České Švýcarsko (1) - kolem Pravčické brány

České Švýcarsko je národní park při hranicích s Německem a společně s národním parkem Saské Švýcarsko na německé straně je také označován jako Českosaské Švýcarsko. Aby v tom byl ještě větší zmatek, je České Švýcarsko součástí Labských pískovců, středohorského pásma rozprostírajícího se po obou stranách Labe.

Jednoznačně největším přírodním skvostem parku je Pravčická brána (v nadmořské výšce 405 m). Brána má šířku oblouku 26,5 m a výšku 16 m a svým rozpětím je největší v Evropě.

Když v roce 2007 za účasti 100 milionů hlasujících proběhla celosvětová soutěž o určení 7 nových divů světa, jejímiž vítězi se nakonec stala Velká čínská zeď, kultovní místo Inků Machu Picchu vysoko v horách Peru, mayská pyramida Chichén Itzá v Mexiku, socha Krista shlížející z kopce na Rio de Janeiro, svědek gladiátorských zápasů Koloseum v Římě, indické mauzoleum Tádž Mahal a jordánské skalní město Petra, Pravčická brána se dostala až do semifinále mezi posledních 77 kandidátů. Do letoška jsem ji "in natura" neviděl, což bylo o to trapnější, že v r. 2009 jsem na vyhlídkovém letu sportovním letadélkem nad jezerem Lake Powell v Utahu, tedy na druhém konci světa, měl možnost si prohlédnout oblouk Rainbow Bridge (má šířku 84 m a výšku 88 m). Bylo už na čase to napravit.

Ideálním výchozím místem k Pravčické bráně je rozcestí Tři prameny, odkud je k ní v mírném stoupání jen 2 km po červené značce. V závěru tohoto úseku se prochází uměle vytvořeným tunelem, přechází visutý most a přes placený vstup kolem restaurace a hotelu Sokolí hnízdo se dostaneme k vyhlídkám na Pravčickou bránu, některé jsou i z nadhledu. Pod bránou je příjemné posezení na dřevěných lavičkách, kde si lze všimnout, jak na ní hlodá zub času. Dříve bylo možné se po oblouku Pravčické brány projít, od r. 1982 je to však zakázáno z obavy z jeho zhroucení.

Zajímavé skalní útvary jsou i v okolí Pravčické brány, např. samostatně stojící Malý Pravčický kužel.

Po 6 km cesty dorazíme k osadě Mezní Louka, odkud se dá pokračovat do údolí Kamenice a k Divoké soutěsce, kde je nutné se plavit na pramicích. My jsme však zvolili trasu k Malé Pravčické bráně (3 km od Mezní Louky). Tato brána má mnohem skromnější rozměry než její známější "sestra", má šířku 3,3 m a výšku 2,3 m.

Po dalším kilometru cesty se dostaneme k "Loupežnickému hradu" Šaunštejn, který je však dnes pouze torzem někdejšího skalního hradu ze 14. století v Jetřichovických skalách. Přístup na horní "podlaží" Šaunštejnu vede mezi skalními průrvami po téměř kolmých žebřících, odměnou za výstup je pěkný kruhový výhled do okolní krajiny s malebnými, řídce rozesetými domky.

V průhledem je vidět silueta Růžovského vrchu, kterému se zde také říká Děčínská Fujijama.

Od Šaunštejnu je 5 km k rozcestí Pohovka a odtud pak 1 km k Rudolfovu kamenu. Rudolfův kámen (484 m) je přístupný po žebřících a na jeho vrcholu je dřevěná bouda s okny, i odtud je velmi pěkný výhled do všech stran.

Jak se můžeme dočíst u legendy k obrazu uvnitř boudy, tato skála dostala jméno po knížeti Rudolfu Kinském (1802-1836) poté, co ji zdolal. Tehdy tam ale určitě nebyly dnešní žebříky.

Naším cílovým místem byly Jetřichovice, u Rudolfova kamenu jsme však nenašli značku, proto jsme se vrátili na rozcestí Pohovka, odkud je do Jetřichovic 4,5 km. Nakonec se to ukázalo dobrým rozhodnutím, protože když jsme přecházeli jednu louku, naskytl se nám hezký pohled na vrchol Rudolfova kamene s dřevěnou nástavbou.

