Jerzy Kosiński - Byl jsem při tom aneb O vlivu médií

V pátek 5.2. Standa na Srdci blogu uveřejnil Rozhovor s Alexandrem1918, hrdým Valachem a komunistou, který vzbudil velkou pozornost. V první řadě komunistickým přesvědčením a názory 19-letého mladíka, jako vedlejší téma se rozebírala blogerka, která vystupuje pod mnoha identitami a mezi nimi i islámskou (když ji to baví, proč se tím vzrušovat?), a konečně jsme si se Standou vyměnili názory na poslední prezidentské kandidáty a to, zda média mají výraznější vliv na rozhodování voličů. Značně se v tom lišíme (viz komentáře [9], [11], [13], [30], [34] a [38] ze zmíněného rozhovoru), nicméně diskuze byla inspirativní, připomněla mně satirický film o vlivu médií.

Jerzy Kosiński (1933-1991) v r. 1971 napsal novelu Being There (v českém překladu Byl jsem při tom) a podle ní o 8 let později režisér Hal Ashby natočil stejnojmenný film s Peterem Sellersem v hlavní roli, autor předlohy se podílel na scénáři.

Film pojednává o negramotném a duševně zaostalém zahradníkovi Chanceovi, který od dětství žije v jednom domě s jeho majitelem a služebnou, aniž by dům někdy opustil, a jeho jedinou zábavou je sledování televize a přepínání programů. Vše se změní, když majitel zemře, služebná odejde a Chance, protože nemá žádný vlastnický vztah k domu, dostane příkaz dům opustit. Bezcílně se vydá na ulici, do neznámého světa, a jak se motá mezi auty, jedno ho zraní. Aby se vyhnuli nebezpečí možných komplikací (negativní reklamě, tahanicím o odškodné), Eva Randová, manželka finančního magnáta z Wall Street a současně poradce prezidenta, která jela v autě, nabídne Chancemu ošetření od lékaře jejího těžce nemocného manžela Benjamina.

Randovi Chanceovo představení "zahradník" pochopili jako příjmení Zahradník a doporučí mu, aby u nich zůstal, než se zotaví. Obyčejné věty zahradníka si vysvětlují jako výraz jeho geniality a schopnost vyjadřovat se v metaforách. Rand si Chanceho oblíbí a představí ho i prezidentovi, který za Randem přišel projednávat strategii při řešení ekonomických problémů. Prezident, jehož hlavní starostí je být zvolen do druhého funkčního období, se dost ošívá, když vidí, že u jejich rozhovoru bude přítomen neznámý muž, v rámci společenských konvencí se však přes to přenese.

Prezident: Pane Zahradníku, myslíte si, že můžeme povzbudit růst provizorními podněty?
Zahradník: Dokud kořeny nejsou přerušené, je to dobré, a stejně dobré to bude i v zahradě.
Prezident: V zahradě?

Zahradník: V zahradě má vše svůj čas, nejdřív přijde jaro a léto a pak máme podzim a zimu a potom zase přijde jaro a léto.

Prezident: Jaro a léto. A podzim a zima. (Prezidenta "hloubka" sdělení očividně zaskočila.)
Benjamin Rand (familiárně Ben): Myslím, že náš vnímavý přítel chce říct, že nás to střídání ročních období v přírodě těší, ale ekonomické cykly nás dovedou zlobit.

Prezident pak zahradníkovu "geniální myšlenku" o kořenech cituje v televizním projevu, a tím o něj vzbudí velký zájem. Redaktor z ekonomické sekce novin chce s panem Zahradníkem uskutečnit rozhovor, Chance Zahradník je vážným kandidátem do správní rady významné finanční instituce a dostane prostor i v televizním vysílání.
Redaktor: Domnívám se, že když vás prezident citoval, jste nakloněn souhlasit s jeho názory na ekonomiku.
Zahradník: S jakými názory? (Výbuch smíchu mezi přihlížejícími)
Redaktor: Prezident přirovnal ekonomiku naší země k zahradě a prohlásil, že po období poklesu následuje přirozený růst.
Zahradník: Ano, je to možné, protože všechno přece roste a pro nové stromy a nové květiny všech druhů je tam místo. (Bouřlivý potlesk)
Redaktor: Vy tedy tvrdíte, pane Zahradníku, že jde o další roční období v zahradě, dá-li se to tak říct?
Zahradník: Ano, ano, zahrada potřebuje velkou péči a velkou lásku a dáte-li své zahradě dost lásky, potom vzroste, ale nejdřív musí něco uschnout, některé stromy zemřou, …, střídání ročních dob je velmi důležité.
Redaktor: To je velice zajímavé, pane Zahradníku, ale když přijde neúroda, nepotřebuje země někoho, kdo je schopen dohlédnout i za kritické období? Osobnost schopnou vést nás v dobách dobrých i zlých?
Zahradník: Ano, chce to dobrého zahradníka.
Redaktor: Je mi jasné, že další otázka může být pro vás nepříjemná, pane Zahradníku, ale myslíte si, že máme, vašimi slovy, v úřadě velmi dobrého zahradníka v současnosti?
Zahradník: Ano, některým rostlinám se daří na slunci a jiným zase ve stínu.
Redaktor: Zdá se, že nás čeká spousta zahradničení.
Zahradník: Určitě ano … musíme se starat o každý kout … zahradník musí vědět, co má dělat.
Redaktor: Jakým zahradníkem byste byl vy, pane Zahradníku?
Zahradník: Jsem velice pečlivý zahradník.

