Hostýnské vrchy (1) - hřebenová túra na Svatý Hostýn

Koncem března jsme zahájili letošní turistickou sezónu návštěvou Hostýnských vrchů. Nadmořskou výškou jsou srovnatelné s Českomoravskou vrchovinou a jejich dominantou je dvouvrcholová hora Svatý Hostýn (nebo zkráceně jen Hostýn), asi 3 km od Bystřice pod Hostýnem v okrese Kroměříž, s bazilikou Nanebevzetí Panny Marie, vrtulí větrné elektrárny a rozhlednou, při dobrém počasí viditelnými prý až ze vzdálenosti 20 km.

Hostýn zde sice není nejvyšší, tím je Kelčský Javorník (864 m n. m.), rozhledna je na vyšším z obou vrcholů jen v 735 m a bazilika na nižším v 718 m, ale krásné prostředí a sepětí s přírodou přispělo k tomu, že Hostýn se postupně stal nejvyhledávanějším moravským poutním místem a převzal žezlo od Velehradu, i když ten má starší historii. V knížce Svatý Hostýn - nejznámější moravské poutní místo, vydané v r. 2012 Maticí svatohostýnskou, se dokonce tvrdí, že je dnes nejvyhledávanější nejen na Moravě, ale v celé ČR.
Bazilika, chlouba Hostýna, si proto jistě zaslouží zařazení mezi zajímavé sakrální stavby, které ve své soutěži Co vy na to? Jste hraví? mapuje VendyW.

Výchozím místem výletu byly Lázy (585 m), vesnice s necelou stovkou obyvatel, někdejší osada pastýřů. Cesta, vedoucí po zelené značce, také často opouští lesní pěšiny a přechází louky s výhledy na okolní kopce, včetně Kelčského Javorníku, který se dá poznat podle vysílače na jeho vrcholu.

Míjíme Čečetkov (687 m) a Bludný (659 m) a po 9,5 km od Lázů se dostáváme k horní stanici skiareálu Troják (585 m).
Týden předtím jsme ještě lyžovali v Dolomitech, tady však nebyla ani vločka sněhu. Z několika sjezdovek je nejdelší 500 m dlouhá červená s označením B.
Nedaleko jsou však i prolézačky a skluzavky pro vyžití dětí v jarní a letní sezóně, minigolf pro všechny věkové kategorie a stylová hospoda, která potěší v každou roční dobu.

Zhruba na polovině 2 km dlouhého, modře značeného úseku od Trojáku k místu nazvanému U Češků (629 m) lze odbočit na cestu k prameni řeky Dřevnice, byla by to však větší zacházka, proto jsme ji vynechali.
Po dalších 3 km se dostaneme k místu U Tří kamenů (730 m). Procházíme kolem naučných stezek, které informují o fauně Hostýnských vrchů s velmi bohatým zastoupením ptactva.
4,5 km odtud znovu po zelené značce je Skalný (708 m), který je tvořen několika skálami, pojmenovanými podle svých tvarů, např. Orel, Zub a Žába. Od Skalného k poutnímu kostelu zbývá asi 2,5 km.

A konečně už vykoukla střecha baziliky (vpravo je rozhledna a vrtule větrné elektrárny). Z naší trasy se k ní dostáváme z boku, kde jsou restaurační zařízení a také ubytovny pro poutníky. Kdysi jsem tam dokonce byl na jedné 2-denní odborné akci, nejzajímavější pohled je ale zespodu přes dlouhé schodiště, které poutníci a výletníci zdolávají při příchodu z Bystřice pod Hostýnem (to je i na několika květnových fotografiích z jiného roku). My jsme tentokrát po něm scházeli dolů.

S Hostýnem je spojena legenda, známá jako "hostýnský zázrak", poprvé zaznamenaná v díle Bohuslava Balbína, že r. 1241, kdy se místní obyvatelé ukrývali na Hostýně a okolních lesích před nájezdy Tatarů, Panna Marie bleskem zapálila tábor Tatarů a tak místní zachránila. Ti jí pak z vděčnosti postavili sochu a Hostýn se stal posvátnou horou.

