Pavel Váně (1) - Synkopy 61 (1), Progress Organization, Collegium Musicum

Pavel Váně je vedle Romana Dragouna další rockovou legendou spojenou s brněnskými skupinami a přestože se ve skupině Progress 2 nepotkali, protože Dragoun tam nastoupil až po odchodu Váněho, dnes k mé velké radosti na vzpomínkových koncertech Progresu vystupují spolu. Váněho hudební kariéra však sahá mnohem dále do minulosti a na jeho začátky se zaměřím v této první části.

První skupinou, kde se Váně dostal do povědomí posluchačů rockové hudby, byly Synkopy 61. Ještě než jsem se v 80. letech nadchl pro Futurum a Romana Dragouna, Synkopy 61 byly mou nejoblíbenější skupinou, říkalo se jim Moravští Beach Boys, protože všichni členové skupiny zpívali a vedle vlastních skladeb zvládali i náročné skladby Beach Boys. Pavel Váně zde působil pouze dva roky jako záskok za Pavla Pokorného, který byl na základní vojenské službě, stačil však nazpívat skladbu Válka je vůl, která byla jedním z největším hitů skupiny na konci 60. let. Vyšla na malé desce r. 1968 a líbila se i kritikům.

V USA se v té době rozmáhaly protesty proti válce ve Vietnamu, odmítání vojenské služby, hnutí hippies mělo úplně jiné zájmy než nasazovat život ve válečné vřavě na druhém konci světa, to vše samozřejmě mělo odraz v hudbě, literatuře a filmu, vzpomeňme alespoň film Hair Miloše Formana, a najednou jsme měli i my protiválečnou píseň. Sice trochu vadilo vulgární slovo vůl, ale nad tím kulturní tajemníci zamhouřili oči, šlo přece o dobrou věc. Skutečnost však byla mnohem prozaičtější. Pamětníci si vzpomenou, že povinná základní vojenská služba trvala dva roky, ale absolventi vysokých škol ji měli jen jeden rok. Nebylo to však zadarmo, ve 3. a 4. ročníku studenti museli jednou týdně ve vojenském vystrojení docházet na vojenskou katedru a po skončení 4. ročníku měli místo prázdnin 6-týdenní soustředění na vojenské posádce. Byla to dost drsná zkušenost, tzv. odborní asistenti vojenské katedry nebyli žádní intelektuálové, VŠ z nich měl málokdo, o to více se však vyžívali na vysokoškolácích. Někteří členové Synkop 61 na VŠ studovali a na vojně v rámci školy měli čest se seznámit s majorem Válkou. Já jsem touto vojenskou průpravou prošel v polovině 70. let, ale nepamatuji si, že by tam mjr. Válka ještě působil, podle vzpomínek předchůdců to však byl pěkný vůl.

V r. 1968 Pavel Váně ze Synkop 61 odešel a společně s bubeníkem Zdeňkem Klukou, který hrával s Hanou a Petrem Ulrychovými ve skupinách Vulkán a Atlantis, založili Progress Organization. Její styl byl mnohem tvrdší, Váně zde hrál na sólovou kytaru (v Synkopách byl jen doprovodným kytaristou) a ve skvělé, téměř 8-minutové skladbě Klíč k poznání, vydané na malé desce, kterou složil a nazpíval klávesista Jan Sochor, Váně hraje jak Eric Clapton v Cream. Na YouTube skladba bohužel není k mání, naštěstí vyšla jako bonus v pozdější reedici prvního alba z r. 1971. Jeho vydání bylo pro začínající skupinu velkým překvapením. Byly na ní ještě i dvě převzaté skladby - We Can Work It Out od Beatles a I Feel Free od Cream. Váněho autorský vklad je skromný, složil hudbu jen ke skladbě Argonaut. Za zmínku z tohoto alba stojí skladby skladby Ikaros Jana Sochora a Ptáčník Zdeňka Kluky, nazpívaný baskytaristou Emanuelem Sideridisem, a Klukův Strom. Na obalu desky jsou zleva Sochor, Sideridis, Kluka a Váně. Mám ji na CD a nedávno jsem ji ze sběratelských důvodů koupil i nově vydanou na vinylu.