Tímto vystoupením si Chance získal celou Ameriku.

Benova manželka na večírku představí Zahradníka svým známým, ruskému velvyslanci a jeho manželce.
Velvyslanec: Neměli bychom se stýkat častěji, pane Zahradníku, abychom si vyměnili své názory? Jistě vidíte, příteli, že si nejsme příliš vzdáleni.
Zahradník: Nejsme si příliš vzdáleni, naše křesla se skoro dotýkají.
Velvyslanec s manželkou: Bravo!
Velvyslanec nabude dojem, že Chance je znalcem Krylovových bajek, začne z Krylova rusky citovat, zahradník se tváří chápavě a společnost si hned pomyslí, že umí rusky.
O pár minut později už o něm jeden senátor prohlašuje: "Prý umí osm jazyků a navíc má doktorát z medicíny a taky z práv."

A další úspěchy se jen hrnou. Benova manželka se do něho zamilovala a leze mu do postele, Chance dostane nabídku na sepsání knihy o jeho politické filozofii se šestimístnou zálohou.
Ben zemře a prezident řeční na Benově pohřbu, jeho řeč má však jen vlažný ohlas. A pánové nesoucí rakev s Benem už dumají o novém kandidátovi na funkci prezidenta:
A co třeba Chance Zahradník?
Jo, ale co o něm víme? Naprosto nic. O jeho minulosti nemáme ani ponětí.
Jistě, ale to je výhoda, minulost člověku škodí. Začnou se v ní hrabat a můžou vytáhnout cokoliv.
Jestli chceme udržet prezidentský úřad, naše jediná šance je Chance Zahradník.

Vraťme se od filmu k realitě. Když se Michala Horáčka ptali, jaký měl v polistopadových jednáních dojem z Alexandra Dubčeka, o kterém se také mluvilo jako o možném prezidentovi, odpověděl: "Jako tady z té vydlabané dýně."
A přesto tento muž byl nejpopulárnější tváří Pražského jara, v televizním záběru skočil šipku do bazénu (vedle kožených aparátníků byl tím jak z jiné planety), nechával se vidět s hvězdami pop-music (např. Martou Kubišovou), vystupoval jako doktor Dubček (a tedy vzdělanec, přitom byl vyučený zámečník, který se stal RSDr., "doktorem z rozhodnutí strany" ve stranické škole) a s naučeným sloganem "socialismus s lidskou tváří" se bez kloudné věty stal hvězdou.

I to je však už historie. A v poslední době? Není to jiné. Neschopnost soustředit se na diskuzi (je to také těžké, když ničemu nerozumím), usínání, vše se dá prodat jako přednost: "Když se mluví blbosti, tak spím." A příště ho klidně zobrazíme jako bleskurychle myslícího a jednajícího Jamese Bonda.
A obecenstvo šílí a připne si odznak s čírem punkera.

Slogan, šaty (= obal), správné načasování (timing, ať je to cool) - v televizi, na internetu, v tisku, na plakátu - a pak i vydlabaná dýně se může stát truhlou plnou zlata.

Kolín nad Rýnem (2) - katedrála sv. Petra a okolí

Kolín nad Rýnem (Köln am Rhein) se dostal do všech sdělovacích prostředků zásluhou projevů mužů "arabského a afrického vzezření" o silvestrovské noci, kteří si na svou pouť do Evropy zapomněli vzít ženy a teď jim přebývá sexuální energie, ale je také znám karnevaly, milovníci umění nemohou vynechat Wallraf-Richartz-Museum s kvalitní sbírkou evropského umění od 13. do 20. století a jeho hlavním magnetem je gotická katedrála sv. Petra, v r. 1996 zařazená na seznam UNESCO.

S více než milionem obyvatel je po Berlínu, Hamburku a Mnichovu čtvrtým největším městem Německa, leží ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko, není však její metropolí, tou je rozlohou i počtem obyvatel zhruba poloviční Düsseldorf.

Nejpůsobivější je přijet do Kolína vlakem. Nádražní budova se nachází hned za 409 m dlouhým železničním mostem Hohenzollernů (Hohenzollernbrücke) přes řeku Rýn a když z ní vyjdeme, ohromí nás impozantní gotická katedrála, která stojí přímo před ní. Pokud jsme seděli ve vlaku na správné straně, museli jsme si ji ovšem pro její rozměry všimnout mnohem dříve. Její věže jsou vysoké 157 m a na světě zatím jen dva kostely jsou vyšší - katedrála v Ulmu (161,5 m) a překvapivě ještě bazilika v Yamoussoukro (158 m) v africkém státě Pobřeží slonoviny. Všechny ale má překonat Sagrada Família v Barceloně, která podle návrhu Antoniho Gaudího má vyrůst do 170 m a dostavěna by měla být r. 2026, kdy uplyne 100 let od jeho úmrtí.