Celá trasa prochází kolem atraktivních míst, svou délkou (2+6+3+1+5+1+1+4,5 = 23,5 km) a nenáročnými stoupáními je snadno zvládnutelná turisty všech věkových kategorií.

Solární minimum

Solární fyzici údajně snad objevili, proč Slunce v poslední době zažívá dlouhotrvající období slabé aktivity.

Zuzana

Poslední tak zvané 'solární minimum' se přihodilo v prosinci r. 2008. Prodloužilo totální délku posledního solárního cyklu - opakující se cyklus sluneční aktivity - na 12,6 let - tedy na nejdelší v téměř 200 letech. Během solárního minima je Slunce méně aktivní a produkuje méně slunečních skvrn. Studie, řízená Dr. Mausumi Dikpati z National Center for 'Atmospheric Research' v Coloradu a jeho americkými kolegy, byla publikována v časopisu 'Geophysical Research Letters'.

Nový výzkum říká, že delší než předpokládané období slabé aktivity může být spojováno se změnami horké směsi nabitých částic nazývané plazma, cirkulujících na Slunci. Třiadvacátý cyklus, který skončil v prosinci 2008, byl delší než je průměr a měl nejmenší počet slunečních skvrn na hvězdném povrchu. Nový výzkum také naznačuje, že jeden z důvodů prodlouženého období slabé sluneční aktivity mohou být změny ve slunečním "dopravním pásu". Podobně jako oceánské proudy, sluneční dopravní pás transportuje plazmu po slunečním povrchu k pólu. Tam se plazma potopí do slunečního centra, než se opět zvedne k poledníku. Během třiadvacátého cyklu se tyto proudy prodloužily až k pólům, zatímco v dřívějších cyklech se protáhly pouze o dvě třetiny.

Spoluautor výzkumu Dr. Roger Ulrich z University of California, Los Angeles, řekl, že výsledky výzkumu potvrdily důležitost monitorování Slunce. Výzkumný tým použil sofistikované počítačové simulace, aby ukázal, jak změny v dopravním pásu mohou ovlivnit trvání cyklu. Zjistil, že zvětšená délka dopravního pásu a jeho pomalejší tok rychlosti návratu vysvětluje prodloužený třiadvacátý cyklus. Nicméně - fyzik z 'Nasa's Marshall Space Flight Center' v Alabamě Dr. David Hathaway, který se výzkumu neúčastnil, argumentuje, že to byla rychlost a nikoliv rozsah dopravního pásu, která hrála v této věci důležitou roli. Dopravní pás běží v rekordní rychlosti už přes pět let. Dr. Hathaway se nechal slyšet: "Věřím, že toto by mohlo vysvětlit neobvyklé hluboké solární minimum."

Mé filmové Top5 - sex, jemný humor a poetika

Docela často jsem chodíval na filmy "náročného diváka" do Filmového klubu, ale nebudu zde předstírat intelektuální vytržení nad duševními pochody rozervaných niter hrdinů (např. Bergmanových děl) a z filmů, na které se ptá Edith Holá ve svém článku Vyberte pět nej filmů, připomenu raději ty (vesměs starší), jež mě ani při opakovaném sledování nezklamou, protože pohladí svou poetikou, vzbudí úsměv nebo potěší oko umělecky ztvárněnou erotikou. Pokusím se je přiblížit jen střípky scén a někdy i osobní vzpomínkou.

Mám velmi kladný vztah k rockové hudbě a 60. léta 20. století (zejména jejich 2. polovina) byla v hudbě (a také literatuře a filmu) určitým přelomem. Napomádovaný Elvis Presley se rázem stal vykopávkou, fenoménem doby byly dlouhé vlasy, pohrdání konvencemi, volná láska, drogy, odmítání vojenské služby, svobodomyslnost, dnes jsme tady a zítra, kdo ví? Proto zde nemůže chybět kultovní film č. 1.

1. Zvětšenina (Blow Up) (Michelangelo Antonioni, 1966)

Film začíná jako detektivka, mladý fotograf fotí zamilovaný pár v parku a když fotky vyvolá a zvětší, zjistí, že v rohu jednoho snímku leží mrtvola. Příběh ale nebudu popisovat, jen se dotknu jeho atmosféry. Fotograf žije nevázaným životem, v jedné scéně vysvleče donaha dvě dívky a balí je do papíru, ta však byla z větší části pro naší distribuci vystřižená, aby neohrožovala mravní výchovu :-) Jednu z dívek hrála Jane Birkin(ová), později na sebe upozornila erotickou písní Je t'aime moi mon plus, kterou nazpívala se Serge Gainsbourgem.

