Český ráj (1) - od skalních hradů na rozhlednu

Český ráj je asi nejvíce znám ze všech možných míst viditelným hradem Trosky a soustředěním pískovcových skal mezi zámkem Hrubá Skála a hradem Valdštejn, ale pro úvodní náhled zvolím členitou trasu turistického výletu, jehož první dominantou byl skalní hrad Frýdštejn a závěrečným cílem Kozákov, který se 744 m je nejvyšším vrchem Českého ráje a navíc ho prodlužuje 40 m vysoká rozhledna.

Z autobusu jsme vystoupili na parkovišti ve Frýdštejně a hrad měli před sebou jak na dlani.

Byl postaven na skále v první polovině 14. století a část jeho místností je dokonce do pískovcové skály vytesána. I když po mnoha změnách majitelů z řad nižší šlechty se špatnou péčí změnil v rozvalinu, tím naopak vzbudil zájem romanticky a umělecky založených duší (a pro takové v Lednicko-valtickém areálu postavili Janův hrad rovnou jako zříceninu), navštívil jej Karel Hynek Mácha, Karolínu Světlou inspiroval k napsání povídky a po převodu do majetku obce a opravách narušených částí se několikrát stal kulisou filmových pohádek, např. O princezně Jasněnce a létajícím ševci.

Nejvýraznější částí hradu je 15 m vysoká oválná věž s průměrem 9 m, na jejíž vrchol lze vystoupit po strmém schodišti, z počátku vedoucím z vnějšku a až ve vrcholové části vnitřkem věže. Ta dnes vlastně slouží i jako rozhledna.

1,5 km od Frýdštejna se nachází další skalní hrad - Vranov-Pantheon. Na cestě míjíme odbočky na skalní vyhlídky, kterými si cestu zpestřujeme. Jak se dostat ke kříži na vrcholu skály, zatím jasné není, ale i na něj dojde.

Ozdobným kamenným obloukem projdeme na hradní nádvoří (parkán). Hrad Vranov pochází z počátku 15. století a prošel mnoha proměnami, původní hospodářské budovy zásluhou Františka Zachariáše Römische v 19. století nahradily vyhlídkové terasy a letohrádek s věžičkou ve stylu romantické gotiky.

F. Z. Römisch zde také vytvořil pantheon - památník slavných, který zahrnoval postavy ze starých českých pověstí (Libuše, Horymír, …), panovníky (Přemysl Otakar II, Karel IV, Jiří z Poděbrad, …) i spisovatele (Shakespeare, Goethe, …). Z pomníků se však dochovala jen torza, nejvýraznějším sochařským dílem je tak reliéf dívenky, která se v 50. letech zabila při pádu ze skály. Ale malé horolezce taková nebezpečí neodradí.

Skála s křížem je přístupná z hradního nádvoří.

Z teras a od kříže je pěkná vyhlídka na obec Malá Skála, řeku Jizeru, zajímavý skalní útvar Suché skály (vlevo nahoře) a okolní kopce.

Na Jizeře už začala vodácká sezóna, z druhého břehu se naskýtá pohled na celý skalní hřeben s Frýdštejnem a Vranovem.

Pokračujeme po červené značce a při ohlédnutí zpět vidíme ještě z většího odstupu skalní hrady a před námi na dosah jsou Suché skály. V kraji se jim říká České Dolomity nebo také Kantorovy varhany, protože špičaté skály připomínají píšťaly varhan.

Suché skály jsou rájem horolezců, žádná značená cesta k nim však nevede a my také máme jiný cil - Přírodní park Maloskalsko. Průchod tímto skalním městem po žlutě značeném okruhu je asi 3 km dlouhý a nabízí nepřeberné množství kuriózních kamenných útvarů, úzkých průchodů, schodů a žebříků na vyhlídky (např. Kde domov můj, Hořákova, Husníkova).

Po východu z lesa se vpravo za obcí Koberovy otevřel pohled na vrch Kozákov s rozhlednou. Na konci obce mírně stoupáme a na horizontu se objeví známá silueta hradu Trosky.

Kozákov se zdá již blízko, ale pořád zbývá několik kilometrů (od Koberov ještě 4,5 km). Bohužel se zatáhlo a když jsme k rozhledně došli, začalo hustě pršet a místo výstupu na horní podlaží jsme vzali za vděk restaurací.

Po večeři už nepršelo, rozhledna však byla zavřená a okolní kopce tonuly v odpařující se vláze. Ještě jsme sešli do obce Komárov-Bačov a tam počkali na autobus.