Výraznými dominantami panoramatu vedle katedrály, nádraží a mostu jsou ještě telekomunikační věž Colonius (má 211 m) a kostel sv. Martina v levé části snímku.

Stavba kolínské katedrály byla zahájena už r. 1248, podobu pětilodního uspořádání získala však až v 19. století. Protože podle pověsti po jejím úplném dokončení má nastat konec světa, ve snaze jej oddálit na katedrále neustále probíhají nějaké práce.

Vedle hlavních věží katedrálu zkrášluje množství věžiček, které opticky ještě dále zvýrazňují její vertikální charakter.

Obrovské jsou i vnitřní prostory, katedrála má z jednoho konce na druhý 144 m, výška klenby je 43 m.

Vyřezávaný a zlatem zdobený křídlový oltář klarisek (římskokatolického řádu sester sv. Kláry) pochází z poloviny 14. století.

Katedrála je proslulá i tím, že za oltářem je uložena schránka, údajně obsahující ostatky biblických Tří králů.

V Kolíně je však mnoho starších staveb než katedrála sv. Petra, je zde 12 románských kostelů, jedním z nich je již zmíněný kostel sv. Martina (Gross St. Martin) s mohutnou věží, jehož základy byly položeny v 10. století, v 2. sv. válce byl silně poškozen, opravy byly dokončeny až r. 1985. Válcová věž Kölner Pegel, zabudovaná do chodníku, slouží k měření výšky hladiny Rýna.

Románské jsou i kostely sv. Marie (St. Maria im Kapitol), který byl postaven mezi roky 1040 až 1065, a sv. Kuniberta, pojmenovaného podle biskupa ze 7. století.

Kolín nad Rýnem ale vyniká nejen architekturou, je zde také řada muzeí.
Římsko-germánské muzeum (Römisch-Germanisches Museum) uchovává antické památky, nalezené při vykopávkách.

Wallraf-Richartz-Museum patří mezi nejvýznamnější německé galerie, pochlubit se může zvláště obrazy barokních umělců - Rembrandta (slavný je jeho autoportrét v starším věku), Rubense a van Dycka - a také reprezentativním souborem obrazů impresionistických malířů.
Podobně jako Paul Cézanne opakovaně maloval horu Sainte-Victoire, Vincent van Gogh se vracel k zvedacímu mostu Langlois (Pont de Langlois) v Arles. Existuje celkem pět verzí obrazu a jednu vlastní Wallraf-Richartz-Museum. I když fotka s odlesky světla je mizerná a myslím, že bílé kolečko je od blesku, který jsem v automatu zapomněl vypnout, přece jen ji zařadím, protože s rámem obraz nebývá reprodukován.

Skutečný most je dnes na počest malíře přejmenován na Pont Van Gogh.

Budova se zvlněnou střechou před katedrálou je Museum Ludwig (podle sběratele a mecenáše umění Petera Ludwiga a jeho manželky Irene), jsou v něm vystaveny sbírky moderního umění 20. století (např. obrazů Picassa a Warhola).

Jako každé velké město i prostranství Kolína nad Rýnem zdobí sochy významných postav historie. Jezdecké sochy znázorňují pruské krále Friedricha Wilhelma III., Friedricha Wilhelma IV. a posledního německého panovníka císaře Wilhelma II. Na vrcholu sloupu stojí Johann von Werth, německý generál v Třicetileté válce.

V záběru od Rýna uvidíme před katedrálou ještě jednu sochu - Michelangelova Davida v růžovém provedení - že by symbolika multikulturní společnosti?

Hořící keř aneb Balada o smutnom Jánovi (a normalizaci)

16. leden 1969 do naší historie vstoupil činem Jana Palacha, studenta 2. ročníku Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který na protest proti obsazení Československa sovětskými vojsky, zrušení všech náznaků demokracie spojených s Pražským jarem, dosazení loutek poslušných moskevského diktátu a schvalujících okupaci do vedoucích funkcí, a z rozčarování z nastupujícího období apatie většiny společnosti (novými vládci licoměrně nazývaným "normalizací" poměrů) se ve snaze společnost vyburcovat v horní části Václavského náměstí zapálil a na následky těžkých popálenin o tři dny později zemřel.

Za několik dnů má výročí, už čtyřicáté sedmé. Na rozdíl od období 50. let, zobrazeného např. ve filmech Všichni dobří rodáci a Ucho, a přes historický posun v parafrázi i v Kladivu na čarodějnice a Spalovači mrtvol, období normalizace žádnou hlubší stopu v umění nezanechalo. Filmy jako Báječná léta pod psa a Pelíšky se jí sice zabývají, ale ve stylu Švejkova zapojení do 1. světové války a jako komické figurky jsou často vykresleni i normalizátoři a jejich přisluhovači. Proto je asi dobře, když se na nás nezaujatě podívá někdo zvenku.
A to se povedlo v trojdílném televizním filmu Hořící keř, který v r. 2013 pro HBO podle scénáře Štěpána Hulíka (1984) natočila uznávaná polská režisérka Agnieszka Holland (1948), již 3krát nominovaná na Oscara v kategorii neanglicky mluvených filmů.

