Čachtické Karpaty (1) - k Čachtickému hradu

Čachtické Karpaty jsou severní částí Malých Karpat, oblasti s mírnými kopci, v jejímž podloží se hojně vyskytuje vápenec a v nejnižších polohách blízko vodních toků pískovce a jíl. Z názvu se nám však první vybaví Čachtická paní, sadistická hraběnka Alžběta Báthoryová (1560-1614), která se podle pověstí pro uchování mladistvého vzhledu koupala v krvi mladých dívek.
Zřícenina Čachtického hradu je také jednou z dominant kraje, a ten proto na turistickém výletu nemohl chybět.

Pro start jsme vybrali vesnici Šípkové (215 m n. m.), podle ukazatele je odtud k hradu 2 hod 45 min cesty. Chvíli se jde kolem pole, pak se přechází do lesa a nakonec mírně stoupá na vrch Velký Plešivec (484 m, asi 1 hod 30 min od Šípkového).

Velký Plešivec je v Čachtických Karpatech druhým nejvyšším vrchem a jak je z názvu patrné, je málo zalesněný, a nabízí tak pěkné výhledy do okolí, především na východní stranu.

Za vodní plochou jsou Čachtice a na vzdáleném horizontu více doprava Piešťany a Jaslovské Bohunice.

V prodloužení trasy směrem na sever na nižším kopci vykoukne silueta Čachtického hradu (350 m). Celou cestu až k hradu dělal průvodce tento pejsek.

Legendy o uherské hraběnce Alžbětě Báthoryové jsou velmi rozporuplné, počet zabitých dívek podle různých pramenů je 20, 300, 600, ale i 3000. Prý se svými pomocníky dívky mučila rozžhaveným železem, bodala je jehlicemi, řezala nožem, přisuzuje se jí také upírství, zabíjení dívek hroty železné panny (to je zřejmý výmysl, protože tento "vynález" je až z pozdější doby) a dokonce i kanibalismus. Její obhájci popírají oběti, připouští jen týrání a tvrdí, že proces proti ní byl zinscenovaný palatinem (správcem kraje z pověření uherského krále) Jurajem Thurzem s cílem zmocnit se velkého rodinného majetku Báthoryových - hradu, panství v Čachticích a rozsáhlých pozemků 17 obcí. Rozhodnutím soudce byli hraběnčini tři služebníci popraveni (dvě ženy upáleny a jeden mladík sťat), Alžběta zásluhou příbuzenského vztahu k polskému králi Štěpánu Báthorymu (byl jejím strýcem) vyvázla s doživotním "domácím vězením" v zazděné místnosti věže Čachtického hradu, kde po 3 letech zemřela. Údajné koupele v krvi dívek ji prý opravdu šly k duhu, protože se dožila 54 let v době, kdy lidé umírali ve 40.

Pověstí masové vražedkyně získala světovou proslulost, v počtu vražd v kategorii žen se dostala do Guinnessovy knihy rekordů (přiznávají jí tam ale "jen" 650 zabitých její vlastní rukou) a dokonce i na "Drakulově hradu" Bran v rumunské Transylvánii průvodce říká, že Drákula byl proti ní úplný břídil. Je také vděčným námětem pro filmaře, naposled pro Juraje Jakubiska.

Čachtický hrad pochází z 13. století a měl pohnutou historii, dobyl ho Přemysl Otakar II., zmocnil se ho Matúš Čák Trenčianský, kromě Báthoryových měl i jiné majitele a začátkem 18. století ho poničila vojska sedmihradského knížete Františka II. Rákocziho.

Uvnitř areálu hradu je vidět, že z něj mnoho nezbylo, napůl rozpadlé obvodové zdi, nejzachovalejší částí je věž.

Na hradě však probíhají rekonstrukce, jedna místnost je zastřešena, kde je expozice věnovaná Alžbětě, staví se další krovy, a v letním období se snad má využít i pro kulturní akce.

Od hradu je krásně vidět na obec Višňové, která se rozkládá na úpatí hradního vrchu, a samozřejmě to platí i opačně.

V spodní části následující koláže je z ní to nejpodstatnější - fotbalové hřiště, obecní úřad, kostelní věž (podle informační desky malá, ale ukazující do nebe), železniční trať a říčka.