Celá trasa sice nebyla dlouhá, z Frýdštejnu na Kozákov je 13 km, k tomu 3 km v Maloskalsku a závěrečné 2 km do Komárova-Bačova, tedy celkem 18 km, ani výškové rozdíly nebyly velké (Frýdštejn (440), Vranov-Pantheon (340), Malá Skála (271), Kalich na Rovně v Maloskalsku (513), Koberovy (408), Kozákov (744)), ale mnoha výstupy na vyhlídky překvapivě únavný. Při běhání po schodištích nahoru a dolů se nabízí, kde asi jedna parta hudebníků přišla na nápad dát si název Nahoru po schodišti dolů band.

Vodopády Kurşunlu u Antalye

Turecko je země mnoha tváří, při průjezdu jsou vidět vysoké hory a výjimkou nejsou ani zasněžené vrcholy, kamenitá půda i úrodná pole, antické památky (snad ještě početnější než v Řecku), Istanbul ležící na březích Bosporského průlivu v Evropě i v Asii, okouzlující mešitami i památkami byzantské říše s okázalými paláci sultánů, a také zákoutí, která bychom čekali spíš někde v džungli, kde však potkáme i velbloudy z afrických pouští.

Příkladem toho posledního je Kurşunlu, přírodní park s vodopády (Kurşunlu Şelalesi Tabiat Parki/Kurşunlu Waterfall Natural Park). Nachází se asi 25 km od letoviska Antalya na Turecké riviéře. Vodopádů je v této oblasti větší počet a vodopády Düden v dolní části stejnojmenné řeky (Aşaği Düden Şelalesi/Lower Düden Waterfalls) jsou dokonce přímo v milionovém městě Antalya, kde ze 40-metrového srázu se vrhají do Středozemního moře.

Vidět hned za vodopády moderní budovy je dost zvláštní (na kanadském břehu u Niagarských vodopádů to ještě "vylepšili" vyhlídkovými věžemi), a o to víc vynikne kouzlo přírodní scenérie Kurşunlu, i když jejich výška je "jen" 18 m a vodní proud není tak silný.

Na 33 ha parku rostou jehličnaté i listnaté stromy, nejvýraznější je borovicový háj, ale jsou zde i fíkovníky, olivy, nejrůznější byliny, kaktusy, kapradí a v jezírkách lekníny a bambusy.
Vodopády leží na jednom z přítoků řeky Aksu a na ně navazuje 7 propojených rybníků se pstruhy, želvami a kachnami.

K vodopádům je třeba sejít dolů mezi skalami, ale nezapomínají zde ani na vozíčkáře, kterým slouží vyhlídková terasa.

Romantická zákoutí připomínají Plitvická jezera.

Park je také příjemným místem k oddechu, vedle nápojů se k občerstvení nabízí např. tropické ovoce a typické arabské placky, samozřejmě nechybí stánky se suvenýry.

Velbloud způsobně klečí na pravém tureckém koberci a majitel už nejspíš domlouvá obchodní podmínky s delegátem blížící se skupiny turistů.

V parku vedle ryb, ptactva, hadů a veverek prý žijí i králíci a divočáci, ale žádného jsme neviděli, kdo ví, zda nehráli hlavní role zdejších pikniků.

Bonnie Tyler - Brno, 22. dubna 2015

Když se objevila informace, že letos v rámci evropského turné zavítá do ČR Bonnie Tyler a jeden koncert bude mít i v brněnském Boby centru, přestože její chraplavý hlas se mně už dlouho líbí (stejně jako se mně líbili Joe Cocker a Jiří Schelinger a dnes Kamil Střihavka), dost jsem váhal, zda na něj jít. Co jsem si pamatoval ze záznamů jejích vystoupení, nebyli tam vidět žádní hudebníci a na částečný anebo dokonce úplný playback jsem nebyl zvědavý. Nakonec jsme ale s chotí neodolali a vůbec nelitovali. Zpěvačka přijela s vysloveně rockovou kapelou (kytara, baskytara, klávesy a bicí) a protože zvláště kytarista Matt Prior dával o sobě vědět, odpovídal tomu mnohem tvrdší zvuk skladeb, než jak jsme je znali.

