Titanic - na výstavě v Brně

Všichni jsme cestující na Titanicu. (We are all passengers on the Titanic.)

Jack Foster, irský filosof

Titanic se stal synonymem Napoleonova Waterloo pro 20. století, katastrofa "nepotopitelné" lodi, poskytující do té doby nevídaný luxus cestujícím v první třídě a vezoucí chudší do země zaslíbené za splněním amerického snu, nepřestává vzrušovat ani po více než 100 letech od její první a poslední plavby přes Atlantic v r. 1912, při níž přišlo o život asi 1500 osob a jen 700 se zachránilo.

Přitom nejde o největší námořní katastrofu, v lednu 1945 sovětská ponorka třemi torpédy poslala ke dnu německý parník Wilhelm Gustloff s 10 a půl tisíci lidí na palubě, jenže to bylo ve válce a tam se na oběti tolik nehledí.

O poslední plavbě Titanicu byla natočena řada filmů a po technické stránce dokonalé zpracování Jamese Camerona z r. 1997 a s tklivou písní My Heart Will Go on v podání Celine Dion bylo ověnčeno 11 Oscary, Leonarda DiCapria vystřelilo na hvězdnou dráhu, přestože právě on jako jeden z mála nominovaných Oscara za roli v tomto filmu nedostal.

Současně se ale objevují stále nové domněnky, co přesně mělo rozhodující podíl na tragédii. Některé jsou krajně nepravděpodobné: mezi jinými zásah německého torpéda a pojišťovací podvod (společnost White Star Line současně s Titanicem stavěla identickou loď Olympic, která při testovací plavbě byla poškozena, ale pojišťovna odmítla vyplatit náhradu, majitelé pak vyměnili označení obou lodí a poškozenou vyslali na cestu přes Atlantický oceán, aby při jejím potopení se domohli vyplacení pojistky).

Mnohem věrohodnější je vysvětlení irského novináře a dokumentaristy Senana Molonyho, se kterým přišel před dvěma roky. Už dříve bylo známo, že v podpalubí Titanicu několik dní před vyplutím z Belfastu vypukl požár uskladněného uhlí, který se posádce nedařilo uhasit. Molony studiem dobových fotografií na trupu odhalil dlouhou černou šmouhu, která podle něj má dokládat vážné poškození pláště lodi ohněm. Vedení společnosti o něm zakázalo informovat a při zastávkách v Anglii (Southampton), Francii (Cherbourg) a Irsku (Queenstown) loď ke břehu najížděla druhým bokem, aby si přistupující pasažéři ničeho nevšimli. Oslabený ocelový plášť se pak při srážce s ledovcem před půlnocí 14. dubna 1912 snadno prorazil a do tří hodin se Titanic potopil. Jinak by se na hladině udržel, nebo alespoň potopil mnohem později, což by stačilo k tomu, aby se na pomoc spěchající loď Carpathia k vyděšeným cestujícím na poškozeném Titanicu dostala včas.

Titanic byl objeven americkým námořnictvem až 1. září 1985 v hloubce téměř 4 km. Trup rozežírá rez a bakterie, ale řada zachovaných předmětů byla vyzdvižena a americká společnost RMS Titanic, která k tomu získala oprávnění, je ukazuje na výstavách.

Ta aktuální (a současně poslední v Evropě) je v Brně. K vidění jsou však i rekonstrukce kajut, chodby, schodiště, kavárny a vše doplňují informační panely, fotografie a dokumentární film ze stavby lodi. A také její model.

Aby se návštěvníci vpravili do tehdejší doby, panely ve vstupní části navozují atmosféru začátku 20. století - objevy techniky, významné osobnosti vědy, umění a sportu (např. Albert Einstein, hudební skladatel Leoš Janáček, malíř Salvador Dalí, silák Gustav Frištenský, …).

Jsou tu i reprodukce obrazů, které v té době znamenaly předěl v umění: Picassovy Avignonské slečny (1907, kubismus), Klimtův Polibek (1908, symbolismus a secese), Munchův Výkřik (1910, expresionismus) a Kupkova Dvoubarevná fuga (1912, abstraktní umění).

Návštěvník výstavy obdrží palubní lístek (boarding pass) skutečného cestujícího, mně byl přisouzen švédský vrátný a 3. třída :-).