V kopci za obcí jsem přehlédl na jednom rozcestí značenou odbočku a dostal se z lesa ven na hranici pole s řepkou. Sloupy elektrického vedení vzbuzovaly naději, že cesta vede správným směrem. Po hodině mě však iluze přešla a raději jsem se vrátil do lesa. Chtěl jsem jít zpět až na hrad, že z něj budu pokračovat na druhou stranu do Čachtic, kde bylo jedno z míst srazu, ale v lese jsem nakonec objevil předtím nepovšimnuté odbočení a vydal se k původnímu cíli do Hrušového (240 m), vzdáleného 2 hod od hradu.

A zde je konečně cíl - obec Hrušové.

Podle mapy celá trasa ze Šípkového přes Čachtický hrad a Višňové do Hrušového má odhadem 18 km, se zacházkou to bylo kolem 25 km.

Rozhovor s TlusŤjochem

TlusŤjoch a jeho blog Sebrané mesydže a jiné básně jsou na internetu pojmem, na osobitější přístup jsem nenarazil, vztah k němu jsem si ale nevytvořil hned. Samozřejmě nebylo možné si nevšimnout vynikajících fotografií, objevné hry se slovy v básních i próze, avšak vcelku mně texty připadaly málo pochopitelné, a jak jsem si všiml v komentářích, málokdo se také vyjadřuje k zapeklitým úkolům a spíš pochválí obrazovou část. Postupně jsem však našel kouzlo v archivních novinových zprávách, vždy je napínavé se dozvídat, jak se daří vojenskému veliteli Kuropatkinovi na japonské frontě nebo českým politikům v nacionálním střetu s rakouskými a německými. Zdá se mně, že výběr zpráv je nejen zdrojem pro úkoly, ale vyjadřuje i TlusŤjochův inteligentní smysl pro humor.

1. Na první pohled působíš jako sběratel, pohlednicemi zásobuješ Kavárny Ruži z Moravy, prezentuješ fotografie kanalizačních deklů a trochu indiskrétně prozradím, že od Čerfa na výstavě jeho fotografií při debatě o všem možném (i blogosvětě) vím, žes projevil přání, aby z Japonska přivezl cukříky do čaje. Ty také sbíráš?

Ano, sbírám hygienicky balené cukry. Mám jich už přes padesát tisíc z celého světa.
I díky vstřícným "cukrozvědům" jako je např. zmíněný Čerf.

2. Na požádání po přečtení posíláš rodokapsy, ty máš nějaký nevysychající zdroj a stále je čteš? A píše si o ně někdo?

Nejenom rodokapsy a rozruchy či cliftonky; posílám obecně vše, co se dá zahrnout pod brakovou literaturu. Když mám den kavárenského povaleče, obejdu v Praze antikvariáty a materiálu je spousta. Sikar z Triumvirátu má v oblibě Edgara Wallaceho, tak ten jde rovnou k němu. Jago z Lojzo Jago Café vždy vystartuje po Burroughsovi.
Též v rámci projektu Šnečí pošta (snail mail) posílám v obálce fotopohlednice ze svých snímků jako PPPPPd (putovní papírová pohlednice - podepiš a pošli dál). Po dvou letech se mi i jedna taková vrátila zpět.

3. V otázkách u tvých textů se často vyskytuje Cyberštamgast a dřív také obrázky děrných štítků. Máš profesionální vztah k počítačům, nebo sis i děrné štítky oblíbil proto, že se staly archiváliemi?

Jsem programátor.
Zkratka PC nejdřív značila Post Card; pak Punch Card a nakonec Personal Computer.

4. Úsměvné jsou tvé slovní hříčky vzniklé rozdělováním slov a zdvojování hlásek (ss, ff - poklesslost, offšem, odrazoffka, …). Připomnělo to jednoho mého učitele ze střední školy, který dostal za úkol na humanitním oboru vést praktický předmět. Postarší pedagog k tomu asi neměl velký vztah, ale podařilo se mu sehnat materiály snad z První republiky a naše praktika vypadala tak, že jsme z nich opisovali, až se z nás kouřilo, vzpomínám si, jak rozlité chemikálie máme opatrně utírat ssavým papírem.
Jenže v duchu výroku z Postřižin "Je doba zkracování" z americké angličtiny písmenka mizí, např. "travelling", "modelling" se píše s jedním "l", "favourite", "colour", "behaviour" zase bez "u", místo "programme" je jen "program", píšeme SMS, zprávy ve Twitteru jsou omezeny na 140 znaků, …
Kam ten svět spěje?