Impozantní chrám v barokním slohu byl však postaven až v 18. století, stavba trvala dlouhých 27 let a byla dokončena r. 1748. Chrám se po vysvěcení stal poutním místem, jenže po úderu blesku o 21 let později vyhořel. I když byl opraven, císařský výnos r. 1784 zrušil poutní místa, pouti byly zakázány, vysvěcení bylo zrušeno a chrám byl určen k likvidaci.
K obnově došlo až při výročí 600 let od hostýnského zázraku a přispělo k tomu i úřední povolení poutí.
Poutní chrám se stal bazilikou r. 1982 dekretem papeže Jana Pavla II.
Interiéru dominuje socha Panny Marie s Ježíškem, z níž srší blesky, a ve spodní části detailnějšího snímku vpravo je vidět, jaký zničující dopad to mělo na Tatary.

Další dvojice fotografií z interiéru ukazuje varhany a jeden z nástěnných obrazů, znázorňující ukřižování Ježíše Krista.

Stejné zobrazení Panny Marie s blesky je i na venkovní mozaice nad vchodem.

Před průčelím stojí sochy slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Soch je však v okolí daleko více, např. socha sv. Antonína a u schodiště socha Božského Srdce Páně.

Významnou součástí Hostýna je i křížová cesta slovenského architekta Dušana Jurkoviče.

Autorem původní obrazové výzdoby křížové cesty byl známý malíř Slovácka Joža Úprka. Jeho obrazy byly převedeny na sklo, avšak povětrnostními vlivy se poškodily a byly později nahrazeny mozaikami Jano Köhlera. Z Úprkových obrazů na Hostýně zůstal jen jeden u XIII. zastavení (Ježíš na klín své milé Matky položen) a dva byly před úplným zničením převezeny na Velehrad.

Záměrem stavby větrníku bylo zásobovat elektrickou energií všechny budovy na Hostýně. To se však ukázalo zbožným přáním a ani Panna Marie nebyla nic platná :-)

Z Hostýna se po 3 km dlouhém sestupu dostaneme do Bystřice pod Hostýnem a po ještě asi 1 km do centra, kde celá (25,5 km dlouhá) trasa končí. Na náměstí zaujme květinová výzdoba, kostel a kašna.

Jen asi 100 m od náměstí je hezký zámek, jehož historie sahá až do 15. století. Jedním z mnoha jeho majitelů (na více než 100 let až do r. 1934) byl i rod generála Loudona, od r. 1990 je v majetku města. Na prvním snímku je pohled z venku, na dalších dvou z nádvoří.

Ženský klín v dílech malířů (i příležitost pro grafiky?)

"Lůno ženy je brána do pekla. Všechno se děje z tělesné žádostivosti, která je u nich nenasytná."
Citát je jednou z průpovídek, které v podání Václava Lohniského (známého také jako psychiatra doc. Chocholouška z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje a snaživého Hujera z Marečku, podejte mi pero) prokládají temný film Kladivo na čarodějnice Otakara Vávry.
Myslím, že je nás určitě víc, kteří lůno ženy považujeme spíše za bránu do ráje, ale abych nebyl nařčen z pornografie, zůstanu jen u zevní části ženského klína a toho, jak jej ztvárňují umělci v aktech.

Renesanční umělci se ho snažili decentně skrýt, např. na Botticelliho obraze Zrození Venuše (Galleria degli Uffizi, Florencie) si Venuše klín zakrývá dlouhými vlasy a Spící Venuše (Gemäldegalerie, Drážďany), kterou namaloval Giorgione, zase rukou. Botticelli namaloval i odvážnější obrazy, ty se však bohužel nedochovaly, protože fanatický mnich Savonarola je nechal spálit.

Giorgioneho Venuše se stala vzorem pro mnoho dalších malířů. Velmi podobná je Venuše z Urbina (Uffizi) jeho současníka Tiziana, ale ještě v druhé polovině 19. století se jí inspiroval i Manet v obraze Olympia (Musée d'Orsay, Paříž).

Méně skrytě znázornili ženský klín Goya na známém obraze Nahá Maja (Museo Nacional del Prado, Madrid) a Camille Corot na obraze Bakchantka u moře (The Metropolitan Museum of Art, New York) na další fotografii.