Palachovo upálení je zařazeno hned do úvodní scény po odeznění titulků, jimiž prolínají záběry s tanky v ulicích po srpnu 1968, a více než 3 a půl hodiny je pak věnováno následným událostem.
Protože Palach naznačil, že je členem organizované skupiny a vylosováním se stal pochodní číslo 1, pro policii bylo hlavní zjistit jeho "komplice", a to i přímo od něj (utrpení umírajícího bylo vedlejší), všechny je pochytat, aby nepodnítili další protesty a nevydráždili představitele "bratrské pomoci", aby byl "klid na práci", a navenek pak upálení znevážit jako čin nevyrovnaného, poblouzněného člověka, svedeného nepřátelskými silami. V tom se vyznamenal poslanec Vilém Nový, člen ÚV KSČ, který na stranickém mítinku v České Lípě prohlásil:
"Upálení Jana Palacha bylo akcí extremistických pravicových sil, s nimiž spolupracovalo také vedení Studentského svazu. Společně přesvědčili Jana Palacha, aby svolil k fingovanému upálení za použití tzv. studeného ohně. Tato látka používaná cirkusovými artisty byla však těsně před činem vyměněna za skutečný benzín. Tak došlo k upálení."

Zdrcená matka (výborně zahraná Jaroslavou Pokornou) přes žal pochopila: "Nový udělal z našeho Jendy blázna. On udělal to, co udělal, a my musíme věřit, že to mělo smysl."
Zajde pak za advokátkou Dagmar Burešovou (hraje ji půvabná Slovenka Tatiana Pauhofová), že chce Nového žalovat pro urážku na cti a byla by ráda, kdyby ji u soudu zastupovala. Ve filmu se ji pro zdramatizování Burešová nejdříve snaží odradit, že by to měla zvážit, i manžel Burešové, pracující jako lékař v pražské nemocnici, tomu není nakloněn. (Skutečná Burešová však zastupování přijala hned.)
Když se po pěti týdnech, přesně 25. února 1969, v den 21. výročí převzetí moci komunisty s Gottwaldem v čele, upálil Jan Zajíc, středoškolák ze Šumperku, Burešová zastupování Palachových (Janovy matky Libuše a bratra Jiřího) převezme.

Tím se celá mašinérie zastrašování a psychického nátlaku rozjede naplno. Palachově matce v noci neustále drnčí telefon, když ho zvedne, nikdo se neozývá, před domem v autě hlídkují příslušníci tajné policie. Na pultu stánku, kde paní Palachová prodává, si jeden zákazník zapomněl časopis, běží za ním a přitom z něj vypadnou fotografie popálením znetvořeného synova těla.
Soudkyně, která má žalobu prošetřovat, se pod tlakem nadřízených ani neodvažuje Novému doručit obsílku k soudu a má ji schovanou v šuplíku. Burešová po několika měsících, kdy jednání u soudu bylo pro Nového neúčast po čtvrté odročeno, se toho dovtípí a přijde za soudkyní, že si na ni bude stěžovat. Ta ji oznámení raději předá a Burešová ho Novému osobně donese.
Starší kolega na straně Burešové je přinucen podepsat spolupráci s StB, aby jeho dceru nevyloučili ze školy, když ji přistihli na protisovětské demonstraci při 1. výročí okupace, a jeho nevyhodili z práce.
Auto s tajnými už hlídkuje i před domem Burešové. Na manžela Burešové jedna uvědomělá soudružka podala smyšlenou stížnost, že ji hrubě urazil a odmítl vyšetřit jejího syna, protože prý "děti takových kolaborantských sviní by raději vůbec neléčil."
Předseda soudu ještě promluví do duše soudkyni: "Soudruh ministr si nepřeje zbytečnou publicitu, už toho s tím Palachem bylo dost."
Soudkyně: "Co mám dělat? Proces je veřejný."
Předseda: "Vy už si poradíte. Soudružko, važte si důvěry, kterou jste dostala. Pokud to nezvládnete, tak se můžete s Prahou rozloučit. Na severní Moravě je nedostatek soudců, určitě mi rozumíte."

Film graduje projednáváním před soudem. Při prvním obhájce (zvlášť slizký typ) prohlásí, že novináři si všechno vymysleli a jde o štvavou kampaň, "jejímž cílem mělo být skandalizování funkcionářů oddaně sloužících věci socialismu a spojenectví se Sovětským svazem a jejich odstranění z veřejného života."
Novináři, svědci obžaloby, k soudu nedorazí, jeden mezitím emigroval a druhý se zalekl následků, které by mu svědectví mohlo přinést.
V předsálí soudu se Nový (ve skvělém podání dalšího slovenského herce Martina Huby) s hranou účastí obrátí na Palachovu matku: "Celá tato situace je mně lidsky velice nepříjemná. Kdybyste se rozhodla žalovat ty takzvané novináře, kteří bez špetky studu překroutili smysl mých výroků o vašem synovi, můžete počítat s mou plnou pomocí."