K obrázkovému písmu, jak zjišťuji (minulý týden jsem si nainstaloval desítky).

5. Jak se liší rubriky na tvém blogu (Poklesslosti, Almanach pana Al-Mana, Elegie čili kocůrovy žalozpěvy, Šlehy a štulce, …)? Připadá mně, že schéma je obdobné - fotografie, báseň, (pléno)úkoly, otázky.

Podle mé nálady.
Jako programátor jsem zatížen na číselníky. Takže vše musí spadat do nějaké škatulky, není-li povolena výjimka.

6. Kdo vůbec je Al-Man? Člověk s rozhledem almanachu?

Spíš člověk z Al_Mary.
Kdysi mne v jedné kavárně oslovil jistý človíček (mírně ve vývoji zaostalý) pozdravem "Hezký den, pane Al.mane. Nevíte kolik je hodin?" Tak jsem mu odpověděl a on o mne prohlásil, že jsem dobrý člověk. Servírka mi pak řekla, že tak říká všem a že si do kavárny chodí tu a tam pro linecká kolečka. A že není nebezpečný.

7. Co znamenají tvé dekrety trojhlasné? Ty získá ten, kdo odpověděl na všechny úkoly a jeho řešení se ti nejvíce líbila?
Má dekret i nějakou podobu, třeba jako grafický list či soubor?

Dekret se uděluje jak kdy: Podle nálady, podle náhodného výběru, za vtipnou odpověď na plénootázku nebo JV King Rucolovi (NnŽV), neboť králové si tuto výsadu zaslouží (jsem latentní royalista).
Grafickou podobu samozřejmě má. Nakreslila mi ho Tril, která už platformu Blog.cz opustila.

8. Ve verších se vyjadřující komentátor Fredy Kruger je tvé alter ego? Něco jako Jekyll a Hyde? Jeden píše výhradně spisovně a výrazy druhého by měly být dostupné až po 22. hodině?

Ne. Mnozí si to myslí, ale pravda to není. A ani ho neznám. Ale jsem rád, že ke mně chodí; proto mu předhazuji témata. A oblíbil jsem si osazenstvo hostince "U Váhy".

9. Pokud v komentáři zmíníš manželku, označuješ ji "milostivá". Uctivé titulování "milostivá paní" znám z filmů pro pamětníky, kde je používal služebný personál. Dnes se toho trochu drží fotograf Jan Saudek, který svým milenkám zásadně vyká (s použitím slova z tvého článku si představuji takovou intimní chvilku: "Má drahá, máte krásnou vpusť." Je to úplně jiné než Zbožňuju tvou buchtu Viléma Čoka).
Vyjadřuješ tím láskyplný vztah, lehkou ironii vypůjčením si obratu zašlých časů, nebo jsi pod pantoflem? :)

Je to láskyplné oslovení. Neboť milostivá jest čestným kustodem mých sbírek.

10. Spolu jsme se potkávali v Hudební abecedě a u tematických hudebních článků na blogu Robky a mně se tvé tipy vždy velmi líbily, protože jsi často zařazoval rockové klasiky, ke kterým mám také vřelý vztah. Teď už jsi přestal přispívat, přirozeně se nabízí "Proč?," ale zajímalo by mě také, které hudebníky, skupiny, hudební styly nejraději posloucháš bez omezení tématem.

Člověk se nemá do ničeho nutit.
Mám rád Pink Floyd, Van der Graaf generator, Davida Bowieho, ZZ Top, Aerosmith, kanadské Rush, Joe Satrianiho, Jethro Tull...

11. K tvému fotografování: Jsi stále vybaven fotoaparátem a ve střehu pro případ příhodného záběru či světelných podmínek, máš i stativ, používáš filtry, různé objektivy, programy na úpravu fotografií?

Stále ne, jen občas; objektivů mám několik (pevnou stovku, pevnou padesátku...), ve fotobatohu vláčím i starou Praktiku, sovětskou CMEHU, stativ jsem dostal k vánocům (od milostivé). Kromě toho nosím i malířský štětec na ometání deklů. Na což mnozí chodci civí jako z jara.
Někdy fotím tak, že dopředu plánuji sw úpravu.

