a podařilo se jim s ním otěhotnět. Obě měly syny, kteří se pak stali praotci národů Moabitů a Amonitů.

Nejpůsobivějším Altdorferovým obrazem je Alexandrova bitva (1529, Alte Pinakothek, Mnichov), namalovaný pro bavorského vévodu Viléma IV. a jeho manželku. Znázorňuje Alexandra Velikého (356-323 př. n. l.) ve vítězné bitvě u Issu r. 333 př. n. l. s perským králem Dareiem III. Scénu se stovkami vojáků rámuje panorama podunajské krajiny a dramatičnost jí dodávají i blesky na obloze.    

Pink Floyd - The Dark Side of the Moon na hvězdárně v Brně

Album The Dark Side of the Moon britské skupiny Pink Floyd bylo vydáno r. 1973 a v hudbě znamenalo přelom. Místo obvyklých LP desek sestavených z písní či instrumentálních skladeb, které neměly žádnou spojitost, představuje monotematicky zaměřené dílo, kde skladby přecházejí plynule jedna v druhou bez přestávky a spojující myšlenkou textu je člověk ztracený v čase a prostoru. I když skladby Eclipse (Zatmění) a The Great Gig in the Sky (Velký nebeský koncert) svými názvy nasvědčují tématu vesmíru, ve skutečnosti o něj nešlo a tma na odvrácené straně Měsíce je metaforou vlivů, které vedou k šílenství (inspirací baskytaristovi a zpěvákovi Rogeru Watersovi byla duševní nemoc dřívějšího člena skupiny Syda Baretta, kterého nahradil kytarista a zpěvák David Gilmour) – peněz, chamtivosti, konfliktů a uvědomění si pomíjivosti života. Albu se dostalo označení první rocková opera a skupina pak na něj o 6 let později navázala dalším projektem The Wall, kde zeď je symbolem mezilidské izolace.

Rockové opery měly velký ohlas i u nás, zvláště u brněnských rockových skupin. Progres 2 v r. 1978 přišli se sci-fi programem Dialog s vesmírem (na desce vyšel r. 1980), monotematické bylo ale i jejich předchozí album Mauglí (1977/1978), následovala Třetí kniha džunglí (1982) a Mozek (1984), Synkopy 61 vydaly Sluneční hodiny (1981) a Křídlení (1983) a Futurum Ostrov Země (1984). Pozadu nezůstal ani pražský Olympic s LP deskami Prázdniny na Zemi (1980), Ulice (1981) a Laboratoř (1984).

The Dark Side of the Moon má letos 50. výročí od vydání a Hvězdárna a planetárium Brno k němu uvádí audiovizuální báseň z dílny společnosti NSC Creative, vytvořenou v součinnosti s žijícími členy Pink Floyd a jejich zvukovými mistry.

Ani zde nebylo povoleno pořizovat fotografie, názornou představu ale dává trailer programu, který hudebně podkresluje část skladby Time, čtvrté na první straně alba.

Vzhledem k volné spojitosti s vesmírem se sem hodí i fotografie několika mlhovin z výstavy na hvězdárně.

Hlavní je ale samozřejmě hudební stránka. Nejdříve však ještě obal alba, ten je také proslulý, zobrazuje lom světla přes hranol, na vnitřní dvojstraně jsou texty skladeb a náznak srdeční činnosti z elektroencefalografu a na zadní straně pokračuje barevné spektrum.

Deska ve skladbě Speak to Me začíná tlukotem srdce, který bubeník Nick Mason simuloval na speciálně upraveném basovém bubnu.

Breathe navzdory optimistickým pasážím „Dýchej, vdechuj vzduch, neboj se zajímat o svět kolem, budeš dlouho žít a vysoko budeš létat“ končí fatalistickým „Řítíš se vstříc blízké smrti.“

On the Run je instrumentálním předělem s atmosférou neklidu a úzkosti, přecházejícímu ve zpívanou skladbu Time, v níž v dlouhém úvodu opět zaznívá tlukot srdce, ale také tikot hodin, zvonění a temné tony. Slova v textu “Odtikávají pomalu všechny ty chvilky, co tvoří nudný den, mrháš a plýtváš časem, ponořen do sebe, … už není vůbec žádný čas nazbyt, plány, co jsi měl, zmizí v nicotě“ tyto pocity pomíjivosti ještě prohlubují. V skladbě je také velmi pěkné Gilmourovo kytarové sólo.  