Když se v jednom (starším) vtipu ptali obvodního lékaře: "Co vás u pacientky zaujme jako první?", odpověděl: "Ochlupení v stydké oblasti."
I z pornografických serverů je však patrné, že se už moc nenosí, na jednom z nich ho lze najít téměř jen přes filtr "hairy" anebo "retro" :-)

Na všech místech ženského těla dnes vládne depilace a u mužů snad i na hlavě. Za slušivé jsou považovány milimetrové sestřihy anebo dokonce i ostříhání dohola. Herci Yul Brynner (hrál hlavní roli ve filmu Sedm statečných) a Telly Salavas (Inspektor Kojak) by dnes byli považováni za sex idoly (to byli možná i tehdy), ale i za lidi na špici módních trendů.
Přitom s nástupem rockových skupin v 60. létech byly v oblibě dlouhé vlasy a nakrátko ostříhat mladíka, nastupujícího na základní vojenskou službu, znamenalo ho ponížit, zadupat jeho hrdost do země a přivést k poslušnosti. To dobře věděli vojáci z povolání, kteří stříhání vlasů organizovali jako úplně první proceduru s nováčky a pečlivě přitom dohlíželi, aby dlouhé vlasy na ramena vystřídal pořádný výbrus do půli hlavy. V hodinách PŠM (Politické školení mužstva), a to i na vojenských katedrách vysokých škol, kde za dvouleté docházení se základní vojenská služba po skončení školy zkrátila ze 2 let na 1 rok, jsme se v první řadě dovídali, že "voják musí být uvědomělý a ostříhaný."
Dnešní mladí diváci už tak možná ani nepochopí hloubku ponížení odvedenců ze závěrečných scén filmu Hair (Vlasy) Miloše Formana.

Přece jen však občas problesknou zprávy, že snad se ještě ženy vrátí (či vrací) k přírodnímu vzhledu v intimních partiích tak, jak je zobrazovali např. Amedeo Modigliani a Paul Delvaux, viz následující dvě ukázky (Modigliani - Ležící akt, Delvaux - Fáze Měsíce) z The Museum of Modern Art v New Yorku.

Surrealista Delvaux své nahé ženy, vždy vyobrazené s přírodním klínem, zpravidla kombinuje s oblečenými, velmi vážně se tvářícími pány v oblecích a často i s buřinkami. Na tomto obraze jim sice pokrývka hlavy chybí, ale na jejich důstojném vzezření to nic neubírá.

Podle obrazu Černá magie (Musée Magritte, Brusel) to podobně viděl další surrealistický malíř René Magritte.

Naše surrealistická malířka Toyen (Marie Čermínová) vedle olejomaleb vytvořila mnoho kreseb a mimo jiné i s erotickou tématikou. V knížečce Jednadvacet, vydané nakladatelstvím Torst r. 2002, jak název napovídá, je jich uvedeno 21 a šlo o perokresby, které si r. 1938 u ní objednal Bohuslav Brouk jako svatební dar pro svého bratra a jeho nastávající. Kresby jsou vysloveně pornografické, zobrazují ztopořené mužské údy, stydké pysky roztažených, ochlupených klínů, spojená pohlaví i orální sex, proto se neodvažuji sem nic nakopírovat. Myslím ale, že ten dárek spíše než pro bratra byl určen pro snoubenku, aby věděla, do čeho jde, v té době mohla být ještě panna.

Fotograf aktů Jadran Šetlík má přírodní vzhled na fotografiích také rád (staromilec) a protože na modelky se nemůže spolehnout, má plnou krabici "bobříků", které jim do klína nalepuje.

Renesanci přírodních klínů v poslední době také napomáhá módní novinka - genitální grafika. V Googlu k ní už najdeme početný výpis odkazů. Umělci (výtvarníci, kadeřníci) malými holítky ženám vytvoří v klínu požadovaný obrazec. Co třeba smajlíka?

Náhled do tvůrčího procesu grafika je např. zde.

To vše je navíc možné kombinovat s barvením.

