Vysoké Tatry (2) - Priečne sedlo

V letech 2003-2008 jsme o prázdninách vždy jeden týden trávili ve Vysokých Tatrách. Počasí je tam velmi nestálé a ať jsme dovolenou volili začátkem července nebo koncem srpna, minimálně 2-3 dny propršely a horské štíty jen chvílemi vykoukly z mlhy. Jeden rok jsme vůbec neměli štěstí. V námi zvoleném týdnu pršelo každý den. Šplhat na štíty nemělo smysl, stejně bychom nic neviděli, a tak jsme se značným sebezapřením do odjezdu zvládli jen dvě túry přes sedla: 1. ze Štrbského Plesa (1355 m n. m.), Mlynickou dolinu, Bystrou lávku (2300) do Furkotské doliny a zpět na Štrbské Pleso; 2. z Tatranské Lomnice (850) k Zelenému plesu a přes Sedlo pod Svišťovkou s krátkou odbočkou na Velkou Svišťovku (2037) a odtud na Skalnaté pleso. Na druhé túře jsme v poryvech větru promokli na kůži, aby toho nebylo málo, při stoupání k sedlu navíc začalo sněžit a nakonec padaly kroupy. V den odjezdu se konečně počasí umoudřilo. I když jsme znechuceni z nepovedené dovolené měli v plánu odjet hned ráno, pohled na modrou oblohu nás zviklal. Zubačkou jsme vyjeli na Hrebienok (1280), že se trochu rozhlédneme a pak zajdeme na oběd. Jenže počasí s ideálním výhledem na masiv Lomnického štítu (mírně vpravo od budovy) a skalnatou část Slavkovského štítu (vlevo nad střechou) přímo svádělo k výšlapu.

Zvolili jsme trasu Malou Studenou dolinou k Téryho chatě (2015), což je podle značek 2,5 hod cesty. Počasí bylo stále nádherné a otázkou bylo, co dál. Jít stejnou cestou zpět je na túrách ta nejméně zajímavá věc a nabízely se už jen dvě možnosti - přes Sedielko (2378, nejvýše položené sedlo ve Vysokých Tatrách) dojít do Tatranské Javoriny, která je u polských hranic, to by však znamenalo pak jet autobusem do Tatranské Lomnice a kdo ví, jak dlouho bychom tam museli čekat; druhou (a zajímavější) možnou trasou bylo vydat se přes Priečne sedlo (2352) ke Zbojnické chatě a odtud klesáním zpět na Hrebienok.

Cestu do Tatranské Javoriny (ze Starého Smokovce) jsem už kdysi absolvoval a nejpozoruhodnější je na ní značná délka. K překonání Priečného sedla jsem rodinu už několikrát předtím marně přemlouval, odrazoval je text v průvodci, kde se psalo o mimořádně náročné túře, kdy se snad 200 m vzhůru šplhá po řetězech, i v létě tam ještě leží sníh a místy se jde po suti. Teď však bylo na dosah, přesněji od Teryho chaty 1,5 hod, ze sedla další 1,5 hod ke Zbojnické chatě (1960) a odtud 2,5 hod na Hrebienok. Byl jsem pro to, abychom se podívali k výstupové stěně, a když to bude vypadat hrozivě, že se vrátíme. Od Téryho chaty se nejdříve stoupá asi 100 m vzhůru, pak se zase sleze dolů a kolem malých jezírek se konečně dospěje ke stěně pod Priečnym sedlem. Cesta mezi chatami je povolena jen v jednom směru (od Téryho ke Zbojnické), protože vyhýbat se na řetězu by bylo dost nebezpečné. Ve skutečnosti to však mnozí turisté buď nevědí anebo nedodržují, případně někteří se zaleknou a po několika desítkách metrů se raději vrací. Výsledkem je, že lidé se na řetězech houpají jak opice na liánách a složitě přeručkovávají při vyhýbání se s "kolemjdoucími".