Vžít se lze i do tehdejšího oblečení.

Můžeme vstoupit. Co třeba začít kavárnou? Tady je Le Café Parisien a tam Verandah Café.

Nádobí tu mají slušné.

A co si dát k jídlu?

A kam si zajít po dobrém jídle?

Třeba do čítárny. A kdo nechce tloustnout, může se tužit v tělocvičně.

A pak už je čas si oddechnout v kajutě před večerním programem.

Pardon, já patřím do 3. třídy.

Večer si nechat zahrát do ouška, udělat portrétní fotografii a třeba se porozhlédnout dalekohledem.

Originální housle kapelníka lodního orchestru se podařilo po 10 dnech ve vodě vylovit a v r. 2013 byly vydraženy za 900 tisíc liber.

Nákupčí v Hornbachu a Bauhausu by si ve vzorech dlažby, podlahové krytiny a kohoutků na teplou a studenou vodu určitě také vybrali.

Titanic měl tři lodní šrouby a byl schopen vyvinout rychlost až 44 km/hod. Poddimenzováno však bylo kormidlo.

Při spatření ledovce ve vzdálenosti 410 m a rychlosti 39 km/hod manévrovací schopnosti i při zařazení zpětného chodu (k přepnutí bylo však potřeba 20 sec) a povelu "zcela vpravo" (tj. záď doprava, příď doleva) při setrvačnosti pohybu nestačily k odvrácení srážky s ledovcem. Místo čelní byla boční, což však v tomto případě bylo horší.

Nejspodnější část Titanicu byla rozdělena do 16 komor, které se měly vodotěsně uzavřít železnými dveřmi z následujícího obrázku. Prasklina na boční straně trupu po srážce s ledovcem měla však délku 91 m (tj. přibližně třetinu z celkové délky 269,1 m) a zatopil se mnohem větší počet komor než čtyři, kdy loď by se ještě udržela na hladině.

Dosah vysílání radiostanice byl až 3700 km. A byl tu i telegraf. Námořní doprava však byla řídká a pomoc byla daleko.

Světlo na předním stěžni umožňovalo Titanic spatřit ze vzdálenosti několika kilometrů. Vpravo je konzola jeřábu na navíjení lana, na němž se spouštěly záchranné čluny.

Na lodi jich bylo 20, teoreticky pro 1100 osob, evakuace v hororových podmínkách ale neproběhla ideálně, došlo i k převrhnutí člunů a nenaplnění jejich kapacity. Zachránění se snažili dostat co nejdále od lodi, která by je mohla stáhnout s sebou.

Z významných osobností na palubě Titanicu stojí za zmínku průmyslník Benjamin Guggenheim (jméno bratra Solomona a dcery Peggy máme dnes spojeny s muzei v New Yorku, Bilbau a Benátkách) a Isidor Straus, majitel obchodního domu Macy's, s manželkou Idou. Všichni na Titanicu zahynuli. Ida Strausová se mohla zachránit, při nastupování do člunu se ale zastavila a vrátila k manželovi.

Bankéř J. P. Morgan, vlastník lodi, si na poslední chvíli cestu rozmyslel. To také přispělo k teorii o jím zosnovaném pojišťovacím podvodu.

Z Čechů na palubě nebyl nikdo, i když několik mužů se snažilo učinit zajímavými a tvrdili, že se na loď dostali načerno, pracovali jako pomocníci, jeden prý hrál v orchestru, v ledové vodě vydrželi několik hodin, než je zachránili, ...

Ze seznamu cestujících je jisté jen to, že jeden byl slovenské národnosti, jmenoval se Navrátil.

Česká byla jen část luxusního servírovacího nádobí.

Ze zachráněných nejdéle žila Millvina Deanová, zemřela v r. 2009 ve věku 97 let, při osudové plavbě měla 2 měsíce.

Z původních dílů a přístrojů jsou vystaveny ještě siréna, ozubené kolo, železný klíč, barometr, teploměr a nýty. Těch se ke spojení ocelových desek použilo 3 miliony kusů, k nýtování byla nasazena hydraulická technika, ale v málo přístupných místech se nýtovalo ručně.

Zásilky v bedně a pytli už své adresáty nenašly. Skončily v rozlomeném vraku lodi.