S nastupující normalizací přišla na rockovou hudbu u nás doba temna. Skupiny nemohly mít anglické názvy a jejich hudba se do médií vůbec nedostala. Mnozí hudebníci změnili styl, Hana a Petr Ulrychovci se dali na folklór, nebo přešli do doprovodných kapel populárních zpěváků (např. kytarista Pavel Fořt z Flamenga se nechal zlanařit do Štaidlova orchestru, doprovázejícího Karla Gotta). Pavel Váně to vyřešil tím, že přešel do slovenské skupiny Collegium Musicum klávesisty Mariana Vargy, opět zde zaskakoval za kytaristu, který odešel na základní vojenskou službu. Varga dříve hrával s Pavolem Hammelem melodické písně ve skupině Prúdy, ale Collegium Musicum žádné písničky v repertoáru nemělo, skladby byly pouze instrumentální a opíraly se o Vargovu virtuózní hru. Váně se s Collegiem objevil na malé desce, která obsahuje skladby Hommage a J. S. Bach a Ulica plná plašťov do dažďa. V časovém intervalu 1:16 až 1:56 Váně v druhé skladbě zahrál pěkné jemné kytarové sólo.

V Collegiu byl Váně velmi krátce, kdysi na to vzpomínal, že všichni jeho členové byli vystudovaní hudebníci a hráli z not, na což nebyl zvyklý, a zřejmě mu také nevyhovovala čistě instrumentální tvorba, kde veškerou pozornost na sebe poutal Varga. Proto se vrátil do Brna a po peripetiích doprovodného hráče zpěváků Marthy a Teny a Boba Frídla v 2. polovině 70. let s Klukou, Sochorem a novým baskytaristou Pavlem Pelcem obnovil rockovou skupinu pod názvem Barnodaj, později přejmenovanou na Progress 2, s nímž nahrál alba Mauglí a Dialog s vesmírem, která jsou vrcholem jeho hudební kariéry. Blíže o tom zase příště.

Předvánoční varování :)

Nadváha a obezita jsou těsně spojeny se zvýšeným rizikem předčasné smrti.
Zuzana

Studie z prosince 2010 zahrnula šetření National Cancer Institute, který je součástí National Institute of Health spolu se spolupracovníky z dvanácti světových institucí. Zjistila, že "Body Mass Index" (BMI= váha [kg]/(výška [m]^2)) mezi 20 a 24,9 je spojen s nejnižším rizikem úmrtnosti u dospělých nekuřáků. Výzkumníci také získali přesný počet úmrtí, týkající se lidí s nadváhou, nebo vysloveně obézních. Předchozí studie tohoto druhu nebyly přesné a konkluzívní, závěry nejisté a rozporuplné. Buď bylo zjištěno jen lehce zvýšené riziko kvůli nadváze, jiné ukazovaly riziko dokonce spíš snížené. Organizace Centers for Disease Control and Prevention a World Health Organization definovaly normální rozsah BMI mezi 18,5 a 24,9. Nadváha začíná od 25 do 29,9. Obezita je definována jako BMI přes 30 a těžká obezita je BMI 35 a výš. Kalkulátor je zde: Calculate Your BMI (feet = stopy, inches = palce, pounds = libry; 1 foot = 30,48 cm, 1 inch = 2,54 cm, 1 pound = 453,59 gramů) a při zadání výšky v cm a váhy v kg na stránce Výpočet BMI. Obezita je v USA závažný problém. Obézním lidem hrozí předčasná smrt na srdeční nemoci, mozkovou mrtvici a určité druhy rakoviny. V současnosti dvě třetiny dospělých Američanů buď mají nadváhu, nebo jsou obézní. Ještě závažnější je fakt, že 17 procent žen a 11 procent mužů je těžce obézních (BMI 35 a vyšší). Přibližně totéž se týká Čechů, takže se nad americkými tlouštíky až zas tolik nenasmějeme. "Česká republika se v počtu obézních propracovala na přední místo v celé Evropě. Tento problém skutečně narůstá. 21 % mužů a 31 % žen je obézních. Když sečteme nadváhu a obezitu, vyjde nám u žen alarmující číslo 68 % a u mužů dokonce 72 %. Výskyt obezity a nadváhy je u nás vyšší než v evropském průměru. Oproti zbytku Evropy je u českých mužů zejména vyšší výskyt obezity, u žen je nižší výskyt nadváhy a výrazně vyšší výskyt obezity." Link na tyto informace zde: Obezita v ČR i ve světě.

