Kostnice v Sedlci - mrtví jako artefakt

Protože z tohoto světa nevyvázneme živí, asi každého (i věřícího) napadne, co se pak děje s naší tělesnou schránkou. V některých zemích (včetně ČR), jestliže člověk ještě za svého života s tím právně nevysloví nesouhlas, se automaticky stane materiálem pro transplantace, jinde (např. v Německu) je to přesně naopak, tělo lze takto "zužitkovat" jen v případě, že k tomu člověk před svým úmrtím dá svolení.
Je však jasné, že ze zchátralých starců mnoho k vytěžení nebude, nanejvýš mohou posloužit jako kuriozita při exkurzi studentů medicíny na oddělení patologie, za to oblíbenými dárci orgánů jsou mladí motorkáři, pokud ovšem alespoň nějaký orgán zůstal v celku.

Je i dost nehumánních příkladů, kdy se nikoho na nic neptali - v koncentračních táborech objevili, že mrtvoly by mohly být surovinou pro průmyslové zpracování, z lidského tuku (byl-li nějaký) se vyrábělo mýdlo a činily se kůže; nekrofilové mají mrtvé jako zdroj sexuální rozkoše a lidožrouti si z nich udělají oběd. Třeba středoafrický diktátor a samozvaný císař Bokassa měl v 70. letech své nepřátele naporcovány v mrazáku a prý jimi pohostil i francouzského prezidenta Giscarda d'Estaing, aniž by ten tušil, z jaké "zvěřiny" ty lahůdkové steaky jsou.

Významným mrtvým se staví památníky, mohyly, honosné hrobky i decentní pietní místa, jsou ale k vidění také v podobě snažící se co nejvíce uchovat tu živoucí - nabalzámovaný Lenin a na výstavách Bodies Revealed dokonce i s detailním náhledem do útrob.

A konečně mrtví (resp. jejich kostry) mohou být součástí uměleckých děl. Pozoruhodnou galerií takových artefaktů je Kostnice v Sedlci na okraji Kutné Hory. Kostnice je spodní ze dvou na sobě umístěných kaplí hřbitovního kostela Všech svatých ze 14. století, který byl součástí někdejšího cisterciáckého kláštera a je postaven podle vzoru z Jeruzaléma.
Před kostelem stojí socha sv. Jana Nepomuckého od Matěje Václava Jäckela, kterou doplňují sochy světců Václava, Vojtěcha, Prokopa a Floriána.

Původně v kostnici byly jen hromady kostí 40 tisíc lidí, z nichž většinu zkosily morové epidemie a husitské války.
V 16. století je jeden mnich uspořádal do pyramid a začátkem 18. století barokní mistr Jan Blažej Santini (1677-1723) současně s přestavbou kostela upravil i interiér (dekorace klenby, postavení schodiště a 4 obelisků a umístění korun nad pyramidy) a kosti využil i k výzdobě.

Vrchol uměleckého využití kostí však představují až díla řezbáře Františka Rinta z České Skalice z druhé poloviny 19. století, který z nich vytvořil velký lustr, monstrance, kříže, kalichy, svůj podpis a také erb rodu Schwarzenbergů, jimž r. 1784 při rušení klášterů (včetně sedleckého) císařem Josefem II. se podařilo kostel odkoupit. Spoluúčast Adolfa Schwarzenberga ve vítězné bitvě nad tureckými vojsky v pravé dolní části erbu symbolizuje lebka Turka s krkavcem, který z ní vykloval oči.

Kostnice je (poněkud morbidní) atrakcí a přijíždí k ní autobusy se stovkami turistů. Naproti tomu nedaleko stojící katedrála Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele, která společně s historickým jádrem Kutné Hory a chrámem sv. Barbory je zapsána na seznamu UNESCO, je stranou zájmu a uvnitř nás na prohlídce bylo asi pět. (Blíže o nich někdy jindy.)