Vděčným závěrem prohlídky je fotografie z přídě podle Cameronova filmu.

Renzo Piano (a Richard Rogers) - vyhřezlá architektura

Zhroucení části železobetonového Morandiho mostu v Janově v srpnu 2018 patří k nejtragičtějším událostem posledních let způsobených zanedbáním dozoru a selháním techniky, vyžádalo si 43 obětí, velké materiální škody a obyvatelé z domů pod ještě stojící částí mostu se museli vystěhovat. Netrvalo však dlouho a byla vypsána soutěž na stavbu nového mostu.

Z přihlášených návrhů byl vybrán projekt Renza Piana (1937), laureáta Pritzkerovy ceny (nejprestižnějšího ocenění, které architekt může získat) z r. 1998 (mimo jiné) za halu letiště Kansai v Osace. A i když se soutěže zúčastnil další slavný architekt Santiago Calatrava (v článku o Malmö je zmíněno jeho Turning Torso), jinak to snad ani dopadnout nemohlo, protože Piano je navíc janovským rodákem.

Nás, zvyklé na šnečí tempo stavebních prací, udiví, že most s rozpětím 1100 m má být postaven do konce r. 2019, tedy za necelý rok, a to ještě nejdříve musí být zbouráno torzo starého mostu.

U několika již realizovaných děl věhlasného architekta se zastavím blíže (a mohlo jich být více, kdybych je cíleně vyhledával).

Prosadit moderní architekturu v metropolích s dlouhou historií je velmi obtížné, bouří se památkáři a brzdí ji konzervativní politici (a panovníci) a často i místní obyvatelé. Zajímavé ale je, že v Paříži se do podpory výstavby avantgardních budov v sousedství historických památek aktivně zapojili i francouzští prezidenti Georges Pompidou a Francois Mitterand. Druhý má na svědomí skleněnou pyramidu, kterou se vstupuje do rozlehlého suterénu k pokladnám světoznámého muzea Louvre, a s prvním je spojeno Centre Georges Pompidou (nebo také Pompidou Centre). Otevřeno bylo ale až po skončení jeho mandátu v r. 1977 a zrekonstruováno v r. 2000. Stavba je společným dílem Renza Piana a britského architekta Richarda Rogerse (1933).

Působí industriálním dojmem, jako kdybychom se dívali do střev technologických rozvodů budovy, v jednom průvodci je dokonce přirovnávána k ropné rafinerii. Rozvody jsou barevně zvýrazněny, jako tomu bývá např. u potrubí přivádějícího plyn.

Ve venkovních "rourách" však neproudí ropa, plyn ani voda, ale slouží jako chodby a jsou v nich i pohyblivé schody.

Centrum v horních patrech hostí sbírky umění 20. století (zejména malířství). V sálech se fotografovat nedalo, v předsálí byl Chagallův Dvojportrét se sklenkou vína (je zařazen do článku Marc Chagall - ve stavu beztíže) a několik moderních soch.

Protože však odtud řada děl byla zapůjčena na výstavu Františka Kupky ve Valdštejnské jízdárně v Praze, na doplnění článku František Kupka - otec abstraktního malířství několik vyberu. Z období těsně předcházejícímu Kupkově přerodu k abstraktní tvorbě jsou Modrá stužka, Děvčátko s míčem, Voda (koupající se), Žlutá škála, Pasák a Plochy podle barev (Žena v trojúhelnících).

Abstrakci zastupují obrazy Tvar oranžové, Tvar rumělky, Víření, Čáry, plochy, prostor III, Soumrak a světlo (Gotické kontrasty), Synkopovaná sklenice piva I (Staccato I) a Intimní událost.

Richard Rogers r. 1986 v obdobném duchu jako Pompidou Centre realizoval budovu pojišťovny Lloyd's v Londýně (Lloyd's Building), narazil však na tvrdou kritiku prince Charlese, který se vyjádřil (volně řečeno) v tom smyslu, že něčím tak ohavným nebyly ani ruiny po bombardování Londýna německým Luftwaffe v 2. světové válce ("You have to give this much to the Luftwaffe," he remarked at the time. "When it knocked down our buildings, it didn't replace them with anything more offensive than rubble.")

Obslužné části budovy (schodiště, skleněné výtahy, kabeláž) jsou opět umístěny z vnějšku, aby se maximalizoval vnitřní prostor.