Tyler svým hlasem byla předurčena pro poprock a sama k němu i tíhla. Když se ji autoři a management koncem 70. let snažili nasměrovat do polohy country music, vzepřela se a rok a půl doma strávila doma a čekala, až jí vyprší závazky k hudebnímu nakladatelství RCA Records.
Zhruba o 15 let později v přesvědčování přejít ke komerci byl poněkud úspěšnější Dieter Bohlen z disco-popového dua Modern Talking (už předtím se podobně spojil s Chrisem Normanem po jeho odchodu ze Smokie a ten mu vděčí za Midnight Lady). Na výběru 3 CD All the Best jsou dvě Bohlenovy písně (I Climb Every Mountain a Clouds in My Coffee) a celkem se mně líbí.

Ale stejně si myslím, že Tyler více svědčily písně v rockovějším kabátu, jako např. Time.

Ani jedna z těchto skladeb však na koncertu nezazněla. Úvod obstarala píseň Have You Ever Seen the Rain? od Creedence Clearwater Revival, kterou nazpíval i Rod Stewart.

V programu byly zastoupeny svižnější písně (Flat on the Floor, Faster Than the Speed of Night), tak i pomalejší (All I Ever Wanted, Straight from the Heart od Bryana Adamse a To Love Somebody od Bee Gees).

Z nejznámějších písní první zazněla Lost in France z pěveckých začátků, která také byla první, s níž se Tyler probojovala do anglické Top 10.

U hitu It's a Heartache zpěvačka vynechávala části písně a dávala prostor publiku. To se zapojením nemělo žádný problém, u písně, které se na deskách prodalo více než 6 miliónů kopií, se to dalo čekat, navíc ji u nás zpopularizoval Karel Gott jako Jen se hádej, který u ní dokonce vystupoval s kytarou. S provedením Tyler z mladých let ale srovnání nesnese.

Spoluautorem skladby Hide Your Heart je zpěvák a kytarista skupiny Kiss Paul Stanley. Protože nebyla vybrána na album Crazy Nights z r. 1987, Stanley ji nabídl jiným umělcům a jako první ji pro své stejnojmenné album nazpívala Bonnie Tyler. Mělo úspěch a alespoň dodatečně píseň nahráli i Kiss.
Na záznamu z koncertu v Bukurešti z konce r. 2012 je Bonnie Tyler vidět a slyšet v doprovodu své současné skupiny.

Zpěvačka také v průběhu koncertu představila svého manžela Roberta Sullivana (povoláním realitního agenta), který ji na koncertech doprovází a v životě už víc než 40 let. Před uvedením jejího dalšího velkého hitu Total Eclipse of the Heart (Úplné zatmění srdce) to bylo docela vtipné.

Bonnie Tyler se jako ke svým vzorům hlásí k Janis Joplin a Tině Turner. Z repertoáru Janis Joplin převzala Turtle Blues. Vyšlo na už vzpomínaném albu Hide Your Heart.

Skladba byla příležitostí předvést se i pro hudebníky a kytarista hrál s kytarou za krkem, jak tím byl známý Jimi Hendrix.

Od Tiny Turner zazpívala The Best.

A na úplný závěr zůstala píseň I Need a Hero z r. 1984, kterou pod názvem Holding out for a Hero původně nazpívala jako soundtrack k filmu Footloose. Film zapadl, ale píseň se stala hitem a je populární dodnes.

Právě naopak, když ve stejném roce Bonnie Tyler dostala nabídku nazpívat píseň k jednomu dílu slavné série James Bond, odmítla, protože se jí nelíbila.

Po skončení koncertu zpěvačka dostala od mladé divačky kytici a to byla tečka za pěkným koncertem, jehož dojem umocňovaly i působivé světelné efekty.

Bonnie Tyler však nežije jen z písní 70. a 80. let. Vydává nové desky a v r. 2013 reprezentovala Velkou Británii v soutěži Eurovision Song Contest v Malmö s písní Believe in Me.

P.S. Zajímalo mě, zda jsou na internetu nějaké ohlasy ke koncertu, a našel jsem přímo na Blog.cz článek Objetí a slzy štěstí = Bonnie Tyler - Brno! od Monči H., dívky, která zpěvačce věnovala kytici. Má v něm velmi pěkné fotografie a vlastní videa z koncertu i společné fotky s Bonnie Tyler a kytaristou Mattem Priorem.

Dubaj (2) - hotel Burj Al Arab a mrakodrap Burj Khalifa

Achillovým heslem bylo "Vždy jen první být a vynikat nad všechny jiné." V podobě dál, výš, víc, rychleji, … je hnacím motorem lidstva a klást si vysoké cíle může být užitečné i v osobním rozvoji (a když to nepůjde, svět se nezboří, dáme laťku dolů). A tak dnes vše směřuje k super, hyper, mega, giga, tera, …, stavby se chytají mraků a vesmírné družice letí vstříc nekonečnu. Jen slova se už nedostávají - megalománie, gigantománie, ale co pak? Teramánie?