Před dalším projednáváním se koncipientovi Burešové podařilo najít pracovníka rozhlasu, který na stranickém shromáždění nahrál zvukový záznam. Vystoupení Nového pak Burešová nechá přehrát jako důkaz. Konsternovaná soudkyně hned poté vyhlásí přestávku. Její nadřízení, kteří vše chtějí smést pod stůl, jí předávají předem připravené soudní rozhodnutí.
Burešová na chodbě osloví Nového: "Proč to děláte? O co vám jde?"
Nový: "O pravdu."
Burešová: "Vy přece víte, že všechno je lež."
Nový: "Paní doktorko, vy tomu absolutně nerozumíte. Já jsem politik a pro politika je pravda to, co je prospěšné pro něj."

Soudkyně vše korunuje přednesením rozsudku:
"Žaloba, podle které je žalovaný povinen se do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku žalobcům omluvit, a to současně osobním dopisem a veřejnou omluvou v tisku, se zamítá.
Odůvodnění: Žalovaný Vilém Nový vyslovil své názory nikoliv jako soukromá osoba, ale jako poslanec v rámci oficiálního předvolebního mítinku Národní fronty. Učinil tak navíc ve chvíli, kdy socialismus v Československu byl v stálém ohrožení. Za této situace měl žalovaný nejen právo, ale z titulu své funkce i přímo povinnost zaujmout stanovisko, které zaujal."
Navíc podle rozsudku žalobci musí uhradit náklady soudního řízení (ve výši odpovídající zhruba čtyřnásobku tehdejšího průměrného měsíčního platu).

Bratr Jana Palacha dostal předvolání z hřbitovní správy, že v Praze "u hrobu Jana Palacha dochází k protistátním provokacím" a měl by si bratra převézt do Všetat, kde Palachovi bydlí. Když s tím nesouhlasí, potajmu rakev nechají spálit v krematoriu a náhrobní desku odstraní.
MUDr. Bureš musel opustit místo v pražské nemocnici, jeho nadřízený mu alespoň zajistil místo obvoďáka v Berouně.

Dovětkem filmu je vzpomínková akce na Palacha o 20 let později, která přerostla v týden trvající demonstrace na Václavském náměstí, a zhroucení režimu v listopadu 1989.
V závěrečných titulcích se ještě píše:
"Tento film je věnován Janu Palachovi, Janu Zajícovi, Evženu Plockovi, Ryszardu Siwiecovi a všem těm, kteří obětovali své životy v boji za pravdu a svobodu."

59-letý Polák Ryszard Siwiec byl první živou pochodní, protestující proti okupaci Československa, upálil se ve Varšavě v září 1968. U nás se o sebevraždu upálením pokusilo celkem 29 osob, z toho 4 ženy, 10 jich zemřelo. Ještě před Janem Zajícem se upálil Josef Hlavatý v Plzni a pokusil se o to Miroslav Malinka v Brně. Podle analýzy informací z policejních spisů a svědectví od příbuzných obětí psychiatr Milan Černý dospěl k závěru, že vedle Jana Palacha a Jana Zajíce už jen Evžen Plocek měl nadosobní motivaci a ostatní byli psychopati, alkoholici, … a řešili své problémy. Plocek se od ostatních, vesměs mladých lidí (mezi nimi byl i 16-letý učeň), lišil, bez několika měsíců měl 40, byl ve vedoucí funkci, měl rodinu a byl členem KSČ, který věřil demokratizačnímu procesu v r. 1968, deziluze ho však přivedla k zoufalému činu, upálil se v Jihlavě v dubnu 1969. Kromě Palacha a Zajíce se všechny další případy podařilo utajit, sdělovací prostředky měly zakázáno o nich informovat.

Film Hořící keř ovládl České lvy za rok 2013, ze 14 nominací získal 11 cen a podle očekávání ji dostala režisérka a scenárista. Myslím, že je škoda, že místo kladného policisty Ivana Trojana nebyl za vedlejší roli nominován Martin Huba. Jeho podání bohorovného aparátníka, který si je jistý, že jemu se nemůže nic stát, bylo dokonalé.