V The Great Gig in the Sky se pěveckého partu ujala hostující zpěvačka Clare Torry, která se později se skupinou soudila, že skladbu napsala společně s klávesistou Richardem Wrightem, původně zmiňovaného jako jediného autora. Došlo k mimosoudnímu vyrovnání a v novějších reedicích je již její spoluautorství přiznáno. V textu se mluví o smíření se smrtí: „Proč bych se měl bát umírání? Není k tomu důvod, stejně musíš jednou zemřít.“

Money jsou nejhranější skladbou alba, vyšla navíc i na singlu. Cinkot mincí a slova „Peníze, to je síla, sbal ty prachy a začni si užívat. Nové fáro, kaviár, čtyřhvězdičkový sen. … Cestuji se smetánkou v první třídě nejvyšší kvality, ale asi budu ještě potřebovat soukromý tryskáč. … ruce pryč od mého balíku“ jsou vyjádřením poživačného stylu a chamtivosti.

Us and Them je symbolem konfliktů: "’Vpřed!,’  křičel zpředu a celá první řada padla. Pak si generál sedl a na stole si před sebou na mapě přesouval vojáky ze strany na stranu.“

Any Colour You Like je další instrumentální skladbou s pisklavými tóny opět vyvolávajícími úzkost.

Brain Damage je o poškození mozku šílence: „Šílenství je v mé hlavě, vzali jste skalpel a začali měnit, uspořádali jste mě, abych byl příčetný. Zamkli jste dveře a daleko zahodili klíč. 

Je cosi v mé hlavě, ale už není to mé.“ Verš „a když kapela, ve které hraješ, začne hrát jiné melodie" odráží duševní zhroucení exčlena skupiny Syda Barretta. Poslední píseň Eclipse končí slovy: „A vše, co je teď, a vše, co odešlo, a vše, co přichází, a vše pod Sluncem je v dokonalém souladu, ale i to Slunce již zakryl Měsíc. Není žádná odvrácená strana Měsíce, ve skutečnosti je všude temnota.“ A v úplném závěru tlukot srdce slábne, až se úplně zastaví. Konec, smrt.  

Anton Pavlovič Čechov - Tři sestry v Mahenově divadle

Ve filmu Jára Cimrman, ležící, spící náš univerzální génius a vynálezce při pohledu na Čechova, který si činil poznámky k nové divadelní hře, se spisovatele zeptal: „Co píšete?“ 

„Dvě sestry,“ odpověděl Čechov. 

„A není to trochu málo, Antone Pavloviči?“ Mistr se zamyslel a jednu sestru přidal. 

Před několika dny jsme se na Tři sestry Prozorovovy byli podívat do Mahenova divadla v Brně. 

Nejstarší sestra Olga je svobodná a učí na gymnáziu, prostřední Máša je už 7 let nešťastně vdaná za Kulygina, profesora na stejném gymnáziu, a nejmladší Irina zatím žije v iluzích o budoucím životě, lásce a uplatnění. Pocházejí z Moskvy, jejich otec generál byl ale na konci života převelen k vojenské posádce na maloměsto, kde se rodina k smrti nudí.  

Olgu učení nebaví („za ty čtyři roky, co učím, cítím, že ze mě každý den vysává trochu sil a trochu mládí“).

Máša je v domácnosti, závislá na manželovi, všechno ji štve. Irina se zjevnou narážkou na ni filosofuje: „Člověk má pracovat, každý má pracovat v potu tváře, ať je to, kdo chce, a jenom v tom spočívá smysl a cíl jeho života, jeho štěstí a jeho radost. … Bože můj, to bych radši byla dobytče nebo obyčejný kůň, jen abych mohla pracovat, než mladá paní, která vstává v poledne, potom pije v posteli kávu, potom se dvě hodiny obléká… to je přece strašné!“

Nudou se užírají i další postavy, lékař Čebutykin (60letý) říká „Od promoce na univerzitě jsem nehnul prstem, dokonce jsem nepřečet ani jedinou knížku.“ Baron a poručík Tuzenbach (ani ne 30letý) pochází z Petrohradu a také nikdy nepracoval, na všechno měli sluhy. „Aspoň jeden den v životě bych si chtěl tak zapracovat, abych večer přišel domů, únavou se svalil na postel a okamžitě usnul. Dělníci mají zřejmě tvrdý spánek!“

Nový velitel baterie plukovník Veršinin (43 let) je podruhé ženatý, má dvě holčičky, jeho manželka se často pokouší o sebevraždu.