Jestliže bychom chtěli najít místa, která nejvíce naplňují příměr gigantománie, pak na čelném místě bude Dubaj ve Spojených arabských emirátech. Zatím jsem z ní přiblížil jen v těchto končinách značně kuriózní lyžařskou halu.

První zdejší budovou, která získala světové prvenství, byl hotel Burj Al Arab (Věž Arabů, Arabská věž) - jako nejvyšší hotel (má 321 m) a také hotel nejvyšší kategorie (7*). Co však znamená ta šestá a sedmá hvězdička? Že by snad luxusní společnice podle výběru z katalogu? Nebo vrtulník jako letecké taxi přistávající na heliportu vystrčeném z horního patra budovy?
Ten má ale širší využití než jen pro přistávání vrtulníků, jak ukázali Roger Federer a Andre Agassi svou tenisovou exhibicí.

Hotel leží na umělém ostrůvku v moři, k němuž vede 280 m dlouhý most. Zvědavci se nedostanou ani ke břehu, skončí u brány asi 500 m od hotelu. Lze si však za 130 USD v něm rezervovat návštěvu s večeří v restauraci téměř na vrcholu hotelu. Pohled od brány příliš zajímavý není, protože hotel odtud vypadá jako krunýř brouka, působivější je z profilu, který je charakteristický tvarem napnuté plachty. K tomu by však bylo nutné se dostat k moři, jenže tam jsou další hotely, které mají pláže přístupné pouze pro své hosty.

Další záběry jsou proto z větší dálky od hotelu Atlantis na konci Palmového ostrova.

Velké ceny pozemků vedly v USA ve 20. a 30. letech minulého století k rozmachu výstavby výškových budov a brzy se stalo prestižní záležitostí získat výškové prvenství. Laťka se posouvala po metrech, nejvýše desítkách metrů, např. krátce kralující Chrysler z r. 1930 má 319 m, 400 m poprvé překonala (v r. 2001 teroristy zničená) dvojčata World Trade Center v New Yorku ze začátku 70. let a na 509 m se vyšplhal mrakodrap Taipei 101 na Taiwanu, dokončený r. 2004. Jenže na arabské šejky byl takový postup příliš pomalý a u týmu architektů, vedeného Adrianem Smithem, z chicagské firmy Skidmore, Owings and Merrill, která už měla bohaté zkušenosti se stavbou mrakodrapů v Chicagu (Willis Tower, 442 m), New Yorku a Šanghaji, si objednali stavbu, která by měla svými rozměry ohromit a nadlouho zajistit dominantní postavení.
Zadání bylo splněno k jejich plné spokojenosti a začátkem r. 2009 (4 a čtvrt roku od zahájení stavby) byl slavnostně otevřen mrakodrap Burj Khalifa (Chalifova věž), který svými 828 m Taipei překonal o neuvěřitelných 319 m, tj. jako kdyby se na špičku Taipei postavil Chrysler. A to si ještě stavitelé schovali rezervu, kdyby Burj Khalifa byl někým překonán, jsou schopni mrakodrap prodloužit na 950 m. Mohou však být v klidu, nejvyšší mrakodrapy v Číně z posledních let se dostaly "jen" nad 600 m.

Zatímco u nás je dnes nejvyšší budovou brněnský AZ Tower se 111 m, dubajští architekti plánující výstavbu nových budov musí dodržet podmínku, že budou vysoké nejméně 200 m.

Za 40 EUR je možné se vyvézt na vyhlídku do 124. patra. Opět zcela "náhodně" se nachází ve výšce 452 m, což je přesně tolik, kolik měří dvojčata Petronas Towers v malajské metropoli Kuala Lumpur, která na přelomu tisíciletí byla na světě nejvyšší budovou.
V koláži napravo jsou z této výšky vidět trojboké hranoly dvojčat Emirates Towers (309 a 355 m).

Burj Khalifa je stavba mimořádná i tím, že musí čelit vedrům ve spodní části, chladu pod vrcholem, a s tím související rozdílnou roztažností materiálu, vedle toho i silným větrům v otevřeném terénu a dokonce i písečným bouřím. Fasáda kombinuje hliník a tvrzené sklo.
Zajímavostí je, že na realizaci výtahů se významně podíleli projektanti a montéři pardubické firmy PEGA. Výtah s rychlostí posuvu 18 m za vteřinu (téměř 65 km/hod) nemá ve světě konkurenci.