12. Zatímco v článcích oživuješ archivní dokumenty, tvé vlastní fotografie jsou plné pohybu - klasikou jsou uwologické kurzy a mávání vším možným. Jak je vlastně uwologie vymezena?

UWO obdoba UFO - Unidentified Wawing Object (Neidentifikovaný mávající objekt). Definovali jsme to kdysi spolu s MChSzAC (Malé chlupaté stvoření z Alfa Centaury), když jsem se zabýval lomografií.

13. Myslím, že čteme stejné autory a díla (Stephen Leacock, Umberto Eco, Tak pravil Zarathustra od Friedricha Nietzscheho, …). U Eca se mně vedle skvělého vypravěčského daru líbí i to, že čtenáře navíc poučí - např. o řádu templářů, klášteře v Melku, Foucaultově kyvadle v pařížském Pantheonu (jsou příležitostí k zařazení fotek, bez nich si žádný článek neumím představit). Zaregistroval jsem tvou uznalou poznámku o autorově posledním románu Pražský hřbitov, který jsem zatím nečetl. Má i tato kniha potenciál rozšířit čtenáři obzory?

Myslím, že ano.

14. Máš i ve filmovém umění nějaké dílo nebo tvůrce, které sis pro jejich jazyk a obrazové prostředky oblíbil?

Mým oblíbencem je Luis Buñuel, inu - surrealismus.
Z českých vod Svěrák.

15. V anketě o největšího Čecha bys hlasoval pro Karla IV., Járu Cimrmana, nebo navrhoval někoho jiného?

Samozřejmě, že jsem navrhoval pana Al_mana. Je to dobrý člověk.
U této ankety mi vrtalo hlavou, nakolik je Karel IV Čechem, když je Lucemburk.

16. V souvislosti s děním na hlavních stránkách Blog.cz, co si myslíš o "aktualizaci" seznamu členů Autorského klubu a schvalování komentářů? (Částečně jsem se toho kdysi také dotkl.)

Článkům s moderovanými komentáři se vyhýbám (výjimkou jsou soutěže s hádankou).
Nemám rád cenzuru v žádné podobě.
Před jakoukoli aktualizací doporučuje se udělat důkladný sejf (=zálohování)

17. Půjdeš na pražskou výstavu obrazů Henriho Rousseaua?

Celníka bych nerad propásl.

Možná se tam potkáme. Díky za rozhovor.

P.S. Pokud vás zajímají rozhovory, můžete si přečíst, jak odpovídala Maglaiz a před ní (na stránkách AK) Čerf.

Lisabon (1) - evropské San Francisco

Lisabon patří rozlohou i počtem obyvatel (přibližně 550 tisíc) k menším evropským metropolím, ale bohatstvím památek, zajímavých budov i atraktivním okolím, např. zámkem Sintra, letoviskem Estoril u Atlantického oceánu a nejzápadnějším místem Evropy Cabo da Roca, nijak nezaostává za mnohem většími městy.

Centrální část města se rozkládá v kopcovitém terénu, kterým projíždí historické tramvaje s jediným vagónem, protože v úzkých ulicích by delší souprava nedokázala zatočit. Jsou vyvedeny ve dvou barvách - žluté jezdí na linkách "běžné" MHD a červené (za dražší jízdné) na turistických trasách kolem významných památek (na fotografii vpravo je katedrála Sé Patriarcal z 12. století).

Pro snazší zdolávání kopců jsou ve městě tři lanovky a místní kuriozita - výtah na výše položenou ulici. Ve všech případech je v názvu elevador (česky výtah), tím je ale jen Elevador Santa Justa, který byl uveden do provozu r. 1902 a je dílem Raúla Mesniera du Ponsard, žáka Gustava Eiffela. Na horní plošinu železné věže je ze zadní strany připojen průchod a jím se dostaneme do ulice o 32 m výše. Odsud se naskýtá pěkný výhled na hrad São Jorge (sv. Jiří).