Vedoucí studie Dr. Amy Berrington de Gonzales řekla přibližně toto: "Kombinaci údajů u téměř 1,5 miliónů účastníků z 19 studií jsme byli schopni vyhodnotit širokou škálu úrovní BMI a dalších charakteristik, které mohou ovlivňovat vztah mezi nadměrnou váhou a rizikem smrti. Kouření a už existující nemoci jsou silně spojeny s rizikem smrti a s obezitou. Tudíž jsme z naší analýzy tyto pacienty vyloučili, abychom srazili vlivy těchto faktorů." Výzkumníci vypozorovali podobné typy rizika, i když vzali v úvahu rozdílnosti v konzumaci alkoholu, fyzickou aktivitu a úroveň vzdělání jednotlivých participantů. Zvýšené riziko smrti v BMI 25 a výš je ve všech věkových kategoriích, ale nejmarkantnější je u lidí s nadváhou či obezitou pod 50 let.

Vědci shromáždili informace o BMI a dalších charakteristikách z dotazníků, vyplněných účastníky před začátkem každé studie. Příčiny smrti získali z úmrtních certifikátů a medicínských dat. Analýzy byly určeny pro ne-hispanické bílé lidí ve věku od 19 do 84. Výzkumníci jsou si samozřejmě vědomi vztahů mezi úmrtností ovlivněnou BMI a rozdílu u různých rasových a etnických skupin. Proto se rozhodli testovat tyto skupiny zvlášť. Výzkumy rasových a etnických skupin jsou už na cestě. Plný seznam výzkumu na NCI's BMI a All-Cause Mortality Pooling Project je k mání zde: National Cancer Institute. O Division of Cancer Epidemiology and Genetics se dozvíte tady: DCEG.

NCI vede National Cancer Program a NIH program a usiluje o dramatickou redukci zátěže rakoviny a o zlepšení životu lidí s rakovinou a jejich rodin výzkumem prevence a biologie rakoviny a školením nových vědeckých pracovníků. NIH (The National Institutes of Health) - The Nation's Medical Research Agency - zahrnuje 27 institutů a center a je součástí the U.S. Department of Health and Human Services. Je to prvořadá federální agentura na bázi klinického a translačního medicínského výzkumu. Vyšetřuje příčiny, druhy léčení a léčebné prostředky jak běžných, tak i zřídka se vyskytujících nemocí. Víc informací na tomto odkazu: NIH.

Saské Švýcarsko (1) - skalní město, stolová hora a pevnost

Kdybych měl říci, co v Saském Švýcarsku mě zaujalo nejvíc, nejdříve by se mně vybavily stolové hory. Zdejší krajina je převážně rovinatá, do roviny jsou však zasazeny zdaleka viditelné, strmé skály s rozlehlými, plochými vrcholy, z nichž se nabízí krásné kruhové výhledy. Asi nejhezčí jsou Lilienstein, Grosser Zschirnstein, Zirkelstein a Kaiserkrone.