Pavol Hammel, Boris Filan, Prúdy, Zvoňte, zvonky a Balada o smutnom Jánovi
Jedním z nejlepších hudebních alb celé historie československé rockové hudby jsou Zvoňte, zvonky slovenské skupiny Prúdy.
Vyšlo v březnu 1969 a rychle bylo rozebráno, ale k reedici už nedošlo. Několik textů totiž napsal Rudolf Skukálek, který emigroval a přešel do mnichovského Rádia Svobodná Evropa.
Cenzorům vadilo i vyznění některých textů, v titulní písni Zvoňte, zvonky Mariana Vargy na Skukálkův text se zpívá "zvonky, zvoňte, prizvoňte nám krásný sen, nech vládzeme prežiť tento den," což bylo chápáno jako podněcování k revoltě.
Ještě více ale vadila Balada o smutnom Jánovi. Píseň o Jánovi, který vybíral mezi pravdou a lží a pak zemřel, byla jasnou narážkou na Palacha. Ve skutečnosti skladba je starší, Boris Filan napsal text 3 roky před Palachovým činem, Pavol Hammel ho zhudebnil a s Prúdy nazpíval také dřív, ve skladbě hrají i hudebníci, kteří už v době vydání alba v Prúdech nepůsobili. Podle Hammela se tehdy album nenahrávalo najednou, ale písničky se postupně objevovaly v rozhlase a až jich bylo dost, vyšlo album. Těžko odhadovat, zda Palach skladbu znal, a už vůbec ne, zda ho mohla ovlivnit.

(Plastika na památku Jana Palacha vedle textu Balady o smutnom Jánovi, převzatého i s akordy ze stránky supermusic.cz, se nachází u auly VUT FSI v Brně. Byla tam odhalena r. 1990.)

Na albu je ale zajímavé také to, že hudbu k 9 skladbám z 12 složil klávesista Marian Varga, kterému pak v Prúdech bylo těsno, s baskytaristou Fedorem Frešem ze skupiny odešel, založil Collegium Musicum a s ním už se věnuje výhradně instrumentální tvorbě. Z pozdější sestavy Prúdů ještě zlanařil výborného kytaristu Františka Grigláka. Frešo zase na čas zběhl do Blue Effectu, kde v 2. polovině 70. let hrál s Radimem Hladíkem, Oldřichem Veselým a Leškem Semelkou.
Z Vargových písní jsou vedle titulní písně na YouTube dostupné ještě Poď so mnou, S rukami vo vreckách a Čierna ruža s krásnou flétnou a klávesovými předěly.
Můžeme jen želet, že Varga u písňové tvorby nezůstal.

P.S. V lednu 1989 jsem byl právě v Palachově týdnu v Praze na programátorském kurzu. Lekce trvaly zhruba do 16 hod a pak jsem chodíval do centra, na Václavské náměstí. A tam jsem si užil slzný plyn, sprchu z vodních děl, překotné útěky Jindřišskou ulicí, ještě než se policii podařilo náměstí zátarasy uzavřít, v Opletalově ulici u nádraží viděl nachystanou těžkou techniku.
Když v horní části náměstí začali vyvolávat "Ať žije Havel!," myslím, že jsem tehdy ani nevěděl, o koho jde. Ale bylo jasné, že režim už mele z posledního, touha vyskočit ze svěrací kazajky, mít možnost volby a životní úroveň Západu sílila každým dnem. A katalogy Neckermann tomu hodně napomohly.
Takto jsme zde žili.

Stuhleck ve Fischbacherských Alpách - na umělém sněhu

Vánoce jsou pro mě stresující kupováním dárků. Můj názor, že radost si můžeme bez ohledu na kalendář udělat klidně 19. dubna, když bude vhodná příležitost, si choť dosud neosvojila a je mně jasné, že dárek, třeba i symbolický, očekává. Ale co vybrat? U mých nejoblíbenějších pozorností - knížek - hned vzniká podezření, že si je hlavně sám chci přečíst (a kuchařky už má), v kosmetickém oddělení si připadám jako panic v sexshopu, oblečení neumím pořídit ani na sebe a finanční poukázka na nákup podle vlastního výběru, když máme společný účet, by se rovnala koupi dárku sám sobě. Záchranu nacházím v kulturních akcích a zájezdech. A aby choti nebylo smutno, dělám jí doprovod.

A tak mě napadlo, že bychom ve vánočním čase mohli zahájit novou lyžařskou sezónu jednodenním výletem. Taková varianta předpokládá, že místo nemůže být příliš daleko, měl by tam být sníh, doprava autobusem, protože kombinovat sportovní výkon od léta zlenošených těl s nevyspáním a jízdou autem by nemuselo dobře dopadnout, v úvahu proto připadala jen střediska Hochkar v Dolním Rakousku a Stuhleck ve Štýrsku. Ten druhý byl 27.12. v programu jedné CK, a tím bylo rozhodnuto.

Stuhleck je s 1782 m n. m. nejvyšším vrchem Fischbacherských Alp, skiareál na jeho svazích se nachází u obce Spital am Semmering asi 100 km na jih od Vídně směrem na Graz. Podle informačních materiálů slibuje 24 km sjezdovek, na konci minulého roku byla však zima na sníh ještě skoupá, všechny nebyly v provozu a jak se ukázalo dodatečně, sníh byl jen technický, nastříkaný ze sněžných děl.