Sestry mají ještě bratra Andreje, který se dal na vědeckou dráhu. Je to nejen učenec, ale hraje taky na housle, vyřezává různé věci ze dřeva, no prostě: na co sáhne, to se mu daří. Jen ta jeho láska, Nataša, tou sestry opovrhují, protože se ani neumí obléct, aby to nepůsobilo uboze. Zásluhou otce, který je vedl ke vzdělání, všichni sourozenci umějí francouzsky, německy a anglicky a Irina ještě i italsky, ale na tomto maloměstě je to zbytečné jako šestý prst. 

Irina má narozeniny a Mášin manžel Irině věnuje knihu o historii školy se jmény všech absolventů, kterou sám napsal, ale tu už od něj Irina dostala dříve, vezme si ji proto zpět a předá ji plukovníkovi. Tuzenbach chce odejít z armády a začít „normálně“ pracovat. Nataša má poměr s Protopopovem, předsedou krajské správy.  

Plukovník miluje vdanou Mášu, vědec Andrej sní o světové slávě a přitom prohrává peníze v kartách. Irina začala pracovat na poště u telegrafu, ale „bezmyšlenkovitou prací bez poezie“ je rozčarovaná. Čebutykin se opíjí: „Myslí si, že jsem doktor, že umím léčit všelijaké choroby, ale já neumím naprosto nic, všecko jsem zapomněl, nic si nepamatuju, naprosto nic.“  „Minulou středu mi umřela pacientka. A je to moje vina, že umřela. Ano… Něco jsem věděl tak před dvaceti lety, ale teď si nic nepamatuju.“

Nataša má s Andrejem dítě a manipuluje Olgu, aby pro něj uvolnila pokoj, protože ten jejich je chladný, a také, aby propustili služku, která u Prozorovových pracuje 30 let, protože „má chůvu, kojnou, panskou, kuchařku… tak nač je ještě potřebná ta bába?“ 

Další důstojník, kapitán Solenyj, miluje Irinu, ale ta o něj nestojí. 

Irina si zoufá: „Byla jsem u pošty, teď jsem úřednice na městské správě a všecko, co mi dají na práci, nenávidím, opovrhuju tím… Už mi pomalu bude čtyřiadvacet, pracuju už dlouho, ale měkne mi mozek, zhubla jsem, zošklivěla, zestárla a nic, nic, naprosto nic mě netěší, ale čas letí a člověku se zdá, že pořád se od pravého, skvělého života vzdaluje, že odchází pořád dál a dál, do jakési propasti. Jsem zoufalá a nechápu, že jsem ještě živá, že jsem ještě nespáchala sebevraždu…“

„Život utíká a nikdy se nevrátí, nikdy, nikdy neodjedeme do Moskvy… Vidím, že neodjedeme…“

Olga jí radí, aby si vzala barona: „Není to, pravda, žádný krasavec, ale je to slušný, čestný člověk… Ženské se přece nevdávají z lásky, ale proto, aby splnily svou povinnost.“

Máša se sestrám přizná, že miluje plukovníka Veršinina. Andrej místo vědecké kariéry skončil jako referent na krajské správě, kvůli dluhům z proher v kartách zastavil dům, aniž si vyžádal svolení sester. Stejně jako sestry život vidí chmurně: „Ach, kdepak je, kam zmizela moje minulost, když jsem byl mladý, veselý, chytrý, když jsem snil a vytříbeně myslel, když mou přítomnost a budoucnost ozařovala naděje? Proč je to tak, že sotva začneme žít, že jsou z nás nudní, šediví, nezajímaví, líní, lhostejní, zbyteční a nešťastní lidé… Naše město už existuje dvě stě let, má sto tisíc obyvatel, ale není mezi nimi žádný, kdo by se nepodobal ostatním, žádný hrdina ani v minulosti ani v přítomnosti, žádný vědec, žádný umělec, žádný aspoň trochu pozoruhodný člověk, který by vzbuzoval závist nebo vášnivou touhu jít v jeho stopách… Všichni jenom jedí, pijí, spí, potom umírají… rodí se další a taky jenom jedí, pijí, spí, a aby se nudou nezbláznili, zpestřují si život hnusnými drby, vodkou, kartami, vedou malicherné soudní pře a ženy podvádějí své muže a muži lžou, tváří se, že nic nevidí, že nic neslyší, a drtivá sprostota působí zhoubně na děti, jiskra boží v nich uhasíná a stávají se z nich stejně ubohé tuctové mrtvoly, jako jsou jejich otcové a matky…“