P.S. 12. dubna 2014. Vencisak a Pavel připomněli obraz Gustava Courbeta L'origine du monde (Origin of the World/Počátek světa), který se k tématu článku vztahuje. Pokud netrpíte přehnanou cudností, můžete se na něj podívat a přečíst si k němu i další informace např. zde.
Bohužel jsem neměl možnost ho v Musée d'Orsay vyfotografovat, protože při mé návštěvě nebyl vystaven, je jen v anglickém průvodci muzeem. I prestižní Dějiny umění J. Pijoana ho v 8. díle pro jeho odvážnost nereprodukují, i když se malíři jinak věnují velmi podrobně.
Ve zmíněném průvodci se navíc píše, že jeho majitelé se obrazem vůbec nechlubili, např. psychoanalytik Lacan ho měl schovaný za obrazem malíře André Massona.

Dolomity (1) - jarní lyžování

Zatímco příroda kolem nás se probudila ze zimního spánku, nalévají se pupeny, všichni odkládají své tlusté svršky a muži se zase mají na co dívat, my jsme si zimu ještě prodloužili pobytem uprostřed skalních velikánů italského pohoří Dolomity.

Po asi 10 letech lyžování na našich horách (např. Šerák a Petříkov v Jeseníkách, Dolní Morava pod Kralickým Sněžníkem, Nižná na Oravě), kdy nikdy nebylo jisté, zda tam vůbec bude sníh (a často nebyl), co tam však bylo zaručeně (jestliže nasněžilo), byly velké fronty na vleky a hustota pokrytí svahů jeden lyžař na metr čtvereční, jsme začali s našimi známými z turistických výletů jezdit za lyžováním do zahraničí.

Před 4 roky jsme poprvé se zatajeným dechem vyrazili do Itálie. Nepřeberným množstvím sjezdovek, jejich rozměry, úpravou a přepravou sedačkami a kabinkami v úchvatných přírodních scenériích do poloh nad 2000 m jsme byli tak nadšeni, že o rok později jsme se tam vydali znovu. Tehdy však bylo mimořádně špatné počasí (stále bylo zataženo a zamlženo), trochu jsme tím vystřízlivěli a následující zimní sezónu vynechali.
Loni jsme pro změnu byli v Rakousku, v Sankt Michael im Lungau s blízkými lyžařskými areály Aineck, Fanningberg, Katschberg a Speiereck, a přestože se nám i tam velmi líbilo, letos jsme se znovu vrátili do Itálie. Dolomity mají totiž své neopakovatelné kouzlo a jsou také zařazeny na seznam přírodních divů UNESCO.
Několik navštívených míst trochu přiblížím.

Do skiareálu Alpe Lusia-Bellamonte se vyvezeme sedačkami z města Moena. Jeho okolí je rámováno rozeklanými štíty Pale di San Martino, z nichž nejvyšší má 3192 m. Vyšší jsou i polohy horních stanic lanovek Laste (2340 m) a Le Cune (2213 m).

Na úpatí sjezdovky Le Cune se nachází oblíbená restaurace s čarodějnickou výzdobou a ta je snad započítána i do cen, protože např. gulášová polévka tam stojí 9 EUR. Spodní část Bellamonte tvoří několikakilometrové velmi nenáročné (modře značené) paralelní sjezdovky, kde by si lyžař při jízdě mohl třeba číst knihu.

Skiareál Alpe Cermis je dostupný z města Cavalese dvěma navazujícími úseky s kabinkami a sousedí s Bellamonte. Je zde několik středně těžkých (červeně značených) sjezdovek i náročných černých, úplně nejhorší je 3 km dlouhá Olimpia II (č. 81), která vede kolem druhého úseku lanovky, vedle strmého sklonu zde jízdu (alespoň v odpoledních hodinách) velmi komplikují velké nerovnosti a nahrnutý sníh. To mě tak zmohlo, že spodní úsek Olimpia III (č. 87) jsem už sjel v kabince, přestože je snazší a kratší (červeně značený, 2,5 km).

V horní části areálu se nachází zajímavý artefakt, koho však znázorňuje, nevím.
Úbočí hor jsou také vyhledávána paraglidisty, když jsme se však chtěli na další vzlétnutí podívat zblízka, nedočkali jsme se, protože silný a směrově proměnlivý vítr letcům jejich vznášedlo vždy zkroutil do nepoužitelného tvaru.