Ve filmu také zahrála skupina Yardbirds. I když nikdy nepronikla mezi největší hvězdy rocku, prošli jí tři výborní kytaristé - Eric Clapton, Jimmy Page (později se proslavil v Led Zeppelin) a Jeff Beck. Ve filmu je vidět Page a Beck. Během vystoupení Yardbirds Beck začne rozbíjet kytaru (tím byli zvlášť známí členové skupiny Who) a nakonec ulomený krk kytary hodí mezi diváky, kteří se o něj poperou. Vybojuje si jej fotograf a vyběhne na ulici. Když zjistí, že už ho nikdo nesleduje, bez zájmu torzo kytary odhodí na zem. Žijeme teď, právě pro tuto chvíli, za to vzrušení to stálo. Carpe diem.

K filmům 2 a 3 si dovolím osobní odbočení:

Oženil jsem se až po třicítce a před tím jsem si život starého mládence zpestřoval občasnou známostí (zrovna moc jich ale nebylo). Jedna z nich bydlela na venkově asi 50 km od Brna a čas od času za mnou přijela, nechtěla však, abych jezdil za ní, protože co by tomu řekli sousedé. Po úvodním políbení na přivítanou se vždy hned začala svlékat a za minutu jsme byli v posteli. Po nějaké době se mně zdálo, že už dost dlouho mě nenavštívila, tak jsem ji zavolal do práce, i když to si slečna inženýrka také nepřála, dělala tam vedoucí a co kdyby u ní někdo byl v kanceláři a něco z rozhovoru zaslechl, sexuální abstinence však přemohla mé zábrany. Odpověděla, že ani na popáté nepřišla do jiného stavu a už nepřijede.

2. Poslední tango v Paříži (Last Tango in Paris) (Bernardo Bertolucci, 1972)

Právě v tomto filmu byla cesta mezi úvodním seznámením a intimním sblížením velmi krátká. Přitom šlo o úplně cizí lidi (hráli je Marlon Brando a Maria Schneider(ová)), kteří hledali podnájem a náhodně se sešli na prohlídce jednoho bytu. Přestože se tam scházejí dále, muž nechce nic vědět, nic slyšet, neznají tak ani svá jména a spojuje je jen sex. Film vyvolal skandál drsnou scénou análního znásilnění, která i herečce způsobila trauma, protože režisér ji při angažování do filmu na ni předem nepřipravil. Jak se můžeme dočíst na Wikipedii (i se stručným obsahem děje, který vyvrcholí smrtelným střelným zraněním muže a nacvičováním výpovědi ženy: "Nevím, kdo to je, sledoval mě na ulici, pokusil se mě znásilnit"), v Itálii byly kopie filmu zničeny a Bertolucci u soudu dostal čtyřměsíční podmíněný trest odnětí svobody. Naštěstí režisér jednu kopii zachránil a poté, kdy byl cenzorský verdikt zrušen, se film v mírně zcenzurované verzi dostal do kin. Měl několik nominací na Oscara, u nás se ale nehrál a viděl jsem ho (myslím) až v 90. letech.

Na filmu mě také zaujalo, že řada scén se natáčela v bytě poblíž mostu Bir-Hakeim a herci v hlavních rolích se často po spodním podlaží mostu určeném pro pěší procházejí. Při návštěvách Paříže jsme se 2-krát ubytovali blízko mostu a jednou jsme dokonce na metro nastupovali přímo na stejnojmenné stanici. Chtěl jsem sem vložit obrázek mostu, ale žádný nemám, protože jsem se příliš nechal unést pěkným výhledem na Eiffelovu věž a k mostu jsem našel jen nepovedené večerní fotky jedné sochy, která jej zdobí. Alespoň trochu je vidět na snímku z Eiffelovky, bohužel však bylo zamlženo a snímek i přes snahu jej vylepšit má velmi špatnou kvalitu a dá se se zamhouřenýma očima použít jen jeho výřez.