Hra se v náznacích zabývá také postavením žen v tehdejší době, např. v rozumování Andreje nad jeho partnerkou Natašou v rozhovoru s Čebutykinem: „Žena je žena. Je čestná, slušná, no hodná, ale při tom všem něco v ní je, co ji degraduje na takové slepé tupé hovádko. V každém případě to není člověk. Říkám vám to jako příteli, jako jedinému člověku, kterému se můžu z duše vyznat. Miluju Natašu, to je pravda, ale někdy mi připadá, že je neuvěřitelně přízemní, a upadám do rozpaků, nemůžu pochopit za co, proč ji tak miluju, nebo přinejmenším, proč jsem ji tak miloval…“

Vojenská jednotka je opět převelena do jiné části Ruska, důstojníci se loučí, Máša ztrácí naději na život s Veršininem a zadržuje pláč. 

Moskva, o které všichni sní, že se tam vrátí, je ve hře symbolem neomezených možností, ten se ale stal nedostižným, protože nikdo není schopen pro návrat nic udělat. 

***

Dnes už před začátkem každého představení zazní upozornění, že během něj není povoleno pořizovat záznam ani fotografie, proto je v textu jen záběr scény před oponou o přestávce před 3. dějstvím a zde fotografie z vitríny na budově divadla a několik dalších ze závěrečného poděkování a rozloučení s diváky.  

Ukázky v textu jsou z překladu Leoše Suchařípy (známého z hlavní role ve filmu Faunovo velmi pozdní odpoledne, který byl i dramaturgem, divadelním teoretikem a překladatelem). V současném nastudování hry byl však použit novější překlad Jaroslava Vostrého. 

François Boucher - rokoko, markýza de Pompadour, akty a Diderotovo znevážení

Na baroko a jeho klon manýrismus navázalo rokoko, kdy místo šerosvitu či temnosvitu se barvy obrazů prozářily, a stejně tak se změnily i náměty, biblické příběhy, ukřižovaného Krista a svatou rodinu vystřídaly galantní scény, elegantní róby dam z lepší společnosti, a pokud se malíři obraceli k příběhům z řecké mytologie, bohyně byly často znázorňovány nahé či polonahé jako erotické symboly.      

Malíři tehdy také mnohdy působili ve službách krále a vyšší šlechty jako dvorní portrétisté a jejich typickým představitelem byl François Boucher (1703-1770), jehož si velmi oblíbila markýza de Pompadour (1721-1765), milenka francouzského krále Ludvíka XV., kultivovaná žena podporující umění a vědu a současně sama umělecky nadaná. Boucher ji portrétoval opakovaně a dvěma z nich obrazovou část uvedu. První z r. 1756 je ze sbírek Alte Pinakothek v Mnichově, další z r. 1759 ve Wallace Collection v Londýně.

Následující fotografie obrazů jsou nejčastěji z Musée du Louvre v Paříži a Wallace Collection v Londýně, ve zkratce budu psát jen Louvre a Wallace. 

Diana v lázni (nebo také Diana odpočívající po koupeli) (1742, Louvre), bohyně lovu, je v Boucherově podání místo s lukem a toulcem zobrazena smyslně nahá ve společnosti nymfy.       

Dvě polonahé ženy jsou i na obraze Bakchus a Érigoné (1745, Wallace). Bakchus, bůh vína a nespoutaného veselí zatoužil po Érigoné a aby krásku svedl, proměnil se v trs hroznů. Dvojice nahých žen vyvolávají podezření, že malíře vzrušovala lesbická láska.   

Ke stejné sérii patří i obrazy čtyř ročních období. Tři z nich z Wallace Collection v Londýně, Jaro (1745), Letní pastorála (1749) a Podzimní pastorála (1749), jsou na následujících fotografiích. Pastorálou se myslí idylické zobrazení venkovského života, nejčastěji s pastýři.  

V podobném duchu jsou i obrazy Pastýř hrající pastýřce (1747-1750, Wallace), Pastýř pozorující spící pastýřku (1743, Wallace) a Rybář (1759, Kunsthalle, Hamburk). Druhý ze zmíněných obrazů se uvádí také pod názvem Dafnis a Chloé podle starověkého milostného románu z pastýřského prostředí. 

K mytologickým námětům patří také obrazy Únos Európy (1732-1734, Wallace) a druhá verze z Louvru (1747), únoscem byl Zeus proměněný v býčka. 