Na rozdíl od starých tramvají v San Franciscu lisabonské netáhnou lana, ale jezdí na trakční energii. Čím se však Lisabon kalifornskému městu podobá téměř dokonale, je červený Most 25. dubna (Ponte 25 de Abril) ze 60. let, který je věrnou kopií mostu přes úžinu Golden Gate. Dnešní název získal podle prvního dne poklidné Karafiátové revoluce v r. 1974, při otevření nesl jméno diktátora Salazara.

Most spojuje břehy řeky Tejo, v jejím ústí je ale ještě jeden most, pojmenovaný podle mořeplavce Vasca da Gamy (Ponte Vasco da Gama), který s více než 17 km je nejdelším mostem v Evropě.

U Mostu 25. dubna na vnějším břehu řeky Tejo stojí socha Krista. Gestem se podobá soše v Riu de Janeiro, s 28 m je o 2 m menší, ale s vysokým podstavcem má 110 m. Je možné se vyvézt výtahem na plošinu k nohám sochy, místo toho jsme dali přednost památkám na vnitřním břehu řeky ve čtvrti Belém, fotografie jsou z autobusu.

Belémská věž (Torre de Belém) a Klášter sv. Jeronýma (Moistero dos Jerónimos) s katedrálou jsou společně zapsány na seznam UNESCO.
Věž byla postavena mezi roky 1515 až 1521 a plnila strážní funkci před vjezdem po řece, což dobře dokládají rozmístěná děla. Vzhledem k vojenskému účelu je pozoruhodná bohatá výzdoba v manuelském slohu (podle portugalského krále Manuela I. (1469-1521)), který zahrnuje prvky pozdní gotiky a dekorativnosti maurské architektury.

Manuel I. ještě předtím rozhodl o stavbě Kláštera sv. Jeronýma (základní kámen byl položen r. 1501, dokončen byl ale až po 70 letech). Mauzoleum kláštera je místem jeho posledního odpočinku, a stejně tak i Vasca da Gamy.

Další atrakcí Belému je 52 m vysoký Památník objevitelů (Padrão dos Descobrimentos) z r. 1960, který je tak trochu portugalskou obdobou Stalinova pomníku od Otakara Švece, posměšně nazývaného "fronta na maso". Na přídi lodi první v řadě stojí portugalský princ a podporovatel námořních cest Jindřich Mořeplavec (infante Henrique, o Navegador), v době Salazarova režimu oslavovaný jako ten, kdo nejvíce přispěl k zařazení Portugalska mezi koloniální velmoci. Ve skupině 33 postav významných osobností portugalských dějin samozřejmě nechybí Manuel I. a Vasco da Gama, který na rozdíl od Kolumba r. 1498 úspěšně doplul do Indie.
I na vrchol tohoto památníku se dá vyjet výtahem.

Nedaleko skvostných belémských staveb se nachází ještě památník portugalských leteckých úspěchů (Monumento a Primeira Travessia Aérea do Atlântico), tvoří jej replika letadla, s kterým piloti Gago Coutinho a Artur de Sacadura Cabral v r. 1922 jako první přeletěli Atlantik z Evropy do Jižní Ameriky - z Portugalska do Brazílie, která je největší zemí, kde se mluví portugalsky.

Hana a Petr Ulrychovi - od k beatu k folklóru a zpět

Sourozence Hanu a Petru Ulrychovy většina posluchačů vnímá jako umělce z oblasti folklóru, v jejich doprovodné skupině nechybí cimbál, housle, kontrabas, a kdyby si na sebe navlékli kroje, mohli by klidně vystupovat na slavnostech ve Strážnici. Zpívají však vlastní písně, proto je řadit mezi cimbálové soubory s juchajícími šohaji a lidovými písněmi by nebylo namístě.

Jejich hudební zaměření bylo zpočátku naprosto odlišné, v 60. letech hráli s beatovou (beat bylo dřívější označení pro rockovou hudbu) skupinou Vulkán. Tehdy tomu příliš nepřál otec sourozenců, zpíval v opeře a chtěl, aby se děti věnovaly "serióznímu" povolání, v pořadu o Ulrychových na to také vzpomíná hudební publicista Jiří Černý. Petr proto absolvoval inženýrské studium na brněnské technice, ale vztah k hudbě byl silnější. Autorsky zajišťuje téměř celý repertoár skupiny, hudbu i texty, a ve zpěvu se střídá s Hanou, často také zpívají společně.