Po příjezdu areál vypadal dost bezútěšně, Semmi, maskot areálu (je i na mapě), umístěný na střeše budovy s pokladnami, má hlavu otočenou vzhůru a Slunce ho asi vyslyšelo, protože brzy vykouklo.

Vedle svahů se nachází umělá jezera, v jednom něco bublalo, stopa měla podobu srdce, snad to bylo okysličování vody pro ryby, možná také slouží jako zásobníky vody pro výrobu technického sněhu.

Vrchol na pozadí následujícího snímku je Schneeberg (2075 m n. m.), nejvyšší hora Dolního Rakouska.

Nejvyšší stanice lanovky Bergstation leží ve výšce 1774 m n. m. a od ní zbývá jen asi 100 m pěšky k vrcholu Stuhlecku (1782) s kruhovým výhledem na okolní alpské masivy a soustavu větrných elektráren.

Poblíž vrcholového kříže stojí Alois-Günther-Haus, chata rakouského alpského svazu Alpenverein. Je zde už od r. 1915 a nese jméno tehdejšího předsedy místního alpského spolku, který se o její postavení zasloužil.

V masivu vlevo od Schneebergu jsou nejvýraznější Raxalpe (2007) a Hochschwab (2277) a horizont v prodloužení za Spital am Semmering rámují Eisenerzské Alpy (Eisenerzer Alpen) s vrcholy přes 2100 m a Seckauské Taury (Seckauer Tauern), jejichž nejvyšší vrch Geierhaupt má 2417 m.

K občerstvení lze využít restaurace v horských chatách blízko nástupních míst lanovek, např. Friedrich Hütte s typickou dřevěnou terasou, nakonec jsme dali přednost moderní prosklené restauraci, ke které přiléhá terasa se širokým výhledem na svahy a Spittal am Semmering. Ceny zde nejsou zrovna lidové, gulášová polévka do misky jak na jogurt stojí 5,30 EUR, ale je to lepší než se někde cpát paštikou :).

Skiareál by se na poměry, které známe z italských sjezdovek v Dolomitech, mohl zdát malý, avšak sjezdovka č. 10 z horní stanice s přejezdem na č. 1 a dále ve dvou větvích 1a a 1b k dolní stanici u parkoviště P1 v 782 m n. m. překonává bez několika metrů kilometrový spád a délka 1+1a je 5 km. Sjezdovka s číslem 3 splňuje parametry Mezinárodní lyžařské federace FIS (Fédération Internationale de Ski) pro pořádání lyžařských závodů. Bohužel právě z ní byla v provozu jen menší část.

Sjezdovky nejsou technicky náročné, ani jedna z nich není značena jako černá, červené (střední obtížnost) a modré (snadné), např. 11 a 10 a 1b a 1a, se v obtížnosti téměř neliší.

Ze zprovozněných tras byl nedostatek sněhu zřetelný na červené sjezdovce č. 11 v horní části areálu, zasněžen byl jen úzký pás.

Lyžování na výhradně technickém sněhu pro nás bylo novou zkušeností, velký rozdíl proti přírodnímu to však nebyl, povrch byl jen tvrdší a místy se tvořily ledové plotny. Protože ale vrstva sněhu byla kolem 30 cm, nezakrývala dobře nerovnosti terénu a zvláště u moderní restaurace byl svah plný boulí.

I tak se výlet vydařil.

Zlín (1) - Baťova vila (v adventním čase)

Tomáš Baťa (1976-1932) natolik žil podnikáním v obuvnickém průmyslu, že chtěl být i v soukromí své továrně co nejblíž, a proto r. 1909 zadal vizovickému staviteli Františku Novákovi zakázku postavit vilu na pozemku v jejím sousedství. Vila se sice podle Novákova projektu začala stavět, buď ale Baťu rýsující se podoba příliš nenadchla, nebo s úspěchem své firmy dospěl k poznání, že si může dovolit honosnější sídlo, výstavbu přerušil a oslovil významného architekta Jana Kotěru (1871-1923), působícího na pražské Akademii výtvarných umění. Kotěra změnil vnější i vnitřní tvar vily, navrhl dvě nadzemní podlaží (první patro a podkroví), z obou stran nechal přistavit altány, podél průčelí pergolu a na střechu malou věž s vyhlídkovým ochozem, byty situoval do prvního podlaží a přízemí pojal jako společenskou část, centrální hala sloužila pro přijímání hostů a byla zde i jídelna se zimní zahradou, místnost s kulečníkovým stolem a dámský salon.

V Kotěrově díle je Baťova vila uváděna jako příklad syntézy neoklasicismu (vnější řešení) a anglických rodinných domů (v uspořádání interiéru).

Po tragické smrti Tomáše Bati při leteckém neštěstí ve vile až do r. 1946 žila jeho manželka Marie s rodinou, po její emigraci byla vila znárodněna. Další využití vily bylo hodně pestré, sloužila pionýrům, kroužkům chemiků, modelářů a rybářů a dokonce i úřadu pro hospodaření se zemědělskými výrobky. V 90. letech ji v restituci získal Tomáš Baťa mladší (1914-2008), dnes v ní sídlí jím založená Nadace Tomáše Bati.