V tomto textu přiblížím první z nich, ještě předtím se ale zastavím ve skalním městě Bastei. Autobus nás totiž zavezl na místo, odkud k němu bylo jen 10 min pěšky. Skalní město množstvím štíhlých věží trochu připomíná Český ráj, jenže zde se můžeme po můstcích dostat až mezi vrcholky skal a navíc se z nádherné vyhlídky Basteiaussicht, téměř 200 m nad hladinou Labe, kochat pohledem do otevřené krajiny - na tok Labe, městečka, která se na jeho březích rozkládají, stolovou horu Lilienstein a v dálce i pevnost Königstein.

Z Bastei jsme sestoupili do malebného lázeňského městečko Rathen, které je Labem rozděleno na dvě části - horní (Oberrathen) a dolní (Niederrathen), nikde však není žádný most a na druhou stranu je možné se dostat jen přívozem. Ten jsme ale nepotřebovali, protože stolová hora byla na našem břehu.

A zde jsme již na vrcholu Liliensteinu, z povzdálí vypadá nepřístupně, avšak po spirálovitě se vinoucích chodnících a schodištích se na něj snadno dostaneme. Skalní stěna pochopitelně láká horolezce a ti volí přímější cestu, na snímku vpravo už jeden vyhlíží, kdy se vyšplhá jeho parťák.

Je odtud pěkný výhled na pevnost Königstein, fotky proti plnému Slunci ale raději vynechám. Vydali jsme se jejím směrem a po přeplavení přívozem se dostali do městečka Königstein, nad nímž se vypíná stejnojmenná pevnost. Cestou jsme se dívali i zpět, kde nás stále provázel pohled na Lilienstein, tentokrát z druhé strany. Podle postarších cyklistů s obyčejnými koly, čekajících na přívoz, je zřejmé, že cykloturistika je zde nenáročná.

K pevnosti je možné se vyvézt turistickým autobusem, my jsme se ale vydali pěšky a nelitovali toho, protože opět bylo krásně vidět na město, Labe i stolovou horu, odkud jsme přišli.

Pevnost je impozantní, názorně je vidět na leteckém snímku z plakátu u pokladny, má rozlohu přibližně 9,5 hektarů, 50 budov a řadu výstavních prostor. Protože vchod do pevnosti je daleko od cesty, dá se na nádvoří dostat výtahem přes vysokou zeď. I tak to však vypadalo, že bychom na návštěvu potřebovali nejméně 2 hodiny a přitom do posledního vstupu zbývalo jen 30 minut, proto jsme ji museli oželet, pevnost jsme jen obešli a pak sestoupili do města, kde nás čekal autobus, kterým jsme se vrátili do našeho hotelu v ČR.

I když je dávno po turistické sezóně, trasa je jednoduchá, vzdálenosti malé a zřejmě se tam dá chodit i v zimě. Podle ukazatelů je z lázní Rathen nahoru na Bastei jen 3/4 hodiny, my jsme však šli jednodušší cestou shora dolů, z Rathenu na Lilienstein je 1 a půl hodiny, z úpatí skály do města Königstein asi půl hodiny a odtud na pevnost 3/4 hodiny.

John Lennon a 32. výročí jeho smrti

Life is what happens while you are busy making other plans.

John Lennon

K 32. výročí Lennonovy velmi předčasné smrti nebudu psát dlouhý životopis, který si každý může najít na webu, ani se nebudu zmiňovat o konspiračních teoriích ohledně Lennonovy smrti, další konspirační kniha vyšla předloni k třicátému výročí, natož pak psát o vrahovi Chapmanovi, ať už byl Chapman idiot nebo něčí sluha. Chci jen zmínit a zdůraznit jeho uměleckou práci, kterou by mnozí z vás asi nazvali výtvarnou. Lennon ve skutečnosti začal kreslit ještě předtím, než měl kytaru. Předtím, než se naplno angažoval ve skupině Beatles, tři roky navštěvoval Liverpool Art Institute (1957-60).