Před nástupem technických vymožeností (např. booster a kvákadlo u kytar, syntezátory) pro tehdejší zvuk byly typické zvonivé kytary. Příkladem jsou skladby Píseň o skleněné báni, Tvé město, Sen, Zlatá střední, Musím táhnout svůj vůz dál.

Ve Vulkánu vedle Ulrychových působily i sestry Martha a Tena Elefteriadu, pro které skládal kytarista Aleš Sigmund. Přemíra osobností přiměla Hanu a Petra opustit Vulkán a založit novou skupinu Atlantis. Její zvuk byl už tvrdší, na bicí hrál Zdeněk Kluka a na klávesy Jan Sochor, kytarista používal booster, např. ve skladbách Dlouhý stín a Král umírá (tu jsem už zmiňoval v článku o stejnojmenné Ionescově hře, ale zde také nemůže chybět), a v repertoáru se dokonce objevila převzatá píseň Strange Brew od slavné skupiny Cream Erica Claptona.

Kluka se Sochorem však z Atlantisu odešli a společně s Pavlem Váněm ze Synkop 61 a baskytaristou Emanuelem Sideridisem založili Progress Organization. U Ulrychových se potom projevil příklon k popu.

Hana se v té době nakrátko objevila ve skupině The Bluesmen, kam se hudebně uchýlila, když ji Petr (podle jejích slov) ze skupiny vyhodil. I zde stačila nahrát EP desku a mezi 4 písničkami byla Nevidomá dívka, kterou pro ni složil Karel Kryl.

Petr se nebál do textů vložit své názory a postoje, ve výše uvedené skladbě Zlatá střední zpívá: "Vím, je tu jedna cesta, ta je na prodej, kdo po ní půjde, tomu bude hej, ten bude řadit šťastný den ke dni, neboť si vybral zlatou střední."
Když k nám 21. srpna 1968 přišla "na pomoc" bratrská vojska, Petr Ulrych tentýž den spontánně složil a nahrál píseň Zachovejte klid!. Slova "To ráno bylo klidný jako všechna rána, … a nikdo netušil, že otevře se brána pro křídla strašných ptáků, která nejsou sen. Zachovejte klid, se ozvalo z ticha, přišel k nám někdo, kdo nebyl pozvaný, zachovejte klid, když těžko se dýchá a každou chvíli někdo vběhne do rány. Zbývá mi jenom píseň, a proto zpívám jděte pryč, jděte pryč, pravdu nezničí tanky, my máme pravdu a vy jenom bič, zradu a bič" samozřejmě neunikla cenzorům a na kariéru Ulrychových to mělo fatální dopad.

Po odchodu hardrockově naladěných členů skupiny Atlantis do Progressu se Ulrychovi v přípravě alba Odyssea spojili s bigbandem Gustava Broma. LP deska byla sice nahraná a objevily se na ni i první pochvalné recenze, ale v odvetě na "kontrarevoluční" čin Petra Ulrycha se na pulty obchodů nedostala a skončila v trezoru. Vyšla až v r. 1990. Když si dnes z něj poslechneme třeba skladbu Za vodou, za horou, můžeme jen želet, že tvůrčí rozlet Ulrychových v tomto směru neměl pokračování.

Některé popově laděné skladby se ještě nějakou doby hrály (např. Nechoď do kláštera, Vůně, On na mě zapomíná, ale rockové hudbě u nás nastupující normalizace všeobecně nepřála, Petr Ulrych rezignoval, založil Javory, přeorientoval se na folklór, ten nikdo nezakazoval, a věnuje se mu téměř celý život až dodnes.

K folklóru nemám vztah, jejich desky jako Nikola Šuhaj loupežník mě neoslovují, abych však tuto nejdelší etapu jejich působení nevynechal, zmíním alespoň několik písní: Javory, Jízda králů, a protože se o Haně říká, že má hlas jako zvon, tak i skladbu Zvon.

Tvrzení není nadsazené, když jsme před 10-15 lety byli na předvánočním koncertu v Bučovicích, který se konal v místním kostele, myslím, že tam jejím hlasem rezonovaly i základy.