Rogers nakonec do značné míry za tuto budovu také dostal Pritzkerovu cenu, ale až v r. 2007, tj. více než 20 let po jejím dokončení. Princi Charlesovi z toho asi musela hrozit mrtvice, protože ji má na seznamu "deseti obludných hnisavých ložisek" (10 monstrous carbuncles) pod číslem 10.

Pozoruhodné je ještě další Rodgersovo dílo v Londýně - Millennium Dome - z doby přechodu do nového tisíciletí, jak i jeho název napovídá. Stojí poměrně daleko od centra a mám jen fotky zoomem, přímo u něj jsem nebyl. Zdálky připomíná obrovskou jitrnici propíchnutou spoustou špejlí, ve skutečnosti má ale kruhový půdorys. Problém je však s jeho využitím, občasné výstavy velký prostor s průměrem 365 m a výškou středu 50 m neuživí. Během londýnské olympiády v r. 2012 byl využíván k soutěžím v gymnastice a basketbalu.

Ale co by to bylo za architekta, kdyby nenavrhl nějaký mrakodrap? A nejlépe rovnou ten nejvyšší.

Když v Londýně r. 2012 slavnostně otevřeli Pianův mrakodrap The Shard (Střep), byl v tu dobu nejvyšší budovou v Evropě. Ale jen krátce, v moderní části Moskvy v následujících letech vyrostly hned tři vyšší a loni převzal primát Petrohrad se 462m mrakodrapem Lachta Center.

Vlevo od špičatého The Shard stojí oválná budova nové radnice (City Hall) z r. 2002 od Normana Fostera.

Piana inspirovaly špičky kostelů na obrazu Londýna od italského malíře Canaletta, vystupující z tehdy ještě "plochého" panoramatu města. Stavba ale opět vzbudila nelibost prince Charlese, ještě před jejím dokončením prohlásil: "Ve finančním centru Londýna už máme obří okurku (narážel na Fosterovu The Gherkin), teď to vypadá, že budeme mít také ohromnou slánku." ("We already have a giant gherkin in the City, now it looks as if we are going to have an enormous salt cellar as well.")

A "slánka" je (zatím ještě) odevšud viditelná.

V New Yorku od Piana mají mrakodrap The New York Times Building (někdy je v názvu místo Building uváděno Tower, stavěl se v letech 2004-2007) a jeho kolega Rodgers se podílel na návrhu budovy 3 World Trade Center na místě zničených "dvojčat" WTC. The New York Times Building zespodu ve spleti jiných výškových budov nijak nevyniká, ale při pohledu z horní terasy na Empire State Building je patrné, že je nejvyšší alespoň v lokálním měřítku, na následujícím snímku je mírně vlevo od středu. Střechu má ve výšce 228 m, opláštění jej zvyšuje o 28 m a špička antény je v 319 m.

Renzo Piano a Richard Rogers spojili svůj um i v 90. letech po sjednocení Německa při rekonstrukci Postupimského náměstí (Potsdamer Platz) v Berlíně. Společně s nimi se na ní podíleli ještě Georgio Grassi, Arata Isozaki a Rafael Moneo.

Vznikl komplex moderních budov s kancelářemi společností Daimler Benz, Asean Brown Boveri (ABB), Sony, .... , s nákupním centrem, bary a restauracemi, hotely, kinosály (Cinemax pojme 3500 diváků) a je zde i koncertní síň a kasino (největší v Německu).

A nakonec dvě Pianova díla z Holandska.

Zcela atypickým je Nemo Science Centre (1997) v Amsterdamu, nedaleko hlavního nádraží. Vědecké centrum má podobu velké lodi (snad by s ní Jules Verne a kapitán Nemo byli spokojeni) a uvnitř se nachází 5 podlaží, kde je možné svět vědy a techniky poznávat zábavnou formou. Je proto přitažlivé i pro děti.

Z "paluby" je pěkný výhled do okolí.

96 m vysoká budova KPN Telecom Tower (2000) v sousedství Erasmova mostu v Rotterdamu je sídlem telekomunikační společnosti. Její nakloněná stěna je podepřená ocelovým sloupem.

Celá stěna je vybavena diodovými svítidly a večer se rozzáří jako obrovský reklamní poutač.