3. Faunovo velmi pozdní odpoledne (Věra Chytilová, 1983)

Film začíná pohledem na obličej obstarožního muže (hraje ho Leoš Suchařípa), který se očividně napíná a s námahou procedí mezi zuby: "Tak co já to vlastně dneska budu dělat?" Při pohybu kamery pochopíme, že přitom sedí na záchodě, a po vpravení do děje, že jde o starého mládence, který myslí jen na sexuální dobrodružství. V pracovních záležitostech má trochu chaos, např. dlouhou dobu nemůže najít složku k jednomu obchodnímu případu, ale v těch svých má naopak zavedený systém. Jednou přijde do práce a ptá se kolegyně? "Kde je moje tužka?" "Která?" "Ta, co tady ležela rovnoběžně s tou druhou." Moje manželka to komentuje tak, že podobné příznaky byly patrné i u mě, když se se mnou seznámila, a už se s tím nedá nic dělat.

Kouzelný je také závěr filmu. Suchařípa leží na lavičce před domem a v tom se objeví nadřízená (ve filmu o něj stále usiluje) zahalená v plášti, v ruce drží kosu a zve jej k sobě. Po menším přetahování ("Už sis pro mě přišla? Tak brzo?" …) nakonec vyděšený Suchařípa vyskočí z lavičky a se slovy "Ještě ne, ještě jsem nic neudělal" začne horečně psát křídou po chodníku, aby po něm něco zůstalo. (Ukázky z filmu jsou ve videu na YouTube, co v ní není, jsem uvedl jen po paměti, protože film na CD nemám.)

Věra Chytilová a její častá (spolu)scénaristka Ester Krumbachová nikdy u kulturních tajemníků KSČ oblíbené nebyly, protože jejich tvorba bylo všechno, jen ne socialistický realismus. Náhodou jsem si přečetl jednu recenzi filmu, kde kritik se chytil závěrečné scény a film zhodnotil přibližně takto: "Přes popis prázdného a poživačného způsobu života se film nakonec ukázal pokrokovým, protože hlavní hrdina, když už po něm sahala smrt, si uvědomil, že měl žít úplně jinak a místo shánění mladých slečen do postele měl raději poctivě pracovat." :-))

4. Rozmarné léto (Jiří Menzel, 1967)

Jiří Menzel dostal Oscara za zfilmování Ostře sledovaných vlaků (1966) podle předlohy Bohumila Hrabala, z jeho filmů však mám nejradši Rozmarné léto, který natočil pro změnu podle Vladislava Vančury. Přestože jde o humorné dílko, v celém filmu se nikdo neusměje a všichni mluví krásnou salonní češtinou.

Každý asi zná výrok "Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným" (v knize ještě pokračuje: "Je chladno a můj dech, jakkoliv jsem nepozřel vody, je mrazivý."), jenže takových je v díle přehršel. Připomenu alespoň dva.

(i) Všichni muži - provozovatel plovárny Antonín Důra, abbé a major - byli unešeni Annou, asistentkou kouzelníka Arnoštka, a všemožně ji nadbíhali. Důra nachytal ryby v řece Orši a Anně je věnoval. Annu však po něm navštívil i abbé. Důra se ho potom ptal, co tam jedl. Ten k jeho velké radosti odpověděl: "Okusil jsem něco okouního masa a byl to týž, jehož jste vytáhl včera o poledni z Orše."

(ii) Důrova manželka Kateřina se zase zahleděla do kouzelníka a nastěhovala se k němu. Když se však při pádu z lana zranil a byl nepoužitelný, Kateřina začala vést řeči, že ji manžel potřebuje, a kouzelník ji vyhodil. Kateřina přišla domů a na uvítanou manželu oznámila: "Vrátila jsem se, protože ti chci odpustit."

5. Touha zvaná Anada (Ján Kadár, Elmar Klos, 1969)

Režiséři Kadár a Klos jsou známi především oscarovým filmem Obchod na korze (1965), stejně jako u Menzela dám ale přednost jinému než oceněnému filmu.

Film Touha zvaná Anada má vcelku minimalistický děj - z Dunaje vytáhnou neznámou dívku, jejíž totožnost nebyla zjištěna. Podaří se ji ještě oživit a dívka (nechá si říkat Anada) se pak zdržuje v domě rybáře. V něm se probudí vášeň a přestane vnímat svou vážně nemocnou manželku. Nakonec Anada stejně záhadně zmizí, jak se objevila. Rybář se jí vydá hledat a nechá manželku bez pomoci. Když Anadu nenajde, rozběhne se domů. V závěrečném obrazu běží směrem ke kameře a přitom se od ní vzdaluje (kameraman natáčí z auta, které jede ve stejném směru, ale rychleji než běžec). Tuto symboliku si vysvětluji tak, že jí sice běží na pomoc, ale s každou vteřinou se snižuje šance, že ji ještě uvidí živou.