Anton Pavlovič Čechov - Višňový sad v Divadle Husa na provázku

Anton Pavlovič Čechov (1860-1904) patří mezi mé nejoblíbenější spisovatele. Skvělé jsou jeho humoristické povídky, ale to je jen jedna stránka jeho tvorby. Profese lékaře, které se souběžně s psaním věnoval (a nakonec se mu i vymstila, protože se nakazil od jednoho pacienta tuberkulózou a v pouhých 44 letech zemřel), a otřesné zážitky z cesty na Sibiř a poznání života vyhnanců v carském Rusku ho přivedly k vážnějším tématům. Příkladem je novela Pavilon č. 6 o drsných podmínkách v psychiatrické léčebně.

Čechov je také velmi ceněn jako zakladatel moderního dramatu. Jeho typickým rysem je absence děje. Pokud se něco stane, ve hře tomu neodpovídá žádná akce a divák se o tom většinou dozví v mimoběžných monolozích hlavních postav.
Čechovovými nejvýznamnějšími hrami jsou Racek, Strýček Váňa, Tři sestry a Višňový sad.
A na Višňový sad jsme šli do brněnského Divadla Husa na provázku (dlouho vystupujícím pod zkráceným názvem Divadlo Na provázku, protože u husy na provázku bylo podezření z výsměchu nad rolí prezidenta Gustáva Husáka). Divadelní hru v překladu Leoše Suchařípy (známého i jako herce, např. z filmu Faunovo velmi pozdní odpoledne Věry Chytilové) nastudoval režisér Jan Mikulášek.

Stručný obsah hry na Wikipedii je k pochopení hry postačující, a proto je v následujících kurzívou zvýrazněných odstavcích odtud převzat.

Ljubov Andrejevna Raněvská se s dcerou Aňou vrací z Paříže, kam odjely po tragické smrti syna Gríši. Návrat na rodné sídlo v ní probudil sentimentální myšlenky. Vrací se z důvodu nedostatku financí. Statek je natolik zadlužen, že je jen kousek před krachem, i přesto že se o něj svědomitě stará Varja, nevlastní dcera Raněvské.

Návrat z Paříže, kterým představení hry (Čechovem napsané v r. 1900) začíná, byl režijně pojat velmi originálně, na stěnu jednoduché scény se promítal film z pohledu řidiče auta, na skle auta byla gumovou přísavkou přichycena GPS a byly slyšet její pokyny "Zahněte doprava" apod. Po pár minutách se film zastavil, z Paříže jsme dorazili domů.

Višňový sad znázorňuje černobílý plakát se stromořadím přes celou zadní scénu.

Sentimentální myšlenky podtrhuje, že Raněvská si z CD, které si z Paříže přivezla, nechá pustit píseň Bruce Springsteena My Hometown, ovšem v české coververzi Pavla Bobka Můj rodný dům (zřejmě je tam prodával nějaký Slavjanofil).

Statek má být prodán i s krásným višňovým sadem, proto Varjin nápadník, podnikatel Lopachin, radí pronajmout pozemky sadu chatařům, ale jeho návrh se Raněvské a jejímu bratrovi Gajevovi vůbec nezamlouvá, odmítají rozprodat svou minulost. Na dražbě panství překvapivě koupí Lopachin a nechává višňový sad vykácet.

Raněvská (hraje ji Petra Bučková) si sad na památku vyfotí mobilem. Lopachin (Robert Mikluš) ho "vykácí" serváním plakátu ze stěny a ještě to zdůrazní zatnutím sekery do pingpongového stolu.

Jak je u Čechova obvyklé, samotná dražba, jejíž výsledek zcela převrátí poměry a odhalí chladný kalkul v předstíraných citech, se ve hře vůbec neobjeví a dozvíme se o ní jen z monologu Lopachina, mnoucího si ruce, jak se mu podařilo statek vyfouknout pro sebe.