Svoje kresby a litografie měl také zájem vystavovat. V r. 1970 vybral z portfolia nazvaného "Bag One" 14 litografií, které byly vystaveny v londýnské galerii a měly také být v galeriích prodány. Vernisáže se účastnil osobně a každou litografii podepsal. Jeho kresby byly také vydány jako ilustrace knížek, které John Lennon napsal v šedesátých letech. Kompletní soubor jeho portfolia "Bag One" je ve stálé sbírce v Museum of Modern Art v New Yorku. Lennonovy originální, jemně humorné kresby jsou i ve sbírkách muzeí po celém světě. Pokud jde o kresby z portfolia Bag One, týkají se především svatby John a Yoko a z jejich svatební cesty. Lennon je daroval Yoko Ono jako svatební dar. Vystavené litografie byly však zkonfiskovány policií kvůli erotickému ladění některých kreseb a byly označeny jako obscénní. U soudu to nikdy neskončilo, ale spousta zkonfiskovaných litografií byla zničena špatným zacházením. Lennon byl po takových zkušenostech odrazen od vystavování svých prací řadu let.

Pokud jde o nezveřejněné práce, uschoval několik stovek kreseb, které považoval za důležité. Od r. 1985 Yoko začala postupně vybírat a vystavovat v galeriích některé nejdůležitější Lennonovy kresby, aby etablovala Lennona jako důležitého výtvarného umělce své doby, což se jí asi podařilo. Některé jeho kresby by se dle mého názoru daly 'zařadit' do 'kategorie' čistého humoru bez vtipu, o němž blíže píšu v článku Order of Crusaders for Pure Humor without Banter.

Na Googlu najdeme velký přehled Lennonových kreseb.

Vídeň (2) - peep show, pornografie živě

Kdo byl dospělý ještě v předlistopadovém režimu, ví, že pornografie byla tehdy tabu a dokonce i s erotikou bylo možné se setkat jen v náznacích ve filmu nebo literatuře, odvážnější scény ze zahraničních filmů však většinou byly vystřiženy.

Karel Šíp v jednom ze svých zábavných pořadů popisoval zobrazení sexu v našich filmech tak, že většinu filmu zabírá konverzace dvou hrdinů, kteří k sobě složitě hledají vztah, pak konečně dojde ke scéně, kdy oba leží pod peřinou a vykukují jim nahá ramena, následuje střih a další den si tykají. Herec Vladimír Menšík na otázku, jaký je jeho postoj k pornografii, peep show a k podobným zvrhlostem, šalamounsky odpověděl, že samozřejmě záporný, ale nejdříve by je chtěl vidět, aby věděl, s čím má nesouhlasit.

Vídeň je město, kde jsem ze všech zahraničních strávil nejvíce času, v posledních 10 letech jsem tam jednou byl celý měsíc, mimo to týden a mnohokrát na jeden den a kdyby se to sečetlo, možná by vyšly 3 měsíce. Znám ho tedy velmi dobře. Jednou jsem jel starou linkou metra, která nejezdí pod zemí, ale souběžně se silnicí na visutých pilířích, a vidím nápis Peep show. Vzpomněl jsem si na Menšíka, a řekl si, že i já bych měl vědět, s čím nesouhlasím, a na příští zastávce jsem vystoupil.

V podniku bylo asi 6 kabin a vedle nich byla pokladna, kde seděl tak 130-kilový pořízek a rozměňoval papírové peníze na mince. Ty návštěvníci potřebovali, protože po vhození mince se vytáhla clona a přes malé okno bylo vidět na nahou ženu na otáčejícím se pódiu a za 1 EUR ji bylo možné sledovat asi půl minuty. Aby si návštěvníci užili, ženy se předvádí v sexuálně vzrušujících polohách, lezou po čtyřech, sedají si s roztaženýma nohama, protahují se jako kočky, … Kabinky byly kolem pódia uspořádány do půlkruhu a přitom bylo vidět i na diváky na protilehlé straně. Přiznám se, že jsem do stroje hodil ještě další euro, "tanečnice" si mého zájmu povšimla a pokynula mně rukou, že mám jít někam dozadu. Vůbec jsem netušil, co po mně chce, ale slezla z pódia, kde ji hned nahradila další, a odcházela kamsi do útrob podniku a stále na mě gestikulovala, ať jdu za ní. Vyšel jsem z kabinky a obešel je naznačeným směrem a tam byly dveře, z nichž už vykukovala. Byl jsem zvědavý, co pro mě má, myslel jsem, že jsem ji možná sympatický a chce mně věnovat podepsanou fotografii.:) Důvěrně mně prozradila, že za 80 EUR můžu mít víc, ale nesmím to pokladníkovi říkat. Hromotluk měl však dobrý výhled a i když hleděl do papírů a tvářil se, že je něčím hodně zaměstnaný, určitě mu nic neuniklo a pokud by došlo k transakci, nejspíš by si ji hned poznačil a následně příjem "zdanil". Raději jsem vypadl a pro jistotu přešel ulici na druhou stranu.