Celý film je dostupný na YouTube v deseti částech. Přiznám se, že čtvrtá mě scénou začínající v čase 7:10 (přesněji půvabem herečky v hlavní roli) tak uchvátila, že jsem během týdne šel na film znovu. Nejen to se mně však na něm líbí, předností filmu je také poetická kamera s působivými záběry lužních lesů, které již není možné vidět, protože později byly zatopeny přehradou Gabčíkovo.

Art is art as art

Už bylo řečeno, že konceptuální umění stojí na myšlence, nikoliv na fyzické sféře.

Zuzana

Obhájcům hnutí záleželo víc na myšlence než fyzické identitě. Hnutí začalo ve 20. století, ale navazovalo na hnutí Dada a na spisovatele a filosofa Ludwiga Eittgensteina. Mělo kořeny v práci jednoho z 'otců' dadaismu Marcela Duchampa, tvůrce či původce ready-made. Rozšířilo se do jižní Ameriky, východní Evropy, Ruska, Číny a Japonska a byl to hlavní převrat v umění 20. století, poskytující v teorii umění jako nápadu či myšlenky výzvu vůči umění, společnosti, politice a médiím. Specificky to, že umění může byt psáno, publikováno, performováno, nebo jednoduše 'myšleno'.

Konceptuální umění se pod názvem 'conceptual art' objevilo v šedesátých letech, termín užit Henry Flintem v publikaci Fluxus. Později dostal trochu jiný smysl, když skupina 'Art and Language', vedená Josephem Kosuthem definovala specifické umělecké hnutí. Konceptuální umělci se začali formovat kolem teorie, že myšlenky v uměleckých produkcích jsou mnohem důležitější než hotový produkt. První výstava konceptuálního umění, nazvaná 'Konceptuální umění a konceptuální vyhlídky' se odehrála v r. 1970 v kulturním centru v New Yorku.

Toto umění mělo v úmyslu zahrnout do konceptu diváka a odmítalo důležitost 'fyzického tvůrce' a jeho talentu - ať už v malířství nebo sochařství. Práce byla někdy založena na textu, který byl používán zrovna tak - ne-li víc - než 'výtvarné dílo'. Konceptuální umění také typicky zahrnuje fotografie, instrukce, mapy a videa. Hnutí zpochybňovalo důležitost materiálu a hotového produktu. Spiše mínilo být proaktivni a klást otázky o povaze umění, ptát se, co umění je. Stoupenci konceptuálního umění věří, že toto hnutí překročilo hranice umění a zastavilo vliv komerce na ně. Kritikové vidí hnutí jako předstírání, neřku-li podvod, (jak lze číst i z některých zdejších reakcí). Ačkoliv se někteří konceptuální umělci pokusili o seriozní politická a sociální prohlášení, nejvíce je zajímalo analyzování povahy umění. Z konceptuálního umění vznikly instalace, digitální art a performance art, atp..

To ale neznamená, že naprostá většina konceptualistů nebyla dobrými 'fyzickými tvůrci umění', vetšinou se jedná o velmi dobré malíře i sochaře. Už tady by měli skeptikové přinejmenším tušit, že se nejedná o podvod.

Historicky - každé umění bylo nějakým způsobem 'administrované' - církví, šlechtou, králem, papežem, etc., později movitou střední vrstvou (buržoazií). První muzea vznikla až v 18. století. Umělci se "spontánní potřebou něco svému okolí ve zkratce sdělit' byli vždy omezováni vůlí svých patronů. Většina těchto patronů zadávala zakázky, které měly reprezentační charakter (náboženský, politický, nebo personální). Ti osvícení zpravidla ponechali umělci trochu víc svobody než ostatní. Proto se nám zachovaly práce zadané právě těmi osvícenými; měly vliv na další generace umělců. Tolik stručně o 'administrovaném' umění.