Panovačná služebná Duňaša, odmítla již několik nabídek ke sňatku, zamilovala se do mladíka Jepichodova, prožívají krátký vztah, ale nakonec ji Jepichodov opustí kvůli své kariéře. Rodina se rozpadá, všem se změní jejich život. Varja se rozchází s Lopachinem, protože o ni již Lopachin nemá zájem. Raněvská a Gajev se, spolu s komorníkem Jašou, vracejí zpět do Paříže. Jaša se díky tomu zbaví panské Duňaši, a naivní Aňu láká nový život, respektive změna života.

Protiklad mezi starou slávou šlechtického rodu v lepších časech a tristní současností demonstrují vysoké podpatky půvabných představitelek Raněvské a Ani (Eliška Fuksová), parfémy, extravagantní brýle Raněvské, bezstarostné houpání se (jak na obrazu Houpačka J.-H. Fragonarda) a pingpong, v dalším obraze nahrazených rozervanými matracemi, po nichž se herci válí, vyskakují z nich a přebíhají přes ně. (Fotka bez blesku je vlevo hodně rozmazaná, ale dekadenci scény to docela vystihuje.)

Jak však říká režisér Mikulášek v televizní ukázce: "Tradiční interpretace - višňový sad zastupující svět, který odchází, svět tradičních hodnot, které by měly být zachovány - je klišé." "Když text čtete, je jen o vztazích, sad je jen zástupný prvek, urychlovač situací. V našem pojetí stojí sad v pozadí, … to, co mezi lidmi je, jaké viny lidé mezi sebou cítí, jak neustále soupeří o moc, o vliv, o tom, kdo koho dřív poníží, než je sám ponížen, pokoří, než je sám pokořen, to dominuje všem situacím."

Pád z výšky do drsné reality a její odraz v prázdných gestech (např. Gajev (Jan Kolařík) si přitluče hřebíkem kravatu k podlaze a pak se na ní málem uškrtí) a ve snaze urvat, co se dá, režisér zdůrazňuje agresí v jednání osob, kde nechybí fyzická napadení, topení ve vědru s vodou a násilný sex.
Varja (Anežka Kubátová) se v zoufalství nad ochladnutím Lopachina svlékne donaha, jenže to nezabere, nápadník se zmocnil panství a už ji nepotřebuje.

Jako hudební podklad představením prolíná píseň Heart of Glass od skupiny Blondie.

I její text (např. "Once I had a love and it was a gas, soon turned out had a heart of glass. Seemed like the real thing, only to find, mucho mistrust, love´s gone behind." "Once I had a love and it was a gas, soon turned out as a pain in the ass.") se sem pěkně hodí.

Péťa Trofimov, student a bývalý učitel zesnulého Gríši, stejně jako Aňa věří, že Lopachin koupil panství jen dočasně. Hru ukončuje monolog nemocného komorníka Firse. Nevšimli si, že zůstal v domě určeném k demolici a tak zapomenut může jen čekat na nevyhnutelný konec.

Komorník Firs (Pavel Zatloukal) je podán jako vozíčkář s vzezřením bezdomovce. Několikrát přejede přes pódium, většinou ale spí nebo něco nesrozumitelného mumlá. Při závěrečné děkovačce je však jak politý živou vodou a slušivě oblečen v žaketu a s motýlkem.

Na webu jsem se dočetl o nastudování Višňového sadu režisérem Vladimírem Michálkem (i ten je z Divadla Husa na provázku) v Divadle Na Vinohradech. Podle fotografií, kde herci v kostýmech z doby Čechova vypadají značně usedle, a při představě manýr v gestech hlavní představitelky Dagmar Havlové, jsem velmi rád za brněnskou podobu hry.

Aiguille du Midi - lanovkou pod Mont Blanc

Vymoženosti techniky nám neuvěřitelně zkrátily vzdálenosti, díky letadlům se můžeme během jediného dne přepravit na druhou stranu zeměkoule, přístupnější jsou i dříve těžko dosažitelné divy přírody a dávných civilizací, nacházející se vysoko v horách, v nitru pouští či pod mořskou hladinou.