Z Pampeaga se dostaneme do skiareálu Latemar a přes několik lanovek a sjezdovek až do Obereggenu v Jižním Tyrolsku, které kdysi bylo rakouským územím, ale po první světové válce bylo připojeno k Itálii.

V úvodní části je nejnáročnější černá sjezdovka Pala di Santa začínající ve výšce 2314 m, nejzajímavější je však okolí Obereggenu, kdy z 1550 m se sedačkou vyvezeme na Oberholz do 2096 m a po sjezdovce č. 2 (případně v kombinaci s 2a a 3) se dostaneme zase dolů. Cestou nahoru kolem korun stromů se naskýtají krásné pohledy na vrcholy Gruppo del Latemar (nejvyšší je Cimon del Latemar 2842 m).

Z Pampeaga jsme ještě vyjeli na druhou stranu na Agnello (2160 m), odkud bylo vidět na pohoří Latemar z většího odstupu, a vyzkoušeli červené sjezdovky č. 28, 29 a 30.

Na Latemar vede lanovka i z města Predazzo, kde býváme ubytováni, ale ta letos byla mimo provoz. Vedle dolní stanice jsou situovány skokanské můstky, kde se konají závody Světového poháru.

Největší dojem na nás však zanechala rozsáhlá oblast Sella Ronda, která je charakteristická soustředěním impozantních štítů Dolomit, jimž vévodí ten nejvyšší - Marmolada (3342 m), vytvářející 40 km dlouhý okruh. Na něj je navázáno 550 km sjezdovek, které jsou dostupné kabinkami a sedačkami z údolí 4 středisek - Val di Fassa, Val Gardena, Alta Badia a Arabba/Marmolada. My jsme volili příjezd autem serpentinami z Canazei směrem do sedla Passo Sella, které leží mezi středisky Val di Fassa a Val Gardena. Zdatní lyžaři se snaží zvládnout během dne celý okruh, kdy po vyvezení k vrcholům sjíždějí zase do jiného místa, a tak se posunují dál. Skipas je na celou oblast jen jeden a je možné začít kdekoliv. Podle svého vkusu a odhadu snižování kvality sněhu podle polohy Slunce na obloze zkušení lyžaři volí pohyb po směru anebo proti směru otáčení hodinových ručiček. Naší ambicí však nebylo obsáhnout stovky sjezdovek, byli jsme tam 2 dny a drželi jsme se hlavně sjezdovek 107 Sass Bece a 108 Belvedere ve středisku Val di Fassa, kde se naskýtaly krásné náhledy na masivy Dolomit, a pouze v jednom půldni jsme vyjeli i na druhou stranu směrem k Val Gardeně (154 Grohman a 153 Cinque Dita ve výšce 2379 m).

Na následujících snímcích je královna Dolomit Marmolada, je to zasněžený vrchol vlevo, vrchol vpravo od ní se zdá vyšší, pohled však klame, protože Marmolada je v pozadí.

S výhledem na ni se můžeme opalovat na lehátkách restaurace Sass Bece ve 2500 m.

Restaurací je na lyžařských svazích Dolomit opravdu dost, vedle typických italských jídel lasagne, tortellini, špagety, pizzy a sladkostí jako tiramisu nabízí i ta "naše", např. guláš nebo ovarová kolena.

Nikdy zde však nechybí specifický nápoj italských hor bombardino, který se skládá z horkého vaječného koňaku s whisky a šlehačkou posypanou kakaem.