Umělec si zpravidla vybírá médium (materiál), který je v souladu se zamýšleným konceptem. Jestliže 'ready-made' splňuje toto kritérium, bylo by nesmyslné 'vytvořit' je vlastníma rukama (bylo by to totiž proti vlastnímu konceptu, poněvadž právě masově produkovaný objekt je neoddělitelnou částí toho konceptu). Pokud jde o Beuyse: 'Fat Chair', o níž jsem se zmiňovala v minulém textu, koncipoval v době, kdy neměl zdaleka takový vliv na 'administrativu umění'. Později byl vyhozen z university jako profesor umění. Snad byl (i když se event. může jednat o mystifikaci) sestřelen nad Krymem v 2. světové válce a zachráněn nomády, léčen tukem a balením do filcu. Teploměr, který je částí objektu ('Fat Chair'), je, jak taky má být synonymum pro teplotu, poněvadž po sestřelení téměř zmrzl. Prezentováním 'Fat Chair' dal divákovi prostor k přemýšlení. Zasvěcenější divák pravděpodobně bude znát jeho (možná fabulovanou) životní historii a dá si ji do souvislosti s umělcovým záměrem. Ti méně zasvěcení do jeho minulosti si patrně vyvodí mnoho dalších závěrů.

Řím (1), Kolín nad Rýnem (1), Singapur (2) - mosty

Při čtení oblíbených blogů jsem narazil na odkaz k článku Pozrime si aj iné mosty, kde autorka Daniela prezentuje záměr soustředit fotografie a odkazy na zajímavé mosty.

Kdysi jsem o mostech (ještě na jiném blogu) také napsal článek, zabýval se jejich klasifikací z hlediska konstrukce a ke všem typům přinesl příklady známých i neznámých mostů, které jsem měl možnost vidět a vyfotografovat. Jeden z nich, Golden Gate Bridge v San Franciscu, zdobí i logo tohoto blogu a protože jsem ho fotografoval nejméně 50-krát z různých úhlů i v různou denní dobu, za deště i slunečného počasí, určitě zůstane tím, který se mně nesmazatelně vryl do paměti. Zde však uvedu pouze ty, které jsem tehdy vynechal.

Kamenný most na prvním obrázku je z Říma, přesněji řečeno dostaneme se po něm z Říma do Vatikánu. Těsně u mostu stojí Andělský hrad a od něj to již není daleko na náměstí sv. Petra s impozantní bazilikou, z jejíhož balkónu předchozí papež pronášel svá poselství snad ve všech známých jazycích. Na snímku se mně zdá zajímavé sepětí starého kamenného mostu zdvojeného v odlesku na hladině, starého hradu a nové silnice s vyznačenými jízdními pruhy. Protože však na ní nevidíme žádná auta, jen lidi, zřejmě slouží pro pěší a možná i cyklisty. Do záběru se dostal také pták, vzhledem k blízkosti k objektivu vypadá neskutečně velký.

Hlavní dominantou druhého snímku z Kolína nad Rýnem je gotická katedrála a kostel sv. Martina. Katedrála je zařazena na seznam UNESCO, její věže mají nestejnou výšku (159 a 146 m), pro srovnání chrám sv. Víta v Praze má jen 99,5 m. Příjezd do Kolína vlakem je velmi působivý, katedrála je pěkně vidět právě z mostu, hned za ním je nádraží a když z něj vyjdeme na ulici, máme k ní jen pár kroků. Protože na fotografii je jen jeden ze tří oblouků mostu, zařazuji ještě další snímek, který jej ukazuje celý.

Na posledním snímku není most přes řeku nebo mořskou úžinu, ale futuristická lávka přes jezero (či malý záliv) v Singapuru, které je po značné části obvodu lemováno mrakodrapy sahajícími až do výše 280 m. Větší výška tam není povolena kvůli blízkosti letiště Changi, protože by se zkomplikovalo přistávání a vzlet (většinou obřích) letadel. Trojitý mrakodrap v průhledu mezi spletí lan se jmenuje Marina Bay Sands, patří společnosti z Las Vegas, která v něm provozuje kasino, na "nádstavci", spojujícím trojici 194 m vysokých mrakodrapů, jsou restaurace, palmy a 150 m dlouhý bazén. Podrobnosti a krásné fotografie celého komplexu jsou v článku Marina Bay Sands cestovatelského blogu http://tony66.blog.cz/.