Snahy ulehčit k nim přístup jsou mnohdy diskutabilní, např. plán postavit v Himalájích silnici až do výše 6000 m, odkud by "nebylo daleko" na osmitisícové vrcholy (už teď tam chodí stovky lidí), nezvykle působí vyhlídkové věže a hotely na kanadské straně Niagarských vodopádů, lanovka k nejvyššímu místu Velké čínské zdi, autobusové linky k pyramidám, džípy s turisty, projíždějící kolem lovících lvů, ..., a je jen otázkou, zda zvítězí názory na komerční využití, zachování původního rázu, případně nalezení kompromisu budováním národních parků.

Zatímco u nás se na Sněžku dá dopravit lanovkou a na vrchol Pradědu vede silnice, střecha Evropy - Mont Blanc (4807 m n. m.) - si zachovala svou dostupnost jen pro horolezce. Dá se k němu alespoň přiblížit lanovkou na Aiguille du Midi (3842 m), horu s téměř kolmou stěnou, zakončenou dvěma jehlovitými vrcholy (aiguille = jehla).
Její profil a technické parametry lanovky jsou patrné z obrázku v pravé části koláže, naskenovaného z turistického průvodce Chamonix. Mont Blanc, vydaného nakladatelstvím Nouvelles Editions AIO.

Trasa na vrchol má dvě části - ze spodní stanice lanovky v 1035 m se nejdříve vyvezeme o bezmála 1300 m výše do mezistanice Plan de l'Aiguille a z ní dále k nižšímu z obou vrcholů v 3777 m.

Přes most projdeme do nitra druhé špice a výtahem se dostaneme až k vyhlídkové plošině na samém vrcholu, který ještě prodlužuje tubus vysílače.

I když stavba lanovky byla dokončena už v roce 1955, dodnes svým vertikálním převýšením drží světové prvenství. Přes extrémní sklon (v části závěsu lana až 100 %) rychlost pohybu kabiny v horní polovině místy přesahuje 40 km/hod.

Při jízdě v kabině člověk strachy ani nedýchá, přesto je na skle vylepena zákazová značka, jejíž význam neznám, podle malůvky by snad mohla vyjadřovat, že cestující se mají chovat tak, aby kabinu nerozhoupali (a/nebo nesmí otevírat okénko kabiny).

Z horní terasy a se naskýtá panoramatický výhled na čtyřtisícové hory, na vyhlídkovou plošinu nižšího vrcholu a také do propastné hloubky, v níž se rozkládá Chamonix. Atrakcí je skleněná kabina nad propastí (nápis skywalk tam však vidět nebyl, ve Francii ho lze také těžko čekat).

Informační tabule na horní stanici lanovky ukazuje, kudy se vydat na zteč Mont Blancu.
Vypadá to lákavě a celkem snadně, jenže zdání klame, protože vrchol je skoro o 1000 m výše, a proto bude i dost daleko.

Výška Mont Blancu je udávána různě, i zde jsou dvě hodnoty (4807 a 4810 m). Výšky se totiž nejčastěji stanovují podle relativní změny vůči předtím určeným výškám vrcholů ve viditelném okolí a s přesnějšími metodami měření se celý soubor odvozených hodnot musí přepočítat. Podle jednoho horolezce prý nejnovější měření ukázala, že nejvyšší horou světa není Mount Everest, ale K2, jen není žádoucí tuto informaci potvrdit, protože se do Everestu už investovalo příliš mnoho úsilí a peněz, výpravami je nasmlouván na roky dopředu a výstup je na něj také snazší než na K2 a komerčně je proto zajímavější.