Výstup jsme však zvládli bez problémů, nejhorší asi byl až sestup sutí za sedlem vedoucí ke Zbojnické chatě. Je trochu vidět na předposledním snímku. Na posledním je terasa u Zbojnické chaty, za jejíž hranou je táhlé klesání Velkou Studenou dolinou na Hrebienok. Při cestě od Hrebienku ke Zbojnické chatě není cílové místo (na rozdíl od trasy k Téryho chatě) vidět dříve, než přelezeme hranu terasy. Proto se zdá cesta tímto směrem nekonečná.

Po návratu jsme ještě v Tatranské Lomnici zašli na večeři a vydali se k domovu. Na společných cestách vždy řídím, i když mnohem více auto využívá manželka (jezdí s ním denně do práce). Dojel jsem na hraniční přechod v Makově a pak měl pocit, že za volantem usnu. Těch 8 hodin v nohách, stres z adrenalinové túry a pocit zodpovědnosti z možného zranění, když jsem si trasu vymohl, a snad i trochu úpal z horka mě zmohly. Manželka nás pak dovezla domů, byla tehdy naším nejsilnějším článkem.

Mizení včel a pesticidy

Vracím se po nějaké době k dlouho diskutovanému úbytku a mizení včel všude po světě.
Zuzana

Téma bylo několikrát diskutováno na Neviditelném psu a reakce na nové poznatky o příčinách úbytku včel byly až agresivně nesouhlasné. Znovu zdůrazňuji, že nevydávám výsledky nových výzkumů a předpokladů za jedinou a nezvratitelnou pravdu. Jedná se o pouhá oznámení o nových výzkumech a následných debatách.

Jak ukazují poslední studie, další nová generace pesticidů eventuálně může způsobovat mizení včel (nejen) v Británii. Podle výzkumníků, chemikálie, běžně užívané na farmách a v zahradních centrech, napadají centrální systémy hmyzu a způsobují, že kolonie včel jsou daleko méně odolné nemocem a škůdcům. Tvrzení, které se objevilo v nepublikované studii, prováděné US Department of Agriculture and Research Laboratory, podporuje předchozí důkazy, že pesticidy jsou přinejmenším částečně odpovědné za záhadné ubývání nejoblíbenějšího a nejužitečnějšího hmyzu.

Přední US odborník na včely varuje před negativním působením nových pesticidů, které způsobují, že včeličky ztrácejí odolnost vůči nemocem. Ochránci přírody volají po dalším výzkumu, jenž by eventuálně dal do přímé souvislosti chemikálie a kolaps kolonií včel všude po světě. Vědci jsou prý nad mizením včel v Británii doslova bezradní. Od r. 1980 se počet včel snížil na polovinu.

Nová studie, vedená včelařským předním expertem Dr. Jeffrey Pettisem, shledala, že pravidelné vystavení včel druhům pesticidů, nazývaných neo-nicotinoids, způsobuje oslabování včel a jejich zranitelnost vůči infekcím, a to i v tak malých dávkách, že se téměř nedají ve včelách nalézt.

Neo-nicotinoidy, které se začaly používat v r. 1990, se nacházejí v každé části jednotlivé rostliny, včetně pylu a nektaru. Měly tehdy nahradit kontroverzní fosfáty, protože neo-nicotinoidy se nejevily tak škodlivé savcům a lidem. Jsou užívány na olejnatou řepku, cukrovku a na zahradní rostliny. US výzkum má být teprve publikován, ale je diskutován v novém dokumentárním filmu "The Strange Disappearance of The Bees".

Americká studie údajně dokazuje, že dokonce i v tak malém množství, které už nelze v těle včel najít, mají tyto substance negativní vliv na jejich zdraví. Britové jsou samozřejmě zvědaví, co je příčinou mizení včel, motýlů a čmeláků v Británii. A poslední výzkum je jen dalším možným dokladem toho, že pesticidy jsou pravděpodobnou příčinou. Družstva v obavách z neo-nicotinoidů údajně zakázala používat tyto pesticidy na UK farmách.

