Leonid Nikolajevič Andrejev - Propast (a jiné povídky)

Ruský spisovatel Leonid Nikolajevič Andrejev (1871-1919) je představitelem literárního expresionismu a stejně jako v obrazech Arnolda Böcklina i jeho dílem prostupují ponurá existenciální témata na pomezí života a smrti. Bylo to i tím, že na něj silně zapůsobila pesimistická filozofie Arthura Schopenhauera a nihilismus Friedricha Nietzscheho. 

Andrejevův oduševnělý portrét od Ilji Repina je ze sbírek Treťjakovské galerie v Moskvě. I když jsem tam před dvěma a půl roky vyfotografoval víc než 30 Repinových obrazů, tento mezi nimi není (zřejmě nebyl vystaven), proto je převzat ze stránek Wikipedia Commons.    

Andrejev se původně po absolvování studia práv krátce věnoval advokátní praxi, ta ho přivedla k psaní reportáží ze soudních síní do moskevských deníků, poté své zaměření rozšířil o fejetony a recenze a v prvních letech 20. století se již plně soustředil na psaní povídek, které ho nejvíce proslavily, přestože později napsal i několik divadelních her.  

Jeho povídky jsem poprvé četl někdy v 80. letech a divím se, že vůbec mohly vyjít. Pokud autor zrovna nebyl na indexu, o jeho existenci se nemluvilo a ve škole neučilo, protože odsoudil Velkou říjnovou socialistickou revoluci a v stati Zachraňte mimo jiné napsal: „po půldruhém roce vlády bolševiků v Rusku, po záchvatech bolševictví v Německu i v jiných zemích pouze šílenec může nevidět a nechápat v celé šíři ony síly zla a rozvratu, jaký natropili v Evropě tito primitivové, vzbouřivší se proti její kultuře, jejím zákonům a jejímu morálnímu kodexu.“ Tehdy se také názorově zcela rozešel s Maximem Gorkým, kterého předtím považoval za svého přítele a učitele.

V r. 1996 pražské nakladatelství Maťa vydalo výbor Propast a jiné povídky a i když je rozebraný, přes antikvariátní e-shop se mně podařilo jej sehnat a znovu přečíst. 

Povídka Fixní idea (z r. 1902, v originále Мысль, v překladech uváděná také jako Mysl či Rozum) je monologem lékaře, chladně popisujícího, jak si připravoval vraždu svého přítele, protože se nemohl vyrovnat s tím, že žena, která se vysmála jeho citům, se právě za přítele provdala a byla s ním šťastná. Přítel byl právník, ale současně i literárně činný (nápadná shoda s Andrejevem). Lékař z něj vymámil záměry na další díla a protože usoudil, že jde vesměs o bezcenné náměty a lidstvo o žádné literární skvosty nepřijde, rozhodl se vraždu neodkládat. Aby však za ni nemusel pykat, ještě předtím několikrát na veřejnosti sehrál scénu záchvatu šílenství. S psychiatrickým vyšetřením potvrzenou diagnózou šílence na návštěvě přítele před zraky manželky několika údery kovovým těžítkem do hlavy zabije. Před soudem se pak soudní znalci nedokážou shodnout, zda je za čin odpovědný, nebo se jej dopustil v pominutí mysli.  

V povídce V mlze (В тумане, 1902) čtenář nahlédne do života dobře situované rodiny, úspěšný otec, pozorná matka, studující dcera Lili a syn Pavel (17letý). Spolužáci a přátelé Lili občas docházejí na návštěvy a baví se, mezi nimi Káťa, do níž se Pavel zamiloval, ale neodvažuje se své city projevit. Nenaplněnou lásku řeší útěchou u prostitutek a nakazí se tehdy nevyléčitelnou chorobou. V depresích se straní od rodiny, zamyká se v pokoji, všichni se snaží vyzvědět, co se děje, ale Pavel se uzavřel do sebe. Jednou v noci se vytratí z domu a zase skončí u prostitutky, líbá ji a šeptá „Kátěnko,“ to však není jeho láska, ale nehezká žena, z níž je cítit alkohol, při dohadování a zápase Pavel uchopí kuchyňský nůž a z posledních sil ji bodne. A pak ještě několikrát.   

V povídce Mlčení (Молчание, 1900) je stěžejním motivem sebevražda dcery, kterou despotický otec nemůže pochopit, a protože matka dostala mrtvici a ochrnula, nic není schopen zjistit. Obraz dcery, její náhrobní deska i němé oči manželky mu odpovídají jen mlčením.