Ulrychovi se nakonec k beatu částečně vrátili, vedle existujícího souboru Javory založili ještě Javory beat. Petr Ulrych v bookletu 3 CD z r. 2014 k půlstoletí na hudební scéně k tomu říká: "Ve spoustě písniček jsme instrumentačně naráželi na něco, co se nedalo obejít. Zkoušeli jsme různé dechové nástroje, klávesy. Říkal jsem si: Co mně tam ještě schází? Pak mně to došlo. Měli to Jimi Hendrix, Eric Clapton nebo B. B. King. Energii nástroje, který je naprosto klíčový. A to je elektrická kytara."

Neměl jsem zatím štěstí Javory beat vidět živě, ale z CD zní velmi dobře, zvláště ve skladbě Ježibaba s claptonovskou kytarou. Na YouTube je k nalezení velmi málo, celá je jen píseň Měla bába trnku, v závěrečném videu s hudebními ukázkami (včetně Ježibaby od 0:45) se o skupině více dozvíme od samotných protagonistů.

Henri Rousseau - naivní celník

Henri Rousseau (1844-1910) byl současníkem impresionistů, těmi byl však zcela nepoznamenán a maloval svým vlastním neškoleným stylem, kterému se později dostalo označení naivní umění. Neznal perspektivu, byl terčem posměchu lidí znalých řemesla, když např. listy na stromech na vzdálenějších místech měly větší velikost než ty v popředí, a přestože nevytáhl paty z rodné Francie, návštěvy botanické zahrady a expozic s vycpanými zvířaty natolik probudily jeho fantazii, že vytvořil mnoho obrazů z exotických krajů s bujnou vegetací a divokými šelmami, okouzlujících harmonií barev.

Rousseau byl podle svědectví současníků prostoduchý i jako člověk, ve škole mu šel jen krasopis a zpěv a několikrát opakoval třídu. V prvním zaměstnání písaře v advokátní kanceláři se dopustil zpronevěry a před vězením se zachránil tím, že jako dobrovolník nastoupil do sedmileté vojenské služby. Dva prapory francouzské armády tehdy odjely do Mexika pomáhat rakouskému arcivévodovi Maxmiliánovi, který se tam stal císařem, a Rousseau pak předstíral, že exotika v jeho obrazech je inspirována účastí v této misi, ve skutečnosti nikam nejel. Spousta smyšlenek a jeho chvástání o vojenské chrabrosti komplikuje historikům umění snahu přiblížit jeho život. Jisté je, že nějakou dobu pracoval jako výběrčí mýta na jednom pařížském mostě a dotáhl to na pochůzkáře druhé třídy Úřadu potravní daně. Na vizitky si pak psal, že je celník a jako Celník Rousseau vystupoval i jako malíř.

Malovat začal až po čtyřicítce a protloukal se všelijak, měl dluhy a kvůli nim byl i odsouzen. Když mu jeden obchodník s obrazy v r. 1908 (dva roky před jeho smrtí) uspořádal první výstavu, nepřišel na ni ani jeden návštěvník. Celník také napsal hru o třech dějstvích a deseti obrazech, kterou ale nikde nechtěli hrát, a složil valčík a sám ho pak předváděl na dětské housličky.

Jeho obrazy se nakonec přece jen začaly prodávat a několik umělců si ho oblíbilo (literáti Alfred Jarry, Guillaume Apollinaire a malíř Robert Delaunay). Jeden obraz si koupil i Picasso a pak (napůl z recese) na Celníkovu počest uspořádal večírek. Celník na oplátku Picassovi vzdal hold výrokem: "My dva jsme nejvýznamnější malíři doby, ty v egyptském stylu a já v moderním." ("You and I are the two most important artists of the age - you in the Egyptian style, and I in the modern one.") Picasso to pak dával ve společnosti k lepšímu jako vtip.

Rousseau za svůj vlastní vynález prohlásil portréty umístěné do krajiny. Vznikaly tak, že nejdříve namaloval krajinu a pak střed přemaloval portrétem. Tuto kompozici má známý Autoportrét z Národní galerie v Praze, v zahraničních pracích je také uváděn pod názvem Myself, Portrait-Landscape. Je však sporné, zda zrovna tím je originální, stačí se podívat na Leonardovy obrazy Mona Lisa a Madona ve skalách, kde překvapuje hloubka náhledu do krajiny, obklopující portrétovanou osobu. Možná ale Leonardo postupoval opačně a k portrétu dodatečně přimaloval krajinu.