Za dobrého počasí je Mont Blanc viditelný ze Chamonix a ještě lépe z vyhlídky na Aiguille du Midi. Na další ilustrativní fotografii z výše zmíněné knihy je i s okolními vrcholy a jejich výškovými údaji. Mont Blancy jsou celkem tři - kromě "malého" Mont Blanc du tacul vlevo a největšího uprostřed je zde ještě Mont Blanc de Courmayeur (4704 m), který je však z tohoto úhlu skryt za hlavním vrcholem.

My jsme bohužel neměli štěstí, oblý Mont Blanc du tacul a špičatý Mont Maudit jsou sice vidět pěkně, ale vzdálený král hor se skryl v oblacích.

Vrcholy vpravo už zase zřetelné jsou. Po tomto hřebenu vede další výstupová trasa na Mont Blanc.

Když se od středového pohledu posuneme doleva, uvidíme hřeben, kterému na okrajích dominují vrcholy připomínající rohy, levý je Grandes Jorasses (4208 m), nižší vpravo Dent du Géant (4013 m).

Není však nutné se plahočit tak daleko, kdo rád šplhá po skalách, si přijde na své v těsném okolí Aiguille du Midi.

Ledový tunel je místem, odkud se schází dolů, resp. kam se přijde zespodu, ale to už není pro rekreační turisty. A pak to chce být vybaven i nějakým proviantem.

Wieskirche - skvost rokoka uprostřed pastvin

Církevní stavby jsou přirozenou dominantou lidských osídlení od vesnických kostelíků až po vznosné katedrály velkých měst. Někdy stojí na vyvýšeném místě, leckdy v sousedství hřbitova a v těch nejvýznamnějších jsou hrobky panovníků přímo uvnitř (což sugestivně připomíná pomíjivost našeho života a některé jedince může přimět k usilovnějšímu modlení), někde se za vstup musí platit, protože ukrývají prvotřídní umělecká díla (obrazy, fresky, mozaiky, honosné oltáře), které je ale většinou zakázáno fotografovat.

Vzácnou výjimkou je Poutní kostel u bičovaného Spasitele (Wallfahrtskirche zum Gegeißelten Heiland) ve Wiesu, asi 75 km jihozápadně od Mnichova, který je dnes nejčastěji označován jako Wieskirche, a protože v němčině Wiese = louka a Kirche = kostel, v českých textech se setkáváme s názvem "Luční kostel".
Stojí také na obyčejné louce na dohled Alp, okolní oplocené louky byly (a možná ještě jsou) využívány jako pastviny pro krávy (ty jsme sice neviděli, ale nasvědčuje tomu ostnatý drát v oplocení), z parkoviště je ke kostelu pár kroků (ne víc než 200 m) a přestože je zapsán na seznamu UNESCO, vstup je zadarmo a dokonce je povoleno fotografování interiéru.
(První snímek s celkovým pohledem s Alpami v pozadí je výřezem fotografie z obálky malé brožury The Wies Pilgrimage Church of the "Scourged Saviour", vydané společností Edition Wilhelm Kienberger GmbH.)

Zatímco strohá architektura gotických katedrál s vysokými klenbami a monstrózní výzdoba barokních chrámů s temným interiérem musí na hluboce věřící hříšníky působit až děsivě, Wieskirche je skvostnou ukázkou bavorského rokoka a k rokoku patří odlehčení forem, světlo, elegance, jemné (zlacené) ornamenty, s Ludvíkem XV. i rozmařilý styl života, lehce erotické obrazy F. Bouchera a J.-H. Fragonarda, a tak spíš než na Boha pomyslíme na světské radovánky.

Podnět k stavbě byl však výsostně náboženský. Podle pověsti jedna selka ve Wiesu spatřila, že dřevěné soše Krista, trpícího na sloupu, kde měl být bičován, tečou z očí slzy. Tento zázrak vyvolal velký zájem v celém Bavorsku a mniši z kláštera ze sousední vesnice se proto rozhodli postavit zde chrám Páně. Jeho realizace (1745-1754) je společným dílem bratří Zimmermannových. Architekt Dominikus Zimmermann navrhl budovu a Johann Baptist Zimmermann je autorem fresek.