Propast (Бездна, 1902) začíná vycházkou mladé dvojice, 21letého studenta techniky Němoveckého a o 4 roky mladší gymnazistky Ziny, mají ještě platonický vztah a vykají si. Je pozdě odpoledne, stmívá se a cesta domů je ještě dlouhá. Jsou však zabráni do hovoru a příliš to nevnímají. Krajina se změnila, jdou přes pole plné jam, kde ještě pracují špinavé, sedřené ženy. Zneklidněná dívka se zeptala: 

„Víte, kde jsme? Já ne. Já jsem tu poprvé v životě.“

„Vím. Támhle za tím návrším je město.“ 

Pomohl dívce přeskočit příkop a dotek bělostné ruky a pohled na poodhalenou nožku mu rozbušil srdce. 

Pochopil, že asi zabloudili, ale snažil se nedát to najevo: „Teď projdeme támhle tím lesíkem a za ním už bude brána a město.“ 

Cesta vedla přes paseku, kde u vypité láhve seděli tři muži – chlap s vyholenou bradou, obrovitý tlusťoch a holohlavec s prořídlou zrzavou bradkou, který mladou dvojici hned zhodnotil: „Vyžle, hanba si s ním špinit ruce. Zato slečinka jak cumel, pánbůh nám ji požehnej.“   

Hoch si uvědomil hrozivou situaci a snažil se ji zachránit tím, že se slušně zeptal na cestu k bráně. Obr ho však popadl za rameno a úderem pěsti do hlavy omráčil. Dívka se dala na útěk a za ní se rozběhl holobradý. Obr si to zamířil cestou necestou přes křoví jak medvěd tam, odkud se ozval přidušený výkřik. A zrzkovi, který byl chatrného zdraví a měl pohmožděné koleno, „bylo líto, že nápad s tou holkou měl první on a teď ji dostane poslední.“    

Když mladík přišel k sobě, všude bylo ticho a tma. Zoufale volal Zinočku, zmatené pobíhal kolem, až po rozhrnutí keře jeho „ruka zavadila o nahé tělo, hladké, pružné a studené, ne však mrtvé.“

…

„Natáhl ruku jiným směrem, ale kam sáhl, všude nahmatal jenom to nahé ženské tělo, hladké a pružné, které jakoby se pod doteky jeho dlaní pozvolna zahřívalo.“

… 

„Slečno Zinaido! Proč se to muselo stát?“

„Ztýrané tělo však neodpovídalo a Němoveckij s nesouvislým blábolením klesl na kolena. Prosil, vyhrožoval, že se zabije, snažil se dívku probudit, tiskl ji k sobě a div ji nedrásal nehty. Zahřáté tělo se mu měkce poddávalo, poslušně reagovalo na každý jeho pohyb.“

…

„Dál a dál se vrhal na tělo, které nekladlo odpor, líbal je, plakal, cítil, že se každou chvíli zřítí do jakési temné, hrozivé a svůdné propasti.“     

…     

„Přisál se tak pevně k jejím rtům, až pocítil, jak se mu její zuby zaryly do masa, a bolest dravého polibku ho připravila o poslední zbytky zdravého rozumu. Měl pocit, že se dívčiny rty pohnuly. Na zlomek vteřiny oslnil jeho myšlenky žhavý záblesk hrůzy a odhalil před ním černou propast. 

A černá propast ho pohltila.“

Příběh hromadného znásilnění mladé dívky třemi pobudy, kterou polomrtvou nakonec zneužil i její ctitel, vyvolal skandál. Sofie Tolstá, manželka spisovatelské ikony Lva Nikolajeviče Tolstého, povídku označila za „první ruskou pornografii“. 

Andrejev v jednom časopise pak zveřejnil jiný závěr, kdy ctitel dívku odvede domů a slíbí ji věčnou lásku, ale už se tam potom neukáže a dívka mu píše zoufalé dopisy. A k tomu se svými přáteli vymýšlel pobouřené reakce veřejnosti, parodující „útlocitnost“ Sofie Tolsté. 

Andrejevovo dílo mělo velký ohlas v USA, kde si vysloužil označení „ruský Edgar Allan Poe“. 

Ovlivnil také Pavla Kohouta, který na námět Andrejevových povídek napsal tři divadelní hry: August, August, august (1967) je inspirován povídkou Ten, který dostává políčky (Тот, кто получает пощечины), Ubohý vrah (1972) výše zmíněnou Fixní ideou, premiéru měl v New Yorku v divadle na Broadwayi, hra Ruleta (1976) vychází z povídky Tma (Тьма) a premiéru měla ve švýcarském Luzernu.  

***

Docela se mně líbí komentáře Mariana Kechlibara a to, že každý svůj text končí hudební tečkou. Podle jeho vzoru sem jedno hudební video vložím – píseň o starém pánovi, který svůj život ukončil skokem z mostu. Se skupinou T4 ji zpívá můj nejoblíbenější rockový hudebník Roman Dragoun (Progres 2, Futurum, T4, His Angels, sólová dráha), tuto píseň však na text Marka Ebena složil kytarista skupiny Stanislav Kubeš.