Bayer - německý chemický gigant, jenž vyrábí neo-nicotinoidy užívané v Evropě - trvá na tom, že jejich produkty včely nezraňují. Jejich mluvčí řekl, že je těžké reagovat na nepublikované studie, neboť Bayer nezná metody, které výzkumníci užívali. Bayerův mluvčí dodal, že si je sice jist zajímavostí některých efektů, které Dr. Pettis nalezl ve své laboratoři, ale důležité pro Bayera je prý to, co se nachází a děje v terénu. A Bayer prý nenachází a nevidí, že by v terénu ke zmíněným efektům docházelo. Zdůraznil, že včely jsou velmi důležité pro BayerCropScience a jsou si této důležitosti velmi dobře vědomi.

Včely jsou pro britské farmáře nezbytné a přinášejí do britské ekonomiky 200 milionů liber opylováním úrody na zahradách a pozemcích.

Graz (2) - moderní architektura na řece Mur

Graz je klidné město se střídmou historickou částí, kterému chybí velkolepá katedrála, císařský palác, vítězný oblouk, a nenajdeme zde ani typické prvky větších měst, jakou jsou mrakodrapy, velké mosty nebo široké bulváry. V letním období je však ve městě živo dlouho do noci, v centru je otevřeno velké množství zahradních restaurací a zdá se, že většina studentů z místních univerzit i značná část usedlíků a turistů se do nich nastěhovala.

Do poklidného života vnesl vzruch rok 2003, kdy Graz byl vyhlášen hlavním městem evropské kultury. Přisouzení této role má pro každé město, které ji získalo, velký význam, a to nejen v tom, že se zde konají kulturní akce (koncerty, výstavy), ale pro zvýšení prestiže pořádajících zemí je jimi (a také Evropskou unií) finančně podporováno. Od nás jí zatím byla poctěna jen Praha v r. 2000 a pro rok 2015 ji v soutěži s Ostravou a Hradcem Králové vyhrála Plzeň.

Graz svůj "rok slávy" využil nadmíru dobře. K této akci byly ve městě postaveny dvě zajímavé stavby moderní architektury, které se vedle Hodinové věže staly jeho novodobými symboly. Obě se nachází v těsném sousedství centra a jsou (stejně jako náměstí s radnicí) dobře viditelné ze Schlossbergu.

První z nich, Murinsel, postavil architekt Vito Acconci z New Yorku a tvoří umělý ostrůvek na řece Mur, propojený dvěma rampami s jejími břehy, a má podobu napůl otevřené mušle, v jejíž zastřešené části je restaurace a kavárna a otevřenou část tvoří menší amfiteátr pro letní divadelní a koncertní program. Působivě vypadá zejména při nočním nasvícení modrými reflektory.

Druhou, a ještě výraznější moderní stavbou, je extravagantní budova ve tvaru bubliny s mnoha "výrůstky", připomínající zašpuntovaná hrdla lahví. Slouží jako Dům umění (Kunsthaus) a je dílem anglických architektů Petera Cooka a Colina Fourniera. Umístění stavby bylo předmětem vzrušených diskusí a radnice k němu dokonce uspořádala referendum. Výsledné umístění Domu umění je určitým kompromisem, byl postaven na protilehlém břehu řeky, než je centrum, avšak v jeho relativní blízkosti. Obyvatelé Grazu si nakonec na tohoto vetřelce zvykli a vymysleli mu laskavou přezdívku friendly alien (přátelský mimozemšťan).

Jan Gossaert's Renaissance

V loňském roce (23. února 2011 - 30. května 2011) se v National Gallery v Londýně konala výstava "Jan Gossaert's Renaissance". Co o ní tehdy napsal - přibližně, jedná se o volný překlad - Jonathan Jones, je zajímavé i dnes, protože autor Gossaertovo dílo zkoumá ve vztahu k jiným umělcům a současně se blíže zabývá uměleckým směrem renesance.
Zuzana

Ve Vlámsku v 15. století malíři pozdního středověku prováděli zázraky, které jistým způsobem zanechaly jejich italské současníky daleko vzadu. Nabízeli mikroskopicky přesné obrazy měst a interiérů a objevovali magiku lidských povah v realistických portrétech. Takže proč vlastně nejsou před fascinujícím obrazem 'Madonna of Chancellor Rolin' od Van Eycka tak velké fronty jako před obrazem 'Mona Lisa'?