3 výstavy - Josef Lada, Antonín Širůček, Petr Vápeník

Na přelomu roku na brněnském hradu Špilberk byla k vidění výstava obrazů Josefa Lady (1887-1957). O výstavě jsem věděl už v předstihu od kulturní encyklopedistky Otavínky, ale v den jejího slavnostního otevření jsem neměl možnost se na ni dostat. Návštěvu jsem pak odkládal a nakonec na ni šel (i s chotí) až poslední den. Celkem jsme zaplatili 180 Kč a viděli několik desítek obrazů. Přestože malíře u nás zná každé malé dítě, jeho kresby a malby zdobí Švejka, dětské knihy i vánoční pohledy, fotit bylo zakázáno. Myslím, že ani výběr nebyl úplně reprezentativní, například zde nebyl žádný obrázek z venkovské zabijačky, nikde nebylo prase pověšené za zadní nohy, a když listuji ve více než 200-stránkové knize Vlastimila Tetivy Josef Lada - pohádkový svět, kterou v r. 1997 vydalo pražské nakladatelství Eminent, myslím, že je v ní daleko více informací a k vidění zajímavější soubor umělcových děl, i když samozřejmě jen v reprodukcích a ne v originálních velikostech.

Josef Lada byl osobitý umělec a je známé, že se o jeho originalitě pochvalně zmínil i slavný Pablo Picasso. Na našich uměleckých aukcích však trhají dražební rekordy spíše Picassovi napodobovatelé a "lidový" umělec je mimo zájem sběratelů a investorů do uměleckých předmětů.

Aby zde Josef Lada byl alespoň nějak zastoupen, přikládám fotografii plakátu výstavy.

Sochař a malíř Antonín Širůček (1913-1977), je umělecky spjat s Brnem, kde žil od r. 1945. I jeho dílo je vystaveno na hradu Špilberk a je možné ho ještě vidět, protože výstava trvá až do 30. března.
Tentokrát jsem si vernisáž ujít nenechal. Její součástí bylo představení monografie o Antonínu Širůčkovi od Jiřího Hlušičky, dřívějšího dlouholetého ředitele Moravské galerie, který byl osobně přítomen. Od autora už jednu knihu mám (České moderní malířství v Moravské galerii v Brně, vydané nakladatelstvím Blok v Brně v r. 1984) a měl jsem v úmyslu si koupit i tuto knihu. Podle zprostředkované informace od umělcova syna jsem věděl, že na vernisáži bude k mání za zvýhodněnou cenu bez distribučních přirážek, jenže organizace poněkud zaskřípala, hradní prodejna, kde ji mělo být možné získat, byla zavřená. Na rozdíl od Ladovy výstavy zde bylo možné fotografovat a několik děl tak můžu prezentovat.

V Širůčkově malířském díle je patrný vliv expresionismu a částečně i kubismu a abstraktního umění, socha Rodina je zřejmě inspirována stejně nazvaným dílem Henryho Moorea.

Po kresbách, malbách a sochách přišlo i na fotografie. V neděli 9. března jsem si udělal výlet do Prahy na výstavu fotografií Petra Vápeníka, všestranného a umělecky nadaného blogera, známého také pod nickem Čerf. Společně s další mou oblíbenou, Ilonou-pižlíkem, jsme v komorním prostředí Galerie České spořitelny v Rytířské ulici měli možnost si vyslechnout Petrův zasvěcený výklad, kdy vedle přiblížení zobrazených míst nám také poodhalil technické taje pořízení fotografií v infračervené oblasti s využitím speciálních optických filtrů a dlouhých expozičních časů, kterými dosáhl překvapivých světelných efektů, např. výrazného barevného odlišení vodního proudu pod hladinou. Jako výstavní prostor je využit suterén ČS, kde podle Petrovy informace dříve byly bezpečnostní schránky a trezory.

Na výstavě je zdarma k mání profesionálně zpracovaný katalog, do něhož je z 30 vystavených fotografií zařazeno 11. Všechny fotografie, vystavené ve velkém formátu, jsou zaskleny a vzhledem k odleskům osvětlení je nelze dalším fotografováním dobře reprodukovat, proto sem vkládám jen náhled do sálu a neumělou fotografii jedné strany rozloženého katalogu.

Podrobné informace (včetně originálních fotografií) lze najít na Petrově blogu, v článku Komentované prohlídky výstavy navíc i s termíny, kdy bude výstavou osobně provázet. Ty zájemcům zvlášť doporučuji, protože výklad dodá fotografiím další rozměr.