V přízemních podlažích mrakodrapu a přilehlých budovách se nachází nákupní středisko Dubai Mall, které je rovněž největší na světě. Jeho součástí je obrovské akvárium, kde krouží i velcí žraloci, a stěna s umělým vodopádem.

Mrakodrap obklopuje jezero s vodotrysky a venkovním posezením.

Šumava (2), Bavorský les - Luzný

Výrazným vrchem na německé straně Šumavy je Luzný (německy Lusen), který leží asi 400 m za česko-německou hranicí v Národním parku Bavorský les. S nadmořskou výškou 1373 m je jen o 5 m nižší než Plechý, nejvyšší vrchol české části Šumavy.

Jako výchozí místo výletu jsme zvolili Modravu (983 m), odkud se pokračuje na Březník (1144 m), vzdálený 7 km, a je možné si vybrat mezi modře a zeleně značenou trasou. Modré značení nás zpočátku vede po březích Modravského potoka, zajímavější je však trasa značená zeleně, která asi v polovině úseku prochází Cikánskou slati s dřevěnými chodníky mezi podmáčenou smrčinou a rašeliništi, kde roste i masožravá rosnatka okrouhlolistá, tu jsem však viděl jen na informační tabuli (v koláži vpravo dole).

V závěru této části trasy míjíme někdejší Schwarzenberskou lesovnu, dnes sloužící jako místo k občerstvení a Informační středisko Národního parku Šumava se stálou expozicí, připomínající spisovatele Karla Klostermanna.

V průhledech a jako na dlani z Březníku se v celé kráse objeví Luzný, nezaměnitelný svým kamenitým kuželovitým profilem vrcholu.

Luzný pro své umístění za přísně střeženou hranicí byl v minulosti pro české turisty nedosažitelný, i dnes však je přístup k němu ztížený, protože nejkratší trasou do sedla Modrý sloup na jeho úpatí je na základě žaloby Okrašlovacího spolku Zdíkovska a České společnosti ornitologické a následného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích v r. 2013 zakázáno chodit. Nachází se zde totiž hnízdiště chráněného tetřeva hlušce. Naštěstí je možné se k Modrému sloupu dostat 5 km dlouhou oklikou a k vrcholu pak ještě zbývají 2 km.

Zajímavostí rozcestí u Modrého sloupu je Skleněná archa (Glasarche), vyrobili ji němečtí skláři a dlaň, která ji drží, je dílem českých řezbářů.

Charakter trasy se mění, dřevěný chodník střídá pěšina, kamenitá cesta a v závěru se přejde na strmé kamenné schody Himmelsleiter (Žebřík do nebe).

Vrchol je označen křížem s Ježíšem Kristem a jako všude je o vrcholové foto značný zájem. Protože na něm nic neroste, naskýtá se odtud kruhový výhled do okolí a při dobrých světelných podmínkách jsou údajně vidět Alpy s masivem hory Dachstein (2995 m).

Protože jsme se nechtěli vracet stejnou cestou, pokračovali jsme dál na německé území a dostali se do poklidné obce Finsterau s hospodami ozdobenými nástěnnými malbami a skanzenem se selskými staveními (Freilichtmuseum). Délku tohoto úseku neznám, přímka mezi Luzným a Finsterau na turistické mapě má zhruba 6 km, podle časového údaje na vrcholu Luzného zabere 2 a čtvrt hodiny.

Na kraji lesa ve Finsterau stojí umělecké výtvory z granitu.

Kudy jsme šli potom, přesně nevím, protože německá značení stezek zvířátky, stromky, psaníčky, … nás mátla a po více než půl hodině cesty jsme došli k místu, odkud bylo do Bučiny, kam jsme chtěli dojít na autobus, stejně daleko jako předtím, konkrétně 4,9 km (s takovou přesností byl údaj stanoven). Nakonec jsme přece jen našli správný směr, prošli řetězy Brány ke svobodě (Tor zur Freiheit) a skončili u Hotelu Alpská vyhlídka v Bučině.

Hotel, jeho restaurace i okolí jsou velmi pěkné, jsou zde jezírka, mlýn, plácek na míčové hry a na památku také kus plotu s ostnatým drátem, elektrickým ohradníkem a pozorovací hláskou.