Do stejné kategorie portrétů v krajině patří také Portrét pana X (Portrait of Monsieur X (Pierre Loti), 1906, Kunsthaus, Curych) a Básník a jeho múza (The Poet and His Muse (Guillaume Apollinaire and the Artist Marie Laurencin), 1909, Puškinovo muzeum, Moskva). 

U skupinového portrétu Venkovská svatba (1905, Musée de l'Orangerie, Paříž) se předpokládá, že jej umělec namaloval na objednávku podle fotografie.

Obraz Spící cikánka (The Sleeping Gypsy) je vystaven v Museum of Modern Art (ve zkratce MoMA) v New Yorku a Celník ho popsal takto: "Černá tulačka, mandolinistka, se džbánem po boku hluboce spí. Náhodou jde kolem lev, očichá ji, ale nesežere. Svítí Měsíc, velmi poetické."

Metropolitan Museum v New Yorku vlastní obraz Pokrm lva (nebo také Lev požírající pardála) (The Repast of the Lion). Lev v džungli s bohatou květenou jako v povodí Amazonky nebo v asijských deštných pralesech vypadá poněkud nepatřičně, ale inspirace z botanických zahrad byla příliš silná.

Na následujícím obraze Džungle se zapadajícím Sluncem (Jungle with Setting Sun, 1910, Kunstmuseum, Basilej) se kořistí jaguára stal černoch. 

Obraz Překvapený! (Surprised!, 1891) z National Gallery v Londýně bývá také uváděn pod názvem Bouře v pralese. Šelmou chystající se ke skoku lomcuje vichr, a tím se malíř snaží vyjádřit pohyb. 

Na závažnější téma se Celník zaměřil v obrazu Válka (War) z Musée d'Orsay v Paříži.
"Válka žene se kolem, plná hrůzy a všude za sebou zanechává zoufalství, nářek a trosky."
Válku symbolizuje rozevlátá žena s mečem, "sedící" na černém koni, jeho hlava ale připomíná spíš divoké prase.

Na obrazu Sen (The Dream), opět z MoMA, z tropické vegetace vykukují lvi, slon, černoch hraje na píšťalu, na větvích sedí opice a rajky a mezi nimi na divanu dřímá nahá žena. Divan vzbudil veselí, Rousseau ho však vysvětlil velmi jednoduše: spící ženě se zdá, že byla i s ním přenesena do pralesa.

K exotickým obrazům patří i Zaklínačka hadů (1907, Musée d'Orsay, Paříž).

Z mnoha scenérií z tropických krajů vybočuje obraz zasněžené krajiny Zima (Winter, 1907, Puškinovo muzeum, Moskva). 

Poklidnou atmosféru mají obrazy Procházka v lese (The Walk in the Forest, 1886, Kunsthaus, Curych) a Procházka v parku Montsouris (1890, Puškinovo muzeum, Moskva).

Z Puškinova muzea v Moskvě jsou i následující 2 obrazy z posledních let malířova života: Pohled na Alfortvilles (View of Alfortvilles, 1906) a Pohled na most v Sévres a kopce (View of the Bridge at Sevres and the Hills, 1908). Na druhém již zachytil nové technické vymoženosti – dvojplošník, balon a vzducholoď.

V New Yorku mají Celníka rádi a jeho obrazem se může pochlubit i třetí slavná galerie - Solomon R. Guggenheim Museum. Bohužel na rozdíl od sesterské Peggy Guggenheim Collection v Benátkách a výše uvedených muzeí v New Yorku je v podivuhodné spirálovité budově architekta Franka Lloyda Wrighta díla zakázáno fotografovat, proto je reprodukce obrazu Hráči ragby (The Football Players) převzata ze stránky Henri Rousseau - paintings, biography, quotes.

Na obrazu je úsměvné, jak malíř ragbisty zasadil do prostředí podzimního lesa a pokusil se vyjádřit dynamiku zápalu do hry.

P.S. Národní galerie v Praze ve spolupráci s Musée d'Orsay v Paříži připravuje na konec roku do Paláce Kinských výstavu Henri Rousseau. Podrobnější informace jsou zde.

Bude to událost sezóny a jsem zvědavý, jaké obrazy ze zahraničí se podaří zapůjčit.