Jeví se to jako obzvláště podivné, když zvážíte práci Jana Gossaerta (1478-1532), jednoho z prvních vlámských umělců, který navštívil Řím a ujal se velké výzvy - malby klasické nahoty. Začal kariéru v době, kdy Michelangelo odhaloval Davida, ale dal v malbě vznešenému lidskému tělu rozdováděnou, rozpustilou finesu. Na této výstavě všude vidíte severní gotické tendence, Gossaertovu zálibu v bohatém tvarování architektonických forem a luxusních drapérií proplétaných s renesanční vášní pro lidské proporce, řecké mýty a kresbu, kterou se naučil, když cestoval do Říma a skicoval tam antické sochy.

Výstava se jmenuje "Jan Gossaert's Renaissance" a tento název nás přímo vyzývá, abychom se zamýšleli nad otázkami, co byla renesance a co znamenala pro Gossaerta? Není na ně lehká odpověď. Renesance začala jako hnutí italských intelektuálů k znovuobjevení skutečného významu a hodnot řecké a římské civilizace. Nicméně, jak tato výstava prozrazuje, v začátcích r. 1500 se renesance šířila daleko za italské hranice a jak se stěhovala dál, měnila se. Zahrnuje nádherné práce Albrechta Dürera a Jacopo de' Barbari a samozřejmě také Gossaerta a ukazuje, jak klasický ideál mutoval a křížil se spíše lidovými nápady, když překročil Alpy. Je tam Dürerova hrůzostrašná grafika, která využívá konvence nové renesance pokud jde o nahotu a portrétuje sabat čarodějnic, tkajících svá kouzla, zatímco ve dveřích se šklebí jejich mistr - sám ďábel.

Gossaert byl fixován na obraz Adama a Evy; prozkoumával tak nahotu v intenzivně křesťanských kulturách severu, kde ženy pořád oblékaly plachetky či závoje a Martin Luther zápasil se svým svědomím. Inspirován Dürerovymi úžasnými kresbami, grafikami a malbami Adama a Evy - které jsou rovněž na výstavě - měl z těch rajských těl sofistikované, uvolněné potěšení.

Gossaert je neuvěřitelně efektní, okázalý malíř, perfektní sensuál, jehož největší talent spočívá ve hře s možnostmi nahých forem. V jedné z jeho kreseb Eva nabízí Adamovi jablko, jenže nikoliv jako nesmělý návrh, nýbrž ve vášnivém objetí, které zcela evidentně vede k hříšnému, sexuálnímu zážitku. Poklesek jako milostná předehra. A ani neomezuje svůj erotismus na Rajskou zahradu. V malých malbách, které dělal pro svého zaměstnavatele, eroticky odvázaného Philip of Burgundy, jeví neskrývané potěšení z lascívnosti pohanských řecko-římských mýtů. Maluje Venuši nahou - až na krásné šperky a čelenku, ozdoby, zdůrazňující bezbožnost až rouhavou.

Výstava je kabinet kuriozit. Gossaert je téměř 'warholovský' (dle Jonese), ve své fascinaci povrchem - nádherný pozorovatel hmotného světa, jenž váhá jít dál (za ten hmotný svět). I jeho portréty jsou spíš senzuální studie tváří než hluboké studie charakteru. Portréty jsou plné fascinující koncentrace na smetanovou pleť, jemné zákruty v rysech a zářivé oči portrétovaných osob. Jako kdyby je studoval coby fyziognomické vzorky. I jeho náboženské malby - ze všech je uveden příklad St Luke - patron umělců a jeho skvostný obraz Adoration of the Magi - jsou opulentní hody povrchového efektu. Jeho práce balancují napětí mezi vizionářským zjevením a realismem, návrhem a barvou, malbou a sochou a ukazují dvojznačnost jeho světa - na hrotu středověku a modernosti. V "Gossaert's Renaissance" je klasický ideál vždycky hravě zapojen do chaotického, ba i nemravného života.

Cítíte, že by bylo moc příjemné se s Gossaertem potkat a pohovořit: dobrý učitel, někdo, kdo si rád dá skleničku dobrého moku a prohodí i uslyší nějaký ten vtípek - opravdu renesanční člověk.