I obraz Vulkánova kovárna má dvě verze, jsou z let 1747 a 1757 a obě vystavuje Louvre. Druhý má také alternativní název Vulkán předává Venuši zbraně pro Aenea. Vulkán byl mytologickým bohem ohně a kovářství a Aeneas, syn bohyně Venuše, válečník v boji o Tróju. 

Merkur je římským bohem obchodu, ale v řecké mytologii mu byly přidány další vlastnosti, mezi nimi výmluvnost a veselí, proto přirozeně měl blízko k Bakchovi. Boucher oba znázornil v obraze Merkur svěřuje nemluvně Bakcha nymfám (1733, Wallace).

Auroru známe jako křižník ruských revolucionářů z r. 1917, původním významem je však bohyně úsvitu, případně červánků. Protože Aurora měla mezi bohy řadu milenců, Afrodité (bohyně lásky, sexuality, plodnosti a krásy) ji proklela tím, že se neustále zamilovávala do smrtelníků. Jedním z nich byl Kefalos a Bouchera to inspirovalo k obrazu Aurora unáší Kefala (1764, Louvre).

Vertumnus je mytologickým bohem ročních období a krásnou Pomonu svedl tím, že odmítnutí ctitele by mohlo mít za následek proměnu v kámen. Boucherův obraz Vertumnus a Pomona z r. 1763 je k vidění v Louvru.  

Rinaldo a Armina (1734, Louvre) jsou Boucherovým odkazem k barokní epické básni Osvobozený Jeruzalém z r. 1580 od Torquata Tassa.

Tematickou výjimkou je obraz biblického příběhu Gedeonova oběť (1728, Louvre), kdy Gedeon byl vyvolen Bohem, aby vysvobodil izraelský lid z útisku Midjánců. Na oltář Boha pak přinesl oběť v podobě býka a s hrstkou spolubojovníků nepřítele porazil.   

K idylickým znázorněním krajiny patří Venkovská idyla (1735, Alte Pinakothek, Mnichov), Pastorální krajina s řekou (1741, Alte Pinakothek, Mnichov), Les (1740, Louvre), Most (1751, Louvre), Vodní mlýn (1751, Louvre) a Říční krajina se zříceninou a mostem (1762, Museo Thyssen-Bornemisza, Madrid).

Název obrazu Odpočinek u studny (1735, Alte Pinakothek, Mnichov) je v anglickém názvu Rest at a Well slovní hříčkou. Dá se totiž chápat i v rozkazovacím způsobu Odpočiň si u studny, což ale nemá žádný vztah ke studni, myslí se tím to, co je možné říct nemocnému, unavenému či ospalému člověku. 

Obrazy Malíř ve svém ateliéru (1730-1735, Louvre) a Mladá dívka v parku (1765-1770, National Gallery of Ireland, Dublin) se od většiny Boucherových děl odlišují. 

Boucherova záliba v aktech pronikla i do tak nevinně nazvaných obrazů, jako jsou Východ slunce (1753, Wallace) a Západ slunce (1753, Wallace). 

U obrazu Odaliska (1745, Louvre) to ale nepřekvapí, když odaliskou se rozumí otrokyně tureckého sultána, která mohla povýšit na konkubínu a v ideálním případě až na jednu z manželek.

A právě takové obrazy (a zejména Diana v lázni z úvodu textu) se staly terčem kritiky vlivného osvícenského filosofa Denise Diderota (1713-1784), který je považoval za necudné, vyumělkované a nepřirozené (dnešními slovy kýčovité) a Bouchera označil za malíře prodejných žen. Umělci, který se hřál v přízni královského rodu, tím zničil pověst, společnost se od něj odvrátila a o jeho obrazy přestal být zájem.

V dějinách umění však Boucher má neopominutelný význam, vedle barevně dokonalých kompozic byl i vynikajícím kreslířem, ilustroval knihy a souborné vydání Molierových her, navrhoval tapisérie. V malbě se sice nesnažil zachytit psychologii postav jako Antoine Watteau (1684-1721), který kromě honosných rób členů vybrané společnosti maloval i šašky a jejich často smutný a nuzný život, na druhé straně Boucher nikdy nedospěl k frivolnosti obrazu Houpačka třetího z nejvýznamnějších rokokových malířů Jeana-Honoré Fragonarda (1732-1806), kde dáma se houpe na vysokém závěsu s koketně předkopnutou nožkou a zespodu ji pozoruje kavalír a přitom jí zřejmě hledí pod sukni.  

Watteaua, Fragonarda a jejich obrazy přiblížím v některém z příštích článků o výtvarném umění.