Příjemné setkání jsme zakončili posezením v kavárně, kde řečeno předlistopadovým zpravodajským obratem jsme setrvali v družném rozhovoru a vyměnili si názory na aktuální (blogové) dění a otázky zajímající všechny strany :-)

Malta, Gozo (1) - kamenné divy

Stát Malta je jedním z členů EU. Rozkládá se na 7 ostrovech ve Středozemním moři, přibližně 90 km na jih od Sicílie. Malta je i název největšího ostrova, v nejdelším směru má z jednoho konce na druhý 27 km a žije na něm asi 300 tisíc obyvatel. Ze zbývajících ostrovů je obydlené také Gozo (na délku má 14 km) a ještě menší Comino, jehož rozloha je jen 2,6 km². Území Malty je dost nehostinné, řečiště dávno vyschla, půda je kamenitá a země má nedostatek pitné vody, který řeší odsolováním mořské vody.

Na první dvojici snímků (pořízených z letadla) je sicilská sopka Etna a ostrov Gozo, který se vešel do jednoho záběru.

Pro svou strategickou polohu bylo snahou mnoha národů si Maltu podmanit, podařilo se to Féničanům, Řekům, Římanům, Arabům, Francouzům (díky Napoleonovi) a nakonec Britům. Až r. 1964 Malta získala nezávislost, angličtina je zde však stále úředním jazykem. Bohatá historie se také odrazila v pestré směsici památek, jimž dominují středověká opevnění. Figurky řádu Maltézští rytíři (The Knights of Malta) jsou zde také nejběžnějším suvenýrem.

Památek si teď všímat nebudu a zůstanu jen u přírodních divů, které mají podobu neobvyklých skalních útvarů.

Blue Grotto (Modrá jeskyně) je charakteristické velkou skalní nohou, která podpírá klenbu jeskyně.

Představu o velikosti si můžeme udělat podle loďky, s níž turisté mohou nahlédnout dovnitř. Také jsem to využil, ještě předtím jsem však do jeskyně doplaval od přístavu loděk ze zadní strany, je to jen 100, max. 200 m daleko. Při plavání pod klenbou se mě zmocnil tísnivý pocit, je tam totiž dost tma, a ovlivněn horory jsem si představil, že z hlubin na mě může zaútočit nějaký predátor, např. chobotnice, a stáhnout mě pod vodu. Snad v příští vteřině mně projela tělem pálivá bolest. Po vylezení z vody jsem zjistil, že pod paží mám asi 20 cm velký flek zčervenalé kůže. Při výletu loďkou jsem hleděl do vody, co by to mohlo být, ale nic nezjistil, zřejmě se ke mně přitulila medúza.

Ve svém pubertálním věku jsem četl srdceryvný romantický příběh, který jako kdyby vypadl z oka libretům Verdiho a Pucciniho oper. Už si jej příliš nepamatuji, jen se mně nejasně vybavuje, že mladý muž a jeho otec milují krásnou dívku. V dramatické scéně stojí na útesu nad mořem. Dívka pronese, že miluje jen jednoho z nich a podívá se na mladíka. Starší muž se v zoufalství vrhne do hlubin, jenže dívka ve skutečnosti miluje jeho, s tragickým koncem své lásky se nedokáže vyrovnat a skočí za ním. Opuštěný mladý muž, pro nějž život ztratil smysl, udělá totéž. Tolik zbytečně zmařených životů! Kdyby si více naslouchali, dva mohli žít a vlastně ani přebytečný mladý muž nemusel nikam skákat, vždyť si také mohl najít někoho jiného.
A to se mně hned vybavilo při pohledu na útesy Dingli (Dingli Cliffs). Jejich výška je více než 200 m.

Velmi zajímavý skalní útvar se nachází také na ostrově Gozo. Jmenuje se Azure Window (Azurové okno). Okno má výšku 28 m a rozpětí 25 m a právě u něj se odehrává scéna z filmu Souboj Titánů, kde obr Kraken vystupuje z moře a Perseus na něj namíří hlavu Medusy, která ho spalujícím zrakem zničí (objeví se až na konci videa).

Pěkné je také okolí okna - zelená laguna a Inland Sea (Vnitrozemní moře), slané jezero, které je dírou ve skále propojeno s otevřeným mořem (vpravo dole).