V současnosti dojem snižuje lešení na části budovy. Čas na slunečních hodinách na zadní straně mně jasný nebyl, ve skutečnosti bylo kolem 17 hod.

Vertikálně pojatá výzdoba návštěvníka nutí zvednout oči vzhůru (tj. k nebi). I barvy sloupů mají svou symboliku, červená vyjadřuje prolitou krev Krista a modrá boží odpuštění.

Zázračná soška Krista je na hlavním oltáři.

Na stranách kazatelny jsou znázorněny postavy, které jsou alegorií na nejvyšší cnosti - víra s křížem, naděje s kotvou a láska s planoucím srdcem.

Majestátní trůn sytě červené barvy je připraven ke korunovaci Syna Božího.

Ústředním motivem stropní fresky je vzkříšený Kristus, který sedí na duze, symbolizující odpuštění a novou smlouvu Boha s veškerým tvorstvem, které se předtím až na Noema, jeho rodinu a po jednom páru živočišných druhů rozhodl pro jeho špatnost vyhubit a seslal na něj potopu.

Zlacené ornamenty zdobí i galerii a varhany.

Horní řadu vyobrazení na fresce završuje nebeská brána do věčnosti, zatím je zavřená.

Cancún (2) - pití, ženy, zpěv

Navštívit mexické letovisko Cancún je asi nejlepší během naší zimy, kdy tam ještě nejsou pekelná vedra, ale příjemné teploty do 30 °C. My jsme tam s chotí byli právě v lednu před dvěma roky a díky nečekaně výhodné nabídce jedné německé cestovní kanceláře jsme poprvé zažili pobyt all inclusive.

To mimo jiné obnášelo možnost popíjet ze širokého sortimentu míchaných alkoholických nápojů. Na plakátu je 12 druhů, ani nechápu, jak si barmani mohli pamatovat jejich složení, ale nikdy nezaváhali, všechny ingredience v patřičných množstvích během chvilky smísili, ať už bylo přání jakékoliv. My jsme se většinou drželi 3 druhů - Sex on the beach (ta svůdná představa!), Miami Vice (k stejnojmennému seriálu složil hudbu náš slavný emigrant Jan Hammer) a Banana monkey (opice vědí, které banány dobře chutnají).

V hotelu bylo plno Rusů a ti jsou trénovaní a hodně vydrží, mezi nimi však byla i jedna starší paní, která už po poledni měla viditelně dost, a vždy jsme si říkali, jak to dělá, že nespadne do bazénu, kolem kterého se do restaurace muselo jít.

K luxusním letoviskům patří i krásné ženy.

Museli jsme se pousmát, když jsme na stránce Super.cz narazili na fotografie Zuzany Bělohorcové (anebo Dominiky Mesárošové, kdo se v těch prsaticích má vyznat?), jak se nakrucuje pod sprchou a za ní je vidět výstavní 5* hotel Riu.

Fotografie totiž byly pořízeny od našeho 3* hotelu (a nižší kategorie v Cancúnu ani nejsou) a volba pozadí měla jen zvýšit dojem.

Mexičani mají vřelý vztah k hudbě, k ní patří plno bubínků, chrastítek, pestré oblečení, sombrera a pěkné Mexičanky. Párkrát nám zahráli u bazénu.

Carlos Santana nepřijel a Salma Hayek asi někde natáčela.

Když máme Nový rok, slušel by se i novoroční přípitek. S nostalgií vzpomínám na mexické drinky. Ale což, my máme zase svoje, např. na vánočních stáncích na nám. Svobody v Brně byl hitem turbomošt - horký mošt se slivovicí, Jägermeisterem i jinými druhy alkoholu.

Tak na zdraví a při všech velkých plánech a předsevzetích stůjte nohama pevně na zemi.