Graz (1) - historická část

Graz (Štýrský Hradec) je hlavním městem Štýrska a v Rakousku svou velikostí a počtem obyvatel (asi 280 tisíc) soutěží se Salzburgem, Innsbruckem a Linzem o druhé místo za Vídní. Zda je i tak významný, těžko říci. Nemůže se totiž pochlubit slavným rodákem, jako je Wolfgang Amadeus Mozart v Salzburgu a s ním spojenými hudebními slavnostmi, alpským panoramatem v okolí Innsbrucku a olympijskými sportovišti, snad jen průmyslový podnik Magna Steyer, vyrábějící obrněná vojenská vozidla Pandur, je významem srovnatelný s ocelárnou Voest Alpine v Linzi. Linz je navíc známý i první evropskou kolejovou železniční dráhou, která jej spojila s Českými Budějovicemi, a žil zde Adolf Hitler, i když z toho místní jistě radost nemají. A zatímco na návrší v centru Salzburgu se vypíná impozantní středověká pevnost Hohensalzburg, zámek Eggenberg v Grazu je na okraji města a v rovině.

Drtivá většina turistů mířících na Jadran Graz míjí, myslím však, že za pozornost stojí.

Leží blízko slovinských hranic a zajímavé je i první větší město na slovinské straně - Maribor.

Jedna známá osobnost s Grazem přece jen spojena je, a sice Arnold Schwarzenegger, který se v r. 1947 narodil v malé vesnici blízko Grazu a později se proslavil jako mistr světa v kulturistice, herec (zejména) v akčních filmech a svou kariéru završil již jako naturalizovaný Američan v politice, stal se na dvě funkční období guvernérem Kalifornie. Schwarzenegger má v Grazu i museum a jmenoval se po něm také sportovní stadion, protože se však v politické funkci postavil za provádění trestu smrti (co jiného také čekat od drsňáka, který ve filmech padouchy zabíjel na potkání), silně katolicky zaměřené Rakušany tím rozzlobil a jeho jméno v názvu stadionu zase zrušili.

Symbolem Grazu je 120 m vysoký Zámecký vrch (Schlossberg) s Hodinovou věží (Uhrturm) a pevností. Dá se na něj dostat po venkovním kamenném schodišti s hezkou vyhlídkou nebo vyjet výtahem, který byl vybudován v šachtě uvnitř kopce. Když se na hodiny pozorněji podíváme, něco na nich nehraje, až po chvíli si uvědomíme, že význam ručiček je zaměněn, velká ukazuje hodiny a malá minuty.

Ze Zámeckého vrchu se naskýtá pěkný výhled na celý Graz, v popředí je vidět Hlavní náměstí (Hauptplatz), jemuž dominuje radnice z 19. století. Při dobré viditelnosti lze rozeznat i zámek Eggenberg a žluté věže baziliky Mariatrost na periferii Grazu.

Historické centrum Grazu je společně se zámkem Eggenberg na seznamu UNESCO. Mezi nejvýznamnější památky patří renesanční třípodlažní arkády (oblouky oddělené sloupy) v nádvoří Zemského domu (Landhaus), které doplňuje fontána v manýristickém stylu.

Zajímavý je i Malovaný dům (Gemalte Haus) nedaleko odtud. Podle Graz City Guide malby pocházejí z r. 1742, jejich autorem je štýrský umělec Johann Mayer a jde o jedinou zachovalou freskovou fasádu v celém Rakousku.

V městě bohužel nejsou žádné významné galerie, budova Opery je však po vídeňské druhou největší v Rakousku.

Zámek Eggenberg je považován za nejvýznamnější barokní palác ve Štýrsku, ve vnitřní výzdobě se projevil i vliv rokoka, terasy se sloupovím v nádvoří jsou však renesanční. Podrobnosti o zámku, jeho majitelích a parku, který jej obklopuje, jsou na stránce https://en.wikipedia.org/wiki/Schloss_Eggenberg_(Graz).

Graz je také univerzitním centrem, na 6 univerzitách studuje téměř 50 tisíc studentů. Pohled do areálu moderní technické univerzity je na posledním snímku.

V městě je zastoupena i originální moderní architektura.