Asi po 200-300 m chůze jsem procházel kolem nějakého nočního podniku a muž středního věku mě tahal za rukáv, ať jdu dovnitř, že je tam hudba, tanec a vše, nač si vzpomenu. Zvláštní ale bylo, že tam byly schody, které vedly dolů, jako do sklepní vinárny. Vůbec jsem neměl zájem tam vysedávat a chtěl jít pryč, zrovna v tom okamžiku vidím po schodech vystupovat dobře naladěného Araba, kterého si naháněč (nebo snad dokonce majitel) vzal na pomoc v přesvědčování, abych šel dál. A Arab mně lámanou angličtinou sdělil něco ve smyslu "older, but very good, complete sex." Nevím, koho tam ten chlápek prodával, vyškubl jsem se a z nejbližší zastávky metra odjel na Karlsplatz a pak šel k Opeře a tam četl vývěsky programů, abych se vzpamatoval z přemíry zážitků.

Když nad tím s odstupem přemýšlím, čistě tržně vzato 1 EUR je dobrá cena. Kterou pěknou holku bychom mohli někde na ulici přesvědčit, aby se za 25 Kč svlékla do naha? Zřejmě ty podniky žijí hlavně z "nadstandardních služeb".

Bohužel nemám žádnou fotografii, ta z úvodu textu je výřezem z webových stránek vídeňského peep show.

Protože mé seznámení s peep show bylo jen letmé, přidám ještě podrobnější charakteristiku z webu:

"A peep show, also called live show in Wien, as in most other cities, it consists of a revolving stage, surrounded by several cabins. In the peep show, a performer dances on this stage and strips. In a live show the strippers regularly change after several minutes. By presenting his naked body and through clear gestures and postures, the female or male stripper in the peepshow tries - that depends on the particular program of the peepshow, to animate the onlookers in the cabins to masturbate. But in some live shows it is forbidden to masturbate. This also applies for peepshows in Wien. The cabins are designed in a way that each guest throw a certain amount of coins into a machine, installed inside the cabin, to follow the program. The windows are not visible from the outside, so that neither the actors nor the visitors could see other visitors. Peep shows in Wien sometimes offer the possibility that one of the guests can invite a dancer for a certain sum into his cabin, then the dancer is dancing for the visitor or possibly has sex with him."

V textu se navíc píše, že v kabinkách některých peep shows mohou vzrušení diváci masturbovat, ve Vídni je to však zakázáno, okénka jsou z vnější strany neprůhledná, a tak na diváky nevidí ani "tanečnice", ani jiní návštěvníci. To ale je v rozporu s tím, co jsem sám viděl. Možná se to mezitím změnilo, pokrok se nezastaví.

Z románu Irwina Shawa Boháč, chudák (Rich Man, Poor Man) si pamatuji popis, kde se divákům přes jednostranně průhledné sklo nabízel pohled na pár milující se ve všech možných polohách a sexuálních technikách. To ve Vídni nenabízejí, konzervatismus staré monarchie asi sehrává své. Když se však podíváme na ušmudlaná prsa sochy v terasovitých zahradách palácového komplexu Belvedere, zase tak úplně prudérní tam nejsou.