Vedle vily a obchodů restituoval i obuvnické závody (po znárodnění pojmenované Svit), ty však nechal zkrachovat a zachoval jen provoz malé výrobny v Dolním Němčí.

Celá restituce i nabytí majetku zakladatele obuvnického impéria v zahraničí Tomášem Baťou mladším je předmětem soudních sporů s rodinou Jana Antonína Bati (1898-1965), nevlastního bratra Tomáše Bati (jejich otec se po ovdovění znovu oženil a J. A. je z druhého manželství). V trezoru Tomáše Bati byl po jeho smrti nalezen dokument, podle kterého veškerý majetek firmy za 50 milionů prodává svému bratrovi. Jan Antonín firmu i město Zlín dále pozvedl, postavil např. Baťův památník (dnes Dům umění), známý 77,5 m vysoký mrakodrap, vybudoval 52 km dlouhý vodní kanál a dále expandoval v zahraničí. Od r. 1939 žil v exilu a z USA nakonec natrvalo přesídlil do Brazílie. V podivném procesu v r. 1947 byl v nepřítomnosti odsouzen k 15 letům vězení "za kolaboraci s fašistickým Německem", protože "se během války nepřihlásil k odboji a k Benešově exilové vládě". To bylo ale nemyslitelné, protože nacisti by se pak pomstili zaměstnancům obuvnických závodů. Jan Antonín svůj postoj projevil neokázale, exilovou vládu významně finančně podporoval pod pseudonymem.
Odsouzení strýce povzbudilo Tomáše Baťu mladšího, který se pak začal soudit, že jeho otec Janu Antonínovi majetek nepředal, ale jen svěřil do správy. Kromě Holandska tomuto výkladu soudy uvěřily a Jan Antonín o majetek svého bratra přišel. I tak se v zahraničí uplatnil, v Brazílii postavil několik měst a země mu vděčí také za most přes řeku Paraná, byl navržen i na Nobelovu cenu míru.

Těžko soudit, kdo měl ve sporu pravdu, ale ve Zlíně mají jasno. Tomáš Baťa mladší na rozdíl od jeho otce a strýce ve Zlíně nic nevytvořil, po zakladateli Tomáši Baťovi pojmenovali hlavní třídu, s ní souběžná nese jméno Jana Antonína Bati a oba mají ve městě sochu (Tomáš je v popředí, Jan Antonín vzadu). Po dlouhodobém úsilí potomků byl Jan Antonín r. 2007 v ČR konečně rehabilitován (na Slovensku dosud ne), ti se ale přesto žádného majetku u nás nedomohli.

Ale vraťme se ještě k vile a jejímu okolí. Původní úpravy zahrady navrhl architekt František Thomayer (1856-1938). Bohužel vzaly za své, když pozemek v 80. letech protnula nová čtyřproudá silnice. Část zahrady, která dnes vilu obklopuje, je postupně osazována dřevěnými sochami.

Zbývající části na druhé straně silnice je věnována mnohem menší pozornost, vede přes ni blátivá cesta a občas tam stává kolotoč. Vyhledávanější je strana s vilou, a to i proto, že v jejím bezprostředním sousedství se rozkládá nákupní středisko Čepkov.

Nakonec se můžeme podívat i dovnitř vily. Vitráže za zábradlím v prvním patře jsou dílem Františka Kysely.

Na obrazech je Tomáš Baťa a jeho manželka Marie.

A zde je busta Tomáše Bati s portrétem jeho syna ve vysokém věku, jak ho známe z polistopadových návštěv.

Autora následujícího obrazu neznám, myslím, že je ve vile novým přírůstkem.

Loni i letos jsem zde byl na adventním koncertu barokní hudby. Základ vystupujícího hudebního tělesa Academica Musica Zlinensis tvoří pedagogové Fakulty aplikované informatiky Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Dříve hráli ve třech (na flétnu její první děkan a na kytaru profesorka z téže fakulty), letos se složení rozrostlo o dva další flétnisty, houslista je docent z FEI VŠB-TU v Ostravě.

Program loňského koncertu tvořily výhradně skladby zahraničních autorů, letos vedle úvodního Preludia Te Deum, které složil Marc-Antoine Charpentier (1634-1704) a pamětníci ho znají jako znělku Eurovize před sportovními přenosy ze zahraničí, zazněly mimo jiné i skladby našich autorů Jana Zacha a Františka Kramáře.

(Zámek v předchozím videu je Drottningholm, sídlo švédské královské rodiny nedaleko Stockholmu.)

Barokní skladby se střídaly s moderním scénickým tancem skupiny Dancing People.

Pro představu alespoň jedna ukázka z YouTube.

Po koncertu jsme ještě zašli na občerstvení do Vědeckotechnického parku UTB vedle FAI, který stojí na kopci nad Baťovou vilou a odkud (stejně jako z FAI) je pěkný náhled na Zlín. Výrazně osvětlená budova je Baťův mrakodrap.